Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Jiřího Zemánka a Vojtěcha Šimíčka o návrhu na vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy P. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Tomášem Zejdou, advokátem, sídlem Murmanská 1250/5, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 8 Tdo 1144/2020-865, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2020 č. j. 9 To 113/2020-777 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 4. března 2020 č. j. 1 T 80/2018-700, takto: Soudce Pavel Šámal je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 326/21
.
1. Dne 25. listopadu 2020 vydal v této věci Nejvyšší soud usnesení č. j. 8 Tdo 1144/2020-865 v řízení, v němž jako členka senátu 8 Tdo zasedala a rozhodovala manželka soudce prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D., soudkyně Nejvyššího soudu JUDr. Milada Šámalová.
2. Vzhledem k tomu, že by - jak Pavel Šámal uvádí ve svém přípisu ze dne 23. 3. 2021 - s ohledem na tuto skutečnost mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti, předložil spis k rozhodnutí o svém vyloučení z projednání a rozhodování v uvedené věci.
3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení pak představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina").
4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
5. S ohledem na poměr Pavla Šámala k soudkyni Nejvyššího soudu, který je účastníkem řízení o předmětné ústavní stížnosti, proto III. senát Ústavního soudu, určený podle § 10 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2021 pro rozhodnutí o vyloučení soudce IV. senátu, dospěl k závěru, že v daném případě existuje důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci sp. zn. IV. ÚS 326/21
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. března 2021
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu
5. Stěžovatelka namítá porušení svého práva na soudní ochranu, neboť jako poškozená v trestním řízení vystupovala stěžovatelčina dcera, která tak "disponuje" s trestním stíháním. Během hlavního líčení se poškozená vyjádřila, že si soud a vyšetřování nepřeje a že je pro ni lepší, aby se věc nechala být. Na to reagoval předseda senátu, že takový postup nezáleží na její vůli. Projev poškozené a její vůli přešel Nejvyšší soud bez povšimnutí a nijak je nehodnotil. Nejvyšší soud měl hodnotit celý projev poškozené, zejména v souvislosti s nesprávným poučením předsedy senátu v hlavním líčení. Odvolací soud se pak měl touto skutečností zabývat z úřední povinnosti.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektují-li obecné soudy při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem, a uvedou, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.
Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatelka namítá.
8. Těžiště námitek stěžovatelky v ústavní stížnosti spočívá v tom, zda a jak mělo být hodnoceno vyjádření poškozené, ze kterého stěžovatelka dovozuje, že šlo o uplatnění zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním stěžovatelky, tedy její matky (viz blíže sub 5). K tomu Ústavní soud s ohledem na výše uvedené může pouze konstatovat, že tato argumentace stěžovatelky byla beze zbytku a ústavně konformně vypořádána v napadeném usnesení Nejvyššího soudu (viz sub 4).
9. Nejvyšší soud v něm logicky a přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu není možné ze souvislosti vytržené vyjádření poškozené považovat za zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním podle § 163 odst. 1 trestního řádu. Aby mohly orgány činné v trestním řízení uznat takový projev poškozené osoby za relevantní, musí se (prostřednictvím poučení) v maximální možné míře přesvědčit, že poškozený chápe jeho význam a zároveň nejsou dány žádné okolnosti vylučující zpětvzetí souhlasu podle § 163a odst. 1 trestního řádu. K ničemu takovému nedošlo zejména proto, že poškozená opakovaně a beze změn při každé příležitosti výslovně uvedla, že na trestním stíhání trvá. Dezinterpretace z kontextu vytrženého vyjádření poškozené, týkajícího se navíc odlišného jednání, nikterak trestnímu stíhání stěžovatelky nebrání a Ústavní soud shledal vývody Nejvyššího soudu v kontextu okolností posuzované věci ústavně souladnými.
10. Ústavní soud tak uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle § 9 odst. 4 ve spojení s § 10 odst. 3 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2021 (Org. 01/21), neboť stálý člen IV. senátu Pavel Šámal byl z projednávání a rozhodování nynější věci vyloučen usnesením III. senátu Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021 č. j. IV. ÚS 326/21-11
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. dubna 2021
Jan Filip v. r. předseda senátu