USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců
JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně OBS Praha
s.r.o., se sídlem v Praze 4, Nuselská 82/79 (identifikační číslo 243 15 028),
zastoupené JUDr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem v Plzni, Kovářská
1253/4, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu se sídlem v Praze 1,
Valdštejnské náměstí 162/3 (identifikační číslo 750 32 333), zastoupenému JUDr.
Petrem Wünschem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 753/27, o 75 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 79 C 15/2022,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11.
2024, č. j. 69 Co 163/2023-232, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 5 324 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr.
Petra Wünsche, advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 3. 2023, č. j. 79 C 15/2022-162,
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 82 574,19 Kč s 8,5 % úroky z prodlení od
16. 10. 2021 do zaplacení (výrok I), co do 75 000 Kč s 8,5 % úroky z prodlení z
částky 22 098,07 Kč od 16. 10. 2021 do zaplacení a s 8,5 % úroky z prodlení z
částky 52 901,93 Kč od 21. 10. 2021 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 7. 2024, č. j. 33 Cdo 3447/2023-212, zrušil
v pořadí první rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 69 Co
163/2023-185, a zavázal ho právním názorem, že příkazci náleží práva z vadného
plnění podle § 1914 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve
znění účinném do 4. 1. 2023 (dále též jen „o. z.“), nejedná-li příkazník při
plnění příkazu v souladu s § 2432 odst. 1 o. z. Odvolací soud se při řešení
této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1018/2020). V pořadí druhým rozsudkem ze dne 13. 11. 2024, č. j. 69 Co 163/2023-232,
Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadeném
rozsahu – ve výrocích II a III – potvrdil a žalovanému přiznal na náhradě
nákladů odvolacího řízení částku 26 620 Kč. Odvolací soud vyšel ze zjištění
soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli 19. 7. 2021 smlouvu o poskytování
služeb spojených s fyzickou ostrahou, jíž se žalobkyně zavázala od 1. 8. 2021
provádět ostrahu Státního zámku Veltrusy. Žalobkyně byla povinna umožnit
objednateli plnou kontrolu provádění činnosti dodavatelky, včetně kontroly
přítomnosti a způsobilosti pracovníků ostrahy ke službě, a to prostřednictvím
GPS. V průběhu výkonu ostrahy nastaly dva případy spaní ve službě (7. 8. 2021)
a jeden případ nenastoupení do služby (6. 8. 2021), dále docházelo opakovaně k
nedokladování obchůzek a jejich smluveného rozsahu, nedostatečnému střídání
strážných, neuzavření či neotevření zámku, svévolnému opuštění služby. Vytýkané
vady žalobkyně nerozporovala. Smluvní vztah byl ukončen na základě okamžitého
vypovězení smlouvy 14. 9. 2021 s účinností od 16. 9. 2021 pro závažné a
přetrvávající nedostatky a porušování smluvních povinností. Žalobkyně
vyfakturovala odměnu za služby ostrahy v srpnu a září 2021 v částce 157 574,19
Kč. Za porušení smlouvy žalovaný uplatnil vůči žalobkyni pohledávku ve výši 350
000 Kč z titulu smluvní pokuty z důvodu vadného plnění smlouvy, kterou listinou
z 12. 10. 2021 započetl proti vyúčtované odměně za provedené služby. Z
dosavadního průběhu řízení vyšel odvolací soud z právního závěru, že účastníci
uzavřeli příkazní smlouvu podle § 2430 a násl. o. z. Dovodil, že žalovaný
nemohl vůči žalobkyni s úspěchem uplatňovat nároky z titulu smluvní pokuty
(jejího započtení oproti uplatněnému nároku), neboť směrnice pro výkon fyzické
ostrahy, o jejíž obsah se opírá ujednání o smluvní pokutě, nebyla podepsána
oběma smluvními stranami, jak to vyžaduje předmětná příkazní smlouva (články
II, VII).
Žalovaný po poučení soudem prvního stupně o jiném právním názoru na
věc (možné nároky z vadného plnění) uplatnil vůči žalobkyni právo na slevu z
odměny příkazníka ze sta procent (což se stalo, když nechtěl na účtovanou
odměnu žalobkyně kvůli vadnému výkonu ostrahy nic plnit). Podle odvolacího
soudu žalovaný mohl zvolit právo na slevu z odměny příslušející mu z vadného
plnění kdykoli po oznámení vad. Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího
soudu posuzoval nárok žalovaného z hlediska obecných ustanovení o řádném
(bezvadném) plnění smlouvy podle § 1914 odst. 2 o. z. Dovodil, že žalobkyně
opakovaně neplnila mnohé povinnosti výkonu fyzické ostrahy zámku podle příkazní
smlouvy řádně, jak vyžaduje § 2432 odst. 1 o. z. Žalovaný průběžně vytýkal
žalobkyni vadné plnění (porušování povinností, co a jak má v rámci příkazu k
provádění ostrahy areálu zámku Veltrusy plnit a co neplní). Žalobkyně, které
byly vady výkonu ostrahy průběžně oznamovány (zejména svědkem P. E.), tak
musela vědět, že jde o vadný výkon příkazu podle příkazní smlouvy. Vzhledem k
průběžnému vytýkání vad žalovaným nemohlo dojít k žalobkyní namítanému
nedodržení lhůty pro oznámení vad. Při posuzování výše uplatněné slevy vyšel
odvolací soud z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo
1991/2008, že při věcném plnění je základem pro zjištění výše slevy z ceny
hodnota vadné věci oproti hodnotě bezvadné věci ve sjednané době plnění. Uzavřel, že vzhledem k tomu, že předmětem plnění podle smlouvy je faktické
plnění – opakovaný výkon faktické činnosti ostrahy areálu zámku, je zřejmé, že
opakovaný neřádný výkon ostrahy představuje vadné plnění (porušování povinností
při výkonu ostrahy), které pro žalovaného nemá prakticky žádnou hodnotu
(žalovanému se nedostávalo smluvené nepřetržité ostrahy zámku) a kteréžto již
provedené vadné plnění ostrahy ani nelze z povahy plnění opravit (porovnáváno s
plněním věci je výsledek plnění příkazu ostrahy pro žalovaného v zásadě
nefunkční a neupotřebitelný). Stanovená výše slevy 75 000 Kč je podle
odvolacího soudu přiměřená. Jestliže sleva z odměny (ceny) za vadný výkon
příkazu (stanovená soudem prvního stupně, byť odlišným způsobem jen za některé
vady výkonu ostrahy – porušení povinností výkonu řádné ostrahy) představuje
méně než 50 % smluvně sjednané a účtované odměny (ceny), je taková (s ohledem
na konkrétní okolnosti nízká) sleva velmi vstřícná k žalobkyni vzhledem k
opakovaně vytýkanému vadnému provádění příkazu v rozporu s povinnostmi
příkazníka podle smlouvy a příkazníku známému účelu smlouvy.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost
spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva: 1) zda
se v případě příkazní smlouvy uzavřené podle § 2430 a násl. o. z. (eventuálně v
případě inominátní smlouvy s předmětem plnění výkonu fyzické ostrahy uzavřené
podle § 1746 odst. 2 o. z.) aplikuje úprava práv z vadného plnění podle § 1914
a násl. o. z., a 2) zda je třeba se s ohledem na povinnost stanovenou v § 1921
odst. 1 o. z. zabývat v případě vytknutí konkrétní vady individuálními
okolnostmi, aby bylo možné vyhodnotit, zda vady byly vytknuty včas, tj. ve
lhůtě bez zbytečného odkladu. Přípustnost dovolání shledává dále v řešení
otázky hmotného práva, při níž se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované například v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 30. 9. 2020 sp. zn. 33 Cdo 1018/2020, a to konkrétně při
nesouhlasu odvolacího soudu s aplikací úpravy práv z vadného plnění na příkazní
smlouvu. Vedle práva z vadného plnění – argumentuje žalobkyně – má i právo na
náhradu škody způsobené porušením povinnosti jednat poctivě a pečlivě podle
schopností příkazníka (§ 2913 o. z.). Upozornila i na rozsudek ze dne 25. 7. 2024, č. j. 33 Cdo 3447/2023-212, který byl vydán v této věci a ve kterém se
mimo jiné uvádí: „Z výše uvedeného je patrné, že zákon umožňuje příkazci
uplatnit práva z vadného plnění podle § 1914 odst. 2 o. z., nejedná-li
příkazník při plnění příkazu v souladu s § 2432 odst. 1 o. z.“ Dále namítá, že
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
uvedené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 33
Cdo 2488/2020-320, a v tomto rozhodnutí citované judikatury. Tvrdí, že není
možné zjistit konkrétnější okolnosti pro splnění či nesplnění lhůty bez
zbytečného odkladu. Z uvedené judikatury totiž vyplývá, že lhůtu bez zbytečného
odkladu je třeba vykládat vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu,
přičemž touto lhůtou je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či
okamžité jednání. Odvolací soud se podle dovolatelky, která neuvedla konkrétní
judikaturu, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce
přiměřenosti výše slevy, neboť podle právního závěru odvolacího soudu nemá
žalobkyně právo na žádnou odměnu. Navrhla, aby dovolací soud v její prospěch
změnil rozhodnutí odvolacího soudu nebo je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu
k dalšímu řízení. Žalovaný se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil a navrhl, aby dovolací
soud dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl nebo jako neopodstatněné zamítl a
uložil žalobkyni povinnost nahradit mu náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Problematikou vymezení přípustnosti dovolání se Nejvyšší soud opakovaně
zabýval. Již ve svém usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 55/2013, nebo
v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo uveřejněno
pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, konstatoval, že
požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dospěl v nich také k závěru, že může-li být dovolání přípustné podle ustanovení
§ 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání
dovolání nepostačuje citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva se jedná, a od
které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této právní otázky
odchyluje. Dovolatelka těmto požadavkům nedostála, neboť při formulaci obou
otázek – na jejichž řešení ostatně napadené rozhodnutí nespočívá – nevymezila
ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Nadto se sluší poznamenat, že
odvolací soud posuzoval danou věc v souladu se závazným právním názorem
dovolacího soudu (nárok z titulu práva z vadného plnění podle § 1914 odst. 2 o. z.). Ze skutkového zjištění, jež dovolací soud přezkoumávat nemůže, se dále podává,
že i otázku včasnosti uplatnění práva z vadného plnění posoudil odvolací soud v
souladu s dovolatekou citovanou judikaturou. Vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, podle kterých žalobkyně opakovaně neplnila povinnosti výkonu
fyzické ostrahy zámku podle příkazní smlouvy řádně (opakované nedokladování
obchůzek a jejich smluveného rozsahu, nedostatečné střídání strážných,
neuzavření či neotevření zámku, svévolné opuštění služby, nenastoupení
strážného do služby dne 6. 8. 2021 a dva případy spaní ve službě dne 7. 8. 2021). Žalovaný tyto vady průběžně žalobkyni vytýkal. Dne 14. 9. 2021 žalovaný
smlouvu vypověděl a 19. 8. 2021 vystavil fakturu ve výši 350 000 Kč z titulu
smluvní pokuty z důvodu výše uvedených vad při výkonu fyzické ostrahy.
Tuto
částku odvolací soud posoudil jako nárok na slevu. Dovolatelkou namítaná otázka
nesprávného posouzení včasnosti uplatnění práva z odpovědnosti za vady tak
nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. V případě námitky týkající se výše přiznané slevy dovolatelka rovněž nevymezila
přípustnost dovolání, uvedla-li jen, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této
otázce v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, aniž konkrétní judikaturu
zmínila; dovolacímu soudu není známá žádná judikatura, se kterou by rozhodnutí
odvolacího soudu bylo v rozporu. Navíc, při posuzování přiměřenosti výše slevy
vyšel odvolací soud z judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně z rozsudku ze dne
23. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1991/2008. Dovolatelka rovněž pominula, že v řízení
před soudem prvního stupně jí byla pravomocně přiznána více jak polovina
vymáhané částky, takže tvrzení, že nemá v důsledku rozhodnutí soudu právo na
žádnou odměnu, je nepravdivé. Přípustnost dovolání nemůže založit právní otázka, která je založena na
vlastních skutkových závěrech dovolatele, resp. na zpochybňování skutkových
závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017, nebo ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017); skutkové závěry odvolacího soudu
nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132
/§ 211/ o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Protože žalobkyně nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší
soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 druhé věty o.
s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 14. 8. 2025
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu