8 Tdo 459/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 8. 2024 o dovolání obviněného Petra Ponerta a obviněného Tomáše Avramčeva, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2023, č. j. 2 To 30/2023-4082, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 4/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

1. Obvinění Petr Ponert a Tomáš Avramčev (dále zpravidla jen „obvinění“, příp. každý samostatně jako “obviněný“, příp. „dovolatel“) byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2022, č. j. 54 T 4/2017-3851, uznáni vinnými (spolu se spoluobviněnými, kteří dovolání nepodali), a to obviněný Petr Ponert zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (ad I/1, 2) a za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 240 odst. 3 tr.

zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 5 (pěti) let. Obviněný Tomáš Avramčev byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (ad I/1, 2) a za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 240 odst. 3 tr.

zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 5 (pěti) let.

2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podali obvinění a spoluobvinění [Ing. Miroslav Nádvorník a obchodní společnost MD logistika, a. s.] odvolání. Z podnětu odvolání všech obviněných Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 11. 2023, č. j. 2 To 30/2023-4082, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně všech obviněných v celém výroku o trestu (bod I. výroku) a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obvinění za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku odsuzují, a to obviněný Petr Ponert podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon se podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazuje do věznice s ostrahou a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 5 (pěti) let a obviněný Tomáš Avramčev podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon se podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazuje do věznice s ostrahou a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 5 (pěti) let [rozhodnuto bylo rovněž o trestech zbývajících spoluobviněných] (bod II. výroku). V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn (bod III. výroku).

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný Petr Ponert v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), h), m) tr. ř. V rámci tohoto mimořádného opravného prostředku předně uvedl, že napadá právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu, přičemž v této souvislosti uvedl, že důkazní nouze nemůže být důvodem k nepřípustnému dotváření skutkového stavu soudem, a pokud není skutek prokázán tak, aby bylo nade vší pochybnost zřejmé, že jej lze posoudit jako trestný čin, není možné jej ani takto kvalifikovat. Má za to, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s rozhodnutím Ústavního soudu ČR ze dne 25.

11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01. Dále uvedl, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů vztahující se k subjektivní stránce trestného činu je v rozporu s konstantní judikaturou, přičemž v této souvislosti konstatoval, že se měl činu, dle závěrů soudů nižších stupňů, dopustit v úmyslu přímém, ale dokazování v tomto směru vedeno nebylo. Soud prvního stupně sice dospěl k závěru, že jednal v úmyslu přímém, jelikož umožnil zastření skutečnosti, že kontrolní činnost nebyla provedena, ale taková skutečnost podle obviněného z napadeného rozsudku nevyplývá, přičemž on si své daňové a jiné zákonné povinnosti řádně plnil.

V této souvislosti poukázal na porušení zásady in dubio pro reo a na jím navrhovaný, ale neprovedený důkaz, a to výslech osoby W. S. Rovněž poukázal na předpojatost soudu prvního stupně spočívající podle jeho mínění v tom, že se tento soud měl dopouštět nepřiměřeně rozsáhlého dokazování se zájmem jej uznat vinným. Podle mínění dovolatele měla být soudy aplikována subsidiarita trestní represe, přičemž uvedl, že veškerá škoda byla uhrazena, a že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož věc nebyla projednána v přiměřené době a bez zbytečných průtahů.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl přerušení jeho výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.

4. Obviněný Tomáš Avramčev v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), h), i), l) tr. ř. V rámci tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že soud nevyzval účastníky řízení, zda souhlasí se čtením protokolu o hlavním líčení po změně senátu. Dále soudu prvního stupně vytkl, že ačkoliv byl uznán vinným trestným činem podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, nebylo již tímto soudem upřesněno, podle kterého písmena, což ve svém důsledku může mít vliv na případný návrh na podmíněné propuštění podle § 88 odst. 1 a násl. tr.

zákoníku, a v této souvislosti proto konstatoval, že je neúplný výrok o jeho vině stran zmíněné právní kvalifikace, o čemž svědčí také vágní odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle dovolatele je trest, který mu byl uložen, neúměrně přísný ve vztahu k délce řízení a jeho osobním poměrům. V této souvislosti mimo jiné také poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Ve vztahu k tvrzení o nepřiměřeném trestu poukázal také na nyní projednávanou novelu trestního zákoníku a na nerovnost při ukládání trestů různými soudy.

Je rovněž přesvědčen, že soud prvního stupně měl již před skončením dokazování za prokázané, že se žalovaného jednání dopustil, a to ještě předtím, než se odebral k řádné poradě senátu a opakovaně předestíral svůj názor o vině všech obviněných ještě předtím, než byla obhajobě poskytnuta možnost závěrečné řeči. Dále vyjádřil své přesvědčení, že soud prvního stupně neprokázal provázanost a existenci karuselových dohod, přičemž argumentoval tím, že v průběhu hlavního líčení bylo zjištěno, že se jednotliví obvinění vzájemně neznají a nikdy se neviděli.

Soudům rovněž vytkl, že neprovedly jím navržený důkaz, a to výslech svědka W. S., přičemž v této souvislosti také uvedl, že postup soudu, který se v rámci dokazování odklonil od podané obžaloby, měl za následek průtahy v řízení. Následně rozebírá některá jednotlivá skutková zjištění, přičemž mimo jiné poukazuje na to, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, a že byla porušena zásada in dubio pro reo. Poukázal rovněž na to, že škoda byla uhrazena v plném rozsahu, včetně penále a úroků z prodlení, takže se soud prvního stupně měl zabývat úvahou, zda nebylo na místě aplikovat § 12 odst. 2 tr.

zákoníku, případně § 33 tr. zákoníku o účinné lítosti. Podle mínění obviněného bylo jednání spoluobviněné právnické osoby nesprávně právně kvalifikováno. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí ve vztahu k výroku o uloženém trestu a změně právní kvalifikace.

5. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se k oběma dovoláním, po shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahů dovolání, vyjádřila k jednotlivým námitkám. Ve vztahu k námitkám, které jsou společné pro oba obviněné, uvedla, že pokud jde o obviněnými namítanou podjatost, tak se oba uchylují pouze k obecným paušalizacím, aniž by své námitky konkretizovali, přičemž pokud obvinění neuvedli konkrétní případy, nelze se k těmto námitkám vyjádřit. V této souvislosti také uvedla, že k námitkám spočívajícím v tom, že se nalézací soud měl stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby, se podrobně vyjádřil již odvolací soud, který jim nepřisvědčil, jelikož vina obviněných byla prokazována zejména důkazy navrženými obžalobou.

Ve vztahu ke skutkovým námitkám, námitkám stran dokazování a porušení zásady in dubio pro reo, uvedla, že námitky uplatněné obviněnými jsou totožné s těmi, se kterými se již vypořádal řádně odvolací soud, přičemž skutková zjištění soudu mají jasnou návaznost na provedené dokazování. Ve vztahu k námitce neprovedení navrženého důkazu, a to výslechu svědka, uvedla, že se nejedná o opomenutý důkaz, jelikož soudy řádně a podrobně zdůvodnily, proč navrhovaný důkaz považovaly za nadbytečný. Ve vztahu k námitkám stran nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe a účinné lítosti, konstatovala, že nenaplněním jejich podmínek se řádně zabýval odvolací soud, s jehož argumentací se plně ztotožňuje a byť si ve vztahu k naplnění subjektivní stránky lze představit podrobnější zdůvodnění, tak z rozhodnutí soudů nižších stupňů dostatečně vyplývá, proč shledaly subjektivní stránku naplněnou ve formě přímého úmyslu.

Ve vztahu k námitkám, které byly uplatněny pouze obviněným Tomášem Avramčevem mimo jiné konstatovala, že stran námitky souhlasu se čtením protokolů o hlavním líčení obviněný blíže neuvádí, kdy mělo ke změně složení senátu dojít, ani kdy a ve vztahu ke čtení kterých protokolů z hlavního líčení nebyl dán obviněnými souhlas, přičemž z dostupných protokolů o hlavním líčení žádná změna ve složení senátu nevyplývá. Ve vztahu k námitce ohledně neúplnosti výroku, tedy spočívající v absenci přesného vymezení písmene, jímž mělo dojít k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, podrobně rozvedla, jaká právní úprava byla pro obviněného příznivější a podle jaké právní úpravy soudy postupovaly, přičemž má za to, že obviněný byl v daném případě uznán vinným stejným trestným činem podle de facto stejné kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, kdy mu byl trest jak nalézacím, tak později odvolacím soudem ukládán jednoznačně se zohledněním skutečnosti, která jako jediná činní pozdější právní úpravu pro obviněného příznivější, a lze tedy v tomto případě postupovat podle § 265i odst. 1 písm. f) tr.

ř. Stran nepřiměřenosti trestu poukázala na skutečnost, že odvolací soud řádně zdůvodnil, proč obviněnému Tomáši Avramčevovi zmírnil trest v menším rozsahu než spoluobviněným. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání Petra Ponerta odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.

ř. a dovolání

Tomáše Avramčeva podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., přičemž současně vyslovila souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. II. Přípustnost dovolání

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Uvedená formulace vyjadřuje zásadu zákonného soudce, vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny, která představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, jež byla soudům ústavně svěřena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95).

9. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

10. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.

11. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

12. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

13. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr.

ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr.

ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

14. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

15. Předně je vhodné uvést, že pokud obviněný Avramčev [zpětvzetí podaného dovolání tohoto obviněného bylo Nejvyššímu soudu doručeno až po rozhodnutí Nejvyšším soudem] vytýká nalézacímu soudu nepřehlednost jeho rozhodnutí, musí Nejvyšší soud konstatovat ve vztahu k dovolání obviněného, že ani to se nevyznačuje přehledností, což lze dokladovat na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., kde ve své podstatě obviněný v rámci obecného konstatování uvedl pouze tolik, že „v průběhu hlavního líčení došlo opakovaně ke změně složení senátu, to ve dvojím případě, kdy toliko jen v jednom soud vyzval účastníky řízení, resp. jejich obhájce, zda souhlasí se čtením protokolu o hlavním líčení, v druhém případě pak k takovému postupu nedošlo, a to nejméně ze strany všech obviněných, přesto soud v hlavním líčení pokračoval“.

Již shora (viz bod 8) bylo uvedeno, že podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Uvedená formulace vyjadřuje zásadu zákonného soudce, vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny, která představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, jež byla soudům ústavně svěřena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22.

2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95). Je nutno konstatovat, že obviněný svoji námitku nikterak blíže nekonkretizoval, přičemž z protokolů o hlavním líčení žádná taková, obviněným tvrzená, skutečnost nevyplývá. Je nutno konstatovat, že hlavní líčení probíhala od 3. 12. 2018 (viz č. l. 2818) ve složení předseda senátu JUDr. Jiří Richter a přísedící Bc. Gabriela Kolarová a přísedící Ing. Petr Poláček, přičemž z protokolů o hlavních líčeních je nesporné, že již od počátku byla hlavním líčením přítomna také náhradnice Ing.

Kateřina Tománkova. Uvádí-li obviněný prostřednictvím obhájkyně, že ve dvou případech došlo ke změně ve složení senátu, pak toto nekonkretizoval a Nejvyšší soud neshledal, že by hlavní líčení měla proběhnout v jiném složení senátu [viz č. l. 2818, 2838, 2998, 3073, 3141, 3235, 3345, 3371, 3412, 3582, 3615, 3770, 3793]. Lze také konstatovat, že při hlavních líčeních byla přítomna obhájkyně obviněného Avramčeva, která v průběhu všech hlavních líčení žádnou námitku stran souhlasu se čtením protokolů nevznesla.

Na tomto místě je nutno obhajobu upozornit, že také zmíněný odkaz na ustanovení § 219 tr. ř. je ze strany obhajoby zavádějící, neboť není blíže specifikován dopad uvedeného ustanovení na relevantnost dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž obhajoba patrně přehlédla řadu hlavních líčení, kde žádala o konání hlavních líčení v nepřítomnosti obviněného [viz hlavní líčení 8. a 9. 10. 2019, 3. 2. 2020, 20. 7. 2020, 20. 10. 2020]. Přehlédnout nelze ani zjištění plynoucí ze spisu, že předseda senátu podle § 219 odst. 3 tr.

ř. při pokračování v odročeném hlavním líčení sdělil podstatný obsah dosavadního jednání.

Obhajobu je nutno upozornit, že souhlasu stran je třeba za situace, došlo-li ke změně ve složení senátu, nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba (obviněným-obhajobou nebylo konkretizováno), přitom musí Nejvyšší soud uvést, že nejdelší doba odročeného hlavního líčení činila cca 7 měsíců, avšak ani v tomto případě ze strany obhajoby nezaznělo, že by nesouhlasila s postupem předsedy senátu podle § 219 odst. 3 tr. ř. a dožadovala se vyslovení souhlasu. S ohledem na způsob vyjádření, kterým by měl dle mínění dovolatele být výše uvedený dovolací důvod naplněn, musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I.

ÚS 452/07, ze kterého mj. vyplývá, že Nejvyšší soud není povinen za obviněného domýšlet směr jeho úvah, pokud tyto nejsou dostatečně srozumitelně vyjádřeny v dovolání. I přes výše uvedené lze dodat, že naplnění tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu za situace, kdy bylo rozhodnuto a) věcně nepříslušným soudem, tím je pak myšlen soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (viz § 16 a 17 tr. ř.). Jedná se o případ, v němž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§ 12 odst. 4), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1 v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Kdyby však rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) by nebyl dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně.

Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení rovněž není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§ 18); b) Soud nebyl náležitě obsazen, uvedená situace nastane, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a 35 SSZ. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) by nebyl dán (viz dovětek k citovanému ustanovení).

Ze shora uvedené rekapitulace je zřejmé, že z dovolací argumentace obviněného lze stěží dovodit, co – kterou alternativu a v jakém významu měl na mysli. Sama výzva k účastníkům řízení, zda souhlasí se čtením protokolu o hlavním líčení pak stěží tento dovolací důvod naplňuje.

16. Obviněný Ponert uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by jej, shodně jako v případě námitky obviněného Avramčeva (viz shora bod 15), dostatečně a řádně ve svém mimořádném opravném prostředku vymezil. Nutno podotknout, že naplnění tohoto dovolacího důvodu dovozuje (shodně jako spoluobviněný Avramčev, který zmíněný dovolací důvod formálně neuplatnil, ale obsahově lze jisté námitky pod něj podřadit, neboť jsou obsahově shodné s námitkami obviněného Ponerta) z určité předpojatosti nalézacího soudu, která spočívala mj. v nepřiměřeně rozsáhlém dokazování, které nahrazovalo práci obžaloby, ve snaze je uznat vinným[i].

Již shora (viz bod 9) bylo uvedeno, že podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento dovolací důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ke shora uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést pouze tolik, že pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr.

ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.

Nutno zdůraznit, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1.

2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Z podaného dovolání není zřejmá žádná shora uvedená skutečnost, která by odůvodňovala relevantnost sugestivních osobních pocitů obviněných a opodstatněnost podřazení jejich námitek pod zmíněný dovolací důvod. V této souvislosti se jeví vhodným uvést, že stejnou námitkou se již zabýval odvolací soud v bodech 33 – 36 a 42 svého rozsudku, přičemž mimo jiné konstatoval, že činnost nalézacího soudu byla v určitém směru nadbytečná, což posléze bylo ve prospěch obviněných hodnoceno při ukládání trestu (viz níže), současně však také uvedl, že závěry o vině obviněných byly vystavěny již na poznatcích, které předložila obžaloba soudu a které v rámci dokazování soud náležitým postupem provedl a vyhodnotil.

Obdobné konstatování činí i Nejvyšší soud, který se s argumentací odvolacího soudu ztotožnil. Je pravdou, že nalézací soud provedl rozsáhlé dokazování, v určitých směrech až nadbytečné, které do jisté míry znepřehlednilo jeho odůvodnění, nicméně nenahrazoval činnost veřejné žaloby, jak obvinění namítají, neboť vina obou obviněných byla prokazována zejména důkazy navrženými obžalobou. Obvinění danou předpojatost nalézacího soudu také spatřují ve skutečnosti, že soud prvního stupně měl mít již před skončením dokazování za prokázanou vinu všech obviněných, aniž by se odebral k poradě senátu, přičemž poukazují na směr jeho dotazování, hodnocení výpovědí atd., aniž by přesně konkretizovali případy, kdy k dané předpojatosti mělo dojít, přičemž je nutné konstatovat, že Nejvyšší soud není povinen za obviněné v tomto směru domýšlet směr jejich úvah (viz bod 15).

17. V souvislosti s tvrzením, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo (viz mj. str. 6 dovolání obviněného Ponerta), zmínce ohledně zneužití soudy ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. ve vztahu k doplňování dokazování, je vhodné zmínit následující. Předně je třeba v reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu presumpce neviny) podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.

10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.

Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.

Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

18. S ohledem na skutečnost, že obvinění svoji argumentaci o své nevině (nenaplnění subjektivní stránky atd.) částečně založili na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními

relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.

Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.

ř. V návaznosti na argumentaci obou dovolatelů, že ze strany soudu prvního stupně bylo postupováno v rozporu s uvedeným ustanovením [myšleno § 2 odst. 5 tr. ř.] a nalézací soud převzal procesní odpovědnost za státní zastupitelství ve snaze prokázat vinu obviněných a v tomto je spatřována obviněnými (obhajobou) předpojatost soudu prvního stupně, což se ve svém důsledku projevilo také na délce řízení, pak Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2014/07, mj. vyplývá, že ustanovení § 2 odst. 5 tr.

ř. s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků je nutno vykládat tak, že soud je povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující. Nutno podotknout, že již odvolací soud v bodě 36 svého usnesení konstatoval nadbytečnost rozsahu dokazování ze strany soudu prvního stupně, současně však také konstatoval, že „poměrně rozsáhlé dokazování vychází v drtivé většině právě z činnosti státního zástupce a policie v průběhu přípravného řízení a právě tyto důkazy, pak tvoří stěžejní a převažující část důkazů, o které nalézací soud opřel svůj závěr o vině obžalovaných“ (viz bod 36 usnesení).

S uvedeným závěrem se Nejvyšší soud plně ztotožňuje.

19. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněných o porušení jejich práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud obviněné upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je ‚pouze‘ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“

20. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obvinění dále uplatnili, musí Nejvyšší soud rovněž konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, kterými se již v rámci řádného opravného prostředku musel zabývat odvolací soud, což je také patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí [poukazovali mj. na předpojatost nalézacího soudu; na neprovedený důkaz; na nenaplnění subjektivní stránky trestného činu; na neprokázání úmyslu; na nepřiměřenou délku řízení; na nepřiměřeně rozsáhlé dokazování; obviněný Tomáš Avramčev poukazoval také na to, že se jednotlivé subjekty zapojené do uvedené činnosti mezi sebou neznaly, tedy poukazuje na neprokázání určité propojenosti mezi subjekty; že nebylo prokázáno, že by kontrolní činnost vůbec neprobíhala, a absence jmenných dokladů nemůže být kladena k jeho tíži; soudu nepřísluší zasahovat do obsahu smluvních ujednání atd.].

S námitkami, které obvinění uplatnili před odvolacím soudem, se podrobně a řádně tento soud vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 32 a násl. jeho rozsudku), přičemž např. v bodech 44 - 49 se vyjádřil ke skutkovým námitkám obviněných, když např. ve vztahu ke kontrolní činnosti v bodech 44 – 45 uvedl, že „Kontrolní činnost totiž ve finální podobě měla být realizována pracovníky, které zajišťovaly společnosti GAIV a AVEXIM, kdy i k těmto společnostem bylo zjištěno, že nedisponovaly jak příslušnými zkušenostmi k takovému jednání, tak zejména pracovníky, což ostatně potvrdili sami jejich jednatelé, tedy Josef Zajac a Tomáš Avramčev.

Ostatně ani společnost Moldavit, v jejíchž vestách se měli pracovníci v dotčeném areálu nacházet, nedisponovala potřebnou zaměstnaneckou základnou, což byl ostatně důvod, proč měl být osloven ke zprostředkování činnosti jiný subjekt...Jak vyplývá z příslušného šetření a výpovědi samotných zástupců společnosti Moldavit, GAIV a AVEXIM, tyto nevyvíjely v daném období žádnou další podnikatelskou činnost, neměly s jinou kontrolní činností žádné zkušenosti a v podstatě také byly bez zaměstnanců... atd.“, ve vztahu k jmenným dokladům mj. v bodě 46 uvedl, že „Proto argumentace obhajoby, že v rámci dokazování nebylo vyloučeno, aby osoby do areálu vcházely i jinými vstupy, aniž by byly kontrolovány, se pak jeví jako zcela účelové tvrzení, neboť se pojí výhradně k osobám, jejichž existenci nejen že nelze žádným způsobem ověřit, ale vzhledem k tomu, že subjekty, které tyto zaměstnance měly dodávat, jimi fakticky nedisponovaly, je proto jejich přítomnost v areálu naprosto vyloučena...

atd.“, ve vztahu k námitkám stran zásahu do smluvních ujednání pak např. v bodě 49 uvedl, že „Předně není možno akceptovat názor, že mezi zapojenými obchodními subjekty šlo o čistě smluvní vztahy, do jejichž obsahu, počínaje výběrem obchodního partnera, přes smluvní podmínky, jakož i cenu, nepřísluší soudům či obecně orgánům činným v trestním řízení zasahovat. Věc, která byla projednána v trestním řízení, jednoznačně nese znaky protiprávního jednání z hlediska trestněprávního a bylo proto namístě, aby z podnětu orgánů finanční správy byla věc prověřena také orgány činnými v trestním řízení...

atd“.

21. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné obviněné upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 20.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.

22. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly, přičemž odvolací soud jim věnoval náležitou pozornost, a s ohledem na shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes výše uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů [k rozsahu dokazování soudem prvního stupně se dostatečně vyjádřil již odvolací soud (viz též shora), přičemž Nejvyšší soud se s jeho závěry ztotožnil] řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, které sice lze považovat částečně za nepřehledné, podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně stran hodnocení důkazů přisvědčil (bod 32 a násl. rozsudku odvolacího soudu), přičemž úvahy soudu prvního stupně nejen zpřehlednil, ale také je i v návaznosti na námitky obviněných rozvedl. Nejvyšší soud tak ve vztahu ke skutkovým námitkám obviněných, převážně uplatněných Tomášem Avramčevem, uzavírá, že na ně bylo dostatečně a řádně reagováno soudy nižších stupňů, přičemž Nejvyšší soud se s jejich argumentací ztotožňuje.

23. Byť ani jeden z obviněných neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., oba shodně poukazují na tzv. opomenutý důkaz, oba shodně namítají, že nebyl proveden jimi navržený výslech svědka W. S. [přestože obvinění formálně tento dovolací důvod neuplatnili, považoval Nejvyšší soud za vhodné se touto námitkou po obsahové stránce zabývat a uvádí následující]. K uvedenému (otázce opomenutého důkazu) je vhodné dodat, že k problematice tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I.

ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další), který mj. uvedl, že – Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (...) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal.

V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl.

36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II.

ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.

24. Obdobný závěr k otázce opomenutých důkazů činí i Nejvyšší soud, neboť v předmětné trestní věci musí konstatovat, že odvolací soud se v bodě 50 svého rozsudku řádně zabýval navrženým důkazem, a to výslechem svědka W. S. a ve svém rozsudku řádně odůvodnil, proč, a to ve shodě s nalézacím soudem, považuje výslech svědka za zcela nadbytečný. Nejvyšší soud tak pouze uzavírá, že za situace, kdy bylo na důkazní návrh obviněných řádně reagováno, přičemž byl učiněn závěr o nadbytečnosti takového důkazu, a tento závěr byl řádně odůvodněn, nejedná se o opomenutý důkaz ve shora zmíněném smyslu.

25. Ve vztahu k námitce stran subjektivní stránky trestného činu [možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], kterou oba obvinění uplatnili, lze uvést, že obvinění v rámci své argumentace vychází ze své vlastní verze skutkového děje, založené na jejich vlastním hodnocení důkazů s tím, že naplnění subjektivní stránky trestného činu, resp. úmysl přímý, jim nebyl v řízení nikterak prokázán. Na tomto místě je znovu vhodné konstatovat, že se jedná o argumentaci, kterou obvinění použili již v rámci svého řádného opravného prostředku a odvolací soud se jí řádně zabýval, když např. v bodě 54 svého rozsudku uvedl, že „Jednání obžalovaných Ing.

Miroslava Nádvorníka, Petra Ponerta a Tomáše Avramčeva pak bylo správně shledáno stran zavinění v rovině úmyslu přímého, kdy jmenovaní si byli vědomi, že kontrolní činnost, která je předmětem smluvního a fakturačního vztahu neprobíhá, respektive probíhat nemůže, a přesto dochází k zaúčtování daňových dokladů do účetnictví společnosti MD logistika s cílem snížení daňového základu. Takovýto neoprávněný postup musel být obžalovaným beze zbytku znám a jejich kroky byly činěny s cíleným závěrem páchat trestnou činnost...atd.“.

Nelze ani přisvědčit námitce obviněného Tomáše Avramčeva stran nesprávné právní kvalifikace spoluobviněné právnické osoby (která dovolání nepodala), jelikož k takové námitce není oprávněn. Obvinění patrně v rámci svých úvah přehlédli a je s podivem, když společnost Moldavit spol. s. r. o., (jednatel a obviněný Ponert) má provádět kontrolní činnost ve prospěch společnosti MD logistika a. s., a k této činnosti nedisponuje potřebnou zaměstnaneckou základnou [pokud by ji měla mít, naskýtá se otázka, proč by musela kontaktovat a uzavírat smlouvy s dalšími společnostmi o provedení kontrolní činnosti] a pro realizaci této činnosti do systému musí vstoupit společnost GAIV s.r.o., která má kontrolní činnost provádět, a tím v rámci účelově vytvořeného řetězce poskytovat plnění, která však podle výpovědi jednatele této společnosti Josefa Zajace realizovat nemohla, neboť s kontrolní činností neměla žádné zkušenosti a dále společnost AVEXIM s.r.o., (jednatel a obviněný Avramčev), kdy sám jednatel této společnosti uvedl, že k takové činnosti nedisponovala firma příslušnými pracovníky ani zkušenostmi.

Pokud obviněný Avramčev uváděl, že se obvinění neznali a nikdy neviděli, pak je nutno upozornit na výpověď Josefa Zajace, který uvedl, že měl domluvenou schůzku s obviněnými Ponertem a obviněným Avramčevem, právě ohledně provádění kontrolní činnosti na základě požadavku firmy Spar a snad i Globus, přičemž Avramčevovi řekl, že kontrolní činnost vykonávat nebude, že na to nemá čas ani prostředky [je pak s podivem, že zbývající společnosti při „tzv. legálním podnikání“ nechávají v rámci svého řetězce společnost(i), která činnost neprovádí, ale přesto ji platí provizi – viz výpověď Josefa Zajace (viz str.

35-38 rozsudku soudu prvního stupně]. Obviněný Avramčev (viz č. l. 2839-) mj.

uvedl, že z jeho strany nebylo možno kontrolní činnost provádět, neboť to nebylo v jeho možnostech, když za celou dobu, co měla kontrolní činnost probíhat, on sám tuto činnost nevykonával a žádné zaměstnance společnost AVEXIM s.r.o. neměla, jeho úkolem bylo pouze tuto činnost přefakturovávat (viz též str. 30 – 31 rozsudku soudu prvního stupně). Přestože obviněný v průběhu hlavních líčení popíral svoji známost s obviněným Ponertem, nelze přehlédnout v rámci hodnocení důkazů a hodnověrnosti tohoto obviněného také výpověď z přípravného řízení (viz str.

30 rozsudku soudu prvního stupně), kdy uvedl, že se účastnil jednání s Josefem Zajacem a Petrem Ponertem v Brně nebo Olomouci ohledně kontrolní činnosti a s obviněným Ponertem si vyměnili telefonní čísla a následně jej obviněný Ponert kontaktoval s tím, že by kontrolní činnost proběhla trochu jinak. Nejvyšší soud je toho názoru, že výše uvedené skutečnosti v souvislosti s dalšími, ve věci soudy nižších stupňů zmíněnými důkazy dostatečně odůvodňují logický závěr soudů nižších stupňů, že obvinění jednali v úmyslu přímém.

26. Obviněný Tomáš Avramčev rovněž uplatnil námitku podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Poukázal na to, že byl uznán vinným podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, přičemž nebylo upřesněno, zda se jedná o odstavec 3 písm. a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 ve velkém rozsahu nebo se jedná o písm. b) spáchá-li čin uvedený v odstavci 2 písm. c) ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, což podle obviněného může mít ve výsledku vliv na jeho případný návrh podle § 88 a násl. tr.

zákoníku. Nejvyšší soud považuje za vhodné předně uvést, že danou námitkou se rovněž zabýval již odvolací soud, který v bodě 52 svého rozsudku uzavřel, že nalézací soud s ohledem na ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku správně postupoval podle znění zákona účinného v době spáchání činu, tedy podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, který nebyl členěn na písmena. V souvislosti s uvedeným dovolacím důvodem a námitkou obviněného je potřebné uvést, že dovolání je podáváno obviněným prostřednictvím obhájce (osoby práva znalé), tudíž neodpovídá zákonu, aby Nejvyšší soud za obviněné domýšlel možný směr jejich úvah, které nebyly vysloveny.

Z argumentace v dovolání vyplývá pouze tolik, že dovolatel poukazuje na to, že „byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ač dále již neupřesnil, zda skutek spáchaný v odstavci 3 je právně kvalifikován jako spáchaný a) ve velkém rozsahu či dle písm. b) ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech , což ve svém důsledku může mít vliv na případný návrh dovolatele o podmíněném propuštění dle § 88 odst. 1 a násl., tedy zda u dovolatele budou splněny podmínky podmíněného propuštění po uplynutí délky 1/3 či ?“.

Ke shora uvedenému je nutno předně uvést, že právní věta (viz strana 10 rozsudku) uvádí, že „obžalovaní Ing. Miroslav Nádvorník, Petr Ponert a Tomáš Avramčev ad I/1,2 ve větším rozsahu zkrátili daň a takový čin spáchali nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu“. Z odůvodnění rozsudku současně vyplývá, že obviněný byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (ve zněním platném v době spáchání skutku) – viz bod 110 rozsudku; odvolací soud na shodnou námitku reagoval v bodě 101 svého usnesení, kde uvedl, „ve znění účinném do 30.

6. 2016“. Ze zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného do 30. 6. 2016, a znění jeho § 240 odst. 3 vyplývá, že tento byl pouze ve znění „ve velkém rozsahu“.

27. Ve vztahu k námitkám obviněných vztahujících se k neaplikaci zásady subsidiarity trestní represe ze strany soudů nižších stupňů, nepřiměřeného trestu s tím, že nebyla zohledněna délka řízení s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu a ESLP, a že nebyl zohledněn jejich dosavadní bezúhonný způsob života, musí Nejvyšší soud předně uvést, že aplikací subsidiarity trestní represe se zabýval odvolací soud v bodě 73 svého rozhodnutí. I přes dostatečné odůvodnění této problematiky odvolacím soudem považuje Nejvyšší soud za vhodné v obecné rovině k uvedené problematice uvést následující.

Uvedená zásada je upravena v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a byla rozvedena v rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém k otázce společenské škodlivosti Nejvyšší soud uvedl, že zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.

zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.

Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.

zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

28. Z výše uvedeného rozhodnutí stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10, vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru, že v případě jednání obviněných jde o případ zcela mimořádný a skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické, ve své podstatě zákonodárcem pro danou skutkovou podstatu v podstatě nepředpokládané. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu. V dané trestní věci taktéž není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněných uplatněna.

29. V souvislosti s tvrzenou přiměřeností trestu odnětí svobody Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

30. Ve vztahu k výše uvedenému (nepřiměřenému trestu) považuje Nejvyšší soud za nezbytné výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání“.

31. I přes výše uvedené považuje však Nejvyšší soud za potřebné uvést, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).

32. Takové pochybení (viz shora bod 31) ovšem ve věci obviněných dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze námitkám obviněných přisvědčit, neboť jim byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. S ohledem na argumentaci obviněných, že nebyla zohledněna delší doba od spáchání trestného činu, poukaz na jejich bezúhonnost a na skutečnost, že škoda byla v plné výši nahrazena, je vhodné uvést, že všemi zmíněnými skutečnostmi se podrobně zabýval odvolací soud, který v bodě 73 svého rozsudku rozvedl, proč nepostupoval v intencích § 12 odst. 2 tr.

zákoníku, přičemž ani neopomenul reagovat na námitku obviněného Tomáše Avramčeva stran účinné lítosti a dostatečně a správně zdůvodnil, z jakého důvodu jí nevyhověl. Odvolací soud se také zabýval délkou řízení v bodech 77 – 99 svého rozsudku, přičemž se podrobně věnoval nejen postupu nalézacího soudu, ale také rozebral jednotlivé průtahy v řízení a vyhověl obviněným, když dospěl k závěru, že došlo k zásahu do přiměřenosti délky řízení. Na základě toho odvolací soud postupoval podle § 58 odst. 1 tr.

zákoníku a oběma obviněným snížil trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, přičemž při ukládání nového trestu odnětí svobody neopomenul ani na zohlednění dosavadní trestní bezúhonnosti obviněných. Nejvyšší soud tak považuje pouze za vhodné zopakovat, že obvinění se trestné činnosti dopustili v období od února 2011 až do března 2013, úkony trestního řízení byly zahájeny v roce 2014, přičemž řízení před nalézacím soudem započalo v červnu 2017 a skončilo v květnu 2022. Lze také uvést, že přes průtahy, kterých se dopustil nalézací soud a odvolací soud je správně vzpomenul ve svém rozhodnutí, došlo k průtahům, resp. k rušení termínů hlavních líčení i ze strany obviněného Avramčeva a spoluobviněného Zajace, ale také z důvodu pandemické situace Covid-19.

Lze tak uzavřít, že i když část průtahů mohla být zapříčiněna postupem nalézacího soudu, tak odvolací soud řádně zohlednil delší dobu řízení a postupoval podle § 58 tr. zákoníku. S ohledem na shora uvedené skutečnosti a na závažnost a délku páchané trestné činnosti, ale i její sofistikovanost a výši způsobené škody, lze uzavřít, že nepodmíněný trest odnětí svobody stanovený v délce 4 let, tedy pod spodní hranící zákonné trestní sazby, není trestem nepřiměřeně přísným. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a nedošlo tedy ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí.

Přisvědčit nešlo ani argumentaci obviněného Tomáše Avramčeva, že se chystá od ledna 2025 novela trestního zákoníku, jelikož Nejvyšší soud rozhoduje podle aktuální právní úpravy a ve vztahu k projednávané věci mu nepřísluší předjímat, jakým způsobem a či vůbec bude trestní zákoník novelizován.

33. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem konstatovat, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

34. K námitkám, které obvinění uplatnili v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by ve svých rozhodnutích se s těmito řádně, logicky a přesvědčivě nevypořádaly a neodůvodnily svůj postup, lze uvést, že tato nevykazují (odůvodnění rozhodnutí) znaky libovůle při hodnocení důkazů. Za takto zjištěné situace považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

35. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného Petra Ponerta a obviněného Tomáše Avramčeva odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. S ohledem na charakter rozhodnutí Nejvyššího soudu stalo se bezpředmětným rozhodování o návrhu obviněného Petra Ponerta na přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. [též bod 34].

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. 8. 2024

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu