Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti DAF Trucks N. V., sídlem Hugo van der Goeslaan 1, 5643 TW Eindhoven, Nizozemské království, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. srpna 2020 č. j. 30 Cdo 2298/2020-142, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2020 č. j. 3 Cmo 187/2019-106 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2019 č. j. 41 Cm 44/2018-93, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Stanislav Ondrák spol. s r. o., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu či na řádný proces), zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále právo nebýt odňat svému zákonnému soudci, zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v řízení o žalobě vedlejší účastnice o zaplacení 759 896 Kč s příslušenstvím zamítl námitku nedostatku pravomoci zdejšího soudu, kterou vznesla stěžovatelka jako žalovaná. Na rozdíl od stěžovatelčina názoru dospěl městský soud k závěru, že se na danou věc čl. 7 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 (dále jen "Nařízení Brusel I bis") vztahuje.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením usnesení městského soudu jako správné potvrdil.
4. Proti tomuto rozhodnutí brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
5. Usnesením ze dne 11. 12. 2020 č. j. 41 Cm 44/2018-169 městský soud dané řízení podle § 96 o. s. ř. zastavil a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení v částce 70 059 Kč a že se vedlejší účastnici vrací soudní poplatek v částce 30 396 Kč. Toto usnesení nabylo právní moci dne 14. 1. 2021.
6. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], načež dospěl k závěru, že tomu tak není.
7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona); z toho vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)], a k jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal.
8. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných"; jako nepřípustné proto opakovaně odmítá např. ústavní stížnosti proti (byť i) pravomocným rozhodnutím soudů, jimiž však věc nebyla ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08 , ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12 či ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Obdobně Ústavní soud judikuje ve vztahu k ústavním stížnostem, které směřují proti rozhodnutí soudu, jímž byla zamítnuta námitka podjatosti soudce (viz např. usnesení ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 665/15 , ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 693/16 , ze dne 28. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2237/16 , ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 587/16 či ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2676/16 ). I v tomto případě vydáním rozhodnutí řízení ve věci samé nekončí, přičemž stěžovatel má i po takovém rozhodnutí nadále k dispozici procesní prostředky, kterými může bránit svá práva. Podanou ústavní stížnost proto považuje Ústavní soud za tzv. předčasnou - stěžovatel ji může uplatnit poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, neztotožní-li se s jeho výsledkem a bude-li i nadále pociťovat újmu na svých základních právech či svobodách v důsledku nyní namítaného pochybení.
9. Z výše naznačeného pravidla (tedy že ústavní stížností by měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí) Ústavní soud připustil ve své rozhodovací praxi výjimky. Ty se týkají takových dílčích a pravomocných rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. V takovém případě se vyžaduje, aby byly splněny kumulativně dvě podmínky - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod, a dále je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnuti) efektivně uplatněna [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)].
10. Mezi tyto výjimky patří zejména usnesení vrchního soudu (nebo Nejvyššího soudu) o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř., kdy první podmínka je splněna s ohledem na úzkou vazbu takového rozhodnutí na ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny - bude-li totiž rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti věcně nesprávné, vždy tím zároveň bude porušeno ústavně garantované právo na zákonného soudce [srov. např. nález ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08 (N 118/57 SbNU 455)], splnění druhé podmínky pak lze spatřovat v tom, že takové rozhodnutí je pro účastníky řízení i pro soudy v souladu s § 104a odst. 7 o. s. ř. závazné a podle § 11 odst. 1 věty třetí o. s. ř. i v případě jeho věcné nesprávnosti zakládá věcnou příslušnost v něm určeného soudu. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že takový postup není žádoucí z hlediska hospodárnosti soudního řízení [např. nálezy ze dne 2. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 2193/10 (N 183/58 SbNU 605) nebo ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 162/16 (N 50/80 SbNU 613)].
11. Stěžovatelka napadla svou ústavní stížností soudní rozhodnutí, kterým byla zamítnuta námitka nedostatku pravomoci tuzemského soudu podle Nařízení Brusel I bis, tedy toliko "dílčí" procesní rozhodnutí, a nikoli rozhodnutí "konečné" ve věci samé. Byť Ústavní soud v minulosti rozhodnutí o námitce nedostatku pravomoci podrobil kvazimeritornímu přezkumu (viz usnesení ze dne 23. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 2615/11 ), v posuzované věci výše zmíněné podmínky pro to zjevně naplněny nejsou, a to již jen z toho důvodu, že řízení ve věci samé, v němž stěžovatelka čelila žalobě vedlejší účastnice, pro ni skončilo příznivě, neboť bylo shora označeným usnesením městského soudu zastaveno. Přitom toto "konečné" rozhodnutí stěžovatelka ani nenapadla odvoláním (a nevyčerpala tak v daném ohledu všechny procesní prostředky, které měla k ochraně svých práv k dispozici).
12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení pro její nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. února 2021
Jan Filip v. r. soudce zpravodaj