Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Jana Sláčika, zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem Smetanova 1101, Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2016 č. j. 22 Cdo 5533/2015-130, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 6. 8. 2015 č. j. 60 Co 161/2015-97 a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 1. 2015 č. j. 6 C 177/2014-70, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele z důvodů jeho nepřípustnosti podle § 237 o. s. ř. a s odkazem na § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Dovolací soud s odkazem na § 237, § 241a o. s. ř. a na vlastní judikaturu (např. sp. zn. 29 NSČR 55/2013, 29 Cdo 2488/2013, 29 Cdo 2394/2013, 29 NSČR 55/2013) připomněl procesní požadavky na přípustnost a obligatorní náležitosti dovolání. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že usnesení odvolacího soudu není v rozporu s jeho judikaturou (srov. usnesení sp. zn. 30 Cdo 2966/2006), v níž dovodil, že překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci, týká-li stejného předmětu řízení a týchž osob (nezávisle na jejich procesním postavení i na tom, že v novém řízení vystupují jejich právní nástupci; srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1773/2004) a konečně není ani významné, jestli byl skutkový děj, který byl předmětem původního řízení, jinak právně kvalifikován (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4902/2008).
Nejvyšší soud připomněl věcná zjištění odvolacího soudu a zdůraznil, že v souzené věci je zřejmé, že totožnost věci, jak pokud jde o okruh účastníků řízení, tak i žalobou vymezený nárok je pro obě řízení (dříve pravomocně skončené i v projednávané věci) zachována, přičemž nárok se opírá o tvrzenou konkurenci nabývacích titulů (odstupní smlouvy ze dne 7. 8. 1946 a odstupní smlouvy ze dne 27. 2. 1947), s jejichž existencí v obou řízeních každá z procesních stran spojovala shodné následky. Dovolací soud konečně uvedl, že skutkový děj nemohl být modifikován tím, že stěžovatel podle jím uplatněného tvrzení dodatečně nalezl listiny, které měly prokazovat řádné nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem jeho právními předchůdci, neboť tyto listiny se vztahovaly ke skutečnostem, jež nenastaly po pravomocně skončeném řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 8 C 79/95, ale byly známy a tvořily součást rozhodných skutkových tvrzení již v předchozím řízení.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud uvádí, že z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakovaně vychází z toho, že k právně účinnému převodu vlastnictví pozemků došlo podle smlouvy ze dne 27. 2. 1947 a následného podání zápisu do pozemkové knihy ze dne 15. 3. 1947, a to na rozdíl od pozdějšího podání ze dne 12. 7. 1947, které se týkalo zápisu smlouvy ze dne 7. 8. 1946. Ústavní soud připomíná, že oba soudy věc meritorně posoudily v zásadě shodně. Soudy se lišily pouze v tom, že soud prvního stupně se domníval, že se nejednalo o věc pravomocně rozhodnutou (v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 8 C 79/95), zatímco soud druhého stupně dovodil, že v souzené věci je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae).
Patří mezi podmínky, k nímž soud přihlíží kdykoliv za řízení (§ 103 o. s. ř.) a představuje neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení (§ 104 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud při této kvalifikaci vycházel z dostatečně známé judikatury dovolacího soudu, který ji následně s odkazy na vlastní jednotlivé judikáty podrobněji rozvedl. Ústavní soud nepovažuje za nutné tuto argumentaci a judikaturu v ní uvedenou, která je ostatně připomenuta výše v části I., dále rozvádět.
Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelova neochota akceptovat skutečnost, že v souzené věci je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, stejně jako skutečnost, že ani v meritu nedošel soud I. stupně k odlišnému posouzení věci (ve srovnání s předchozím řízením vedeným u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 79/95), nemůže být důvodem, pro který by mu mělo být vyhověno v řízení před civilními soudy nyní nebo dokonce v řízení před Ústavním soudem.
Pokud jde o postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání, nelze jej považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Tomu koneckonců svědčí dostatečně známá judikatura Nejvyššího soudu týkající se souzené věci, která byla připomenuta v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu i samotného dovolacího soudu.
Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a
IV. ÚS 3416/14 ). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, tedy především vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, své závěry jasně, zřetelně a za použití ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. také dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout.
Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika stěžovatele se závěry zastávanými civilními soudy, které se opírají o dostatečně známou a běžně používanou judikaturu Nejvyššího soudu, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení jeho základních práv. Ústavní soud usuzuje, že se jej stěžovatel snaží postavit do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, jež odvolací i dovolací soud již přesvědčivě popřel; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou argumentaci těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. května 2017
JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu