Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ARNOŠT, s. r. o., sídlem Tismice 19, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 33 Cdo 1325/2021-314, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 13 Co 207/2020-284 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. října 2019 č. j. 11 C 40/2017-217, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Ing. Kateřiny Rosecké a MUDr. Davida Roseckého, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejších účastnících jako žalovaných zaplacení částky 717 018,52 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil ji povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náklady řízení ve výši 178 963,84 Kč (výrok II.). Obvodní soud věc posoudil podle § 631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a dospěl k závěru, že proti neuhrazené ceně díla ve výši 534 192,80 Kč vedlejší účastníci důvodně započetli nárok na smluvní pokutu z důvodu prodlení stěžovatelky (dále i "zhotovitelka"). Dodatkem č. 7 smlouvy bylo ujednáno, že dílo bude dokončeno do 31. 8. 2014, k jeho předání a převzetí však došlo až dne 15. 5. 2016. Vedlejším účastníkům (dále i "objednatelé") tak vznikl nárok na smluvní pokutu, který byl ve smlouvě o díle ujednán. Obvodní soud shledal prodlení u stěžovatelky podle § 517 a násl. občanského zákoníku, a nikoli u vedlejších účastníků, jako objednatelů, kteří podle tvrzení stěžovatelky neposkytli součinnost při provádění díla a vznášeli neustále nové požadavky. Stěžovatelka v řízení neprokázala, jaké povinnosti měli vedlejší účastníci porušit a neprokázala ani prodlení vedlejších účastníků. Obvodní soud poukázal na to, že smlouvu bylo možné podle čl. 16.1. měnit pouze písemnými dodatky, případně její změnou podepsanou oběma smluvními stranami, a proto ke změnám nemohlo docházet zápisy z kontrolních dnů, ani změnovými listy, jak tvrdila stěžovatelka, neboť takový způsob ujednán nebyl. Vznášeli-li by vedlejší účastníci nové požadavky, měly se tyto skutečnosti promítnout v písemném dodatku smlouvy tak, jako se dělo 8 x v minulosti dodatky, na jejichž základě byl také termín provedení a dokončení díla posouván. Po termínu 31. 8. 2014 se tak stěžovatelka dostala do prodlení se zhotovením díla a vedlejší účastníci důvodně započetli svou pohledávku na zaplacení smluvní pokuty podle § 580 občanského zákoníku. Jde-li o částku 182 825,72 Kč, stěžovatelka podle soudu neprokázala, jaké konkrétní práce měly být v tomto případě předmětem fakturace a neunesla tak své povinnosti tvrzení a důkazní.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu, že účastníci uzavřeli smlouvu o díle podle § 631 a násl. občanského zákoníku, přičemž v řízení bylo prokázáno, že termín dokončení díla se několikrát z různých důvodů, ať již na straně zhotovitelky, či objednatelů posouval, konečný termín byl stanoven dodatkem č. 7 ze dne 30.
7. 2014, a to na 31. 8. 2014. V tomto termínu však dílo dokončeno a předáno způsobem předvídaným č. 4 smlouvy o díle, tedy podepsáním protokolu o předání a převzetí díla, nebylo, ale stalo se tak až dne 15. 5. 2016. Z dodatku č. 8 provedeného k důkazu v odvolacím řízení pak městský soud dovodil, že již v době jeho podpisu si byly obě strany smlouvy vědomy, že se zhotovitelka ocitla v prodlení s předáním řádně dokončeného díla, neboť v tomto dodatku je ujednání o možnosti snížení smluvní pokuty, bude-li dílo předáno do 1.
9. 2015. Ani v této lhůtě však k předání a převzetí díla nedošlo. K odkazům stěžovatelky na zvyklosti stran, které v průběhu stavby podepisovaly zápisy z kontrolních dnů, čímž se podle jejího názoru prodlužoval termín předání a převzetí díla městský soud uzavřel, že v řízení bylo naopak prokázáno, že smluvní strany vždy prováděly změny smlouvy způsobem předvídaným čl. 16. smlouvy, podle kterého bylo možné měnit, zpřesňovat nebo doplňovat smlouvu pouze písemně, a to dodatky nebo "změnou stavby" projednanou a podepsanou oběma stranami.
Vznášeli-li vedlejší účastníci jako objednatelé podle tvrzení stěžovatelky v průběhu provádění další požadavky, nic nebránilo uzavřít další dodatek a termín dokončení díla změnit, jak se tomu dělo v minulosti, když dodatků bylo uzavřeno celkem 7 se změnou termínu dokončení díla. To se však nestalo, a proto městský soud uzavřel, že se v prodlení s předáním a převzetím díla oproti ujednanému termínu dostala stěžovatelka a smluvní pokuta podle čl. 8 smlouvy o dílo ve výši 0,05 % z ceny díla za každý den prodlení byla vedlejšími účastníky započtena důvodně.
Smluvní pokuta byla sjednána v souladu s § 544 občanského zákoníku, její výše není nepřiměřená. Městský soud shledal správnými i závěry obvodního soudu směřující k zamítnutí žaloby na zaplacení částky 182 825,72 Kč s tím, že nenastaly podmínky pro zaplacení této částky předvídané protokolem o předání a převzetí díla, tedy že stěžovatelka nejpozději do 21 dnů ode dne podpisu předávacího protokolu doloží, že vedlejší účastníci neuhradili částku 182 825,72 Kč a předmětná část díla byla řádně provedena, a potom jsou vedlejší účastníci povinni tuto částku do 21 dnů od doložení uhradit.
Městský soud se proto ztotožnil závěry obvodního soudu, že stěžovatelka v průběhu sporu ani přes poučení soudu nespecifikovala, jaké konkrétní práce měly být provedeny a fakturovány. Žaloba tak podle městského soudu byla správně zamítnuta pro nedostatek tvrzení a neunesení břemene tvrzení ve sporu.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dovolání, které "není přípustné a současně trpí vadou bránící v dovolacím řízení pokračovat", odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že výtkou, že smluvní strany zavedly v průběhu stavby praxi, podle které zápisy z kontrolních dnů, v nichž vedlejší účastníci požadovali změny rozsahu a kvality díla, byly považovány za ujednané změny předmětu plnění spojené s posunutím termínu dokončení díla, aniž by musely být postupem podle čl.
16. 1. uzavřeny dodatky smlouvy, neuplatnila stěžovatelka dovolací důvod nesprávného právního posouzení, nýbrž zpochybnila správnost skutkového zjištění, z něhož městský soud vyšel. Právní námitku, že požadované změny spojené s prodlužováním termínů dokončení díla lze ztotožnit s neposkytnutím součinnosti vedlejších účastníků při plnění závazku zhotovitelky, stěžovatelka založila na skutkové verzi. Nejvyšší soud proto uzavřel, že stěžovatelka ve svém dovolání sice uvedla, že městský soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, otázku, kterou městský soud podle jejího názoru posoudil nesprávně, však neformulovala.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí tohoto soudu. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem obecných soudů, že se dostala do prodlení s předáním a převzetím díla oproti ujednanému termínu a že smluvní pokuta podle čl. 8 smlouvy o dílo ve výši 0,05 % z ceny díla za každý den prodlení byla vedlejšími účastníky započtena důvodně. Uvedené závěry stěžovatelka považuje za rozporné s provedenými důkazy a dovozuje, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu.
6. Stěžovatelka namítá, že předmětné dílo nebylo možné dokončit v původním ujednaném termínu, neboť vedlejší účastníci uplatňovali neustále nové požadavky na změnu v provedení díla oproti původním ujednáním ve smlouvě o dílo. Stěžovatelka proto nemůže odpovídat za prodlení s dokončením díla z důvodů na straně vedlejších účastníků.
7. Stěžovatelka poukazuje na to, že v řízení před obecnými soudy opakovaně namítala, že mezi stranami se v průběhu provádění díla zavedla praxe, podle které vedlejší účastníci své požadavky na změny v provedení díla uváděli v zápisech z kontrolních dnů. Tyto zápisy z kontrolních dnů tak byly považovány za požadavky na změnu v provádění díla. Souhlasila-li stěžovatelka s jednotlivými požadavky vedlejších účastníků a provedla je, muselo to mít nevyhnutelně vliv na posunutí konečného termínu díla. Obecné soudy tedy nesprávně uzavřely, že k posunutí termínu dokončení díla nemohlo dojít, protože nebyl uzavřen dodatek ke smlouvě o dílo.
8. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, v němž Nejvyšší soud mimo jiné vyslovil, že ,,(z)ákladním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě - u vícestranných právních jednání - společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 občanského zákoníku a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají." Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
9. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu i tím, že nerespektovaly závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013 sp. zn. 32 Cdo 1861/2012, ve kterém Nejvyšší soud definoval tzv. omluvitelné zpoždění, tedy zpoždění, za které zhotovitel neodpovídá, a závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 33 Cdo 3999/2010, ve kterém se Nejvyšší soud zabýval situací, kdy se zhotovitel dostal do zpoždění z důvodů na straně objednatele.
10. Stěžovatelka uzavírá, že ke změně termínu dokončení díla došlo z důvodu prodlení a neposkytování součinnosti ze strany vedlejších účastníků, a proto jim nemohl vzniknout nárok na uhrazení smluvní pokuty a nemohlo tak dojít k platnému započtení pohledávek. Přiznaly-li obecné soudy vedlejším účastníkům nárok na smluvní pokutu, došlo tímto k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. V předmětné věci vyšly obecné soudy ze skutkových zjištění, že smluvní strany prováděly změny smlouvy způsobem předvídaným čl. 16.1. smlouvy o díle, podle kterého bylo možné měnit, zpřesňovat nebo doplňovat smlouvu pouze písemně, a to dodatky nebo "změnou stavby" projednanou a podepsanou oběma stranami. Vznášeli-li by vedlejší účastníci jako objednatelé v průběhu provádění další požadavky, nic nebránilo uzavřít další dodatek a termín dokončení díla změnit, jak se tomu dělo v minulosti, když bylo uzavřeno celkem 7 dodatků o změně termínu dokončení díla. Městský soud navíc z dodatku č. 8 provedeného k důkazu v odvolacím řízení dále zjistil, že již v době jeho podpisu si byly obě strany smlouvy vědomy, že se zhotovitelka ocitla v prodlení s předáním řádně dokončeného díla, neboť v tomto dodatku je ujednání o možnosti snížení smluvní pokuty, bude-li dílo předáno do 1. 9. 2015, avšak ani v této lhůtě k předání a převzetí díla nedošlo.
15. Obecné soudy proto správně uzavřely, že do prodlení s předáním a převzetím díla oproti ujednanému termínu se dostala stěžovatelka a pohledávka ze smluvní pokuty podle čl. 8 smlouvy o dílo ve výši 0,05 % z ceny díla za každý den prodlení byla vedlejšími účastníky započtena důvodně. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly i s odkazy stěžovatelky na zvyklosti stran a správně dovodily, že ke změnám obsahu právního vztahu na základě předmětné smlouvy nemohlo docházet zápisy z kontrolních dnů. Jejich závěrům z hlediska ústavnosti nelze nic vytknout.
16. Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nesprávně namítá, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že napadené rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí tohoto soudu. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatelka výtkou, že smluvní strany zavedly v průběhu stavby praxi, podle které zápisy z kontrolních dnů, v nichž vedlejší účastníci požadovali změny rozsahu a kvality díla, byly považovány za ujednané změny předmětu plnění spojené s posunutím termínu dokončení díla, neuplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení, nýbrž zpochybnila správnost skutkových zjištění, z nichž městský soud vyšel.
17. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o jejím nároku na zaplacení částky 717 018,52 Kč s příslušenstvím. Posuzovaná ústavní stížnost však postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se pouze v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu.
18. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a dovodil, že dovolání není přípustné a současně trpí vadou, bránící v dovolacím řízení pokračovat. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
19. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu