Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky I. G., zastoupené Mgr. Ivou Baronovou, advokátkou, sídlem Dělnická 753/76, Havířov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2025 č. j. 5 Tdo 205/2025-6819, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. září 2024 č. j. 4 To 16/2024-6740 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. září 2023 č. j. 31 T 6/2018-6629, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Krajský soud v Ostravě shledal stěžovatelku společně ještě s dalším obžalovaným vinnými ze spáchání přečinu podvodu. Toho se dopustili tím, že jako příjemci dotace při plnění veřejné zakázky pro získání profesních průkazů ke skupinám řidičských oprávnění C, C+E a D spolufinancované z rozpočtu Evropské unie vyúčtovali úřadu práce provedení úplných rekvalifikačních kurzů u jednotlivých účastníků kurzu, ačkoli účastníci absolvovali kurzy jen ve zkráceném rozsahu v rozporu s podmínkami stanovenými v zadávací dokumentaci (zkracovány byly praktické jízdy oproti požadovanému minimálnímu rozsahu). Úřad práce kurzy proplatil, včetně neoprávněně účtovaných částek za účastníky, kteří kurz ve stanoveném rozsahu neabsolvovali, čímž obžalovaní způsobili státu škodu; stěžovatelka ve výši 127 600 Kč a další obžalovaný ve výši 947 700 Kč. Z důvodů nesrovnalostí nakonec stát nežádal o proplacení těchto částek z rozpočtu Evropského sociálního fondu (u stěžovatelky by šlo o částku ve výši 108 460 Kč, u dalšího obžalovaného o částku ve výši 805 545 Kč). Krajský soud za toto jednání odsoudil stěžovatelku k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v délce trvání jednoho roku a šesti měsíců, zároveň jí uložil povinnost zaplatit Úřadu práce České republiky škodu ve výši 127 600 Kč. V rozsahu dílčího útoku krajský soud stěžovatelku obžaloby zprostil.
2. V odvolacím řízení Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem z podnětu odvolání státního zástupce výrokem I zrušil rozsudek krajského soudu ve výrocích o vině, trestu a náhradě škody ve vztahu ke stěžovatelce i druhému obžalovanému a nově rozhodl tak, že je uznal vinnými ze spáchání přečinu podvodu a ve stadiu pokusu přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie. Trest i povinnost k náhradě škody uložil vrchní soud stěžovatelce v totožné výši jako soud krajský. Výrokem II rozhodl, že v ostatních výrocích zůstává rozsudek krajského soudu nezměněn, a výrokem III zamítl odvolání stěžovatelky i druhého obžalovaného.
3. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky i druhého obžalovaného odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Upozornil, že převážně jen opakují skutkové námitky, se kterými se vypořádaly již oba soudy nižších stupňů. Klíčové nebylo, zda obžalovaní pojali záměr podvést úřad práce už v době ucházení se o veřejnou zakázku, rozhodující bylo, že tak činili v době fakturace provedené služby, tehdy jednoznačně klamali úřad práce. Vědomě předkládali nepravdivé údaje o docházce účastníků kurzu s cílem získat finanční prostředky. Obžalovaní se zavázali provést kurzy v celém, pevně daném rozsahu, jen v tom případě jim náleželo plnění od úřadu práce za provedený kurz. Svědci z řad instruktorů potvrdili, že stěžovatelka je nenechala evidovat praktické jízdy provedené s účastníky kurzu, tuto evidenci si vedla sama. Následně do fakturací zahrnula i odměny za kurzy, v nichž účastníci praktické jízdy neabsolvovali. Úřad práce by obžalovaným plnění za neúplné kurzy vůbec neposkytl, pokud by ho obžalovaní neklamali. Z judikatury plyne, že v případě škody způsobené dotačním podvodem a poškozením finančních zájmů Evropské unie se za škodu považuje celá vyplacená dotace, pakliže by k jejímu vyplacení nedošlo, kdyby poskytovatel dotace věděl o trestném jednání (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023 sp. zn. 5 Tdo 993/2023). Oba obžalovaní věděli, že rekvalifikační kurzy mají být spolufinancované z rozpočtu Evropské unie ve výši 85 %.
4. Ústavní stížností, se kterou je spojena žádost o přednostní projednání, napadla stěžovatelka rozhodnutí všech tří soudů. Zaprvé, nebylo prokázáno, že by od počátku jednala s úmyslem nedodržet povinnosti vyplývající z veřejné zakázky a obohatit se. Soudy měly respektovat zásadu in dubio pro reo. Zadruhé, obžaloba byla podána i na manželku druhého obžalovaného, která byla jednatelkou autoškoly. Krajský soud ji obžaloby zprostil, stěžovatelku však ne, byť byla v takřka shodném postavení. Tím všechny tři soudy porušily zásadu beneficium cohaesionis. Konečně zatřetí je podstatné, že uchazeči o řidičský průkaz absolvovali většinu kurzu, škoda tak byla způsobena jen za neabsolvovanou část kurzu. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005 sp. zn. 4 Tz 92/2005 není absolvovaná část školení škodou, protože je řádným protiplněním.
5. Ústavní stížnost byla podána včas. Rovněž ji podala oprávněná navrhovatelka, vyjma výroku rozsudku krajského soudu v části, ve které byla stěžovatelka obžaloby zproštěna, výrok v této části není způsobilý zasáhnout do stěžovatelčiných základních práv, a proto je ústavní stížnost v této části podána zjevně neoprávněnou navrhovatelkou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, ovšem kromě výroku rozsudku krajského soudu v části, ve které byla stěžovatelka uznána vinnou, byl jí uložen trest a povinnost nahradit škodu poškozenému. Tuto část výroku totiž vrchní soud zrušil a Ústavní soud nemůže přezkoumávat a rušit výroky, které odvolací soud zrušil [§ 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona]. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 téhož zákona) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, ústavní stížnost je tedy přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
6. Stěžovatelčina argumentace se soustředí převážně na zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů. To je však doménou soudů trestních, do které Ústavní soud zasahuje jen ve velmi výjimečných případech. Žádnou přesvědčivou argumentaci, proč nyní takto výjimečné okolnosti nastaly, stěžovatelka nepřinesla. Ostatně i Nejvyšší soud velmi obsáhle stěžovatelce vysvětlil, že její argumentace je ve své podstatě jen běžnou polemikou se skutkovým stavem, se kterou se řádně vypořádaly soudy v předchozích fázích řízení. Rozhodně není úkolem Ústavního soudu, aby jako čtvrtý soud v řadě přezkoumával skutkové otázky. Ústavní soud v napadených rozhodnutích nespatřuje žádnou extrémní vadu co do zjišťování skutkového stavu, ústavně relevantní pochybení neshledává ani v právních závěrech obecných soudů.
7. Pochybnosti o skutkovém stavu, které by vedly k aplikaci zásady in dubio pro reo, ve věci nepanují. Z dokazování plyne, že stěžovatelka si byla vědoma, že někteří účastníci kurzu neabsolvovali (všechny) praktické jízdy, přesto v evidenci uváděla, že jízdy absolvovali, a následně s úmyslem inkasovat za kurzy plnou náhradu vystavovala úřadu práce faktury ve výši plnohodnotně poskytnutých kurzů. O jejím úmyslu obohatit se na základě nepravdivých údajů nemůže být pochyb.
8. Stěžovatelkou zmíněná zásada beneficium cohaesionis se uplatňuje v řízení o opravných prostředcích. Její podstatou je změna rozhodnutí i ve prospěch osoby, která opravný prostředek nepodala, jestliže jí prospívá důvod, pro nějž bylo změněno rozhodnutí ve prospěch osoby, která opravný prostředek podala. Ze stěžovatelčiny obecné argumentace není jasné, v jaké fázi řízení se tato zásada podle ní měla aplikovat a jakou konkrétní skutečnost, která hrála ve prospěch manželky druhého obžalovaného, měla prospět i stěžovatelce. Manželka druhého obžalovaného, původně rovněž obžalovaná, byla obžaloby zproštěna již prvotním, nyní nenapadeným rozsudkem krajského soudu, tedy nikoli v řízení o opravných prostředcích. Nadto postavení stěžovatelky a manželky druhého obžalovaného bylo odlišné. Již krajský soud popsal, že autoškolu fakticky vedl její manžel, tedy druhý obžalovaný, který trestnou činnost páchal, jeho manželka o jeho jednání neměla povědomí. Naproti tomu stěžovatelka aktivně falšovala evidenci kurzů a vystavovala faktury neodpovídající poskytnutým kurzům.
9. Konečně nelze se stěžovatelkou souhlasit ani v tom, že by byla škoda způsobena jen za neabsolvovanou část kurzu. Podle judikatury Nejvyššího soudu se za škodu považuje celá vyplacená dotace, pokud by k jejímu vyplacení vůbec nedošlo, kdyby poskytovatel dotace v době jejího vyplacení věděl, že se příjemce dopustí jednání povahy trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023 sp. zn. 5 Tdo 995/2023, bod 43 i s odkazy na další judikaturu). Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 92/2005 se netýká získání finančních prostředků z dotace podvodem, ale toho, že pachatel přiměl podvodem poškozené absolvovat placený kurz. V nynějším řízení bylo před soudy prokázáno, že za provedení jen části kurzu by autoškola neobdržela od úřadu práce ani částečné plnění a že by nebyla příjemcem dotace, pokud by úřad práce věděl, že kurzy nebudou provedeny v celém rozsahu.
10. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh podaný zjevně neoprávněnou navrhovatelkou, dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný, dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. c), d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na přednostní vyřízení věci, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiové v. r.
předsedkyně senátu