Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Pavlíny Sadilové, zastoupené JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou, sídlem Brněnská 300/31, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2023 č. j. 20 Cdo 595/2023-614 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2022 č. j. 17 Co 214/2021-572, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti UP GROUP INTERNATIONAL s. r. o., náměstí 5. května 2055, Čelákovice, zastoupené Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem, sídlem Národní 58/32, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Podle stěžovatelky napadená rozhodnutí porušují její ústavně zaručená práva, a to zejména právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základných práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Napadená rozhodnutí navíc porušují princip ochrany důvěry občanů v právo zakotveného v čl. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a Ústavním soudem vyžádaného spisu vyplývá, že na návrh stěžovatelky byla proti vedlejší účastnici vedena exekuce k vymáhání pohledávky podle vykonatelného notářského zápisu. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") zamítl návrh vedlejší účastnice na zastavení exekuce. Z notářského zápisu je patrné, že vedlejší účastnice jako dlužník prohlásila, že dne 4. 1. 2013 byla mezi stěžovatelkou a jejím manželem jako společnými věřiteli a vedlejší účastnicí jako dlužnicí uzavřena smlouva o půjčce. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka byla oprávněná požadovat po vedlejší účastnici zaplacení celé pohledávky. Naopak se neztotožnil s tvrzením vedlejší účastnice, že dluh zanikl, přičemž i přes vystavenou kvitanci dospěl k závěru, že dluh splněn nebyl.
3. Proti usnesení okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") po doplnění dokazování napadeným usnesením změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že exekuci zastavil a stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů exekuce i řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud se s ohledem na námitky vedlejší účastnice zabýval existencí právního důvodu dluhu - smlouvy o půjčce ze dne 4. 1. 2013 a její případnou neplatností podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Vedlejší účastnice dluh uznala v notářském zápisu co do důvodu i výše a nastoupila vyvratitelná domněnka existence dluhu. I s ohledem na předchozí nesporné tvrzení (o solidární povaze závazku na straně stěžovatelky a jejího manžela) proto bylo na vedlejší účastnici, aby prokázala, že právní důvod dluhu vymezený v notářském zápisu ve skutečnosti nevznikl nebo je neplatný. Z dokazování vyplynulo, že téměř veškeré parametry půjčky byly dotvářeny zpětně až v době sepisu notářského zápisu. Nedošlo tak k uzavření smlouvy o půjčce k datu a s obsahem, jak je vymezena jako právní důvod v exekučním titulu. Nadto je smlouva o půjčce vzhledem k postavení jejího manžela, který jednal na obou stranách smlouvy, neplatná z důvodu objektivní kolize zájmů podle § 22 občanského zákoníku. Na tom nic nezmění ani případná přiměřenost sjednaných podmínek půjčky nebo tvrzená judikaturní výjimka z aplikovatelnosti § 196a obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013. O nákladech řízení krajský soud rozhodl podle § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Byla to stěžovatelka, kdo zavinil zastavení exekuce. U použitého exekučního titulu šlo o jednostranné právní jednání vedlejší účastnice, které však stěžovatelka iniciovala, byla s ním seznámena a byla si vědoma nesouladu mezi skutečným stavem věci a obsahem notářského zápisu. Krajský soud tak neshledal ani důvody pro postup podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Krajský soud své rozhodnutí o zastavení exekuce založil na dvou důvodech, z nichž každý sám o sobě vede k nepřípustnosti exekuce. Stěžovatelka zpochybňovala závěr krajského soudu, podle kterého smlouva o půjčce vůbec nebyla uzavřena. Nevymezila však důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a pouze polemizovala se skutkovými závěry krajského soudu ohledně tvrzeného obsahu smlouvy o půjčce. Krajský soud provedl rozsáhlé dokazování a srozumitelně konstatoval, jaké právní závěry ze skutkových zjištění dovodil. Obstál-li závěr o neexistenci smlouvy o půjčce, bylo dovolání jako celek nepřípustné. Stěžovatelkou uváděné procesní vady by byly projednatelné pouze, pokud by bylo dovolání přípustné. Stěžovatelka měla možnost se k novým tvrzením vedlejší účastnice a ke všem provedeným důkazům vyjádřit. V projednávané věci se navíc aplikuje zásada plné apelace.
5. Podle stěžovatelky se krajský soud napadeným usnesením překvapivým způsobem odklonil od svého předtím vysloveného právního názoru. Nejvyšší soud se námitkami stěžovatelky dostatečně nezabýval. Krajský soud navíc připustil zásadní změnu skutkových tvrzení vedlejší účastnice, jež je třeba považovat za změnu návrhu na zastavení exekuce ve smyslu § 95 o. s. ř. V odvolacím řízení přitom není možné uplatnit nový nárok. Krajský soud neměl nová tvrzení připustit a provádět k nim dokazování. Je navíc nespravedlivé, že ji zavázal k náhradě nákladů řízení i před okresním soudem. Naopak měl přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř.
6. Krajský soud dostatečně nezohlednil, že manžel stěžovatelky je ovládající osobou vedlejší účastnice a mohl ji proto ve smyslu § 196a odst. 2 obchodního zákoníku poskytnout půjčku bez souhlasu valné hromady. Nesprávně aplikoval i § 22 občanského zákoníku. Skutečnost, že manžel stěžovatelky vystupoval při uzavírání smlouvy o půjčce jako věřitel i jako zástupce dlužníka, rozpor mezi zájmy stran sama o sobě nezakládá. Obdobný rozpor dovodil krajský soud v případě exekučního titulu, avšak ani v něm nebyl prokázán. Krajský soud měl postavit najisto poskytnutí půjčky, jež byla notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti uznána. Krajský soud se nezabýval námitkami stěžovatelky k účastnickým výpovědím, přestože na jedné z nich své rozhodnutí postavil. Ačkoliv stěžovatelka řádně a určitě vymezila přípustnost dovolání, Nejvyšší soud vyložil příslušná ustanovení občanského soudního řádu přepjatě formalisticky a její dovolání odmítl.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, krajského soudu i vedlejší účastnice.
9. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání posoudil nepřípustné jako celek, neboť rozhodnutí krajského soudu stojí na dvou samostatných závěrech, přičemž stěžovatelka vymezila přípustnost dovolání pouze k jednomu z nich. Současně je nutno zmínit, že občanský soudní řád vylučuje, aby dovolatel poukázal na podání, které učinil před soudem prvního stupně nebo odvolacím soudem, jak stěžovatelka učinila. Pokud jde o namítané porušení principu kontradiktornosti, práva na spravedlivý proces překvapivosti napadeného rozhodnutí, odkázal Nejvyšší soud na své rozhodnutí.
10. Krajský soud zdůraznil, že podle ustálené judikatury nepředstavuje notářský zápis se svolením k vykonatelnosti samostatné zavazovací právní jednání. V souladu s rozhodovací praxí krajský soud přihlédl i k argumentaci, kterou vedlejší účastnice uvedla až v odvolacím řízení. Rozhodovací praxe vyžaduje, aby podstatné náležitosti zápisu byly vymezeny jasně, srozumitelně a odpovídaly skutečnému hmotněprávnímu závazku, z něhož vymáhaná povinnost vychází. Při neexistenci právního důvodu vymáhané pohledávky zachyceného v exekučním titulu je dán důvod pro zastavení exekuce. Stěžovatelka měla dostatečný prostor pro reagování na nově doplněné důvody pro zastavení exekuce. Závěr o absenci uzavření smlouvy o půjčce ke dni 4. 1. 2013 jako právního důvodu dluhu vymezeného v exekučním titulu vzešel ze stavu dokazování. Soud nerozhodoval na základě neunesení důkazního břemene a nebylo třeba stěžovatelku poučovat ve smyslu § 118a o. s. ř. Krajský soud zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů exekuce, protože zavinila její zastavení a s ohledem na konkrétní okolnosti případu neshledal důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř.
11. Vedlejší účastnice považuje napadená rozhodnutí za náležitě a přesvědčivě zdůvodněná včetně ústavněprávních aspektů. Krajský soud své názory v průběhu řízení transparentně vyjádřil, účastníky poučoval a poskytl jim dostatek prostoru k vyjádření. Tvrzení stěžovatelky o změně argumentace vedlejší účastnicí je účelové. Vedlejší účastnice od počátku namítala vady exekučního titulu a nedostatečnost odpovídajícího dokazování okresním soudem. Stěžovatelka od počátku věděla, že jde o fiktivní nárok a mohla dohlédnout důsledky neúspěchu ve sporu, a tedy i možnost nést náklady řízení. Pokud stěžovatelka uvádí, že soudy neměly přihlédnout k tomu, že ona a její manžel jsou osobami blízkými, je třeba dodat, že tyto okolnosti je třeba hodnotit k době právních jednání, kdy měl její manžel vážné zdravotní problémy a stěžovatelka na něj tlačila, aby zabezpečil rodinu. Předpoklady pro aplikaci § 22 občanského zákoníku tak byly naplněny. Jak bylo v řízení prokázáno, půjčka nebyla poskytnuta. Stěžovatelka nepředložila k prokázání existence smlouvy o půjčce kromě notářského zápisu nic.
12. Ústavní soud stěžovatelce vyjádření zaslal na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka ve své replice zopakovala, že krajský soud postupoval nesprávně, pokud připustil změnu argumentace vedlejší účastnice. V dovolání poukazovala i na to, že se v otázce střetu zájmů krajský soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se správností rozhodnutí krajského soudu věcně nezabýval. I přestože vedlejší účastnici krajský soud poučil o jejím důkazním břemeni a povinnosti prokázat nová tvrzení, rozhodl v její prospěch, aniž by vedlejší účastnice cokoliv doplnila.
Takové rozhodnutí bylo překvapivé. Krajský soud navíc nemohl připustit nový důvod pro zastavení i z důvodu § 55 exekučního řádu, který by byl v opačném případě nadbytečný. Připuštěním změny návrhu na zastavení exekuce je navíc upírána pravomoc exekutora odmítnout neúplné, nesrozumitelné nebo neurčité návrhy. Uváděná judikatura na věc nedopadá, protože se zabývá pouze novými argumenty, pro které by mělo být vyhověno již podanému návrhu na zastavení exekuce, nikoliv tedy novým důvodem zastavení.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí jednak proti skutkovým závěrům, jejich právnímu posouzení, jakož i proti samotnému procesnímu postupu. Na závěr stěžovatelka zpochybňuje i správnost, resp. ústavnost, rozhodnutí o nákladech řízení. Téměř všechny výhrady směřuje proti rozhodnutí krajského soudu, aniž by přitom reagovala na vypořádání totožných námitek Nejvyšším soudem (výjimkou je s. 8 ústavní stížnosti).
15. Pokud stěžovatelka napadá závěr krajského soudu, podle nějž dne 4. 1. 2013 nebyla uzavřena smlouva o půjčce, jde o polemiku s jeho skutkovými závěry. Ústavní soud konstantně vychází z toho, že není jeho úkolem přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)]. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se může zabývat, jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy nebo pokud jsou skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nálezy ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95
(N 79/4 SbNU 255), či ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1531/23 , bod 27]. V takovém případě jde o tzv. svévolné hodnocení důkazů, které je porušením jednoho ze základních ústavních principů dokazování a jako takové zakládá porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 1501/16
(N 92/85 SbNU 571).
16. Ústavní soud výše uvedená pochybení nezjistil. Krajský soud zmíněný skutkový závěr učinil na základě (řádně) provedených důkazů. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že založil své rozhodnutí na účastnické výpovědi jejího manžela a dalšího svědka, jehož výslech nepovažuje za věrohodný. Krajský soud však odkázal i na účastnickou výpověď stěžovatelky, která sama uvedla, že "otázku bližší podoby půjčky jako např. splatnost neřešili, vycházela z toho, že povinná je jejich společnost a do ní se nakupují nemovité věci, o nichž manžel říkal, že jsou jejich." Pokud i v kontextu dalších důkazů krajský soud uzavřel, že veškeré parametry půjčky (návratnost, úplatnost apod.) byly dotvářeny zpětně až v době sepisu notářského zápisu, není jeho závěr v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
17. Ústavní soud zdůrazňuje, že i pokud by bylo právní posouzení skutkových zjištění nesprávné, nabízel se stěžovatelce opravný prostředek v podobě dovolání. V této části k podanému dovolání Nejvyšší soud uvedl, že ohledně samotného uzavření smlouvy o půjčce stěžovatelka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nijak nevymezila Jakkoliv stěžovatelka považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu za přepjatě formalistické, ve svém dovolání v této části rozporuje primárně skutkový stav zjištěný krajským soudem, jímž je Nejvyšší soud vázán. Stěžovatelka v něm trvala na tom, že 4. 1. 2013 došlo k uzavření smlouvy o půjčce a poté došlo k novaci. Její argumentace tak tento (odlišný) skutkový stav předpokládá. Vzhledem k vázanosti podaným dovoláním proto postup Nejvyššího soudu nevybočuje z ústavněprávních limitů.
18. Pokud stěžovatelka namítá nesprávnou aplikaci § 196a odst. 2 obchodního zákoníku, potažmo § 22 občanského zákoníku, jde o argumenty, které jsou pro ústavní stížnost vzhledem k výše uvedeným závěrům irelevantní. I pokud by výklad přijatý krajským soudem byl nesprávný, nemůže odlišné právní hodnocení na osudu ústavní stížnosti nic změnit. Obstojí totiž závěry krajského soudu o neexistenci právního důvodu vymáhaného dluhu.
19. Stěžovatelka dále poukazuje na procesní pochybení, kterých se měl krajský soud dopustit. Krajský soud podle stěžovatelky neměl připustit nová tvrzení vedlejší účastnice, která jsou obsahově novým návrhem. I procesní pochybení mohou být zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatelů [srov. např. nález ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2956/07
(N 54/52 SbNU 539)], v této věci však o takovou situaci nejde. Postup krajského soudu odpovídá rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (na niž ostatně krajský soud ve svém vyjádření odkázal), podle níž se odvolací soud v řízení o návrhu na zastavení exekuce musí věcně zabývat i v odvolání nově uvedenými argumenty (usnesení ze dne 7. 9. 2020 sp. zn. 20 Cdo 2117/2020, bod 5, dále např. ze dne 1. 6. 2021 sp. zn. 20 Cdo 1249/2021, bod 7). Argumentace stěžovatelky se v této části zaměřuje zejména na výklad podústavního práva.
Navíc stěžovatelka přehlíží, že Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí výslovně uvádí, že odvolací soud je limitován pouze tím, že sám od sebe nevyhledává další případné důvody pro zastavení exekuce. Naopak stěžovatelkou zmíněná judikatura se týká nalézacího sporného řízení, v němž se uplatní koncentrace řízení, resp. zásada neúplné apelace. Ani stěžovatelkou nyní uváděný § 55 exekučního řádu na výše uvedeném nic nemění. Jednak jde o námitku uplatněnou až v replice, jednak zastavení exekuce nebrání.
20. Dalším pochybením podle stěžovatelky mělo být, že krajský soud nedostatečně vypořádal veškerou argumentaci, kterou v průběhu řízení uváděla. Ústavní soud však připomíná, že povinnost řádně a dostatečně odůvodnit rozhodnutí neznamená podrobnou oponenturu (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví obecný soud vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08
(N 26/52 SbNU 247), bod 68, ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 3076/13
(N 57/73 SbNU 125), bod 19]. Krajský soud své závěry podrobně zdůvodňuje, přičemž zohledňuje i argumentaci uváděnou stěžovatelkou. Jeho rozhodnutí tak ústavně chráněná práva stěžovatelky ani v tomto ohledu neporušuje.
21. Nelze souhlasit ani s názorem stěžovatelky, že rozhodnutí krajského soudu bylo překvapivé. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené soudní praxi považováno rozhodnutí posuzující projednávanou věc originálním způsobem (z hlediska předchozího vývoje řízení), tj. rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat [nález ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2748/18
(N 34/98 SbNU 363), bod 21, nebo usnesení ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 2069/11 ,rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Tak tomu v posuzované věci nebylo. Názor, že k uzavření smlouvy o půjčce dne 4. 1. 2013 nedošlo, se zejména v procesu dokazování objevil opakovaně. Pokud stěžovatelka uvádí, že krajský soud svůj právní názor změnil v rozporu s poučením vedlejší účastnice podle § 118a odst. 2 o. s. ř., přehlíží, že důkazy, na kterých své závěry krajský soud postavil, byly provedeny až následně.
22. Stěžovatelka na závěr zdůraznila, že ke změně návrhu došlo až v odvolacím řízení. Až v důsledku této změny byla vedlejší účastnice úspěšná, a bylo proto namístě aplikovat § 150 o. s. ř. Ústavní soud k otázce náhrady nákladů přistupuje zdrženlivě. I přes možný dopad do majetkové sféry stěžovatelů, zpravidla taková rozhodnutí sama o sobě nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody [viz např. nálezy ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20
(N 174/108 SbNU 120, bod 20), nebo ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 3627/18
(N 155/96 SbNU 31, bod 15)]. Ještě zdrženlivější přístup Ústavní soud uplatňuje k posuzování (ne)aplikace § 150 o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne 2. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 2306/20 , bod 20, nebo ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 796/24 , bod 6). K zásahu do práv stěžovatelů musí být intenzita zásahu mimořádně vysoká, např. musí jít o zjevně netolerovatelnou svévoli či libovůli [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000
(N 75/22 SbNU 145)], zejména postupují-li soudy tak, že své závěry nezdůvodní vůbec či je zdůvodní nedostatečně (srov. např. usnesení ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. II. ÚS 1895/22 , bod 7). O takovou situaci však v právě posuzované věci nejde. Krajský soud vyšel zejména ze závěru, že stěžovatelka o nezpůsobilosti exekučního titulu od počátku věděla. Důvody, pro které nepřistoupil k aplikaci zmíněného ustanovení, dostatečně vysvětlil. Za takového stavu nejsou naplněny podmínky pro kasační zásah Ústavního soudu.
23. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu