Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, Územní pracoviště Brno, sídlem Příkop 818/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2022 č. j. 33 Cdo 3765/2021-731, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. září 2021 č. j. 4 Co 27/2021-680 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26.
dubna 2021 č. j. 18 Co 136/2019-658, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1. Věry Palasové, 2. státní příspěvkové organizace Fakultní nemocnice Brno, sídlem Jihlavská 340/20, Brno, 3. BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, sídlem Karla Engliše 3208/5, Praha 5 - Smíchov, 4. obchodní společnosti innogy Energie, s. r. o., sídlem Limuzská 3135/12, Praha 10 - Strašnice, 5. státní organizace Česká pošta, s. p., sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1 - Nové Město, a obchodních společností 6.
COFIDIS s. r. o., sídlem Bucharova 1423/6, Praha 13 - Stodůlky, 7. Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, 8. Home Credit a. s., sídlem Nové sady 996/25, Brno, a 9. O2 Czech Republic a. s., sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4 - Michle, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 19. 6. 2019 č. j. 21 D 1710/2013-565 v řízení o dědictví po Vlastimilu Faberovi, zemřelému dne 4. 10. 2013, stanovil odměnu notáře jako soudního komisaře (výroky I a II), rozvrhl výtěžek likvidace dědictví ve výši 1 045 454 Kč, a to tak, že České republice budou uhrazeny pohledávky vzniklé státu v souvislosti se zpeněžením majetku [výrok III písm. a)], že 1. vedlejší účastnici bude plně uhrazena pohledávka z titulu nákladů pohřbu zůstavitele [výrok III písm. b)] a že 2. až 9. vedlejší účastnici budou jejich pohledávky uhrazeny částečně v blíže specifikované výši [výrok III písm. c)], dále pak rozhodl, že dva mobilní telefony (jako tzv. nezpeněžitelný majetek) připadají státu (výrok IV) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).
3. Proti výroku III písm. c) tohoto usnesení podala stěžovatelka odvolání, které však Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 28. 11. 2019 č. j. 18 Co 136/2019-611 podle § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatelka nemá a neměla po právní moci usnesení o nařízení likvidace postavení věřitelky zůstavitele, neboť důvod její účasti podle § 462 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, zanikl. Nelze proto dovodit ani její subjektivní oprávnění k podání odvolání proti rozhodnutí o poměrném uhrazení pohledávek věřitelů zůstavitele [§ 175v odst. 2 písm. f) a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013].
4. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala žalobou pro zmatečnost, načež krajský soud napadeným usnesením tuto žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vedle aplikovatelné právní úpravy krajský soud zohlednil i tu aktuální, jež je obsažena v § 117 zákona č. 293/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), včetně jeho odborného komentáře [Macková, A., Muzikář, L., a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou. Leges, Praha, 2016], jakož i relevantní judikaturu Nejvyššího soudu (zejm. usnesení ze dne 27. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1611/2013, ze dne 7. 7. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1318/2015, ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 559/2014, ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2672/2014 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2059/2012), a uzavřel, že po pravomocném nařízení likvidace dědictví jsou účastníky řízení pouze věřitelé, kteří soudu oznámili své pohledávky, případně další osoby, o jejichž právech a povinnostech má být jednáno, a tato podmínka v případě stěžovatelky splněna nebyla, a proto nebyla subjektivně oprávněna k podání odvolání proti zmíněnému výroku III písm. c).
5. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesení soudu prvního stupně potvrdil v záhlaví uvedeným usnesením a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že byla-li pravomocně nařízena likvidace dědictví, dědická práva zůstavitelových dědiců zanikají, i kdyby dědictví nebylo předluženo nebo by nebyly splněny jiné předpoklady pro nařízení likvidace dědictví. Ztotožnil se proto se závěrem krajského soudu, že účastníky takového řízení jsou pouze věřitelé a případně ti, o jejichž právech má být jednáno; stát bude účastníkem pouze té části řízení, kde bude rozhodnuto, že majetek, který se nepodařilo zpeněžit, připadá státu. Stěžovatelka postavení věřitele neměla a nemá, a proto nelze dovodit její subjektivní oprávnění k podání odvolání.
6. Proti tomuto usnesení brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není přípustné, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Uvedený soud konstatoval, že po právní moci usnesení o nařízení likvidace dědictví nemůže nikdo nabýt zůstavitelův majetek z titulu dědického práva a ani nemůže jeho majetek připadnout státu z důvodu tzv. odúmrti; nepřihlásila-li stěžovatelka svou pohledávku jako věřitelka, ztrácí opodstatnění, aby i poté zůstala účastnicí této fáze řízení a měla právní zájem na zpochybňování existence nebo výše pohledávek přihlášených věřitelů.
7. Stěžovatelka má za to, že s ohledem na § 94 odst. 2 a § 175b o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, likvidace a tím i řízení o dědictví končily až vydáním rozvrhového usnesení podle § 175v odst. 1 až 3 téhož zákona, a tudíž i po pravomocném nařízení likvidace dědictví podle § 175t téhož zákona zůstali účastníky řízení i zůstavitelovi dědicové či případně stát. Na rozdíl od aktuální právní úpravy účastenství dědice, příp. státu, zákon nestanovil. Z výkladu § 175v odst. 4 věty první o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, lze navíc podle stěžovatelky dovodit, že toto účastenství trvá až do ukončení likvidace dědictví, neboť až k uvedenému dni zaniknou proti dědicům či státu neuspokojené pohledávky věřitelů a jejich zajištění. Účastenství tedy trvá do pravomocného rozhodnutí o výtěžku zpeněžení majetku zůstavitele, neboť po pravomocném nařízení likvidace nelze postupovat podle § 175p až 175s citovaného zákona. Tomu odpovídá právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2019 sp. zn. 24 Cdo 1994/2019.
8. Dále stěžovatelka argumentuje tím, že státu připadne při likvidaci nezpeněžený majetek, případně majetkový přebytek. V obou těchto rovinách vznikají určitá práva a povinnosti, a proto by měla mít možnost ovlivnit rozhodnutí o nich, zejména podáním opravného prostředku, v řešené věci však bez rozumného důvodu takovou možnost neměla, ačkoliv vytvoření prostoru pro uplatnění stanovisek osobě, které se rozhodnutí týká, je součástí práva na řádný proces.
9. V posuzované věci okresní soud podle stěžovatelky nesprávně vyhodnotil přihlášené pohledávky, čímž nedůvodně zvýšil hodnotu pasiv dědictví; v případě správného postupu by totiž na ni jako odúmrť připadl majetkový přebytek. Stát má tedy právní zájem na výsledku rozvrhu, a proto musí mít i právo popírat pohledávky věřitelů, jejich výši a pravost, a vznášet námitku promlčení, přičemž podle tehdejší úpravy přihlášením pohledávky do dědického řízení nedochází ke stavení promlčecí doby. Výsledek rozvrhu tak ovlivní její vlastnické právo, byť to vznikne až na základě rozhodnutí soudu a pouze zbytkově.
10. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že se touto skutečností vůbec nezabýval a že odmítl její poukaz na usnesení ze dne 19. 8. 2019 sp. zn. 24 Cdo 1994/2019 s odůvodněním, že v něm spornou otázku neřešil, což je v rozporu se skutečností, a také upozorňuje, že její právní pozice je potvrzována dlouhodobou zavedenou a dosud nezpochybňovanou praxí, což je významné i z hlediska její právní jistoty, přičemž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1275/10 (N 253/59 SbNU 581). Dále uvádí, že podle Ústavního soudu procesní předpisy podústavního práva kogentně stanoví, jakým konkrétním způsobem a procesními instituty lze právo na soudní ochranu realizovat, a dodrží-li účastník takto stanovený postup a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti, přičemž dovolací soud ani nalézací soudy nemohou pouštět ze zřetele ochranu základních práv a svobod, která musí být uplatňována (čl. 4 Ústavy).
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Stěžovatelka vychází z toho, že podle příslušné právní úpravy stát po pravomocném usnesení soudu o nařízení likvidace dědictví neztratil postavení účastníka řízení, konkrétně v té jeho části, kde předmětem je rozvržení výtěžku zpeněžení majetku zůstavitele mezi věřitele tzv. ostatních pohledávek [§ 175v odst. 2 písm. f) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013], a že proto byla oprávněna k podání odvolání proti usnesení o rozvrhu (i) v této části. Argumentuje právním zájmem na výsledku daného řízení s tím, že by jím mohl být i majetkový přebytek, který by pak připadl na ni, rozdílem mezi současnou a tehdejší právní úpravou, která ukončení účastenství dědice, resp. státu, výslovně nestanovila, jakož i § 175v odst. 4 větou první citovaného zákona, z něhož vyvozuje, že toto účastenství trvá do pravomocného ukončení likvidace dědictví, a rovněž právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1994/2019.
14. V posuzované věci je spornou otázkou účastenství státu v dědickém řízení (i) po nařízení likvidace v části, kde jde o rozvržení výtěžku mezi věřitele tzv. ostatních pohledávek, a to za situace, kdy stěžovatelka sama žádnou pohledávku za zůstavitelem nepřihlásila. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že relevantní právní úprava otázku účastenství po nařízení likvidace neřešila, a to na rozdíl od nyní platné právní úpravy, podle níž účastníky řízení jsou (jen) věřitelé, kteří se přihlásili nebo kteří mají právo na uspokojení své pohledávky, i když ji nepřihlásili, a likvidační správce (§ 117 odst. 1 z.
ř. s.). Účastenství v tomto stadiu řízení se odvíjí od (ne)existence práva, kdy § 200 z. ř. s. výslovně stanovuje, že právní mocí usnesení o nařízení likvidace zanikají mj. dědická práva, případně práva státu, nedědí-li žádný dědic. Státu pak může pouze vzniknout "nové" právo, a to k majetku zůstavitele patřícího do likvidační podstaty, který se nepodařilo zpeněžit (§ 237 odst. 1 z. ř. s.), případně na vydání likvidačního přebytku (§ 275 odst. 1 z. ř. s.).
15. Původní právní úprava byla poměrně kusá, nicméně byla v podstatném rozsahu doplněna soudní judikaturou, jak na ni Nejvyšší soud poukázal, přičemž je zřejmé, že tehdy platné právo se stalo určitou předlohou pro současnou právní úpravu, tedy minimálně jde-li o trvání práva dědiců, resp. státu k majetku zůstavitele a od něho se odvíjející účastenství uvedených subjektů v této fázi dědického řízení. Jak již Nejvyšší soud v napadeném usnesení vysvětlil, po právní moci usnesení o nařízení likvidace dědictví již není možno vydat usnesení o dědictví, i kdyby vyšlo najevo, že dědictví není (nebylo) předluženo, a i když dědicové či stát jsou považováni za vlastníka majetku patřícího do dědictví, již nikdo z nich nemůže nabýt dědictví z titulu dědického práva či nemůže připadnout státu jako tzv. odúmrť, přičemž vlastnické právo státu k "nezpeněžitelnému" majetku vzniká rozhodnutím soudu.
16. Z napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatelce není účastenství obecně upíráno, naopak se výslovně přiznává až do pravomocného ukončení likvidace dědictví, jak sama s poukazem na § 175v odst. 4 větu první o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, uvádí, to však v případě, že má postavení věřitelky, která oznámila svou pohledávku, nebo osoby, o jejíchž právech se jedná, resp. rozhoduje (§ 175u odst. 2 téhož zákona). Výrokem napadeným odvoláním však o jejím právu (bezprostředně) rozhodováno nebylo, kdy její právo (k majetkovému přebytku) teprve eventuálně vzejde z výsledku řízení o likvidaci dědictví. Z tohoto důvodu nelze požadovat, aby jí i v této části svědčilo účastenství, byť lze připustit, že se jí dané rozhodnutí může nepřímo dotknout.
17. Dovolává-li se stěžovatelka usnesení sp. zn. 24 Cdo 1994/2019, již Nejvyšší soud se s tímto judikaturním odkazem řádně vypořádal, když uvedl, že spornou otázku v uvedeném rozhodnutí neřešil. Dlužno dodat, že z odůvodnění tohoto usnesení plyne, že důvodem podání dovolání byl nesouhlas dovolatelky coby věřitelky s názorem odvolacího soudu, podle kterého nepřihlásila svou pohledávku řádně a včas, kdy stěžovatelkou prosazovaný právní názor, vycházející z komentářové literatury, byl uveden zjevně pouze pro informaci.
18. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu