Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů N. H. a T. F., zastoupených Mgr. Vítem Dubovým, advokátem, sídlem Purkyňova 2476/102a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 13 To 276/2023-94 ze dne 10. října 2023, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a M. N., zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Černým, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaného spisu Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 4 Nt 3507/2023 se podává, že stěžovatelé v trestním řízení vedeném proti vedlejšímu účastníkovi (obviněnému) vystupovali jako poškození. Trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pardubicích č. j. 1 ZT 228/2022-47 ze dne 25. srpna 2022 ve spojení s usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové č. j. 2 KZT 500/2022-3 ze dne 30. září 2022. Stěžovatelé pak podle § 154 a § 155 odst. 4 trestního řádu požádali o přiznání náhrady účelně vynaložených nákladů řízení v souvislosti s účastí na trestním řízení ve výši 33 409,81 Kč. Okresní soud usnesením č. j. 4 Nt 3507/2023-3 ze dne 20. března 2023 žádosti vyhověl. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") usnesením č. j. 13 To 106/2023-19 ze dne 9. května 2023 k stížnosti obviněného usnesení okresního soudu zrušil. Stěžovatelé poté nárok podle § 154 trestního řádu uplatnili ve výši 72 371,81 Kč. Okresní soud usnesením č. j. 4 Nt 3507/2023-71 ze dne 2. srpna 2023 nově přiznal stěžovatelům náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 58 090,18 Kč.
3. I proti druhému usnesení okresního soudu podal obviněný stížnost, na jejímž základě krajský soud napadeným usnesením usnesení okresního soudu zrušil a uložil obviněnému povinnost uhradit poškozeným náklady spojené s účastí v trestním řízení (stěžovatelce 2 381,20 Kč, stěžovateli 2 497,20 Kč).
4. Stěžovatelé namítají, že krajský soud v napadeném usnesení ignoroval nález sp. zn. II. ÚS 357/22 ze dne 1. března 2023 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) a směšoval adhezní řízení s řízením o nároku na pojistné plnění z "povinného ručení". Upřel jim tak náhradu nákladů spojených s účastí v trestním řízení z důvodu, že byla přiznána již v řízení o pojistném plnění. Pro určení tarifní hodnoty podle § 10 odst. 5 části věty za středníkem vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), není zásadně podstatné přisouzení částky převyšující 10 000 Kč přímo soudem. Může jít i o částku "přisouzenou" dobrovolným plněním pachatele. Ten stěžovatelům poskytl částky 50 000 Kč a 20 000 Kč.
5. Okresní soud podle stěžovatelů neporušil zásadu reformationis in peius. Bylo rozhodováno v adhezním řízení, nikoli v trestním řízení, tudíž princip spočívající v nutnosti odčinit poškozeným újmu převládá nad právem pachatele nepřivodit si horší rozhodnutí v důsledku podání stížnosti. Navíc ve věci bylo rozhodováno nikoli po stížnosti, ale v druhém řízení u okresního soudu po zrušení prvního rozhodnutí, a to na základě změněného návrhu jejich zmocněnce, jenž byl učiněn v průběhu jednoroční doby od pravomocného ukončení trestního stíhání. Krajský soud svévolně a bez řádného odůvodnění neuznal většinu nárokovaných úkonů právní služby, úkony obsažené v návrhu ze dne 24. července 2023 opomněl zcela.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
11. Ústavní soud připomíná, že k náhradě nákladů řízení se v rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. května 2004 (N 69/33 SbNU 189) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. srpna 2022 (U 25/27 SbNU 307) nebo sp. zn. II. ÚS 2135/12 ze dne 28. června 2012]. Posuzovaná věc však zásah Ústavního soudu nevyžaduje.
12. Stěžejní námitka stěžovatelů je založena na tvrzení, že krajský soud nerespektoval závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 357/22 a nesprávně snížil náhradu nákladů spojených s jejich účastí v trestním řízení o částky poskytnuté pojišťovnou. Ve skutečnosti však náhradu těchto nákladů stejným způsobem a ze stejného důvodu snížil již okresní soud. K rozdílu oproti uplatněné částce v bodu 7 odůvodnění usnesení ze dne 2. srpna 2023 uvedl: "Uplatněná výše nově v částce 72 371,81 Kč byla krácena o částky, které byly oběma poškozeným vyplaceny na náklady právního zastoupení ze strany pojišťovny v celkové výši 11 803 Kč dohromady, včetně snížené částky za DPH." Proti usnesení okresního soudu podal stížnost jen obviněný.
Námitku týkající se krácení výše přiznané náhrady nákladů spojených s jejich účastí v trestním řízení neuvedli ani ve vyjádření k stížnosti vedlejšího účastníka (žádné takové vyjádření není v trestním spisu založeno). Na nález sp. zn. II. ÚS 357/22 stěžovatelé sice upozorňovali ve vyjádření ke stížnosti obviněného proti prvnímu usnesení okresního soudu (ze dne 20. března 2023), avšak to bylo ještě předtím, než obecné soudy rozhodly o krácení nároku.
13. Ústavní soud k tomu konstatuje, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 432/98 ze dne 19. listopadu 1999 (N 160/16 SbNU 181), sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. července 2000 (N 111/19 SbNU 79) a sp. zn. IV. ÚS 430/05 ze dne 26. září 2005 (N 182/38 SbNU 457), usnesení sp. zn. II. ÚS 242/2000 ze dne 6. září 2000, sp. zn. I. ÚS 269/02 ze dne 28. června 2004, sp. zn. I. ÚS 1324/08 ze dne 17. září 2008 a dalších] jde tak o nepřípustnou námitku v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). Je-li podle čl. 4 Ústavy úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho při posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Smíří-li se stěžovatelé s tím, že jim v plnění pojišťovny bude v řízení přiznaná náhrada krácena a druhé usnesení okresního soudu nenapadli stížností, nemohou s tímto argumentem uspět u Ústavního soudu.
14. Ústavní soud nepřisvědčuje ani námitce o nutnosti určit v posuzované věci tarifní hodnotu podle § 10 odst. 5 části věty za středníkem advokátního tarifu. Krajský soud při stanovení výše tarifní hodnoty vycházel z částky 10 000 Kč, tedy postupoval podle § 10 odst. 5 části věty před středníkem ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu (srov. stranu 4 napadeného usnesení). Postup sice blíže neodůvodnil, nicméně implicitně lze z rozhodnutí dovodit, že při stanovení tarifní hodnoty nepřihlížel k částce, kterou obviněný stěžovatelům uhradil v souvislosti s rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání, neboť ji nepovažoval za částku "přisouzenou" ve smyslu § 10 odst. 5 části věty za středníkem advokátního tarifu.
15. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že pokud obecné soudy zvolí z více možných výkladů advokátního tarifu jeden, který není nelogický, nespravedlivý nebo jinak excesivní, z hlediska ochrany ústavnosti není žádný rozumný důvod jejich závěr zpochybňovat (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1273/23 ze dne 25. července 2023 či sp. zn. IV. ÚS 2201/23 ze dne 3. října 2023). Stejný postoj zaujímá i v této věci. Skončilo-li trestní stíhání obviněného již v přípravném řízení usnesením o podmíněném zastavení a v jeho rámci došlo i k odškodnění stěžovatelů, neshledává Ústavní soud nic nelogického či nespravedlivého na tom, že krajský soud při stanovení výše tarifní hodnoty nevycházel z § 10 odst. 5 části věty za středníkem advokátního tarifu. Nešlo o situaci obdobnou té, kdy je povinnost k náhradě újmy poškozeným uložena soudem. Ústavní soud nehodnotí právní závěr krajského soudu jako neústavní.
16. Okresní soud přiznal stěžovatelům prvním usnesením náhradu nákladů ve výši 33 409,81 Kč, druhým usnesením (jež následovalo po zrušení prvního usnesení krajským soudem výhradně na základě stížnosti podané obviněným) pak stěžovatelům přiznal náhradu nákladů ve výši 58 090,18 Kč. Je tedy zřejmé, že přestože okresní soud nově rozhodoval v důsledku opravného prostředku podaného obviněným, zhoršil postavení obviněného (uložil mu nahradit stěžovatelům vyšší částku, než kterou byl povinen hradit podle původního usnesení).
Krajský soud proto v napadeném usnesení nepochybil konstatováním, že okresní soud porušil zákaz reformationis in peius vyjádřený v § 150 odst. 1 trestního řádu. Zákaz zavazuje nejen stížnostní orgán, ale i orgán prvního stupně poté, co stížnostní orgán zrušil původní napadené usnesení a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, což ostatně výslovně uvádí § 150 odst. 3 trestního řádu. To, že stěžovatelé po zrušení prvního usnesení okresního soudu návrh doplnili, resp. rozšířili, nemůže nic změnit.
Připomínají-li stěžovatelé, že o jejich nárocích bylo rozhodováno v adhezním řízení, Ústavní soud podotýká, že adhezní řízení je součástí řízení trestního, a proto se zákaz reformationis in peius musí uplatnit i při rozhodování o nárocích poškozeného, a to včetně rozhodování o náhradě nákladů řízení.
17. Ústavní soud v úvahách krajského soudu o neuznání většiny nárokovaných úkonů právní služby nespatřuje svévoli, úvahy soudu jsou přesvědčivě odůvodněné (srov. strany 4 a 5 napadeného usnesení). Krajský soud musel respektovat zákaz reformationis in peius, nelze mu tak vytýkat, že se nezabýval návrhy stěžovatelů vznesenými až po vydání prvního usnesení okresního soudu.
18. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu