K otázce výpočtu náhrady škody při pracovním úrazu a nemoci z povolání
164/1995 Sb.
N 25/3 SbNU 175
K otázce výpočtu náhrady škody při pracovním úrazu a nemoci z povolání
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud ČR
rozhodl v plénu ve věci navrhovatele - skupiny
poslanců Parlamentu ČR, a účastníka řízení - Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky, o návrhu na zrušení ustanovení bodu
122 čl. I a čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb., t a k t o :
Návrh, aby bylo ke dni 1. 6. 1994 zrušeno ustanovení bodu č.
122 čl. I zákona č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník
práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, kterým byla z § 195 odst. 1 věty druhé zákoníku
práce vypuštěna slova " ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto
předpisů", se zamítá.
Dnem 1. 10. 1995 se zrušuje ustanovení čl. VI odst. 6 zákona
č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č.
65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony;
ve zbývající části, pokud bylo navrhováno zpětné zrušení tohoto
ustanovení ke dni 1. 6. 1994, se návrh zamítá.
O d ů v o d n ě n í .
66 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, ze dne 8. 12.
1994, v němž podepsaní poslanci, s odvoláním na ustanovení čl. 87
odst. 1 písm. a) Ústavy ČR a § 70 zákona č. 182/1993 Sb.,
navrhují, aby Ústavní soud ČR nálezem zrušil ke dni 1. června
l994 ustanovení bodu 122 zákona č. 74/1994 Sb., kterým byla v §
195 odst. 1 věty druhé zákoníku práce vypuštěna slova "ke zvýšení
přiznaných důchodů podle těchto předpisů", jakož i ustanovení čl.
názoru navrhovatelů, v rozporu s ustanovením čl. 1 Ústavy ČR,
s ustanoveními čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 29 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), s úmluvami
Mezinárodní organizace práce č. 12, 17 a 42 o odškodňování
pracovních úrazů a nemocí z povolání a s ustanovením čl. 19 odst. 8 Ústavy Mezinárodní organizace práce. Z těsnopisecké zprávy o 17. schůzi Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR, konané ve dnech 22. až 24. března 1994, vyplývá, že
zákon č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
byl na této schůzi přijat potřebnou většinou poslanců ve smyslu
čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy ČR. Tento zákon nabyl účinnosti dnem 1. 6. 1994 (s výjimkou čl. I bodu 90, který nabyl účinnosti dnem 1. 9. 1994 a čl. VII bodu 7, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1995),
byl publikován v částce 23 Sbírky zákonů ČR, rozeslané dne 29. 4. 1994. Je tedy splněna podmínka přípustnosti návrhu ve smyslu
ustanovení § 66 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. II. Podle ustanovení § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslal Ústavní soud návrh na zahájení řízení Poslanecké sněmovně
Parlamentu ČR, v jejímž písemném vyjádření k obsahu návrhu se
v podstatě uvádí, že při projednávání návrhu novely zákoníku práce
v Poslanecké sněmovně, která byla později publikována ve Sbírce
zákonů pod č. 74/1994, podal poslanec J. N. návrh na odstranění
nesrovnalosti, vyplývající z navržené úpravy. V uvedeném návrhu
novely bylo doporučeno zrušit limity omezující dosud výši
poskytované náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti, která zaměstnanci vznikla z důvodu pracovního úrazu
nebo nemoci z povolání, s odůvodněním, že zaměstnanci má být
hrazena skutečná škoda. Tento návrh však současně neumožňoval
odstranit určité zvýhodnění některých poškozených zaměstnanců,
spočívající v tom, že při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku
podle § 195 zákoníku práce se nepřihlíželo k valorizaci
invalidních důchodů. K odstranění této nesrovnalosti proto
doporučil v § 195 odst. 1 větě druhé zákoníku práce vypustit slova
"ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů". V rozpravě
proti tomuto návrhu nevystoupil nikdo a při hlasování byl tento
pozměňující návrh přijat poměrem hlasů 102 pro, 34 proti a 39
poslanců se hlasování zdrželo. Podle tohoto vyjádření je též třeba
brát v úvahu, že jsou postupně valorizovány nejen invalidní
důchody přiznané z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání,
ale též průměrné výdělky před vznikem škody, z nichž se náhrada za
ztrátu na výdělku zjišťuje. Ve vyjádření se dále konstatuje, že
zákon č. 74/1994 Sb. byl přijat potřebnou většinou poslanců
a zákonodárný sbor tedy jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je
v souladu s Ústavou a naším právním řádem.
Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR ve vyjádření k návrhu
na zrušení napadených ustanovení, které si Ústavní soud vyžádal,
zdůrazňuje, že nová úprava důsledně naplňuje princip náhrady
skutečné škody, která zaměstnanci vznikla v důsledku pracovního
úrazu nebo nemoci z povolání. Poškozený tedy dostává na náhradě za
ztrátu na výdělku spolu s výdělkem a případným invalidním důchodem
tolik, kolik činil jeho průměrný výdělek před vznikem škody. Nová
úprava tak zajišťuje rovné postavení všech poškozených, kteří
pobírají náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti,bez ohledu na to, zda z titulu pracovního úrazu nebo
nemoci z povolání pobírají invalidní, resp. částečný invalidní,
důchod, či nikoliv. Poživatelé invalidního důchodu byli podle
dřívější úpravy zvýhodněni, neboť ve skutečnosti pobírali o částku
zvýšení invalidního důchodu více, než činil jejich průměrný
výdělek před vznikem škody, přičemž toto zvýšení bylo i mezi
poživateli invalidního důchodu rozdílné podle toho, kdy byl
invalidní důchod poškozenému přiznán - čím dříve byl invalidní
důchod přiznán, tím vyšší bylo jeho zvýšení. Pokud jde o zvyšování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti, poukazuje se ve vyjádření na to, že
zvyšování není vázáno na povinnost zvyšovat tyto náhrady v poměru
1:1 k růstu průměrné mzdy v národním hospodářství. Valorizace
průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na
výdělku se přitom provádějí a reagují na růst průměrné mzdy
v národním hospodářství. Změny ustanovení § 195 zákoníku práce,
provedené zákonem č. 74/1994 Sb., nezvýhodňují zaměstnavatele ani
zaměstnance, neboť poškozeným zaměstnancům je hrazena skutečná
škoda. Zákonem č. 74/1994 Sb. byly totiž zároveň zrušeny limity
omezující výši náhrady škody (uvedené v § 195 odst. 2 zákoníku
práce, platném před 1. červnem 1994), zaměstnavatelé jsou naopak
zatěžováni valorizací náhrad za ztrátu na výdělku. Zaměstnavatel
není povinen poskytovat náhradu pouze v případě, že zaměstnanci,
který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc
z povolání, z tohoto důvodu žádná ztráta na výdělku nevznikla. Přitom je třeba podle názoru ministerstva mít na zřeteli také to,
že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
je jen jedním z druhů náhrad příslušejících poškozeným
zaměstnancům a účelem této náhrady je nahradit zaměstnanci ztrátu
na výdělku, která mu po skončení pracovní neschopnosti nebo při
uznání invalidity z důvodů pracovního úrazu nebo nemoci z povolání
vznikla. Český statistický úřad poskytl na vyžádání Ústavnímu soudu ČR
tabulku zpřehledňující vývoj průměrné měsíční mzdy pracovníků
národního hospodářství podle základních odvětví za období let
1980 až 1993, ze které plyne, že v uvedeném období v jednotlivých
letech byla průměrná měsíční mzda představována těmito částkami:
2656,- , 2699,-, 2765,-, 2822,-, 2875,-, 2920,-, 2964,-, 3026,-,
3095,-, 3170,-, 3286,-, 3792,- , 4644,- a 5817,-.
Odhadem
uvedeného úřadu byla stanovena průměrná měsíční mzda za rok 1994
v částce 6896,- Kč. Tyto údaje byly užity ke srovnání s vývojem
valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. III. Pracovněprávní odpovědnost za škodu je v našem právním řádu
založena na principu náhrady skutečné škody, tedy celé vzniklé
skutečné škody. Na tomto principu je postavena rovněž odpovědnost
za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Z uvedeného
principu náhrady skutečné škody je třeba vycházet i při
interpretaci a posouzení novelizovaného ustanovení § 195 odst. 1
zákoníku práce pokud jde o jeho namítanou neústavnost. Zákoník
práce č. 65/1965 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. ledna l966,
stanovil, že pracovníku, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož
byla zjištěna nemoc z povolání, je organizace povinna, v rozsahu,
ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout vedle dalších náhrad
(bolestné, ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložené
náklady spojené s léčením a věcná škoda) i náhradu za ztrátu na
výdělku (§ 193 zákoníku práce). V § 195 zákoníku práce pak
zákonodárce dále specifikoval, že náhrada za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání plné nebo částečné
invalidity se poskytne pracovníku v takové výši, aby spolu s jeho
výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání,
s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního
důchodu, poskytovaného z téhož důvodu, se rovnala jeho průměrnému
výdělku před pracovním úrazem nebo před zjištěním nemoci
z povolání, resp. podle novelizovaného znění dle novely č. 153/1969 Sb., dosud platného, před vznikem škody způsobené
pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Přitom se nemělo
přihlížet ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ani
k jeho snížení podle předpisů o sociálním zabezpečení. Výše
náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
přitom byla limitována a nesměla, spolu s výdělkem a případným
invalidním důchodem, přesáhnout částku 2.500,- Kčs měsíčně. U pracovníků s průměrným výdělkem vyšším než 2.500,- Kčs se tato
částka zvyšovala o 50 procent rozdílu mezi tímto výdělkem
a částkou 2.500,- Kčs. Ustanovením § 202 odst. 2 zákoníku práce
pak byla vláda ČSSR zmocněna, v dohodě s Ústřední radou odborů,
vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, upravit
podmínky, výši a způsob této náhrady. Vzhledem k nominálnímu růstu mezd začala výše náhrady za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zaostávat za
mzdovým vývojem, neboť vláda ČSSR průměrný výdělek rozhodný pro
výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti valorizovala poprvé až v roce 1976 svým nařízením č. 138/1976 Sb. Zejména po přijetí zákona č.
121/1975 Sb.,
o sociálním zabezpečení, který provedl zvýšení dříve přiznaných
důchodů, začaly pak obecné soudy projednávat žaloby zaměstnanců
- poživatelů plného (částečného) invalidního důchodu poskytovaného
z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání - u nichž
v důsledku zvýšení invalidního důchodu zaměstnavatel o toto
zvýšení důchodu snížil výši náhrady za ztrátu na výdělku. Rozdílnou judikaturu soudů v těchto žalobách sjednotil Nejvyšší
soud ČSR stanoviskem svého občanskoprávního kolegia ze dne 13. 12. 1977, Cpj 167/77 (viz Bulletin NS 2/1978, Rc 37/77), kde
vyslovil, že při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 odst. 1 zákoníku
práce nelze přihlížet k té částce, o kterou byl invalidní nebo
částečný invalidní důchod zvýšen podle zákona č. 121/1975 Sb.,
o sociálním zabezpečení. Toto zvýšení, dle uvedeného stanoviska,
nelze považovat ani za podstatnou změnu poměrů na straně
poškozeného ve smyslu § 202 odst. 1 zákoníku práce. Své stanovisko
odůvodnil Nejvyšší soud ČSR politickou směrnicí k pětiletému plánu
rozvoje národního hospodářství na léta 1971 - 1975, stanovící úkol
v oblasti sociální politiky - zvyšovat přiměřeně s růstem
národního důchodu i životní úroveň osob, které se nemohou
zúčastnit pracovního procesu. Dále odkázal na preambuli a § 1
odst. 6 zákona č. 121/1975 Sb., zdůrazňující sociální program
upevňování sociálních jistot občanů, jehož projevem je i růst
životní úrovně pracujících zvýšením vyplácených (dříve přiznaných)
důchodů. Při vycházení z účelu a smyslu těchto ustanovení proto
nebylo možno, dle Nejvyššího soudu ČSR, přihlížet k té částce,
o kterou byl invalidní či částečný invalidní důchod zvýšen,
poněvadž pracovníci poškození pracovním úrazem nebo nemocí
z povolání by se na těchto výhodách nepodíleli, naopak by byly
zvýhodněny organizace odpovídající za škodu vzniklou pracovním
úrazem nebo nemocí z povolání. Tento názor pak legislativně vyjádřilo i nařízení vlády č. 138/1976 Sb., o úpravě některých náhrad za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo
nemocí z povolání, a to v § 2 odst. 2, kde výslovně stanovilo, že
ke zvýšení invalidního, popřípadě částečného invalidního důchodu
podle předpisů o sociálním zabezpečení se při výpočtu náhrady za
ztrátu na výdělku nepřihlíží. Tato právní úprava pak byla
promítnuta zákonem č. 188/1988 Sb., kterým se mění a doplňuje
zákoník práce, i do znění § 195 zákoníku práce. Jejím cílem bylo,
při nedostatečné úrovni valorizace průměrného výdělku rozhodného
pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, udržet úroveň náhrady
mzdy v určité relaci k nominálnímu růstu průměrné mzdy v národním
hospodářství. Uvedené legislativní řešení však znevýhodnilo ty
poškozené, kterým v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci
z povolání nebyl přiznán invalidní, nebo částečný invalidní
důchod.
Nešlo tedy o systémové opatření, ale pouze o zástupné
řešení nedostatečné valorizace výdělku rozhodného pro výpočet
náhrady za ztrátu na výdělku. Jednoznačnost legislativního
zakotvení soudní judikatury do textu zákona současně omezila
volnou úvahu soudce pokud jde o stanovení výše náhrady vzniklé
škody, tj. náhrady, která vychází z principu náhrady skutečné
škody a jejího důsledného respektování. Novelizace zákoníku práce z roku 1994, provedená zákonem č. 74/1994 Sb., vypustila z ustanovení § 195 odst. 1 slova "ke
zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů" (tj. k uvedenému
zvýšení se tedy při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku nyní
nepřihlíží) a vrátila se tak k právnímu stavu před 1. 1. 1989. Současně však byla uvedeným zákonem, jak bude dále uvedeno,
zrušena limitace omezující do té doby výši náhrady, která spolu
s výdělkem a invalidním důchodem nesměla přesáhnout stanovenou
částku. Novelizovaná úprava tak tedy vychází u všech poškozených,
i těch, kteří nepobírají invalidní, resp. částečný invalidní
důchod, nebo s velkým příjmem, z principu náhrady skutečné škody
ztráty na výdělku, čemuž napomáhá i v současnosti uplatňovaný
způsob valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet
náhrady za ztrátu na výdělku. Návrh poslanců označuje novelizaci
§ 195 odst. 1 zákoníku práce za bezprecedentní státní intervenci
ve prospěch zaměstnavatelů. Tomuto tvrzení však s ohledem na shora
uvedené důvody nelze přisvědčit a stejně tak nelze přisvědčit
navrhovatelům ani v tom, že nevyplacením rent, nebo jejich části
po 1. červnu l994, byli zaměstnavatelé, resp. jiné odpovědné
subjekty , bezdůvodně obohaceni ve smyslu § 451 a násl. občanského
zákoníku. Na tomto místě je třeba také upozornit na to, že jde
o širší problém, vyplývající z toho, že již od roku l956 (zákony
č. 54 a 55/1956 Sb.) až do současnosti je v našem právním řádu
odškodňování pracovních úrazů konstruováno tak, že náklady na
odškodnění jsou z velké části kryty z prostředků sociálního
a zdravotního pojištění (dříve sociálního zabezpečení) a jen
zbývající část je ve formě náhrady škody hrazena zaměstnavatelem. Při současné změně celého systému sociálního a zdravotního
pojištění, na němž se úhradou pojistného podílejí i zaměstnanci,
by odškodňovací povinnost měl nést ve zvětšující se míře
zaměstnavatel a na něm by tedy měla rozhodující měrou tato
odškodňovací povinnost spočívat. Jde tedy o širší otázku,
vyžadující legislativní řešení celé této oblasti, kterou však
nelze řešit, resp. nahrazovat dílčím způsobem. Novelizované znění zákoníku práce, účinné od 1. 6. l994,
vypustilo z § 195 také celý odstavec 2, čímž rovněž položilo důraz
na princip náhrady skutečné škody. Znění tohoto odstavce bylo
oproti původnímu textu zákoníku práce z roku 1965 již dříve
novelizováno zákonem č.
188/1988 Sb., jímž bylo limitování výše
náhrady za ztrátu na výdělku zmírněno tak, že k uplatnění limitu
docházelo až po uplynutí doby 12 měsíců poskytování této náhrady,
přičemž u pracovníků, jejichž výdělek před vznikem škody byl vyšší
než 3.000,- Kčs, se částka, přesahující tento limit, započítávala
jen ze 75 procent. Pracovníkům poškozeným pracovním úrazem nebo
nemocí z povolání tedy nebyla v důsledku této limitace,
v případech výdělku vyššího než uvedený limit, hrazena skutečná
škoda, ale škoda nižší. Novelizací zákoníku práce z roku 1994 byla
tedy vypuštěním odst. 2 z § 195 limitace náhrad v plném rozsahu
zrušena. K celkovému posouzení úrovně náhrady za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo
nemocí z povolání je účelné porovnat, do jaké míry výše prováděné
valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet těchto náhrad
(dle § 202 odst. 2 zákoníku práce) odpovídá vývoji mezd v národním
hospodářství za srovnatelné období, tak, jak byl zjištěn ze zprávy
Českého statistického úřadu, tedy zda a v jaké míře novelizované
znění zákoníku práce materiálně respektuje při poskytování těchto
náhrad princip náhrady skutečné škody. Valorizace průměrného
výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku byly
stanoveny těmito právními předpisy:
- nařízení vlády č. 138/1976 Sb.,
- nařízení vlády č. 60/1982 Sb.,
- zákon č. 297/1991 Sb.,
- nařízení vlády č. 191/1993 Sb.,
- nařízení vlády č. 263/1994 Sb. Nařízení vlády č. 138/1976 Sb. a č. 60/1982 Sb. a zákon č. 297/1991 Sb. valorizovaly postupně výdělek rozhodný pro výpočet
náhrady za ztrátu na výdělku o 2 procenta za každý kalendářní rok
po vzniku nároku do roku 1989 včetně. Podle zákona č. 297/1991 Sb. pak činila valorizace za kalendářní rok 1990 5 procent a za I. pololetí 1991 rovněž 5 procent. Nařízení vlády č. 191/1993 Sb. valorizovalo výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za II. pololetí
1991 o 18,5 procenta, za I. pololetí 1992 o 5 procent, za II. pololetí 1992 o 20 procent a za I. pololetí 1993 o 10 procent. Poslední valorizace, provedená nařízením vlády č. 263/1994 Sb.,
zvýšila výrazně výdělek rozhodný pro výpočet náhrady o 30 procent,
ale s limitací zvýšení rozhodného výdělku maximálně na částku do
13.000,- Kč hrubého.(Toto poslední vládní nařízení bylo vydáno dne
7. 12. 1994 a v návrhu na zahájení řízení, který je datován dnem
8. 12. 1994, není citováno.)
Ze srovnání vývoje průměrné měsíční mzdy pracovníků v národním
hospodářství se zvyšováním náhrady za ztrátu na výdělku, prováděné
postupně citovanými vládními nařízeními, lze dovodit, že
valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za
ztrátu na výdělku odrážejí vývoj průměrného výdělku v národním
hospodářství. Zrušením limitování vyplácených náhrad (odst. 2 § 195 zákoníku
práce) a vypuštěním povinnosti, stanovící, že ke zvýšení
přiznaných invalidních, resp. částečných invalidních, důchodů se
při stanovení výše náhrady nepřihlíží (z věty druhé odst.
1 § 195
zákoníku práce), je v novelizovaném znění zákoníku práce posílen
princip náhrady skutečné škody. IV. Ústavní soud rozhoduje podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR
o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení jsou-li tyto
v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Mezinárodními smlouvami podle čl. l0 Ústavy ČR se
rozumí pouze ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy
o lidských právech a základních svobodách, kterými je ČR vázána. Tyto mezinárodní smlouvy jsou pak bezprostředně závazné a mají
přednost před zákonem, tedy při rozporu mezi smlouvou a zákonem
platí smlouva. V návrhu skupiny poslanců je uvedeno několik mezinárodních
smluv:
- s nimiž je text ustanovení bodu 122 čl. I zákona č. 74/1994
Sb. navržený k vypuštění, podle názoru navrhovatelů, v rozporu
(Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 12, 17 a 42 o odškodňování
pracovních úrazů a nemocí z povolání a Ústava Mezinárodní
organizace práce),
- nebo užitých jako interpretační nástroj (Deklarace o pokroku
a rozvoji v sociální oblasti a Ústava Mezinárodní organizace
práce). Z hlediska posuzování dané problematiky má význam Úmluva MOP
č. 17 o odškodňování pracovních úrazů (sdělení č. 437/1990 Sb.). Úmluva MOP č. 42 (sdělení č. 438/1990 Sb.) totiž v podstatě
stanoví závazek účastnického státu poskytnout osobám stiženým
některou z nemocí z povolání odškodnění nikoliv nižší než je
v daném státě odškodnění pracovních úrazů (čl. l citované úmluvy)
a Úmluva MOP č. 12 (sdělení č. 437/1990 Sb.) v podstatě pouze
zajišťuje rozšíření výhod při odškodňování úrazů v průmyslu také
na zemědělství. Z obsahu Úmluvy MOP č. 17 je pak patrno, že právo
na odškodnění (a lékařskou pomoc) může být uspokojováno
alternativně buď zaměstnavatelem nebo úrazovou, nemocenskou či
invalidní pojišťovnou (čl. 6, 9, 10, 11 citované úmluvy), tato
úmluva však otázku rozsahu odškodnění, jmenovitě výši renty
poskytované při trvalé pracovní neschopnosti poškozeného
zaměstnance k výdělečné činnosti neřeší, a nestanoví ani žádné
směrnice či zásady pro určení tohoto rozsahu. Za uvedeného stavu,
kdy ani jedna z úmluv MOP, o kterých se návrh na zahájení řízení
zmiňuje, nestanoví rozsah odškodnění, ani zásady pro jeho určení,
přitom připouští odškodňování i jiným subjektem než je
zaměstnavatel, nelze dovodit obsahový rozpor návrhem skupiny
poslanců napadeného ustanovení zákona č. 74/1994 Sb. s uvedenými
úmluvami, nehledě pak k tomu, že tyto úmluvy podle interní
klasifikace MOP nejsou zařazeny mezi úmluvy o základních lidských
právech a svobodách, a nelze je proto považovat za mezinárodní
smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR.( V tomto směru Ústavní soud
odkazuje na stanovisko, které zaujal ve věcech, vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 36/93
a
Pl. ÚS 13/94
). Podle názoru Ústavního soudu
nelze dovodit ani rozpor uvedeného ustanovení s Ústavou MOP. Smysl
čl. 19 odst. 8 této Ústavy, na který se návrh poslanců odvolává,
je v návrhu významově posunut.
Text tohoto článku stanoví, že
: "v žádném případě nebude žádáno na žádném členu, aby v důsledku
přijetí, doporučení nebo úmluvy MOP zmenšil ochranu už
poskytovanou vlastním zákonodárstvím." Jde tedy v podstatě
o mezinárodně uznávanou zásadu, že ratifikací mezinárodních úmluv
nejsou dotčena výhodnější práva, ochrana a podmínky, poskytované
a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím. Návrh poslanců dále namítá rozpor novelizovaného ustanovení
§ 195 odst. 1 zákoníku práce s čl. 1 Ústavy ČR a ustanoveními čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 29 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod:
- čl. 1 Ústavy ČR stanoví, že Česká republika je svrchovaný,
jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům
a svobodám člověka a občana. Návrh poslanců v této souvislosti
namítá, že novelizované znění § 195 odst. 1 zákoníku práce
odporuje definičním znakům právního státu, a to principům právní
jistoty, zachování nabytých práv a ochrany důvěry občanů v právo. Princip právní jistoty jako stěžejní znak a předpoklad právního
státu v sobě subsumuje především efektivní ochranu práv všech
právních subjektů a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů
vůči právním subjektům, zejména pokud jde o uplatnění sankce
v případě, že právní subjekt porušil právní předpis. Princip
právní jistoty nebyl touto novelizací zákoníku práce dotčen, neboť
nová úprava vychází ze zdůraznění náhrady skutečné škody
spočívající ve ztrátě na výdělku - kterážto náhrada právě a pouze
představuje nabyté právo - a poskytuje tak efektivně ochranu práv
poškozeného subjektu. Zásada ochrany nabytých práv, jinými slovy
nepřípustnosti odnětí nabytých práv, úzce navazující na právní
jistotu a odvozovaná od zákazu retroaktivity zákonů, je důsledně
respektována tím, že nabyté právo na náhradu za ztrátu na výdělku
je provedenou novelou zachováno a podpořeno principem náhrady
skutečné škody zohledněním změněných poměrů. Nelze zde mluvit ani
o rozporu s principem zákazu retroaktivity. Za nepřípustnou
retroaktivitu by bylo možno považovat pouze případy tzv. pravé
zpětné působnosti, kdy nová právní úprava mění sám vznik určitého
právního vztahu nebo následky právního vztahu, které nastaly před
dnem její účinnosti. Nelze však vyloučit novou úpravu právních
následků určitého právního vztahu dříve vzniklého působící ex
nunc, jak tomu je v případě posuzovaného ustanovení. Rovněž
princip právní jistoty, který v sobě zahrnuje ochranu nabytých
práv, zakotvený v čl. 1 Ústavy, nebyl novelizací ust. § 195 odst. 1 zákoníku práce dotčen. - čl. 1 Listiny stanoví, že lidé jsou svobodní a rovní
v důstojnosti i v právech. Návrh poslanců v této souvislosti
tvrdí, že novelizace § 195 zákoníku práce narušuje normativně
vytvořenou rovnost zaměstnanců a zaměstnavatelů v oblasti jejich
vzájemné odpovědnosti za bezpečnost a ochranu života a zdraví
zaměstnanců při práci. Rovnost v právech, formulovaná v čl. 1
Listiny, je v podstatě obsahem celé Listiny a promítá se do řady
jejích ustanovení.
Přitom je třeba rozlišit obecná ustanovení
o rovnosti a speciální ustanovení, která rovnost garantují
v určitých oblastech nebo v určitých situacích. Návrh namítá
narušení rovnosti v právech v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví
zaměstnanců, tedy jako speciální úpravu, neuvádí však, o která
ustanovení Listiny, resp. jiného ústavního zákona či nižšího
právního předpisu, toto tvrzení opírá. Platný právní řád nevychází
z obecné rovnosti zaměstnanců a zaměstnavatele, lze pouze dovodit
některé zvláštní případy rovnosti zaměstnanců a zaměstnavatelů,
např. rovnost při uzavírání pracovní smlouvy. Úprava
pracovněprávních vztahů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při
práci není postavena na rovnosti zaměstnanců a zaměstnavatelů jak
z hlediska prevence a odpovědnosti, tak odškodnění pracovních
úrazů a nemocí z povolání, a proto zde nelze namítat rozpor
novelizace zákoníku práce s čl. 1 Listiny. Současně je třeba
v této souvislosti konstatovat, že novelizovaná úprava
poskytovaných náhrad odstranila nerovnosti, ke kterým neodůvodněně
docházelo mezi poškozenými. Poškození, pobírající z titulu
pracovního úrazu nebo nemoci z povolání invalidní důchod, byli při
předchozí právní úpravě zvýhodněni, neboť pobírali oproti ostatním
poškozeným náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti povýšené navíc o zvýšení invalidních důchodů. - čl. 3 odst. 1 Listiny zaručuje základní práva a svobody všem
bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry
a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo
sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické
menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Zaručuje
a konkretizuje tak rovnost v právech, stanovenou čl. 1 Listiny,
jako stav neexistence jakýchkoliv právních privilegií. Návrh
poslanců ve vztahu k tomuto článku Listiny namítá, že novelizace
zákoníku práce je zároveň hrubou diskriminací velké skupiny osob,
které byly poškozeny na zdraví při plnění pracovních úkolů nebo
v přímé souvislosti s nimi. Tato diskriminace má spočívat
v arbitrárním sociálněmateriálním znevýhodnění velké skupiny
invalidů a v neodůvodněném zvýhodnění zaměstnavatelů na jejich
úkor. Článek 3 Listiny vytváří hmotněprávní garanci základních
práv a svobod bez ohledu na postavení (pohlaví, rasu apod.). Toto
ustanovení je vlastně komplementární k principu rovnosti a usiluje
o vytvoření stavu nediskriminace. Eventuální diskriminaci by zde
bylo možno dovodit tehdy, pokud by výkon základních práv a svobod
byl nepříznivě ovlivněn v důsledku určitého důvodu, jako je např. pohlaví, jazyk, politické smýšlení, sociální původ nebo jiné
postavení, přičemž ostatní, nezatížení tímto důvodem, by byli ve
výkonu svých základních práv a svobod zvýhodněni (privilegováni).
Skupinu takto "diskriminovaných", u nichž by docházelo z důvodu
jejich postavení k omezování jejich základních práv a svobod, však
nelze definovat na základě ve vztahu k nim porušovaného základního
práva nebo svobody, neboť pak nejde o diskriminaci, ale o stav
porušování základního práva nebo svobody. Z tohoto důvodu zde
meritorně nelze namítat rozpor novelizace zákoníku práce
s uvedeným článkem Listiny. - čl. 29 odst. 1 Listiny stanoví, že ženy, mladiství a osoby
zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při
práci a na zvláštní pracovní podmínky. Zaručuje tedy pro uvedené
subjekty zvýšenou, respektive zvláštní, ochranu, k samotnému
hmotnému zabezpečení při nezpůsobilosti k práci a tedy ani
k odškodňování pracovních úrazů nebo nemocí z povolání však vztah
nemá. - čl. 30 odst. l Listiny stanoví, že občané mají právo na
přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti
k práci, přičemž dle odstavce 3 tohoto článku podrobnosti stanoví
zákon. K návrhem tvrzenému rozporu mezi čl. 30 Listiny,
zaručujícím přiměřené hmotné zabezpečení a zákonem, který na
základě zmocnění tohoto článku Listiny stanoví konkrétní výši
hmotného zabezpečení, nemůže z formálních důvodů dojít. Ani
z obsahového hlediska by však tvrzenému rozporu novelizovaného
znění § 195 zákoníku práce s tímto článkem Listiny nebylo možno
přisvědčit právě proto, že novelizace, jak bylo shora uvedeno,
respektuje princip náhrady skutečné škody. Uvedené důvody tedy vedly Ústavní soud k zamítnutí návrhu na
zrušení bodu č. 122 čl. I zákona č. 74/1994 Sb. Jinak tomu však je, pokud jde o druhé návrhem skupiny poslanců
napadené ustanovení - ustanovení čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994
Sb. Toto ustanovení, které je zařazeno mezi ustanovení přechodná,
stanoví, že úprava náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti (§ 195) a náhrady nákladů na výživu
pozůstalých (§ 199) se provede i u zaměstnanců a pozůstalých,
kterým náhrada příslušela před 1. červnem 1994; to platí i pro
náhrady, o nichž bylo před 1. červnem 1994 pravomocně rozhodnuto
nebo jejichž výše byla dohodnuta. Z vládního návrhu zákona č. 74/1994 Sb. je patrno, že pokud
jde o novelizaci ustanovení § 195 zákoníku práce, bylo návrhem
předpokládáno pouze odstranění limitu omezujícího výši náhrady za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Ustanovení čl. VI odst. 6, které bylo již ve vládním návrhu
mezi přechodná ustanovení zařazeno, mělo tedy na mysli pouze
provedení úprav náhrady za ztrátu na výdělku v důsledku novelou
vypuštěného dřívějšího odst. 2 § 195 - tedy provedení úprav
v důsledku odstranění limitu do účinnosti novely - omezujícího
výši náhrady za ztrátu na výdělku. Předpokládalo tedy v podstatě
úpravy prováděné ve prospěch poškozených. Jinými slovy, jeho cílem
bylo zajistit výpočet náhrady za ztrátu na výdělku bez omezujícího
limitu i těm poškozeným, jimž byly náhrady za ztrátu na výdělku
vypláceny i před účinností napadené novely. Až potud tedy proti
článku VI odst. 6 zákona č.
74/1994 Sb. nelze nic namítat. Poté,
co oproti vládní předloze napadeného zákona doznalo změny
v důsledku přijatého pozměňovacího návrhu i ustanovení § 195 odst. 1 zákoníku práce (vypuštěním slov "ke zvýšení přiznaných důchodů
podle těchto předpisů"), nebyla formulace čl. VI odst. 6 nijak
upravena. Tento článek v platném znění tak tedy dopadá i na
případy těch poškozených, u nichž dojde v důsledku nové úpravy
výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku - tedy v důsledku zohlednění
zvýšení důchodů - ke snížení do účinnosti novely pobírané náhrady
za ztrátu na výdělku. Prakticky to bude přicházet v úvahu zejména
u těch poškozených, jejichž průměrný výdělek před vznikem škody
ani po provedených valorizacích nepřesáhl dříve stanovený limit. V těchto případech tedy může v důsledku čl. VI odst. 6 zákoníku
práce, resp. v důsledku v něm stanovené povinnosti provedení
úpravy náhrady za ztrátu na výdělku, dojít ke snížení částky
zaměstnavatelem doposud poškozeným poskytované. Právě ve vztahu
k těmto poškozeným dochází tak v důsledku čl. VI odst. 6
citovaného zákona bez toho, že by se tak dělo v obecném zájmu,
k odnětí řádně nabytých práv. V této souvislosti je třeba
zdůraznit, že citované přechodné ustanovení výslovně uvádí, že
provedení úprav platí i pro náhrady, o nichž bylo před 1. červnem
1994 pravomocně rozhodnuto, nebo jejichž výše byla dohodnuta,
přitom jedním ze základních kamenů, na nichž je budována právní
jistota, je nepochybně respektování pravomocných rozsudků soudů
a svobodně a platně uzavřených soukromoprávních smluv. Jen zcela
výjimečně může nastat situace, kdy zákon oprávněně zasáhne do
soudních rozhodnutí, pokud byla vydána v rozporu s obecně
uznávanými právními principy demokratické společnosti. Na této
myšlence byla budována konstrukce zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, o takovou situaci však v posuzovaném případě, kdy
k vydání soudních rozhodnutí nebo k uzavírání dohod docházelo ve
věcech pracovních, týkajících se náhrad za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo
nemocí z povolání, nejde. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že
ustanovení čl. VI odst. 6 citovaného zákona, pokud dopadá na
zmíněné případy, u nichž dojde ke snížení doposud pobírané částky,
představující náhradu za ztrátu na výdělku, způsobené pracovním
úrazem nebo nemocí z povolání, je v rozporu s principem právní
jistoty zahrnujícího v sobě i ochranu důvěry občanů v právo,
a proto návrhu na zrušení uvedeného článku vyhověl. Návrhu na
zpětné zrušení tohoto ustanovení ke dni 1. 6. 1994 však vyhovět
nemohl, když zpětným zrušením tohoto ustanovení by sám uvedený
princip porušil. Vzhledem k tomu, že čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb. dopadá také, jak shora uvedeno, na případy úpravy náhrady za
ztrátu na výdělku (i náhrady nákladů na výživu pozůstalých) ve
prospěch poškozených - a v této své části tedy protiústavní není
- bylo třeba uvedené ustanovení zrušit s účinností od 1. 10.
1995
a poskytnout tak zákonodárci dostatečný časový prostor pro novou
formulaci tohoto ustanovení. Z uvedených důvodů rozhodl Ústavní
soud tak, jak je ve výroku tohoto nálezu uvedeno. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání
přípustné. V Brně dne 24. května 1995