Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, 8. pěšího pluku 2380, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2017, č. j. 22 A 190/2016-22, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2017, č. j. 6 As 109/2017-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka opakovaně podávala námitky podjatosti vůči úřední osobě Ing. B. V. v rámci řízení vedených u Městského úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí, který o nich pravomocně rozhodl. Dne 26. 9. 2016 vznesla stěžovatelka opět námitku podjatosti stejné úřední osoby v souvislosti s jejím vyjádřením ke stěžovatelčině žalobě podané u Krajského soudu v Ostravě (sp. zn. 22 A 61/2016). Přípisem ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. MUFO 30333/2016 (dále jen "sdělení"), městský úřad stěžovatelce sdělil, že o námitce podjatosti bylo již v řízení vedeném pod sp. zn. MUFO 3909/2015 pravomocně rozhodnuto, a proto další usnesení v téže věci nebude vydáno.
Proti sdělení městského úřadu se stěžovatelka bránila žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 3. 2017, č. j. 22 A 190/2016-22, žalobu odmítl jako nepřípustnou; Nejvyšší správní soud její kasační stížnost zamítl rozsudkem ze dne 16. 8. 2017, č. j. 6 As 109/2017-35. Správní soudy se shodly, že proti rozhodnutí o námitce podjatosti či nerozhodnutí o téže námitce se lze bránit jinými prostředky ochrany, zejména směřujícími proti konečnému rozhodnutí. Proto je žaloba podle § 85 s. ř. s. nepřípustná a podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. byla odmítnuta.
Proti usnesení krajského soudu a rozsudku Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 1. 11. 2017 a navrhuje jejich zrušení; namítá, že vydáním sdělení městského úřadu namísto usnesení byla zkrácena v právu podat odvolání, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod a na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny. V řízení sp. zn. MUFO_S 2241/2014 byla námitka podjatosti vznesena poprvé, a proto měla být vyřízena usnesením, nikoli pouhým sdělením, navíc se obecné soudy nesprávně ztotožnily s názorem městského úřadu, že byla námitka vznesena v jiném řízení (sp. zn. MUFO_S 3909/2015).
Dále stěžovatelka namítá, že krajský soud nemohl žalobu odmítnout jako nepřípustnou, jelikož se domáhala pouze deklarace nezákonnosti zásahu městského úřadu podle § 85 věty druhé s. ř. s. Pokud z žaloby nebylo zřejmé, čeho se stěžovatelka domáhá, měl ji krajský soud vyzvat k odstranění vad.
Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka opětovně brojí proti způsobu vyřízení její námitky podjatosti vůči úřední osobě Ing. B. V. z Městského úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí. K této problematice se již Ústavní soud opakovaně vyjádřil, zejména pak v usnesení ze dne 25. 9. 2017,
sp. zn. IV. ÚS 2413/17
, které vydal v řízení o jiné stěžovatelčině ústavní stížnosti.
Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou konkretizovány v § 72 odst. 3 téhož zákona.
Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. pokud nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000,
sp. zn. III. ÚS 117/2000
(N 111/19 SbNU 79)].
Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, která vycházejí ze sdělení, že o stěžovatelčině námitce podjatosti nebude vydáno usnesení, neboť o podjatosti téže úřední osoby bylo opakovaně pravomocně rozhodnuto. Toto sdělení bylo vydáno ve správním řízení, které nebylo doposud pravomocně skončeno. Pokud snad správní orgány při posouzení námitky podjatosti a způsobu jejího vyřízení pochybily, mají možnost tuto vadu napravit v dalším průběhu řízení. Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do práva na spravedlivý proces (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí ve věci samé, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009,
sp. zn. IV. ÚS 1353/09
).
Ústavní soud nadto zdůrazňuje, že krajský soud odmítl zásahovou žalobu jako nepřípustnou proto, že se proti způsobu vyřízení námitky podjatosti může stěžovatelka bránit žalobou podle § 65 odst. 1 s. ř. s. podanou proti konečnému rozhodnutí ve věci samé. Jinými slovy, zásahová žaloba podle § 82 s. ř. s. nebyla ve stěžovatelčině případě vhodně zvoleným prostředkem obrany proti sdělení městského úřadu.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2017
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj