Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Janou Libusovou, advokátkou, sídlem Čeňka Zemana 1716, Louny, proti usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. října 2025 č. j. 14 Co 245/2025-1037, 14 Co 246/2025 a ze dne 18. září 2025 č. j. 14 Co 231/2025-966, a usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. září 2025 č. j. 22 Nc 25/2024-M 27, ze dne 9. září 2025 č. j. 22 Nc 25/2024-M 58 a ze dne 1. září 2025 č. j. 22 Nc 25/2024-M 43, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a A. D., nezl. D. V. a nezl. P. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi soudy porušily jeho základní práva, jakož i práva jeho nezletilých dětí, zaručená čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 9. 9. 2025 zatímně předal nezletilé syny (nezletilí vedlejší účastníci) do péče matky (vedlejší účastnice), a to na dobu tří měsíců s odůvodněním, že ke dni 13. 9. 2025 měly zaniknout účinky předchozího předběžného opatření, jímž byli nezletilí svěřeni do péče matky, aniž by však odpadly důvody, pro které bylo toto předběžné opatření nařízeno. Okresní soud dále usnesením ze dne 19. 9. 2025 zamítl návrh stěžovatele, aby byla matce nařízena povinnost předat mu nezletilého P. ke styku v průběhu měsíce října. Okresní soud odůvodnil, že s ohledem na specifické potřeby nezletilých a stále nehotový znalecký posudek nemá dostatek podkladů pro posouzení, zda nejlepší zájem nezletilých nebude poškozovat návštěva dvou předškolních zařízení.
3. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"), který napadeným usnesením ze dne 8. 10. 2025 potvrdil shora uvedená rozhodnutí okresního soudu týkající se péče (výrok I) i styku (výrok II).
4. V další linii stěžovatel brojí proti usnesení okresního soudu ze dne 1. 9. 2025, jímž tento soud zamítl návrh stěžovatele, aby předběžným opatřením uložil matce nezletilých povinnost umožnit mu péči v jím specifikovaném harmonogramu. Okresní soud odůvodnil, že poměry nezletilých jsou již prozatímně upraveny s tím, že stěžovatel neosvědčil okolnosti, které by měly vést k závěru o nezbytnosti přijetí nové úpravy.
5. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval krajský soud, který napadeným usnesením ze dne 18. 9. 2025 usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud odkázal na předchozí předběžnou úpravu týkající péče i styku (srov. bod 5 usnesení) a zopakoval, že "je v zájmu nezletilých, především s ohledem na jejich specifické potřeby, aby měli do doby vypracování znaleckého posudku zajištěno stabilní prostředí, a to jak co do místa bydliště, školského zařízení, tak i pečující osoby".
6. Stěžovatel rekapituluje předchozí procesní vývoj, jenž vyústil v podání ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2025 sp. zn. III. ÚS 167/25 . Dále namítá neodůvodněné průtahy v řízení před okresním soudem, který po dobu jednoho roku nevykonává žádné podstatné úkony a pouze vyčkává na znalecký posudek. Stěžovatel výslovně žádá, aby Ústavní soud zhodnotil i porušení základních práv dětí, což je dle jeho názoru možné učinit i "na půdorysu ústavní stížnosti rodiče". Má rovněž za to, že rozhodnutí jsou projevem genderových stereotypů a bezdůvodně brání výkonu jeho otcovské péče. Namítá, že soudy obcházejí kogentní pravidlo o nejzazším trvání předběžného opatření podle § 460 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "ZZŘS"). Stěžovatel tvrdí porušení zásady litispendence.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky ochrany svých práv.
8. Ke snaze stěžovatele o zapojení nezletilých vedlejších účastníků do řízení o ústavní stížnosti (tvrzením o porušení jejich základních práv) Ústavní soud uvádí, že pro jejich účastenství nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, protože jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy obou rodičů vůči jejich dětem. Nezletilí v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupováni na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilí, o jejichž postavení vůči rodičům je veden rodiči spor, nemohou být vtaženi do řízení jedním z rodičů na jeho straně. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, tedy de facto je rozhodováno o úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, k čemuž Ústavní soud dospěl (srov. níže), nebylo nutno uvedené procesní úkony učinit (srov. např. usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20 ).
9. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech vystupuje jako soudní orgán ochrany ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
10. Zvláště restriktivně přistupuje Ústavní soud k přezkumu rozhodnutí vydaných v rodinných věcech, což se týká zejména předběžných opatření. Jde totiž o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a není jimi ani prejudikován konečný výsledek sporu; jejich účelem je naopak zatímní úprava, která nevylučuje, že ochrana základních práv bude poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Rozhodování o nařízení předběžného opatření, a tedy i hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny zákonné podmínky pro jeho vydání, změnu či zrušení, je především věcí obecných soudů, a Ústavní soud proto taková rozhodnutí podrobuje pouze tzv. omezenému testu ústavnosti.
Při něm zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). V rozhodnutích týkajících se nezletilých musí být zároveň v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zohledněn nejlepší zájem dítěte, který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí.
11. K vlastní argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí následující. Namítá-li stěžovatel průtahy, tvrzeně dané vyčkáváním na vypracování znaleckého posudku, ve skutečnosti tím brojí nikoliv proti nařízeným předběžným opatřením, ale proti řízení směřujícímu k rozhodnutí ve věci samé. Lze tedy říci, že v této části se stěžovatelovy námitky míjí s podstatou posuzované věci. Ústavní soud nadto připomíná, že striktně váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), který považuje zpravidla za efektivní prostředek nápravy [srov. např. nález ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11
(N 33/64 SbNU 349)]. Podle § 174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení. Z ústavní stížnosti se nepodává, že by stěžovatel uvedeného procesního prostředku využil.
12. Opodstatněná není ani stěžovatelova námitka opakovaného prodlužování předběžných opatření, byť Ústavní soud již dříve připustil, že tento postup může být z pohledu ústavněprávního přezkumu problematický (srov. usnesení ze dne 18. 10. 2023 sp. zn. I. ÚS 1654/23
, bod 11). Zákonná úprava (§ 460 odst. 1 ZZŘS in fine) určuje, že účinky předběžného opatření zaniknou nejpozději uplynutím jednoho roku od jeho vykonatelnosti. V nyní posuzované věci přitom byli nezletilí prozatímně svěřeni do péče matky již usnesením ze dne 13. 9. 2024 č. j. 22 Nc 25/2025-197 (srov. usnesení krajského soudu ze dne 8. 10. 2025, bod 5) s tím, že napadená rozhodnutí prozatímní režim prodlužují nad zákonný limit jednoho roku. Ústavní soud kvituje, že krajský soud nyní přezkoumávaná předběžná opatření týkající se svěření nezletilých do péče matky nepovažuje za nová, neboť by to bylo projevem formalismu, ale označuje je za faktické pokračování původního předběžného opatření.
Ačkoliv tedy prozatímní režim péče překračuje zákonem předvídanou dobu jednoho roku, což zcela jistě není žádoucí stav, nespatřuje Ústavní soud v takto nastaveném režimu s ohledem na okolnosti nyní posuzované věci neústavní zásah. Pro Ústavní soud je především podstatné, že soudy se zabývaly zachováním stávajícího režimu a vysvětlily, proč jej shledaly nadále v nejlepším zájmu nezletilých. Přihlédly přitom ke specifickým potřebám nezletilých vyžadujícím stabilní prostředí, a to jak co do místa bydliště a školského zařízení, tak i pečující osoby.
Nutno dodat, že harmonogram péče a styku byl Ústavní soudem již dříve aprobován jako ústavně souladný (srov. shora uvedené usnesení sp. zn. III. ÚS 167/25
).
13. Ústavní soud dodává, že předchozí závěry nelze vykládat tak, že by režim stanovený předběžným opatřením bylo možné bez dalšího prodlužovat "donekonečna", resp. nad rámec doby stanovené zákonnou úpravou. Platí přitom, že nároky na podrobnost odůvodnění vzrůstají s každým dalším prodloužením trvání předběžného opatření. Ústavní soud proto obecné soudy důrazně vyzývá k bezodkladnému rozhodnutí ve věci samé, tak aby předběžné opatření nemuselo být nadále využíváno.
14. K námitce týkající se litispendence Ústavní soud především uvádí, že nepovažuje za nutné zabývat se tím, zda v nyní posuzované věci došlo k porušení tohoto procesního institutu. Platí totiž, že procesní právo není samoúčelné, ale slouží k ochraně práv hmotných (srov. např. usnesení ze dne 6. 11. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2249/24
). I pokud by snad bylo možné uvažovat o nějakém pochybení v procesním postupu obecných soudů, Ústavní soud musí vždy vážit, resp. zkoumat, jak zmíněné porušení procesních práv zkrátilo stěžovatele na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02
). Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže srov. nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09
(N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by případné procesní pochybení nemělo vliv na výsledek samotného rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně v důsledku nepříliš závažné procesní vady. Jak Ústavní soud vysvětlil výše, v nyní posuzované věci je podstatné, že nedošlo k porušení hmotných práv stěžovatele, a to s ohledem na uplatnění ústavním právem aprobovaného principu zajištění nejlepšího zájmu dítěte.
15. Ústavní soud shrnuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti představil v převážné míře pouze repetitivní argumentaci, se kterou se však již vypořádaly obecné soudy. Ústavní soud proto nespatřuje žádný důvod, pro který by měl jejich závěry z hlediska jemu svěřené ústavní role ochrany ústavnosti revidovat.
16. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu