Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele L. D., t. č. Věznice Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Milanem Šikolou, advokátem, sídlem Metodějova 450/7, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 3 Tdo 850/2023-341, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. března 2023 č. j. 10 To 56/2023-296 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 6. ledna 2023 č. j. 4 T 223/2022-241, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Semilech, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným pod bodem I. výroku o vině zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku a pod bodem II. výroku o vině zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu vyměřen trest odnětí svobody v trvání 42 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. Napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") stěžovatelovo odvolání proti rozsudku okresního soudu zamítnul.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že (pokud jde o jednání pod bodem I. výroku o vině) vylákal poškozenou, aby k němu nastoupila před svým domem do vozidla, při jízdě jí ukázal čtyři injekční stříkačky s neznámou tekutinou, poté vozidlo zastavil v lese, vytáhl ji z něj, nařídil jí, aby se svlékla do naha, což umocnil držením klacku, poté ji přivázal ke stromu tak, aby měla ruku nastavenou k aplikaci injekční stříkačkou, u toho jí řekl, že na pár hodin usne a pak se jí to bude líbit, a takto svázanou ji držel po dobu asi 10 minut, po celou tuto dobu byl u ní a injekční stříkačku jí držel asi jeden centimetr od ruky, načež po jejích opakovaných prosbách souhlasil, že ji pustí, s tím, aby si toto dobře zapamatovala, že jestli něco příště podělá, že to dokončí, přičemž v průběhu celého incidentu dal poškozené rovněž dvě facky, posléze ji rozvázal a odvezl domů. Dále (pokud jde o jednání pod bodem II. výroku o vině) stěžovatel přijel k domu, kde se nacházela tam bydlící poškozená se svým otcem a bratrem, a dožadoval se, aby za ním přišla, přičemž mlátil kovovou trubkou do silnice, následně vstoupil na zahradu a požadoval, aby byl vpuštěn do domu, načež rozbil nezjištěným předmětem okenní sklo a odešel.
6. Stěžovatel nadále nesouhlasí se skutkovými závěry obecných soudů. Soudy pominuly, že svědek vypověděl, že půjčil v rozhodný den stěžovateli auto po obědě, na který chodívá zpravidla kolem 11. hodiny, poškozená však tvrdila, a potvrzuje to i čas odmítnutí příchozího hovoru na jejím telefonu, o kterém se zmínila, že v 12:00 již byla se stěžovatelem nahá v lese, což se nedá stihnout. Poškozená ani nebyla schopna jednoznačně označit místo činu a cestu k němu. Stěžovatel též považuje za zvláštní, že poškozená čin nahlásila až po měsíci, přičemž v mezidobí se stěžovatelem trávila většinu svého času.
7. Stěžovatel se cítí znevýhodněn tím, že byl zamítnut jeho důkazní návrh prověrkou na místě, kterou navrhoval provést k tomu, aby bylo jednoznačně a nezaměnitelně určeno kde se skutek měl stát, kde byl zaparkován automobil, kterým měl s poškozenou k lesu přijet a zejména pak určena trasa, kterou měl s poškozenou absolvovat od automobilu k vlastnímu místu činu, a to právě k prokázání časových souvislostí, zejména pak k vyvrácení tvrzení poškozené, že cesta od zaparkovaného automobilu k místu činu trvala v řádu jednotek minut (3 minuty) ač trasa do místa činu tak jak tato byla vyznačena Policií České republiky v rámci přípravného řízení měla čítat délku cca 3 km s dobou chůze cca 50 minut. Takto by mohl zpochybnit pravdivost výpovědi poškozené. Soud uvedl, že stěžovatelem uváděné výpočty ze serveru mapy.cz byly prováděny po cestách, kdežto poškozená výslovně uvedla, že k místu činu nešli po cestě, ale přímo lesem, nicméně dle stěžovatele by pak šlo o jinou trasu, než jaká byla zdokumentována policejním orgánem v protokolu o ohledání místa činu. Nadto i cesta přímo lesem by stále trvala v řádu desítek minut, když jde o neschůdný terén. V těchto souvislostech stěžovatel navrhoval i výslech policistů, kteří prováděli ohledání místa činu. Rovněž navrhoval i znalecký posudek ke zjištění, zda poškozená nemá tendence ke lhavosti. Dále požadoval zajištění kamerového záznamu z objektu vodárny nacházející se v blízkosti místa činu, což soudy odmítly s tím, že tento s největší pravděpodobností již neexistuje a patrně by zachycoval pouze samotný objekt a nikoliv jeho okolí, aniž by stav záznamu reálně prověřily.
8. Svědkové vypovídali pouze o tom, co jim poškozená řekla a navíc ne zcela konzistentně. Soudy se též neřídily zásadou in dubio pro reo při výkladu sms zpráv. Pokud napsal "Evino (jedná se o pseudonym - pozn. AO ÚS) to seš fakt tak dementní nebo co si v tom lese nepochopila?", myslel tím, aby poškozená nepožívala omamné a psychotropní látky.
9. Pokud jde o druhý skutek, stěžovatel má za to, že pouze vstoupil na pozemek, jak činil v minulosti, když docházel za poškozenou, a poté co byl vyzván k jeho opuštění, tuto výzvu respektoval. Hodnocení soudů je zde nepřiměřeně přísné a rovněž opět odporuje zásadě in dubio pro reo. Nebylo prokázáno násilí či jeho bezprostřední pohrůžka. Pouhé bušení trubkou do silnice za ně nelze považovat. Navíc na tom, zda stěžovatel disponoval kovovou trubkou, se svědci neshodli.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
11. Stěžovatelova argumentace směřuje proti hodnocení důkazů, k čemuž Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (obdobně nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 , bod 23).
12. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jde jednak o problematiku tzv. opomenutých důkazů (viz níže), nebo zadruhé o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 150/93
(N 49/2 SbNU 87); sp. zn. III. ÚS 61/94
(N 10/3 SbNU 51); sp. zn. IV. ÚS 185/96
(N 131/6 SbNU 461); sp. zn. II. ÚS 213/2000
(N 19/25 SbNU 143); sp. zn. I. ÚS 549/2000
(N 63/22 SbNU 65); sp. zn. IV. ÚS 219/03
(N 25/32 SbNU 225) a další]. Konečně třetí skupinu případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, respektive případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257); sp. zn. III. ÚS 166/95
(N 79/4 SbNU 255); sp. zn. II. ÚS 182/02
(N 130/31 SbNU 165) a další]. V posuzované věci však Ústavní soud takto vymezená ústavněprávní pochybení v postupu obecných soudů nezjistil.
13. Stěžovatel není spokojen s hodnocením výpovědi poškozené a dalších svědků a jiných důkazů provedeným soudy, nicméně jejich nové přehodnocování Ústavnímu soudu nepřísluší. Stejně tak bylo věcí obecných soudů, aby provedly právní hodnocení zjištěného skutkového stavu, včetně posouzení toho, zda bušení trubkou do silnice a další stěžovatelovo konání naplňuje skutkovou podstatu určitého trestného činu. Stěžovatel předkládá pouhou polemiku se závěry obecných soudů vedenou toliko v rovině běžného zákona, která se míjí s úlohou Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti.
14. Namítá-li stěžovatel neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud konstatuje, že povinnost obecných soudů vyhovět návrhu na provedení důkazu není bezbřehá. V prvé řadě obviněný musí svůj návrh dostatečně odůvodnit a vysvětlit, proč ten či onen důkaz je důležitý pro skutkový stav věci a jeho obhajobu. Prostá námitka neprovedení důkazu nestačí [srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 5. 2003, Perna proti Itálii, č. 48898/99, § 29]. Čím přiléhavější a podrobnější odůvodnění návrhu na provedení důkazu je, tím větší pozornost musí takovému návrhu obecné soudy věnovat [srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18.
12. 2018, Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05, § 143, § 162 a § 166, podobně též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. 10. 2013, Janyr proti České republice, č. 42937/08, § 81 a 82]. Za druhé pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [např. nález ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 564/08
(N 110/65 SbNU 491, str. 3 až 4].
15. V posuzované věci sice obhajoba své důkazní návrhy odůvodnila, nicméně obecné soudy důvody, pro které jim nebylo vyhověno, uvedly (srovnej str. 8 až 9 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud přitom neshledal, že by toto odůvodnění vykazovalo prvky svévole. Soudy se zabývaly jednotlivými důkazními návrhy, když obecně nemohly přinést nic nového k rozhodnutí ve věci. Na tom nic nemění ani určitá pochybnost vyjádřená Nejvyšším soudem k nevyžádání si kamerového záznamu z vodárny v okolí; skutkový stav byl dostatečně prokázán jiným důkazy.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu