Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Ondřejem Sovákem, advokátem, sídlem Švédská 107/39, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2024 sp. zn. 8 Tdo 459/2024, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. listopadu 2023 sp. zn. 2 To 30/2023 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2022 sp. zn. 54 T 4/2017, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel (spolu s dalšími spoluobviněnými) uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu pěti let.
3. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") byl rozsudek krajského soudu zrušen ve výroku o trestu a stěžovatel byl nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu pěti let.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelovo dovolání proti rozsudku vrchního soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že spolu se spolupachateli za vzájemné součinnosti v úmyslu snížit daňový základ při výpočtu odvodů daně z přidané hodnoty a získat tak neoprávněný majetkový prospěch ke škodě českého státu, vytvořili z obchodních společností A, B, GAIV s. r. o. a AVEXIM s. r. o. účelový řetězec, jehož cílem a smyslem bylo formálně deklarovat předstírané smluvní vztahy, jejichž předmětem měl být výkon kontrolní činnosti ve prospěch společnosti A, aniž tato činnost ve skutečnosti proběhla. Činili tak prostřednictvím smyšlených výkazů práce a účelově vyhotovovaných faktur, následně zahrnutých do účetnictví společnosti A. Stěžovatel jako jednatel společnosti B, jejíž jedinou činností byla zprostředkovatelská činnost pro společnost A, uzavřel dne 1. 2. 2011 smlouvu o zprostředkování kontrolní činnosti se společností GAIV s. r. o., přijímal faktury od této společnosti a následně vystavil či dal pokyn k vystavení faktur za kontrolní činnost určených společnosti A, přijímal platby od společnosti A a tyto, snížené o vlastní provizi, ihned zasílal na účet GAIV s. r. o., čímž umožnil zastření skutečnosti, že kontrolní činnost nebyla provedena.
6. Stěžovatel namítá, že nebyla dostatečně prokázána subjektivní stránka trestného činu. Krajský soud připouští, že v přípravném řízení byl skutkový stav zjišťován nedostatečně a že kvůli tomu musel rozšířit rozsah dokazování (bod 71 rozsudku krajského soudu). Vrchní soud pak ve svém rozhodnutí hovoří o tom, že odůvodnění rozsudku krajského soudu se nachází na hraně přezkoumatelnosti (bod 42 a 72 rozsudku vrchního soudu).
7. Nadměrně aktivním přístupem k objasňování skutkového stavu navíc krajský soud nepřiměřeně pomáhal obžalobě, čímž narušil svoji nestrannost. Činil tak ačkoliv obecné soudy se nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení a doplňovat dokazování mají jen v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí (srovnej nález ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 2014/07 ). Naopak k obhajobě soud nebyl vstřícný, když neprovedl navrhovaný důkaz výslechem osoby W. S., u kterého přitom měly končit vybrané finanční prostředky, a to bez vědomí některých obviněných včetně stěžovatele.
8. Stěžovatel není spokojen ani s výší trestu. Má za to, že mělo být zohledněno, že od dokonání údajné trestné činnosti uplynula doba více než 11 let. Přitom kauza ani nebyla tak složitá, aby odůvodňovala takovouto délku řízení.
9. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány procesní předpoklady jejího projednání a splněny veškeré náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
10. V rozsahu, v jakém je navrhováno zrušení rozsudku krajského soudu, co do výroku o trestu, jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť nemůže přezkoumávat a rušit výrok rozhodnutí, který již byl zrušen.
11. U zbývající části návrhu Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
12. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19
[N 160/101 SbNU 117], bod 28, či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20
[N 225/103 SbNU 301], bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
13. Stěžovatelova argumentace je nepřesvědčivá již pro svoji vágnost. Stěžovatel blíže nerozebírá, k jakým pochybením mělo při prokazování subjektivní stránky trestného činu dojít. O úmyslu svědčí již skutečnost, že stěžovatel uzavřel smlouvu o zprostředkování kontrolní činnosti, přijímal a dával pokyn k vystavení faktur za kontrolní činnost, přijímal za ni platby a zasílal je dále snížené o vlastní provizi, ačkoliv věděl, že žádná kontrolní činnost vůbec nebyla prováděna. Pokud stěžovatel poukazuje na bod 71 rozsudku krajského soudu, je v něm a v bodě 70 zmiňována potřeba se oproti přípravnému řízení více zabývat okolnostmi vypovídajícími o naplnění subjektivní stránky trestného činu u obchodní společnosti A a jejího ředitele spoluobviněného M.
N. Není jasné, jak by tato pasáž měla prospívat stěžovateli, když se jednak týká jiného obviněného, a jednak se vyslovuje k přípravnému řízení a nikoliv k dostatečnosti konečných zjištění po provedeném dokazování před soudem. Pokud pak stěžovatel odkazuje na body 42 a 72 rozsudku vrchního soudu, v těch vrchní soud pouze kritizuje stylistické zpracování rozsudku krajského soudu a opět z nich nijak nevyplývá, že by stěžovatelovo odsouzení nemohlo obstát.
14. Ústavněprávní relevanci postrádá i neurčitá námitka o přílišné aktivitě krajského soudu při dokazování. Stěžovatel blíže nevysvětluje, jak měl být nadměrným rozsahem zjišťování skutkových okolností krajským soudem poškozen na svých ústavně zaručených právech. Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2014/07 je zjevně nepřípadný, neboť ten se týkal případu, kdy v situaci důkazní nouze obžaloby soudy využily procesně nepřípustný důkaz, respektive i na jeho základě dovodily existenci neexistujícího důkazu. Naproti tomu dle stěžovatelem odkazovaných pasáží obecných soudů mělo dojít pouze k tomu, že krajský soud provedl nadbytečně některé důkazy, které k posouzení věci nebyly nezbytné.
15. Při posuzování námitky neprovedení navrhovaných důkazů je třeba zohlednit, že povinnost obecných soudů vyhovět návrhu na provedení důkazu není bezbřehá. V prvé řadě obviněný musí svůj návrh dostatečně odůvodnit a vysvětlit, proč ten či onen důkaz je důležitý pro skutkový stav věci a jeho obhajobu. Prostá námitka neprovedení důkazu nestačí [srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 5. 2003, Perna proti Itálii, č. 48898/99, § 29]. Za druhé pak i v případě řádně odůvodněných návrhů na provedení důkazů dle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [např. nález ze dne 22.
5. 2012 sp. zn. I. ÚS 564/08 , (N 110/65 SbNU 491), str. 3 až 4]. Přitom čím přiléhavější a podrobnější odůvodnění návrhu na provedení důkazu bylo, tím větší pozornost musí takovému návrhu obecné soudy věnovat [srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 12. 2018, Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05, § 143, § 162 a § 166, podobně též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. 10. 2013, Janyr proti České republice, č. 42937/08, § 81 a 82].
16. V posuzované věci odmítnutí návrhu stěžovatele na doplnění dokazování výslechem W. S. bylo řádně odůvodněno, a to tím (viz bod 50 rozsudku vrchního soudu), že tento svědek je nedostupný, v současnosti se nezdržuje v České republice, je v jiných trestních věcech stíhán jako uprchlý a je na něj vydán evropský zatýkací rozkaz, a také, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně provedením jiných důkazů, nehledě k tomu, že vzhledem k roli, jakou měl hrát v případu, je pochybné, zda by byl ochoten vypovídat, a pokud ano, zda pravdivě. Ústavní soud v takovém postupu neshledává žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
17. Stěžovatel rovněž namítl, že mělo být zohledněno, že od dokonání údajné trestné činnosti uplynula dlouhá doba. Obecněji lze stěžovateli přisvědčit, že platí, že trestní soudy mají nepřiměřenou délku trestního řízení zohlednit při ukládání trestu (srov. § 39 odst. 3 trestního zákoníku, z judikatury pak nález ze dne 12. 4. 2007 sp. zn. I. ÚS 603/06
(N 65/45 SbNU 83), bod 26 či nález ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 30/24 , bod 59). K zohlednění délky řízení při ukládání trestu však v projednávané věci bezpochyby došlo, neboť právě z tohoto důvodu vrchní soud snížil trest původně uložený krajským soudem, a to dokonce až pod dolní hranici trestní sazby, která jinak činí 5 let (viz str. 36 až 38 rozsudku vrchního soudu).
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu