Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. V., zastoupené JUDr. Karolem Hrádelou, advokátem, sídlem Pod Beránkou 2469/1, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2025 č. j. 8 Tdo 573/2025-1554, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že Nejvyšší soud porušil její základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin plyne, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 7. 2024 č. j. 1 T 58/2023-1400 byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Zločinu se dopustila tím, že v roce 2014 od poškozené pod nepravdivou záminkou vylákala částku v celkové výši 5 mil. Kč. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu byla odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2025 sp. zn. 5 To 279/2024 rozsudek obvodního soudu zrušil toliko ve výroku o uloženém trestu a znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu odsoudil stěžovatelku za tento trestný čin i za sbíhající se trestný čin podvodu k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon jí podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku stěžovatelce uložil povinnost dle svých sil hradit poškozeným způsobenou škodu.
3. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť její dovolací argumentace byla prostou polemikou s hodnocením důkazů městským soudem. Obvodní soud se zabýval všemi znaky skutkové podstaty trestného činu, trestní soudy hodnotily všechny důkazy a vysvětlily, proč některé navržené důkazy neprovedly.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí trestní soudy odsoudily, byť neprovedly klíčové důkazy navržené obhajobou. Z těchto důkazů by vyplynulo, že poškozená dlouhodobě spolupracuje se svědkem, jemuž se peníze poskytnuté poškozenou dostaly (což potvrzuje jiná výpověď jiného svědka, kterou ale trestní soudy dostatečně nezvážily). Důkazy mohly zpochybnit věrohodnost poškozené i existenci úmyslu jako základního znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu. Úmysl trestní soudy dovodily jen z následku jednání. Stěžovatelka též kritizuje Nejvyšší soud, že odmítl dovolání bez věcného přezkumu.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
6. V této věci rozhodovaly celkem tři trestní soudy, které se ve všech podstatných otázkách shodly na hodnocení klíčových důkazů i na závěrech ohledně rozsahu a závažnosti jednání stěžovatelky. Stěžovatelka proti těmto závěrům nerozvíjí v ústavní stížnosti žádnou polemiku ústavněprávního významu, v podstatě pouze opakuje námitky, které již uplatnila před trestními soudy. Tím ale nedbá kompetence Ústavního soudu, který nemůže plnit roli "čtvrté instance". Není úlohou Ústavního soudu znovu - počtvrté - detailně rekonstruovat skutkový stav ani přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy; to ostatně plyne i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti trestního řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu).
V podrobnostech lze proto odkázat na konkrétní závěry trestních soudů. Ústavní soud posuzuje pouze to, zda trestní soudy nevybočily z ústavních mezí, zejména zda jejich rozhodnutí netrpí extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, či vadami důkazního postupu, včetně opomenutí relevantních důkazů [např. nález ze dne 28. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 1026/21
(N 11/110 SbNU 106), body 27 a 28]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
7. Trestní soudy se důkazním návrhům pečlivě věnovaly. Městský soud v bodě 8 rozsudku vysvětlil, proč některé důkazy neprovedl (jednak proto, že poškozená odmítla předložit trestním soudům diář v kompletní podobě, protože v něm byla velká řada čistě osobních poznámek, nevztahujících se k nynější věci - nabídla soudu jen kopie některých pasáží diáře, což však dle městského soudu snižuje hodnotu takového důkazu; jednak proto, že spolupráce poškozené se svědkem v roce 2025 nemá žádnou souvislost s tím, co se stalo v roce 2014, proto neprovedl důkaz účetními doklady). Na tyto pasáže stěžovatelku odkázal i Nejvyšší soud (bod 17 usnesení), přesto stěžovatelka v podstatě stejnou argumentaci opakuje i v ústavní stížnosti.
8. Další námitky stěžovatelky ve skutečnosti míří k přehodnocení provedených důkazů. To však Ústavnímu soudu nepřísluší. Byť rozsudek obvodního soudu je vskutku zpracován poněkud zvláštně (zejm. přemíra narativní části a doslovné, a proto obsáhlé přepisy výslechů stěžovatelky, poškozené a svědků), což poznamenal i městský soud v bodě 5 svého rozsudku, úvahy obvodního soudu v části VII rozsudku (s. 39 až 42) jsou srozumitelné a přezkoumatelné.
9. Vyčítá-li stěžovatelka Nejvyššímu soudu, že se jejímu dovolání nevěnoval meritorně, pomíjí, že Nejvyšší soud jen využil své zákonné pravomoci odmítnout takové dovolání, které je zjevně neopodstatněné [§ 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu]. Současně se však věci věnoval a reagoval na všechny podstatné námitky, které stěžovatelka v dovolání vznesla.
10. Ústavně zaručená práva stěžovatelky porušena nebyla. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu