Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti OBS Praha s.r.o., sídlem Nuselská 82/79, Praha 4 - Michle, zastoupené JUDr. Mojmírem Přívarou, advokátem, sídlem Kovářská 1253/4, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2025 č. j. 33 Cdo 527/2025-253 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2024 č. j. 69 Co 163/2023-232, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Národního památkového ústavu, sídlem Valdštejnské náměstí 162/3, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a byla porušena i zásada zákonnosti podle čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatelka se po vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení částky ve výši 157 574,19 Kč s příslušenstvím z titulu odměny za poskytnuté služby fyzické ostrahy na Státním zámku Veltrusy podle příkazní smlouvy. Vedlejší účastník oproti odměně stěžovatelky uplatňoval původně smluvní pokutu ve výši 350 000 Kč, neboť služba stěžovatelky vykazovala závažné vady spočívající v neplnění obchůzkové povinnosti, nenastoupení ostrahy do služby, svévolnému opuštění služby a opakované spaní ostrahy ve službě.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 9. 3. 2023 č. j. 79 C 15/2022-162 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 82 574,19 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 75 000 Kč s příslušenstvím zamítnul (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Obvodní soud uvedl, že nárok vedlejšího účastníka na zaplacení smluvní pokuty nemohl být řádně uplatněn, neboť směrnice pro výkon ostrahy, která obsahovala sankce za porušení povinností, se nestala součástí smlouvy. Obvodní soud nicméně konstatoval, že vedlejším účastníkem tvrzený nárok může být kvalifikován i jako nárok z vadného plnění v podobě slevy z odměny. Jako přiměřenou částku, kterou vedlejší účastník mohl vůči stěžovatelce uplatnit, považoval obvodní soud částku ve výši 75 000 Kč. Proto v tomto rozsahu žalobu zamítl.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným (v pořadí druhým) rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích II a III. Městský soud rozhodoval poté, co jeho předchozí potvrzující rozsudek ze dne 7. 6. 2023 č. j. 69 Co 163/2023-185 zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 7. 2024 č. j. 33 Cdo 3447/2023-212. V něm Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor, že zákon umožňuje i příkazci uplatnit práva z vadného plnění podle § 1914 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to i přesto, že předmětem smlouvy nebyla žádná věc, popř. dispozice s ní, nejedná-li příkazník při plnění příkazu v souladu s § 2432 odst. 1 občanského zákoníku. Městský soud následně vyšel z toho, že stěžovatelka a vedlejší účastník uzavřeli příkazní smlouvu podle § 2430 a násl. občanského zákoníku a stěžovatelka podle této smlouvy neplnila řádně mnohé povinnosti při výkonu fyzické ostrahy zámku, jak vyžaduje § 2432 odst. 1 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že předmětem smlouvy bylo faktické plnění (opakovaný výkon faktické činnosti ostrahy areálu zámku), je zřejmé, že opakovaný neřádný výkon ostrahy představuje vadné plnění (porušování povinností při výkonu ostrahy), které pro vedlejšího účastníka nemělo prakticky žádnou hodnotu (nedostávalo se mu smluvené nepřetržité ostrahy zámku), přičemž takto vadné plnění nelze z jeho povahy opravit (výsledek plnění příkazu ostrahy byl pro vedlejšího účastníka v zásadě nefunkční a neupotřebitelný). Obvodním soudem stanovená sleva z odměny ve výši 75 000 Kč byla podle městského soudu přiměřená.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by přípustnost dovolání mohla založit. Stěžovatelka při formulaci dovolacích otázek, na jejichž řešení ani napadené rozhodnutí městského soudu nespočívalo, nevymezila ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. K tomu dále doplnil, že městský soud posuzoval danou věc v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, jako nárok z vadného plnění podle § 1914 odst. 2 občanského zákoníku. Městský soud posoudil v souladu s judikaturou i otázku včasnosti uplatnění práva z vadného plnění, neboť vedlejší účastník stěžovatelce vady plnění průběžně vytýkal. Přípustnost dovolání nevymezila stěžovatelka ani u námitky týkající se výše přiznané slevy. Zde pouze uvedla, že rozhodnutí městského soudu je v této otázce v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, aniž by konkrétní judikaturu zmínila.
6. Stěžovatelka zdůrazňuje, že obecné soudy citelně omezily její odměnu představující příjem z podnikatelské činnosti. Uvádí, že vedlejšímu účastníkovi poskytla služby v rozsahu 1 114 hodin, ale její odměna byla snížena téměř o polovinu. Nejenže jí byla snížena odměna, ale sama musela zaplatit mzdu svým zaměstnancům, odvést veškeré zákonné odvody včetně daně z přidané hodnoty, čímž došlo ke zmenšení jejího majetku. K omezení jejího vlastnického práva došlo bez výslovného zákonného rámce a soudem identifikované normy, která takový zásah umožňuje. Není zřejmé, o jaká zákonná ustanovení byla rozhodnutí obecných soudů opřena. Nepředvídatelným zásahem byla vystavena významným ekonomickým ztrátám.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka svou ústavní stížností toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by svůj protichůdný názor vybavila relevantní ústavněprávní argumentací. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Prostý nesouhlas stěžovatelky a její odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za porušující právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Stěžovatelka namítá, že jí obecné soudy upřely právo na odměnu za vykonanou činnost (službu ostrahy), aniž by však svoje rozhodnutí opřely o příslušnou zákonnou normu, resp. nebylo zřejmé, jakou právní úpravu při odůvodnění svých rozhodnutí použily. Ústavní soud tento názor nesdílí. Je sice pravdou, že městský soud posuzoval nárok vedlejšího účastníka jednak z pohledu obecné úpravy pro uplatnění práv z vadného plnění podle § 1914 občanského zákoníku (body 31 až 41), jak mu přikázal Nejvyšší soud v kasačním rozsudku, jednak z pohledu speciálního § 2438 občanského zákoníku, který upravuje podmínky odměny příkazníka v souvislosti s porušováním jeho povinností při plnění příkazu (body 24 až 30) a jehož použití je podle přesvědčení městského soudu vhodnější, neboť šlo právě o ustanovení k obecné úpravě speciální. I když si tedy městský soud neujednotil, které konkrétní ustanovení se k posuzované věci vztahuje, podstatné je, že v obou případech dospěl ke shodnému závěru, že bylo-li stěžovatelce přiznáno plnění přesahující polovinu smluvně sjednané a účtované odměny, je taková výše odměny vzhledem k soustavnému a vedlejším účastníkem opakovaně vytýkanému neřádnému výkonu příkazu dostačující. Stěžovatelka tedy nemohla těžit z opakovaného porušování smluvních povinností (§ 5 odst. 1, § 6 a § 8 občanského zákoníku). Proti tomuto závěru nemá Ústavní soud žádné výhrady.
11. Námitka, že musí platit mzdu zaměstnancům a další odvody, nemá žádnou ústavněprávní relevanci. Stěžovatelka totiž odpovídá za porušení smluvních povinností přímo vedlejšímu účastníkovi, a to i v případě, že se tohoto porušení dopustili její zaměstnanci.
12. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Městský soud v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názory, které mají oporu ve skutkovém stavu a své rozhodnutí řádně a podrobně odůvodnil. Z napadeného rozsudku vyplývá, jaká skutková zjištění a úvahy jej vedly ke shora uvedeným závěrům, a nelze jej proto považovat za rozhodnutí učiněné v rozporu s principy hlavy páté Listiny.
13. Obdobně i Nejvyšší soud srozumitelně vysvětlil, proč není stěžovatelčino dovolání přípustné. K tomu Ústavní soud dodává, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 30. 10. 2019
sp. zn. II. ÚS 1852/19
(N 182/96 SbNU 300)]. V tomto směru Ústavní soud žádné pochybení nezjistil a ostatně ani stěžovatelka vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu žádné konkrétní námitky neuplatňuje.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu