Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovoláních, která podali obvinění 1. Iveta Galatíková, trvale bytem Dlouhá třída 470/17, Havířov-Město, a 2. Tomáš Glatz, trvale bytem Ke Studánce 1035, Orlová-Lutyně, okres Karviná, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2024, sp. zn. 4 To 16/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 6/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ivety Galatíkové a Tomáše Glatze odmítají.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 31 T 6/2018, byla obviněná Iveta Galatíková uznána vinnou pod bodem 1. výroku o vině přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž jí byl podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí soud prvního stupně uložil zaplatit na náhradu škody poškozenému Úřadu práce České republiky, Krajské pobočce v Ostravě, se sídlem Zahradní 368/12, Ostrava – Moravská Ostrava (dále jen „Úřad práce“ nebo ve zkratce „ÚP“), částku ve výši 127 600 Kč. Obviněný Tomáš Glatz byl uznán vinným pod bodem 2. výroku o vině přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za nějž mu byl podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud prvního stupně uložil zaplatit na náhradu škody poškozenému úřadu práce částku ve výši 947 700 Kč. Tímto rozsudkem byla dále obviněná Iveta Galatíková částečně podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 15. 6. 2018, sp. zn. 4 KZV 10/2017, pro jeden skutek (žalovaný jako dílčí útok pokračování v téže trestné činnosti).
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění a státní zástupce v jejich neprospěch odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 9. 2024, sp. zn. 4 To 16/2024, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výrocích vině, uložených trestech a ve výrocích o náhradě škody. Sám zároveň podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou Ivetu Galatíkovou uznal vinnou pod bodem 1.
výroku o vině jednak přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a jednak pokusem přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1, § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za něž jí uložil podle § 209 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců. Obviněného Tomáše Glatze uznal vinným pod bodem 2. výroku o vině jednak přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr.
zákoníku a jednak pokusem přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1, § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za něž mu uložil podle § 209 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným též (ve shodě se soudem prvního stupně) nahradit poškozenému úřadu práce způsobenou škodu. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně v ostatních výrocích beze změn.
Podle § 256 tr. ř. odvolací soud zamítl odvolání obviněných Ivety Galatíkové a Tomáše Glatze.
3. Stranám jsou oba uvedené rozsudky dobře známy, není proto třeba zevrubně reprodukovat jejich skutkové věty a postačí na ně odkázat. Snad jen lze připomenout, že jim bylo (zjednodušeně a stručně uvedeno) kladeno za vinu, že v roce 2014 (jen obviněný Glatz) a v roce 2015 (oba obvinění) vyúčtovali úřadu práce v rámci veřejné zakázky („Rekvalifikace pro Moravskoslezský kraj“, ev. č. VVZ239291, pro získání profesních průkazů ke skupinám řidičských oprávnění C, C+E a D) spolufinancované z rozpočtu Evropské unie (v poměru 85 % z Evropského sociálního fondu a 15 % ze státního rozpočtu České republiky) provedení úplných rekvalifikačních kurzů u jednotlivých vypočtených účastníků, ačkoliv označení účastníci je absolvovali ve zkráceném rozsahu v rozporu s podmínkami stanovenými v zadávací dokumentaci (zkracovány byly praktické jízdy oproti požadovanému minimálnímu rozsahu), čehož si oba obvinění byli dobře vědomi. Obviněná Iveta Galatíková tak činila přímo jako dodavatel veřejné zakázky, obviněný Tomáš Glatz jako osoba zastupující dodavatele veřejné zakázky, manželku Blanku Glatzovou, a organizující veškerou činnost. Úřad práce kurzy proplatil, včetně neoprávněně účtovaných částek za účastníky, kteří kurz ve stanoveném rozsahu neabsolvovali, čímž obvinění způsobili České republice škodu, a to obviněná Iveta Galatíková ve výši 127 600 Kč a obviněný Tomáš Glatz ve výši 947 700 Kč, přičemž z důvodů nesrovnalostí nakonec nebylo Českou republikou žádáno proplacení těchto částek z rozpočtu Evropského sociálního fondu (u obviněné Ivety Galatíkové by šlo o částku ve výši 108 460 Kč, u obviněného Tomáše Glatze o částku ve výši 805 545 Kč).
II. Dovolání obviněných
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali prostřednictvím svých obhájců oba obvinění dovolání. Obviněná Iveta Galatíková své dovolání opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který podle ní má spočívat v nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, obviněná odkazovala dále na judikaturu s tím, že může spočívat též v extrémním nesouladu mezi důkazy a učiněnými skutkovými závěry (ač zastoupena obhájkyní, zjevně tak vycházela z trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, nikoli z jeho právě platného a účinného znění). Obviněný Tomáš Glatz opřel své dovolání o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávním hmotněprávním posouzení.
a) Dovolání obviněné Ivety Galatíkové
5. Obviněná nejprve zrekapitulovala průběh dosavadního trestního řízení a vyjádřila svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Podle jejího názoru bylo pro naplnění subjektivní stránky trestných činů, které jí byly kladeny za vinu, zásadní zjištění, zda jednala od počátku s úmyslem svému závazku nedostát. K tomuto však nebylo vedeno žádné dokazování, ani předložen jediný důkaz. Závěr o jejím zavinění nevyplýval ani ze skutkových okolností uvedených ve výroku o vině. Od počátku svou vinu popírala, osobně se nikterak nepodílela na praktické výuce a ani z výpovědí vyslechnutých svědků nevyplývalo, že by byla lektorkou praktických jízd u profesních průkazů s nákladním vozidlem. Sama jako zodpovědná osoba po skončení kurzu byla přítomna podpisu dokumentace vyžadované úřadem práce, která byla přílohou vystavené faktury, avšak jednalo se pouze o soupis provedené teoretické a praktické výuky, již však připravila jiná zaměstnankyně.
6. Připomenula, že v dané trestní věci byla státním zastupitelstvím podána obžaloba i na Blanku Glatzovou, která byla podobně zodpovědnou osobou při provádění veřejné zakázky ve vztahu k úřadu práce. Soud prvního stupně však v jejím případě dospěl k závěru, že její postavení nebylo způsobilé k naplnění skutkové podstaty zamýšlených trestných činů a obžaloby ji zprostil, i když její postavení bylo prakticky shodné. Z hlediska účelovosti dotace, bylo v rámci provedeného dokazování jednoznačně prokázáno, že dotace svůj účel splnila, když všichni žáci zkoušku úspěšně složili a byl jim vystaven profesní průkaz. Ze strany žádného z kompetentních správních orgánů nikdy nebyla zpochybněna platnost profesních průkazů, který ani nebyl absolventům odejmut či pozastaven.
7. Obviněná dále poukázala na bohatou judikaturu a vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 3 tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou. Dále vyjádřila svůj nesouhlas s právním hodnocením skutku a popisem jednotlivých skutků. Upozornila na některé výpovědi svědků a vytkla, že bylo namístě hodnotit i část skutku pod písmenem a), když bylo prokázáno, že praktické jízdy byly absolvovány (např. u 2 hodin si absolvent myslí, že je neodjel) a u části skutku pod písmeny b) a c), kde byly buď potvrzeny praktické jízdy nebo nebylo prokázáno, že by se obviněná úmyslně podílela na uvedení nepravdivých skutečností ohledně absolvování jízd. Podle obviněné soudy nižších stupňů skutek nesprávně právně posoudily a nebylo prokázáno nade vši pochybnost, že se uvedeného skutku dopustila.
8. Závěrem dovolání ze všech uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
b) Dovolání obviněného Tomáše Glatze
9. Obviněný Tomáš Glatz mezi námitkami podřazenými pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve vytkl neprokázání povinnosti předložit k fakturaci poškozenému tzv. vozáky, třídní knihy či evidenci docházky, neboť to neplyne z žádného provedeného důkazu ani z obsahu trestního spisu. Pro posouzení naplnění objektivní stránky vytýkaných přečinů naprosto zásadní skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. K tomuto nebyl proveden žádný důkaz a nebylo učiněno skutkové zjištění, že nepravdivé vozáky či třídní knihy byly poškozenému předkládány, nebyl proveden ani důkaz, z nějž by plynula povinnost předložit poškozenému vozáky či třídní knihy. Podle obviněného nebyl proveden ani jediný důkaz k závěru, že právě vozáky vyplněné červenou barvou byly poškozenému předloženy. Ve skutečnosti nebyly předloženy nikomu, byly vytvořeny až po fakturaci a zaplacení ze strany poškozeného pro účely kontroly silničním úřadem (kontroly činnosti školícího střediska v režimu zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Z rámcových smluv o realizaci rekvalifikačních kurzů plynula pouze povinnost po ukončení rekvalifikačních kurzů předložit závěrečný protokol. Již z toho vyplývá nesprávný závěr o naplnění objektivní stránky skutkové podstaty vytýkaných přečinů. Dále obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky skutkových podstat obou trestných činů, nebylo prokázáno jeho zavinění u žádného z trestných činů kladených mu za vinu.
10. Podle obviněného soudy nižších stupňů neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu. Obviněný setrval na své obraně, že jeho vědomá účast na nesprávném vyplňování evidence docházky, tzv. vozáků, třídních knih a jejich vědomé předkládání poškozenému, nebyla provedeným dokazováním prokázána, resp. z provedených důkazů a obsahu trestního spisu to nevyplynulo. Pro posouzení naplnění subjektivní stránky vytýkaných přečinů tato naprosto zásadní skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nebylo prokázáno, že by vyplňoval dotčené listiny, že by věděl o jejich nepravdivosti nebo že by je předkládal či nechal předkládat poškozenému. Podle obviněného byly pominuty výpovědi jednotlivých svědků, kteří uvedli, že tyto záležitosti (neodjetí veškerých hodin praktických jízd a podpisy podkladů) byly řešeny s jinou osobou (svědkem L. Š.) nebo na recepci, nikoliv však s ním. Vytkl soudům nižších stupňů, že toto pominutí svědeckých výpovědí bylo zjevně účelové, neboť by nezapadlo do skutkového hodnocení soudy nižších stupňů, s nímž jsou v rozporu. Vědomost obviněného o nesprávnosti předkládaných údajů nebyla prokázána, nebylo prokázáno ani vyhotovení předkládaných podkladů obviněným ani to, že tyto podklady byly vůbec předkládány. Tím byly porušeny základní zásady trestního řízení, jako je zásada presumpce neviny a z něj vyplývající princip in dubio pro reo.
11. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný podřadil námitky týkající se obsahu a rozsahu vstupního školení, které nelze stanovit smluvním ujednáním či zadávacími podmínkami veřejné zakázky, neboť jsou dány zákonem. V tomto ohledu tedy ani porušení povinného rozsahu vstupního školení není porušením podmínek veřejné zakázky, nýbrž jen a toliko porušením povinností školícího střediska. Výkon oprávnění školícího střediska ke vstupnímu školení je přenesenou vrchnostenskou pravomocí státu na vybraný akreditovaný subjekt (v daném případě dotčené školící středisko). Podle názoru obviněného samotný obsah a rozsah vstupního školení není a nemůže být rekvalifikací podle § 108 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž rekvalifikací v daném případě je jen zvýšení kvalifikace ve formě získání profesního průkazu. Na podkladě smluvních ujednání a zadávacích podmínek veřejné zakázky nelze sankcionovat nenaplnění obsahu či rozsahu vstupního školení, protože by šlo o sankcionování výkonu státní správy. Kriminalizace nesplnění některých povinností školícího střediska v rámci výkonu přenesené státní správy pro tvrzené nesplnění dotačních podmínek by byla rozporu se zásadami spravedlivého procesu.
12. Obviněný rozporoval také nárok poškozené na náhradu škody. Pokud totiž byl naplněn cíl rekvalifikace, poškozená neměla nárok na vrácení jakýchkoliv finančních částek. K jakémukoliv poškození poškozené ani finančních zájmů Evropské unie dojít nemohlo, a tím nemohlo dojít ani k žádnému obohacení na straně školícího střediska, za nějž by měl nést odpovědnost. Nebyly tedy naplněny základní znaky vytýkaného přečinu, a to omyl a škoda, ani příčinná souvislost. Obviněný vyjádřil pochybnost, zda bylo vůbec požádáno o plnění z fondů Evropské unie. Podle jeho názoru nelze uvěřit tvrzením o tom, že nebylo požádáno o plnění z fondů EU pro zjištění předmětných nedostatků, když ke zjištění nedostatků došlo až 1,5 až 2,5 roku po vyúčtování jednotlivých kurzů. Nelze tedy hovořit o tom, že by škoda způsobená poškozenému měla spočívat ve ztrátě možnosti čerpat finanční prostředky Evropské unie. Tato okolnost má přímý vliv na zákonnost nového rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k závěru o naplnění skutkové podstaty přečinu ve stadiu pokusu. Obviněný považoval za pochybení soudů nižších stupňů, pokud se námitkami jeho obhajoby nezabývaly.
13. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení odsouzený spatřoval v závěru o nároku poškozené na vrácení zaplacené ceny rekvalifikačního kurzu pro nenaplnění obligatorního rozsahu praktických jízd, a tím vzniku bezdůvodného obohacení školícího střediska, ale i samotného obviněného. Má za to, že poškozený nebyl oprávněn požadovat vrácení poskytnuté dotace, a to ani z titulu smluvních ujednání v Rámcové smlouvě o realizaci rekvalifikačních kurzů, ani z titulu zadávacích podmínek dotčené veřejné zakázky, neboť kurzy byly úspěšně provedeny, zakončeny státními zkouškami a byly vydány profesní průkazy. Fakticky nebyla způsobena kvalifikační škoda, ani nebyla způsobena skutečná škoda poškozené, proto bylo namístě poškozenou odkázat s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný měl za to, že se na úkor poškozené nijak neobohatil.
14. Závěrem dovolání ze všech výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a sám jej podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby a podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů nižších stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovoláním obviněných
15. K dovoláním obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci podaných dovolání obou dovolatelů a dosavadního průběhu trestního řízení se státní zástupce postupně podrobně vyjádřil ke vzneseným dovolacím námitkám obou obviněných, s nimiž státní zástupce nesouhlasil, a proto navrhl odmítnout obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
16. Pokud jde o uplatněné důvody dovolání, oba obvinění (fakticky) namítali existenci důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný Tomáš Glatz shledával také existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného Tomáše Glatze ovšem neodpovídají důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádnému jinému důvodu dovolání uvedenému podle § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněný totiž neuvedl, v čem spatřoval zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy. Dovolatel ani konkrétně neuvedl, proč obsah důkazů vůbec neposkytoval podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů v této trestní věci. V podstatě pouze zpochybnil rozsah provedeného dokazování a zcela pominul ostatní důkazní prostředky, z nichž tyto soudy vycházely při objasňování skutkového stavu věci. Jeho dovolací argumentace tak představuje pouhou polemiku s výsledky provedeného dokazování, resp. s tím, jak soudy hodnotily důkazní prostředky.
17. Státní zástupce vyjádřil nesouhlas s námitkou obviněného ohledně porušení zásady presumpce neviny, resp. z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. V napadených rozhodnutích neshledal snahu soudů nižších stupňů podpořit nedůvodně verzi obžaloby, naopak jejich závěry o průběhu skutkového děje jsou opřeny o logické argumenty, které jsou podpořeny výsledky dokazování provedeného v řízení před nalézacím soudem, a jehož skutkové závěry (s určitými odchylkami v popisu skutku) akceptoval odvolací soud ve svém rozhodnutí. V posuzované věci tak podle názoru státního zástupce nedošlo k porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, jak namítli obvinění v podaných dovoláních.
18. Oba obvinění uplatnili v mimořádných opravných prostředcích také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Přitom však uplatnili takové námitky, které citovanému důvodu dovolání zčásti vůbec neodpovídají, a pokud jde o dovolání obviněné Ivety Galatíkové, byly její námitky ve zbývající části neopodstatněné. Obviněná Iveta Galatíková totiž zpochybnila existenci svého úmyslného zavinění tím, že nebyla prokázána subjektivní stránka stíhaných přečinů, což odůvodnila nesrovnalostmi ve výpovědích některých svědků. Tím zpochybnila výsledky provedeného dokazování a ve skutečnosti soudům nižších stupňů nevytkla vadu právního posouzení, nýbrž se domáhala odlišného právního posouzení otázky zavinění, vycházeje přitom z jiného skutkového stavu, který byl založen na jejím vlastním hodnocení důkazů. S určitou mírou tolerance lze uvedenému dovolacímu důvodu podřadit námitku obviněné, kterou odvolacímu soudu vytkla, že skutkové okolnosti obsažené v popisu skutku neposkytují podklad pro závěr o jejím úmyslném zavinění. Tyto námitky však státní zástupce odmítl, jako neopodstatněné.
19. Jako zjevně neopodstatněné tak shledal námitky dovolatelky ohledně úmyslného zavinění. Ve skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu jsou vyjádřeny takové rozhodné skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit u obviněné přímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pokud šlo o přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v případě pokusu přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněná si totiž byla vědoma, že ohledně rozsahu praktických jízd postupuje v rozporu s rámcovou smlouvou a dohodami o provedení rekvalifikace a tento nepravdivý rozsah záměrně předložila úřadu práce s cílem vylákat od něj plnění, na které neměla nárok. Pokud jde o její úmyslné zavinění v případě pokusu přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a podle § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku, obviněná věděla, že jde o program financovaný z rozpočtů spravovaných Evropskou unií a znala podmínky, za kterých je možné vyplatit dotační prostředky z takového rozpočtu. Přesto fakturovala úřadu práce částky, které vycházely z nepravdivého rozsahu poskytnutých služeb, čímž se pokusila vylákat dotaci ve výši 108 460 Kč, která však nebyla vyplacena pouze z důvodů nezávislých na vůli obviněné. Obviněná byla tedy přinejmenším srozuměna s tím, že může způsobit následek (resp. účinek) spočívající ve vzniku větší škody na majetku České republiky a pro případ, že jej způsobí, s tím byla srozuměna.
20. Závěr o naplnění subjektivní stránky citovaných přečinů vyplývá nejen z charakteru a způsobu jejího jednání popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině pod bodem 1. rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak ze záměru obviněné a z neodvratnosti následku v podobě porušení majetkových práv poškozených a způsobení větší škody, kterou obviněná chtěla způsobit, resp. se kterou musela počítat jako s následkem (resp. účinkem), který může snadno nastat.
21. Rovněž obviněný Tomáš Glatz nesouhlasil s právním posouzením skutku, když namítl, že nedošlo k porušení podmínek rámcové smlouvy ani podmínek zadávací dokumentace veřejné zakázky a že jeho jednání nelze kriminalizovat, protože v této věci šlo o výkon přenesené působnosti. Takové námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Nad rámec výše uvedeného konstatoval, že obviněný poškozené České republice předstíral poskytnutí služeb podle rámcové smlouvy v rozsahu, který však neodpovídal skutečnosti, za což prostřednictvím Blanky Glatzové obdržel od příslušného úřadu práce peněžní prostředky, na které neměl nárok. Takovým jednáním se současně pokusil umožnit nesprávné použití finančních prostředků z rozpočtu spravovaného Evropskou unií, protože obviněným předstírané poskytnutí služeb bylo spolufinancováno z takového rozpočtu. Proto jeho námitky shledal státní zástupce nedůvodnými.
22. V posuzované věci tak nebylo podstatné, jaký rozsah školení stanovil obecně závazný právní předpis, ani to, zda účastníci rekvalifikace nakonec získali průkaz profesní způsobilosti řidiče. Obviněný totiž nedodržel smluvní podmínky, při jejichž splnění teprve vznikl nárok na zaplacení celé částky odpovídající zadávací dokumentaci veřejné zakázky. Ze žádného ustanovení zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ani z prováděcích právních předpisů k tomuto zákonu, nelze dovodit omezení, že do procesu vstupního školení lze smluvně zasahovat, měnit ho či upravovat. S ohledem na ustanovení § 1a vyhlášky č. 156/2008 Sb., o zdokonalování odborné způsobilosti řidičů, není možné smluvně omezit nejnižší možný základní rozsah (resp. rozšířený rozsah) vstupního školení. Vstupní školení přitom mělo být prováděno v základním rozsahu podle citované vyhlášky. Již jen proto nebylo v této věci vyloučeno postupovat podle smluvních podmínek a zadávací dokumentace veřejné zakázky. Rozsah a obsah vstupního školení odborné způsobilosti řidičů je upraven právní normou, to nijak nevylučuje fakt, že takové školení mohou absolvovat uchazeči rekvalifikačního kurzu ve smyslu § 108 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.
23. Státní zástupce nesouhlasil ani s námitkou obviněného Tomáše Glatze, že nelze žádným jiným způsobem postihovat porušení povinnosti školícího střediska než podle § 56 zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů. V této věci nebyl obviněný postižen za porušení povinností při činnosti školícího střediska, nýbrž za to, že podváděl příslušný úřad práce, tj. poškodil Českou republiku při poskytování služeb v rámci rekvalifikačního kurzu. V posuzované věci tak nešlo o trestní postih některých povinností školicího střediska, jak naznačoval obviněný v dovolání, ale o vyvození trestní odpovědnosti vůči obviněnému za jeho podvodné jednání. Vrchnostenská pravomoc státu vůči akreditovanému školícímu středisku tak nebyla uplatněna v tom směru, že by byla sankciována jeho činnost spočívající v nedodržení povinností vyplývajících ze shora citovaných právních předpisů.
24. Pokud jde o námitky obviněného proti výroku o náhradě škody, podle státního zástupce rovněž neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný totiž namítl, že se nemohl obohatit na úkor poškozeného a že tomuto poškozenému nevznikl nárok podle hmotného práva, aniž by ovšem konkretizoval vady tohoto jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Těmito námitkami totiž obviněný ve skutečnosti nevytkl porušení hmotného práva, ale vycházel z jiných skutkových zjištění, než které se staly podkladem pro výrok o náhradě škody. Přitom námitky proti výroku o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. lze v rámci citovaného důvodu dovolání uplatnit pouze, pokud se jimi vytýká porušení hmotného práva, jímž se řídí režim náhrady škody. Jak již bylo uvedeno, takové konkrétní námitky však obviněný neuplatnil. Obviněný neoprávněně obdržel od příslušného úřadu práce prostřednictvím své manželky Blanky Glatzové částku v celkové výši 947 700 Kč. Zákonné podmínky pro postup podle § 228 odst. 1 tr. ř. tak byly dodrženy. V této souvislosti státní zástupce neakceptoval ani úvahy obviněného o údajném zániku závazku splněním, protože je založil na jiné verzi skutkového děje vycházeje přitom z tvrzení, že poškozenému byly poskytnuty služby řádně.
25. Státní zástupce odmítl také námitku obviněného, že nebylo požádáno o plnění z fondů Evropské unie. V tomto směru státní zástupce odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 105 jeho písemného vyhotovení), který dostatečně vysvětlil, proč nakonec vůbec nedošlo k čerpání unijních zdrojů. To, že příslušná organizační složka státu nakonec nepožadovala proplatit část peněžních prostředků z evropského sociálního fondu z důvodů zjištěných v řízení před soudy nižších stupňů, již nemělo žádný vliv na ukončený pokus přečinu podle § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Neakceptoval ani obecnou námitku obviněného o tom, že zmíněná okolnost měla vliv na naplnění citované skutkové podstaty.
26. Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněné Ivety Galatíkové je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jako celek zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání jmenované obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Pokud jde o dovolání obviněného Tomáše Glatze, bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a proto státní zástupce navrhl jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasil, aby i případně jiná rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
27. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice dovolatelům, kteří tohoto práva do konání neveřejného zasedání nevyužili.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
28. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
29. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
30. Oba obvinění uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť obviněná Iveta Galtíková jej chybně označovala jako důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (vycházela tak z již neplatného znění trestního řádu – viz níže). Obviněný Tomáš Glatz uplatnil též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
31. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
32. V tomto duchu a naznačeném směru musí být vykládán také dodatečně formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
b) K jednotlivým námitkám obviněných
33. Nejprve je třeba uvést, že dovolací námitky obou obviněných představují v převážné části jejich dosavadní obhajobu, kterou obvinění uplatňovali jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v řízení před odvolacím soudem, navíc jejich námitky se do značné míry prolínají, proto Nejvyšší soud vypořádal jejich námitky společně. Oba obvinění po celou dobu (i v dovolání) vytýkali převážně nesprávnost skutkových zjištění, tedy vady skutkové a procesní, zpochybňovali rozsah dokazování, správnost hodnocení jednotlivých důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, obviněný Tomáš Glatz namítal opomenutí důkazních prostředků, jakož i správnost skutkových závěrů učiněných zejména soudem prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací. Takové námitky zásadně neodpovídají dovolacím důvodům, a to ani nejnověji formulovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo obecně nastíněno shora. Nadto jde vesměs o opakované námitky obviněných, s nimiž se vypořádaly oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je tak možno plně odkázat. V tomto směru je možné odkázat i na vyjádření státního zástupce, s nímž dovolací soud též souhlasí.
34. V případě námitek, které dovolatelé uplatnili již v předchozí fázi řízení a soudy nižších stupňů se s nimi v dostatečné míře a náležitě vypořádaly, platí, jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, že dovolací soud zpravidla odmítne takové dovolání jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
35. Argumentace obou obviněných se převážně nesla v duchu prosté polemiky se soudy nižších stupňů, jaký měl být zjištěný skutkový stav, jaký měl být rozsah dokazování, jak měly být vyhodnoceny jednotlivé důkazy a o jaké důkazy měly být skutkové závěry opřeny. Obvinění do značné míry vycházeli z vlastní verze skutkového děje, kterou žádali posoudit. K tomu je však třeba znovu upozornit, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obvinění domáhali. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud již v počátcích účinnosti právní úpravy o dovolání, a to např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), setrvává na něm i po zmíněné novelizaci dovolacích důvodů a přidání důvodu nyní uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
36. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.
Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Leges, 2023, str. 188 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
37. Není proto opodstatněné žádat po Nejvyšším soudu, který důkazy zásadně neprovádí (srov. § 265r odst. 7 tr. ř.), aby důkazy vyhodnotil jinak a na základě takového vyhodnocení dospěl k odlišným skutkovým závěrům. Přitom závěry soudů nižších stupňů mají své opodstatnění, vycházejí z důkazů plynoucích z provedených důkazních prostředků. Nejvyšší soud přitom na shora vymezený okruh námitek ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněných, a to ani práva na spravedlivý proces a presumpce neviny, jak obvinění též namítali.
Dovolací soud interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].
38. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. i následně v rozsudku soudu druhého stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci. Samotné zjištění, že upřednostnily verzi obžaloby s oporou o určitou část obžalobou předložených důkazů oproti verzi obhajoby tzv. zjevný rozpor založit nemůže. K takto uplatněným námitkám se proto Nejvyšší soud může vyjádřit pouze stručně (ve smyslu § 265i odst. 2 tr. ř.) a nad rámec výše uvedeného (obiter dictum) a ve zbytku v plném rozsahu může odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, zejména pak soudu prvního stupně. To platí o většině námitek obou obviněných, a to i těch, které byly jen zdánlivě námitkami nesprávného právního posouzení, pokud vycházely z odlišné verze skutkového děje. Jen menší část námitek odpovídala uplatněným dovolacím důvodům, avšak i ty byly zjevně neopodstatněné.
39. K námitce obviněného Tomáše Glatze týkající se porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud podotýká, že zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, nikoli zásadou práva hmotného, a proto a priori nenaplňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotněprávním posouzení. Znovu tak lze zopakovat, že Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu uzavřeného odvolacím soudem, neshledal v jeho postupu (stejně tak ani v postupu soudu prvního stupně) zjevnou libovůli při utváření skutkových závěrů, a to ani pokud jde o vyvozování skutkových závěrů nezbytných pro posouzení zavinění u obou obviněných. Tyto závěry mají oporu v důkazech vyplývajících z provedených důkazních prostředků, jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
40. Obvinění dále nesouhlasili se závěry soudů nižších stupňů ohledně vyhotovení a předložení nepravdivých údajů, resp. že by se pokusili způsobit Evropské unii škodu předložením dokladů, v nichž byly uvedeny nepravdivé údaje vztahující se k výdajům z rozpočtů spravovaných Evropskou unií.
41. Obviněný Tomáš Glatz předně namítal, že nebyl správně zjištěn skutkový stav z důvodu opomenutí některých důkazů, resp. svědeckých výpovědí jednotlivých svědků, uchazečů kurzů, kteří uvedli, že jednotlivé záležitosti týkající se rekvalifikačních kurzů byly řešeny s L. Š. Tyto skutečnosti obviněný však nenavrhoval během řízení před soudy nižších stupňů. Jediný návrh na doplnění dokazovaní byl návrh obhájkyně obviněné Ivety Galatíkové na výslech svědkyně J. J., který byl zamítnut jako nadbytečný.
Zamítnutí jejího návrhu bylo náležitě odůvodněno tak, že zajištěný důkazní materiál byl zcela dostačující pro rozhodnutí ve věci a provádění dalších důkazů bylo možno považovat za nadbytečné a ve svém důsledku za neopodstatněné, neboť byli vyslechnuti obvinění, případně byly přečteny protokoly o jejich výpovědi z přípravného řízení, jako svědci byli vyslechnuti spolupracovníci obou obviněných v jimi řízených autoškolách, a to ať již z řad kmenových zaměstnanců, tak externě spolupracujících, jakož i osoby, které se měly účastnit rekvalifikačních kurzů týkajících se profesního průkazu.
Tyto osoby byly v řízení před soudem osobně vyslechnuty nebo byly za splnění zákonných podmínek čteny jejich procesně využitelné protokoly o výslechu svědků z přípravného řízení. K tomu byly přečteny listinné důkazy. Je tedy zjevné, že k opomenutí podstatných důkazů nedošlo a soud náležitě hodnotil všechny důkazy vyplývající z provedených důkazních prostředků, včetně svědeckých výpovědí, na které odkazoval obviněný Tomáš Glatz. Obviněný Tomáš Glatz tak vlastně mnohem spíše než nedostatečný rozsah dokazování zpochybňoval proces hodnocení důkazů, přisuzoval jednotlivým důkazům jinou váhu, obhajoval vlastní verzi skutkového děje, kterou podpořil jím vybranými důkazy, přičemž opomíjel jiné, na kterých své závěry vystavěly soudy nižších stupňů.
V tomto směru tak šlo o pouhou polemiku, k jakým skutkovým závěrům měly soudy nižších stupňů dospět na základě důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků.
42. Nejvyšší soud připomíná, že rozsah dokazování určuje soud, nikoli účastníci řízení, kteří ovšem mají právo na ústavně konformní naložení s návrhy na doplnění dokazování – soud musí návrhy na doplnění dokazování, které neakceptoval, zamítnout, učinit tak ovšem může jen z důvodů aprobovaných v ustálené judikatuře a musí toto své rozhodnutí také uspokojivě vysvětlit v odůvodnění svého rozhodnutí ve věci samé. Kdyby těmto povinnostem nedostál, zůstal by takový důkaz opomenut, což by mohlo znamenat porušení účastníkova práva na spravedlivý proces. K tomu lze odkázat na bohatou judikaturu zejména Ústavního soudu (například nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000, uveřejněný pod č. 224/2005 ve svazku č. 39 na str. 369 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále ve zkratce jen „Sb. nál. a usn.“; k nárokům kladeným na odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí návrhu na doplnění dokazování viz např. nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č. 10/1995 ve svazku č. 3 na str. 51 Sb. nál. a usn., nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný pod č. 76/1997 ve svazku č. 8 na str. 231 Sb. nál. a usn., nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, publikovaný pod č. 127/2002 ve svazku č. 28 na str. 95 Sb. nál. a usn.).
43. V dané věci v tomto směru soudy nižších stupňů nepochybily, shora označené důkazní prostředky nezůstaly opomenuty, jak nedůvodně namítal obviněný Tomáš Glatz. Jak již bylo zmíněno shora, návrh obviněné Ivety Galatíkové na doplnění dokazování byl soudem zamítnut jako nadbytečný, protože se netýkal dokazovaných skutečností, případně neměl relevantní souvislost s předmětem řízení, tedy šlo o ústavně konformní zdůvodnění nedoplnění dokazování.
44. Nejvyšší soud může plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména na str. 71 až 105), v němž se soud prvního stupně všemi obhajobou navrhovanými důkazy podrobně zabýval a řádně odůvodnil též zamítnutí dalšího doplnění dokazování. Nejvyšší soud připomíná, že důkazní prostředky, jejichž provedení soudy zamítnou a náležitě takové rozhodnutí v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zdůvodní, nelze hodnotit jako tzv. opomenuté důkazy. Námitky obviněného Tomáše Glatze týkající se opomenutých důkazů ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak byly zjevně neopodstatněné.
45. Další okruh námitek obviněných uplatňovaných v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení se týkal nesprávného zjištění skutkového stavu a ve spojitosti s tím i nesprávného právního posouzení skutků, které jim byly kladeny za vinu. Jednalo se zejména v případě obviněné Ivety Galatíkové o zpochybnění naplnění znaků subjektivní a objektivní stránky trestného činu podvodu, v případě obviněného Tomáše Glatze naplnění znaků subjektivní a objektivní stránky obou trestných činů, které mu byly kladeny za vinu, tedy také poškození finančních zájmů Evropské unie. Oba dovolatelé především zpochybňovali absenci naplnění znaku zavinění v požadované úmyslné formě, ale i vyhotovení a předložení nepravdivých údajů a způsobení takovým činem větší škody.
46. Dlužno dodat, že obvinění i při svých námitkách proti právnímu posouzení ve skutečnosti nevycházeli ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů, jak byly v koncentrované podobě vyjádřeny ve skutkových větách rozsudků soudů nižších stupňů. Takové námitky, kterými obvinění žádají posoudit jiný skutkový stav, ovšem dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vůbec neodpovídají.
47. Oba obvinění namítli nesprávné posouzení subjektivní stránky a absenci zavinění. Je třeba připomenout, že obvinění byli uznáni vinnými, že nepostupovali podle smluvních podmínek dotace a že dotačnímu orgánu příslušnému úřadu práce záměrně předkládali v dokumentech a fakturách nepravdivé údaje ve snaze zajistit si pro sebe majetkový prospěch. Klíčové přitom nebylo, zda již v době, kdy se ucházeli o veřejnou zakázku, pojali záměr úřad práce podvést, rozhodující bylo, že tak činili v době fakturace provedené služby. Tehdy jednoznačně klamali úřad práce, kterému deklarovali provedení jím objednané služby v rozsahu odpovídajícím zadávací dokumentaci, ač věděli, že takový rozsah služby nevykonali. Soudy nižších stupňů dostatečně srozumitelně vysvětlily, že oba obvinění se přitom trestného činu podvodu dopustili v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zák., když chtěli způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný tímto zákonem. Jednali cíleně a vědomě úřadu práce předkládali evidence docházky účastníků rekvalifikace s nepravdivými či hrubě zkreslenými údaji, v rozporu se smluvním ujednáním, a to s cílem získat finanční prostředky z těchto kurzů pro svou potřebu. S touto námitkou se tedy soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly.
48. Bylo prokázáno, že obviněná Iveta Galatíková a Blanka Glatzová (manželka obviněného) v rámci veřejné zakázky uzavřely s úřadem práce rámcové smlouvy na realizaci rekvalifikačních kurzů, týkajících se řidičského oprávnění skupin C, C+E, D, profesní průkaz, jejichž obsahem bylo vstupní školení v základním rozsahu, teoretická příprava (v rozsahu 130 hodin), praktická příprava (v rozsahu 10 hodin) a ověření získaných znalostí a dovedností (v rozsahu 4 hodin). Mezi základní kvalifikační předpoklady potřebné pro zařazení do rekvalifikace patřilo držení řidičského průkazu skupiny C nebo D. Dohody dále obsahovaly dobu rekvalifikace, uvedení počtu účastníků (včetně jmenovitého seznamu vedeného jako příloha), náklady na jednoho frekventanta, jakož i celkové náklady. Rekvalifikační zařízení (autoškola) se zavazovalo provést rekvalifikace v plném rozsahu podle zadávací dokumentace a podle obsahu jednotlivých dohod o provedení rekvalifikace. Úřad práce pak byl povinen uhradit na základě předložených faktur náklady rekvalifikace dohodnutým způsobem a v dohodnuté výši. Poté byly fakturované částky úřadem práce poskytovatelům rekvalifikace vyplaceny. Plnění přitom mělo být poskytnuto jen v případě úplného poskytnutí služby uchazečem o veřejnou zakázku (vyjma případů, kdy služba nemohla být poskytnuta z důvodů na straně frekventanta – pak by uchazeči náleželo pokrytí části nákladů).
49. Rekvalifikací se podle § 108 odst. 1 zákona č. 435/2004 sb., o zaměstnanosti, rozumí získání nové kvalifikace a zvýšení, rozšíření nebo prohloubení dosavadní kvalifikace, včetně jejího udržování nebo obnovování. Podle § 108 odst. 6 tohoto zákona rekvalifikačnímu zařízení, které na základě dohody s úřadem práce provádí rekvalifikaci uchazečů o zaměstnání nebo zájemců o zaměstnání, může úřad práce hradit náklady spojené s touto rekvalifikací. Vyhláška č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, stanoví ve svém § 52g odst. 1 povinnosti provozovatele střediska bezpečné jízdy, zejména v bodu d) vést evidenci o uskutečněném školení bezpečné jízdy, včetně seznamu účastníků. Ustanovení § 52i se pak týká školení bezpečných jízd. V ostatním se jeví zcela nadbytečné k této problematice více vyjadřovat, třebaže k tomu obviněný Tomáš Glatz vznášel námitky, které jsou ovšem zcela mimochodné s podstatou toho, co bylo v tomto trestním řízení obviněnému kladeno za vinu, jak na to správně poukázal již i státní zástupce ve svém vyjádření. Obviněnému totiž bylo kladeno za vinu podvodné jednání, tedy majetková a hospodářská trestná činnost, když předstíráním klamavých údajů dosáhl vyplacení peněz od poškozeného úřadu práce, na které neměl nárok. Vůbec mu nebylo kladeno za vinu, že by porušoval správněprávní předpisy, jimiž je regulována činnost školícího střediska. Proto se dále k této jeho obraně není třeba více vyjadřovat.
50. Obviněná Iveta Galatíková svým jednáním zasáhla do průběhu rekvalifikačních kurzů způsobem, který vedl k tomu, že tyto kurzy nebyly řádně vykonány podle příslušných ustanovení rámcových dohod s úřadem práce. Svědci z řad instruktorů sami potvrdili, že neměli vědomost o neabsolvování příslušných praktických jízd, nijak do tzv. vozáků nezasahovali, nepsali průběžně stavy kilometrů. To podle závěrů plynoucích z provedeného dokazování dělala sama obviněná Iveta Galatíková, která mimo jiné tvrdila, že jsou neschopní, dělají chyby a že si to bude raději psát sama. Do fakturací však byly nepravdivě zahrnuty i částky za osoby, u nichž účel dotace podle uzavřených dohod nebyl naplněn, když neabsolvovali požadovaný počet 10 hodin praktických jízd. Rekvalifikačnímu zařízení byly takto na základě nepravdivých údajů úřadem práce neoprávněně vyplaceny fakturované částky v plné výši. Došlo tedy k vyplacení finančních částek za fakturaci, která obsahovala nepravdivé údaje, neboť praktické jízdy v rozsahu 10 hodin u každého z frekventantů nebyly realizovány, jak vyplynulo z výpovědi svědků. Konkrétně u obviněné Ivety Galatíkové byla škoda vyčíslena na 11 600 Kč a u obviněného Tomáše Glatze šlo o škodu ve výši 11 700 Kč na jednoho účastníka rekvalifikačního kurzu, u kterého prokazatelně nedošlo k absolvování praktických jízd. Obviněná měla vědomost o tom, že rekvalifikační kurzy měly být spolufinancované z rozpočtu Evropské unie v poměru 85 % a ze státního rozpočtu České republiky v poměru 15 %. Na základě jimi uplatněné fakturace byl poskytovatel dotace, tj. úřad práce, uveden v omyl, jenž se vztahoval částečně k výdajům rozpočtu ČR, částečně k výdajům spravovaným a poskytnutým Evropskou unií.
51. Nelze ani souhlasit s námitkou obviněné Ivety Galatíkové, že účel dotace byl naplněn. Soudy nižších stupňů tak dospěly ke správnému závěru, že obviněná Iveta Galatíková předkládala k proplacení nepravdivé či hrubě zkreslující údaje týkající se rozsahu počtu odjetých hodin účastníků rekvalifikačních kurzů, na základě kterých vystavovala faktury za realizaci jednotlivých rekvalifikačních kurzů, jež jí byly uhrazeny finančními prostředky ze státního rozpočtu České republiky, čímž způsobila poškozené České republice škodu ve výši 127 600 Kč, tedy škodu větší ve smyslu § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
52. Námitka Ivety Galatíkové týkající se zproštění obžaloby Blanky Glatzové neodpovídá uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům. Nejvyšší soud k této argumentaci obviněné může jen stručně uvést, že byla zevrubně vypořádána soudy nižších stupňů, na jejichž odůvodnění obsažená v jejich písemně vyhotovených rozsudcích lze plně odkázat.
53. Obviněný Tomáš Glatz namítal, že jeho jednáním nedošlo k porušení podmínek rámcové smlouvy ani podmínek zadávací dokumentace veřejné zakázky. Jak již bylo řečeno shora, jeho manželka svědkyně Blanka Glatzová uzavřela s úřadem práce rámcové smlouvy na realizaci rekvalifikačních kurzů v její autoškole. Jelikož Blanka Glatzová byla tou dobou na mateřské dovolené a vyučovala v předmětné autoškole pouze zdravovědu, osobou fakticky ovládající a řídící rekvalifikační zařízení byl její manžel, tj. obviněný Tomáš Glatz, který rekvalifikační středisko fakticky ovládal a řídil na základě plné moci od své manželky. Obviněný zde pracoval na základě živnostenského oprávnění, jelikož zde nebyl v zaměstnaneckém poměru. Jak potvrdili svědci, byl to on, kdo fakticky zařízení vedl a rozhodoval o všech podstatných záležitostech jeho chodu.
54. Obviněný Tomáš Glatz záměrně nedodržel obsah a rozsah výuky, zejména pokud se jednalo o praktickou část výcviku v rozsahu 10 hodin na frekventanta a uvedl nepravdivé údaje týkající se evidence o uskutečněném výcviku řidičů v žádostech o proplacení výcviku. O úmyslné a cílené snaze obviněného zakrýt nerealizování praktických jízd za celé období celého prvního pololetí roku 2015 svědčí mimo jiné i jím vytvořené falzifikáty evidence jízd, jakož i výpovědi jednotlivých svědků, na které lze odkázat. Z nich také vyplynulo, že již od počátku bylo sjednáno, že se praktické jízdy konat nebudou, případně nikoli v předem stanoveném rozsahu. Svědci také potvrdili, že na začátku kurzu bylo jasně řečeno, že kdo nechce, nemusí jízdy na profesní průkaz absolvovat. To ostatně stvrdil i svědek R. H., když vypověděl, že již na počátku existovala s obviněným Tomášem Glatzem gentlemanská dohoda týkající se průběhu kurzů. Další svědci (Z. B., J. J., D. J., S. O., P. V., J. Š., J. C., A. R., P. U., Z. F., P. G., T. K., D. K., J. M., L. Z. a L. T.) jednoznačně vyloučili absolvování praktické části kurzu (jízd) v celkovém rozsahu 10 hodin, když zcela shodně uvedli, že žádné jízdy neabsolvovali a že kurz obsahoval pouze teoretickou část. Zcela zpochybnili také pravost údajně vlastních podpisů v třídních knihách a tzv. vozácích, případně i na jiných listinách, které měly prokazovat realizaci jednotlivých jízd. Mnozí dále vypověděli, že rozhodně nejezdili v časech, které byly v záznamech o provozu cvičného vozidla uvedeny, nebo neabsolvovali tak dlouhé jízdy (často byly v záznamech uváděny jízdy v ranních a nočních hodinách v rozsahu až 5 hodin).
55. V tomto směru se obviněný Tomáš Glatz částečně usvědčil sám, neboť v důsledku kontroly Odboru dopravně správních činností Magistrátu města Ostravy manipuloval s údaji v dokumentech, které dále sloužily k fakturaci. Sám totiž vytvořil falzifikáty evidence jízd tzv. vozáků, odlišné od originálů, do kterých byl červeným textem vepsán nepravdivý údaj. Tyto evidence také sám podepsal namísto samotných účastníků kurzů a instruktorů, jak sám vypověděl. V originálech záznamů o provozu cvičného vozidla byla na některých volných listech dopisována jména účastníků s časem zahájení a ukončení jízdy červenou barvou, přičemž chyběl jejich podpis, dále některé listy byly vypsány celé červeně. Obviněný tak sám dopisoval praktické jízdy účastníků do záznamů o provozu cvičného vozidla, které v některých případech opatřil padělkem jejich podpisů, a podle nich vyhotovil evidenci docházky účastníka rekvalifikace s nepravdivými údaji o absolvovaných praktických jízdách, stvrzených podpisem účastníka kurzu spolu s fakturou za provedený rekvalifikační kurz. Svědci z řad instruktorů (I. O., R. K., L. K., L. M. a L. Š.) vyloučili, že by cokoliv vypisovali červenou barvou. I z výpovědí dalších svědků, tj. instruktorů a zaměstnanců autoškoly (I. I., V. Š., L. K., K. H., L. M., L. A., J. H., R. K., P. R. nebo M. Ch.) vyplynulo, že záznamy o provozu cvičného vozidla nevyplňovali a nepodepisovali. Všichni z nich také shodně popřeli, že by cokoliv vypisovali červenou barvou. Kromě toho svědek L. Š. uvedl, že standardně se tzv. vozáky vypisovaly modrou či černou propiskou, a že pouze obviněný Tomáš Glatz s oblibou používal k psaní červenou barvu, kterou nikdo jiný nepsal. S tím koresponduje i výpověď svědkyně H. Š., která uvedla, že červenou propisku používal pouze obviněný Tomáš Glatz, nikoliv instruktoři.
56. Prokazatelně tak nebyl splněn rozsah provedení rekvalifikačních kurzů podle výše zmíněných smluv v případě 81 účastníků rekvalifikačních kurzů. Přesto obviněný Tomáš Glatz předkládal k proplacení nepravdivé či hrubě zkreslené údaje týkající se rozsahu počtu odjetých praktických hodin jízd těchto účastníků rekvalifikačních kurzů. Na základě těchto podvodných výkazů a evidencí jeho manželka Blanka Glatzová vystavovala faktury za realizaci jednotlivých rekvalifikačních kurzů, které byly následně předkládány úřadu práce, poté ze státního rozpočtu České republiky uhrazeny. Částka ve výši 947 700 Kč byla obratem zasílána Blankou Glatzovou na bankovní účet obviněného. Tím obviněný získal neoprávněný majetkový prospěch na základě předchozí fakturace obsahující nepravdivé údaje. Obviněný tímto jednáním způsobil poškozené České republice škodu ve výši 947 700 Kč, neboť o zdroje z rozpočtu Evropské unie nebylo pro nesrovnalosti žádáno, čímž svým jednáním způsobil nemožnost čerpat evropské dotace.
57. Za zcela nedůvodné proto Nejvyšší soud považuje veškeré námitky obviněných Ivety Galatíkové a Tomáše Glatze, že v ničem poskytovatele dotace, příslušný úřad práce, neklamali, že nepředkládali nepravdivé údaje v žádosti o dotaci na rekvalifikační kurz, v důsledku nichž by pak došlo k pokusu o neoprávněné použití finančních prostředků pocházejících z rozpočtů Evropské unie. Stejně tak byly zcela nedůvodné námitky, že obvinění nejednali v požadované formě zavinění, tedy úmyslně. Obvinění totiž tuto svou obranu staví na zcela jiné verzi skutkového děje, kterou nepřevzaly soudy nižších stupňů, jež naopak vycházely z verze předložené veřejným žalobcem, který k jejímu prokázání nabídl dostatečné penzum důkazů. V tomto směru tak jde o námitky nesprávné právní kvalifikace vlastně jen zdánlivě, protože jsou založeny na jiné verzi skutkového děje, jejich základem je tak primárně zpochybnění správnosti skutkových zjištění ze strany soudů nižších stupňů.
58. Nelze akceptovat ani námitky obviněného Tomáše Glatze, že k pokusu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku vůbec nedošlo, dále námitky ohledně výše škody, že je věcí státu, proč nebylo požádáno o plnění z fondů Evropské unie. V daných souvislostech je třeba zdůraznit, že předpokladem pro poskytnutí dotace na rekvalifikační kurzy bylo spolufinancování z rozpočtu Evropské unie v poměru 85 % z Evropského sociálního fondu a 15 % ze státního rozpočtu České republiky, o čemž obviněný také dobře věděl (znal podmínky plnění veřejné zakázky, když prakticky veškerou činnost organizoval). Jak správně uvedly soudy nižších stupňů, finanční prostředky byly vyplaceny z rozpočtu České republiky, která důvodně pro nesrovnalosti vůbec nepožadovala o jejich proplacení příslušnými institucemi Evropské unie (Evropský sociální fond), tudíž škoda na majetku Evropské unie nakonec nebyla způsobena, ač k ní jednání obviněných směřovalo (nebyla ale způsobena jen v důsledku včasného odhalení podvodného jednání obviněných).
59. Zcela důvodně a v souladu s ustálenou judikaturou bylo soudy nižších stupňů kladeno obviněným za vinu způsobení větší škody, neboť za škodu je v tomto případě třeba považovat celou výši neoprávněně vyplacených částek. Jak bylo shora uvedeno, soudy nižších stupňů vyšly z odůvodněného skutkového závěru, že k poskytnutí finančních prostředků úřadem práce by vůbec nedošlo, kdyby nebylo klamavého jednání obviněných. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, kterou akceptoval i Ústavní soud, ke škodě způsobené dotačním podvodem a poškozením finančních zájmů Evropské unie vyplývá, že se za škodu zásadně považuje celá vyplacená dotace, pokud by k jejímu vyplacení vůbec nedošlo, kdyby poskytovatel dotace v době jejího vyplacení věděl, že došlo k jednání majícímu povahu trestného činu podle § 260 tr.
zákoníku – srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 993/2023, které akceptoval i Ústavní soud (viz usnesení jeho usnesení pod sp. zn. II.ÚS 1225/24 a I.ÚS 1313/24), ale též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1010/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020, a další. Obdobně tyto závěry platí i pro obecný podvod podle § 209 tr. zákoníku. V trestním řízení bylo ověřeno, že by nebylo proplaceno ani částečné provedení rekvalifikačních kurzů (např. jen teoretické výuky).
Ani tuto námitku obviněného proto nebylo možno akceptovat.
60. Je třeba odmítnout i námitku dovolatele Tomáše Glatze týkající se nároku na náhradu škody. Obviněný touto námitkou vytýkal, že se nemohl obohatit na úkor poškozeného, poškozenému nemohl vzniknout nárok na náhradu škody a podle jeho názoru poškozený nebyl ani oprávněn požadovat vrácení poskytnuté dotace, neboť rekvalifikační kurzy byly úspěšně provedeny, ukončeny státní zkouškou a profesní průkazy vydány, proto bylo namístě poškozeného odkázat s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ani tyto úvahy obviněného nemohl Nejvyšší soud neakceptovat. Předně obviněný vycházel z jiné verze skutkového děje, že poškozeným byly poskytnuty rekvalifikační kurzy řádně (a v plném rozsahu), což bylo dokazováním vyvráceno. Kromě toho obviněný poměřoval splnění služby výsledkem dosaženým frekventanty kurzu, což vůbec nebylo podmínkou vyplacení peněz zadavatelem veřejné zakázky a smluvním partnerem, úřadem práce. Klíčové pro vyplacení bylo to, zda byla poskytnuta služba v objednaném rozsahu, či nikoli.
V tomto ohledu právě obviněný poškozeného klamal, předstíral poskytnutí služby v celém rozsahu, ač ji poskytl jen v rozsahu výrazně nižším, přesto na tom základě žádal o její proplacení (za částečné splnění by přitom neměl být vůbec odměněn). Nadto soud prvního stupně správně připomenul (str. 108), že rekvalifikační kurzy nebo prvotní získání řidičského oprávnění skupiny C, CE, D a DE nebyly řádně ve stanoveném rozsahu absolvovány. Někteří účastníci proto vůbec neměli být připuštěni k závěrečné zkoušce podle vyhlášky č. 156/2008 Sb., o zdokonalování odborné způsobilosti řidičů, neboť nebyly splněny podmínky absolvování vstupního školení s praktickým výcvikem ve stanoveném rozsahu.
Nebýt úmyslné trestné činnosti obviněných by tito účastníci nebyli ke zkoušce vůbec připuštěni, neabsolvovali ji a nezískali tak odpovídající osvědčení, resp. oprávnění. To, že Magistrátem města Ostravy a dalšími městskými úřady nebylo zahájeno správní řízení s některými účastníky rekvalifikačních kurzů a nebyla jim odebrána získaná profesní způsobilost, tj. profesní důkaz, z nich činilo z pohledu praktických jízd rizikové řidiče silničního provozu. Nic z toho ovšem úzce nesouvisí s tím, zda obvinění svým klamavým postupem se obohatili na úkor České republiky – Úřadu práce.
61. Nelze tak akceptovat žádnou z námitek uplatněných obviněnými. Se všemi se již vypořádaly dostatečným způsobem soudy nižších stupňů, na jejich argumentaci tak lze plně odkázat a není třeba ji znovu zevrubně opakovat. Takový způsob vypořádání námitek akceptoval i Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva – odkázat lze např. na rozhodnutí č. 37/2021 Sb. rozh. tr. a tam obsáhle citovanou judikaturu, zejména pak na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2766/15, publikovaný ve svazku 81 pod č. 84/2016 na str. 413 Sb. nál. a usn., nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, publikovaný ve svazku 86 pod č. 137/2017 na str. 315 Sb. nál. a usn., případně rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku, č. 16034/90, nebo ze dne 28. 1. 2003, ve věci Burg a ostatní proti Francii, č. 34763/02. Tím by bylo možno dovolání obou obviněných vyřídit, přesto se Nejvyšší soud alespoň stručně k zásadním námitkám obviněných sám vyjádřil shora, tedy je patrné, že se námitkami obou obviněných zabýval, ovšem nepřiznal jim relevanci, jak si obvinění představovali. Zčásti totiž jejich námitky vůbec neodpovídaly uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům, neboť šlo o pouhou polemiku se soudy nižších stupňů, k jakým skutkovým závěrům, na základě jakých důkazů a z jakých důvodů měly dospět. Ve zbývající části byly jejich námitky zjevně neopodstatněné.
V. Závěrečné shrnutí
62. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněných Ivety Galatíkové a Tomáše Glatze odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud byl oprávněn takto rozhodnout v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) a b) tr. ř., proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu