Slovenské důchody XX - aplikace Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 19. června 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti L. S., právně zastoupené JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem se sídlem 110 00 Praha 1, Na Příkopě 859/22, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2011 č. j. 4 Ads 137/2010-55 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. srpna 2010 č. j. 41 Ad 21/2010-12 o stanovení starobního důchodu, takto: Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Rozhodnutím ze dne 4. února 2010 č. j. 485311744 Česká správa sociálního zabezpečení zamítla žádost stěžovatelky o starobní důchod pro nesplnění podmínek zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), s přihlédnutím ke Smlouvě mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb. (dále jen "Smlouva o sociálním zabezpečení"), k nálezům Ústavního soudu a k opatření Ministerstva práce a sociálních věcí "Výklad zákona o důchodovém pojištění, popř. předpisů souvisejících.
Rozhodnutím ze dne 9. března 2010 č. j. 485311744/315-AHj Česká správa sociálního zabezpečení podle § 88 odst. 8 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, a § 90 odst. 5 správního řádu zamítla námitky stěžovatelky a prvoinstanční rozhodnutí potvrdila. V odůvodnění rozhodnutí o námitkách uvedla, že judikatura Ústavního soudu formuluje nárok na dorovnání výše starobního důchodu pobíraného od slovenského nositele důchodového pojištění pouze v případech, kdy byl důchod přiznán před vstupem České republiky do Evropské unie, a proto tuto dávku nelze přiznat osobám s nárokem na důchod po dni 1.
května 2004, přičemž stěžovatelka splnila podmínky nároku na starobní důchod podle českých právních předpisů ke dni 11. listopadu 2005. Žalobu stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. srpna 2010 č. j. 41 Ad 21/2010-12. V odůvodnění tohoto rozsudku soud uvedl, že žalobkyni byl ode dne 29. prosince 2003 přiznán starobní důchod před dosažením důchodového věku podle § 30 zákona o důchodovém pojištění (dále též "předčasný starobní důchod"). Ode dne 11. listopadu 2005 jí následně byl přiznán starobní důchod podle § 29 zákona o důchodovém pojištění (dále též "řádný starobní důchod").
Žádost žalobkyně o řádný starobní důchod byla podána dne 18. října 2005, tedy po vstupu České republiky do Evropské unie. Dle názoru soudu se jedná o nový nárok na dávku důchodového pojištění, podmínky pro její přiznání a výplatu je nutné posuzovat samostatně a není proto rozhodné, že předčasný starobní důchod byl žalobkyni přiznán před přistoupením České republiky k Evropské unii. Soud dále ve svém rozhodnutí uvedl, že Česká správa sociálního zabezpečení při rozhodování o žádosti stěžovatelky o řádný starobní důchod ze dne 18.
října 2005 musela přihlížet k tomu, že ustanovení čl. 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení, které stanovilo kritérium pro rozdělení československých dob pojištění, je obsaženo v příloze III Nařízení Rady (EHS) 1408/71 ze dne 14. června 1971, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství (dále jen "nařízení"), a je tedy součástí aplikovatelných norem evropského práva. Postupovala proto správně, když při přiznání řádného starobního důchodu žalobkyni ode dne 11.
listopadu 2005 vycházela z § 29 písm. a) zákona o důchodovém pojištění a čl. 46 odst. 2 nařízení. Ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní republiky (dále jen "ČSFR") stěžovatelka pracovala na území Slovenské republiky a při aplikaci čl.
20 Smlouvy o sociálním zabezpečení tak na ni musí být pohlíženo jako na jakoukoliv jinou osobu pohybující se v rámci Evropské unie, která byla po určitou dobu zaměstnána v cizině a podléhala tak systému sociálního zabezpečení jiné země. Z tohoto důvodu nemůže mít stěžovatelka podle soudu nárok na dorovnání výše důchodu pobíraného od slovenského nositele důchodového pojištění. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, který je uveden v § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen "s.
ř. s."). V první kasační námitce vyjádřila nesouhlas se závěrem soudu, podle něhož nebylo v dané věci rozhodující přiznání předčasného starobního důchodu. Členění na předčasný a řádný starobní důchod je dle ní totiž v teorii i praxi používáno jen pro rozlišení starobního důchodu podle příslušných ustanovení zákona o důchodovém pojištění a nejedná se tak o právní terminologii, pročež předčasný starobní důchod představuje starobní důchod, což ostatně vyplývá i z § 4 zákona o důchodovém pojištění, který používá toliko jeden pojem "starobní důchod".
Ze skutečnosti, že starobní důchod jí byl přiznán dne 29. prosince 2003, tedy před přistoupením České republiky k Evropské unii, stěžovatelka v kasační stížnosti dovozuje svůj nárok na dorovnání výše starobního důchodu, jenž pobírá od slovenského nositele důchodového pojištění. Podle další stížnostní námitky by stěžovatelce vznikl tento nárok i v případě, že by jí byl starobní důchod přiznán ke dni 11. listopadu 2005, tedy po vstupu České republiky do Evropské unie. Upozorňuje na skutečnost, že je sice nesporné, že její zaměstnavatel měl ke dni rozdělení ČSFR sídlo na území Slovenské republiky a doby důchodového zabezpečení získané před tímto dnem se tak podle čl.
20 Smlouvy o sociálním pojištění považují za slovenské doby důchodového zabezpečení, s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 298/06 ,
K problematice ústavnosti posuzování důchodových nároků státních občanů České republiky na vyrovnávací příspěvek s ohledem na doby zaměstnání u zaměstnavatelů se sídlem na Slovensku do 31. prosince 1992, tj. před rozdělením ČSFR, se Ústavní soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 405/02 ,
III. ÚS 252/04 ,
IV. ÚS 158/04 ,
IV. ÚS 301/05 ,
IV. ÚS 298/06 ,
I. ÚS 365/05 ,
II. ÚS 156/06 ,
IV. ÚS 228/06 ,
I. ÚS 366/05 ,
I. ÚS 257/06 ,
I. ÚS 1375/07 ,
Pl. ÚS 4/06 ,
III. ÚS 939/10 ,
Pl. ÚS 5/12 , usnesení sp. zn. III. ÚS 1012/10 ).
Ústavní soud toliko připomíná a opakuje, že jejich tenorem je respektování ústavního principu rovnosti, tj. vyloučení neodůvodněné nerovnosti, v daném případě mezi občany České republiky. Již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/94
Ústavní soud deklaroval akceptaci mezinárodně uznávané zásady, dle které ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva, ochrana a podmínky poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím. V případě, v němž speciální inkorporační norma obsažená v § 61 zákona č. 155/1995 Sb. zakládá přednost mezinárodní smlouvy před vnitrostátním právem, kdy je aplikace práva tudíž ovládána výkladovým pravidlem lex specialis derogat legi generali, jelikož Ústavní soud není nadán pravomocí posuzovat ústavnost ratifikovaných mezinárodních smluv, musí uvedený výkladový princip o přednosti speciální před obecnou úpravou ustoupit principu ústavnímu, dopadajícímu na aplikaci a interpretaci relevantního jednoduchého práva, a to principu jeho ústavně konformní interpretace a aplikace.
V posuzované věci tímto ústavním principem je základní právo plynoucí z ústavního principu rovnosti občanů a vyloučení jejich neodůvodněného odlišování v právech. Jak bylo již uvedeno, k účelu Smlouvy se pak explicitně Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. I. ÚS 1375/07
. Uvedl, že "smyslem uzavření mezinárodní smlouvy nemůže být krácení důchodových nároků vlastním občanům, kterým vyšší důchodový nárok vzniká nezávisle na takové smlouvě podle vnitrostátních předpisů". Za ústavně nepřípustnou diskriminaci jedné vůči jiným skupinám občanů České republiky označil nerovnost založenou "jen v důsledku specifické okolnosti, mající svůj původ v zániku tehdejší česko-slovenské federace". Podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 228/06 skutečnost, že Česká republika uzavřela se Slovenskou republikou smlouvu o provádění sociálního zabezpečení (Smlouva o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Slovenskou republikou, publikována pod č. 228/1993 Sb.), nemůže být na újmu českému občanovi ve výši jeho důchodových nároků, byť byl zaměstnán ke dni rozdělení ČSFR na Slovensku." V nálezu sp. zn. I.
ÚS 1375/07 pak úvahy předchozí sumarizoval takto: "Otázkou aplikace Smlouvy se Ústavní soud zabýval již ve svých rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 405/02 a sp. zn. III. ÚS 252/04 , k jeho závěrům a zejména pak k jejich výkladu se Ústavní soud vyjádřil podrobně v nálezu pléna ze dne 20. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 4/06
. V uvedených rozhodnutích konstatoval, že ,Česká republika a Slovenská republika vznikly k 1. 1. 1993 rozdělením společného československého státu. Tento společný stát charakterizoval jednotný systém důchodového pojištění. Z hlediska tehdejšího práva bylo právně irelevantní, ve které části československého státu občan byl zaměstnán, resp. kde měl sídlo jeho zaměstnavatel.'"
Pro posouzení předmětné věci je pak základní otázka, vztahují-li se uvedené teze i na její skutkové okolnosti. Ústavní soud za tyto považuje skutečnosti plynoucí ze správního spisu, dle nichž rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 11. března 2005 č. 485311744 byl stěžovatelce od 29. prosince 2005 přiznán starobní důchod před dosažením důchodového věku podle § 30 zákona o důchodovém pojištění, následně pak rozhodnutím ze dne 23. února 2006 č. 485311744 Česká správa sociálního zabezpečení přiznala stěžovatelce důchod po dosažení důchodového věku podle § 29 zákona o důchodovém pojištění, čímž byly současně splněny podmínky nároku na výplatu více důchodů téhož druhu, v důsledku čehož byl stěžovatelce ode dne 11.
listopadu 2005 vyplácen jen starobní důchod přiznaný po dosažení důchodového věku, který byl vyšší než starobní důchod přiznaný před dosažením důchodového věku (což vyplývá z § 58 věty první zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném ke dni 11. listopadu 2005). Dnem této úpravy výplaty důchodů pro jejich souběh však současně podle věty třetí téhož ustanovení zanikl stěžovatelce nárok na starobní důchod přiznaný před dosažením důchodového věku. Dle zjištění soudů z výpisu z centrální evidence obyvatel vyplývá, že stěžovatelce byl zrušen pobyt cizince ke dni 8.
9. 2008, tj. nabyla české státní občanství po tomto datu. Tuto skutečnost Ústavní soud ověřil z opisu Listiny o udělení státního občanství č. j. VS-5377/53/2-2007 ze dne 27. června 2008, z níž plyne, že stěžovatelka složila státoobčanský slib dne 8. září 2008 - tímto dnem dle § 7 a § 12 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. pak nabyla státní občanství České republiky. Následně dne 1. září 2009 požádala stěžovatelka o dorovnání rozdílu mezi důchody, které pobírá z České republiky a Slovenské republiky, a to na základě shora uvedeného pravidla konstituovaného Ústavním soudem.
Ústavní soud ve své předchozí judikatuře uznal důchodové nároky na vyrovnávací příspěvek s ohledem na doby zaměstnání u zaměstnavatelů se sídlem na Slovensku do 31. prosince 1992, tj. před rozdělením ČSFR, nejen státním občanům České republiky dle § 1 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, nýbrž i státním občanům České republiky, kteří občanství nabyli po 1. lednu 1993 (viz nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ). V žádné z posuzovaných věcí Ústavní soud ale pod rámec důchodových nároků na vyrovnávací příspěvek s ohledem na doby zaměstnání u zaměstnavatelů se sídlem na Slovensku do 31.
prosince 1992 nepodřadil případ, v němž k získání státního občanství došlo po vzniku důchodových nároků. Uvedený rozdíl nutno považovat za relevantní. Účelem ochrany ústavního principu rovnosti v základním právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří je zajistit jeho dodržení při vzniku nároků plynoucích z důchodového pojištění a kompenzovat tím občanům neodůvodněnou nerovnost. To neplatí ale v případech, následuje-li nabytí občanství teprve po vzniku daného nároku, jelikož takováto neodůvodněná nerovnost v čase vzniku nároku nenastala.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2012
Vlasta Formánková předsedkyně senátu Ústavního soudu