Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Karviná, zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem, sídlem Arne Nováka 3/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2025 č. j. 8 Tdo 334/2025-946, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. září 2024 č. j. 6 To 35/2024-864 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2024 č. j. 50 T 16/2023-810, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel byl shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. i) trestního zákoníku. Krajský soud v Brně došel k závěru, že stěžovatel v ložnici prvního patra rodinného domu za blíže nezjištěných okolností nejdříve polil poškozenou (svou družku) hořlavou kapalinou (akcelerantem hoření) a následně ji blíže nezjištěným způsobem zapálil, následkem čehož uhořela. S ohledem na použití hořlaviny mu muselo být zřejmé a musel být srozuměn s tím, že vyvolá rychlý a intenzivní plamen, který povede k rychlé a nezvratné destrukci hořících materiálů a k uhoření poškozené. Stěžovatel spáchal skutek zvlášť trýznivým způsobem, protože vznik a rozvoj popálenin je procesem extrémně bolestivým a poškozená bolest vnímala. Krajský soud proto odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, uložil mu povinnost nahradit pozůstalým nemajetkovou újmu a se zbytkem nároku je odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci napadených usnesením zamítl. Ani rozsudek, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí žádnými závažnými procesními vadami. Neprovedené důkazy navržené stěžovatelem byly nadbytečné, což podrobně vysvětlil krajský soud. Krajský soud žádné důkazy neopomněl, jím zjištěný skutkový stav je dostačující a není v rozporu s obsahem důkazů. Požár nemohl vzniknout náhodou, vznikl totiž zapálením akcelerantu hoření na těle poškozené a na posteli. Krajský soud se nevěnoval otázce týkající se nálezu oblečení politého hořlavinou, nelze to ale považovat za vadu. Je totiž zcela vyloučeno cizí zavinění, poškozená nemohla donést do domu hořlavinu sama a nemohlo jít o sebevraždu. Tento důkaz tak nemůže nic změnit na zjištěném skutkovém stavu a ani právní kvalifikaci. Na místě činu nedošlo k manipulaci s důkazy při zásahu hasičů a případné neodborné nakládání s důkazy nic nezměnilo na správnosti výsledků odborného zkoumání. Poškozená byla během útoku při vědomí a při umírání musela cítit extrémní bolest, jde tedy o zvlášť trýznivý způsob smrti.
3. Stěžovatel podal proti usnesení vrchního soudu dovolání a Nejvyšší soud jej napadeným usnesením odmítl. S opakovanými námitkami stěžovatele se již vypořádal jak krajský soud, tak i vrchní soud. Nenastal žádný rozpor mezi skutkovými závěry a obsahem důkazů, skutek byl dostatečně prokázán, podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo tak nebyly naplněny. Důkazy, na které poukazuje stěžovatel, nejsou podstatné a nemohou nic změnit na zjištěných skutkových závěrech. Jen stěžovatel mohl být tím, kdo založil s pomocí akcelerantu hoření na těle poškozené požár. Stěžovatel jednal s rozmyslem, znalecké zkoumání prokázalo, že poškozená nebyla v bezvědomí a byť byla intoxikována kombinací alkoholu a psychofarmak, musela vnímat bolest velmi intenzivně.
4. Stěžovatel tvrdí, že trestní soudy porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti argumentuje, že se trestní soudy dopustily dvou okruhů neústavních pochybení:
* Zaprvé, skutek nelze kvalifikovat jako vraždu spáchanou zvlášť trýznivým způsobem. Rozhodující je, jak útok prožívala oběť. Ze znaleckého zkoumání vyplývá, že oběť mohla být v úplném bezvědomí a útok tak nijak neprožívala. Trestní soudy neprovedly jediný důkaz dosvědčující míru subjektivního utrpení oběti, čímž porušily pravidlo in dubio pro reo.
* Zadruhé, je dán extrémní rozpor mezi závěry trestních soudů a obsahem důkazů. Trestní soudy bagatelizovaly důkazy ve prospěch obhajoby a naopak nedůvodně přitakaly těm, které jsou s důkazy ve prospěch stěžovatele v rozporu. Trestní soudy se nevypořádaly s důkazy zpochybňujícími přijatou verzi děje. Šlo o povahu dámského oblečení nasáklého tekutinou ropného produktu, nemožnost umístění plastového kanystru v chodbě, vzájemnou kontaminaci neodborně zajištěných důkazů, keramickou nádobu na svíčku v místě požářiště a skutečnost, že místo nálezu některých věcných stop neodpovídá přijatému skutkovému ději. Tyto vady dokonce shledal i odvolací soud, nelogicky ale řekl, že jsou nevýznamné.
5. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Ústavní soud posuzuje jen vybočení trestních soudů z ústavních mezí. Takové vybočení může být dáno extrémním nesouladem mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu. Ústavní soud může rozhodnutí zrušit také tehdy, pokud v něm nebyl důkazní postup popsán a logicky odůvodněn, popřípadě trestní soud relevantní důkaz opominul [např. nálezy ze dne 30. 11. 2000
sp. zn. III. ÚS 463/2000
nebo ze dne 28. 1. 2022
sp. zn. II. ÚS 1026/21
, body 27 a 28]. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo. Stěžovatel pouze opakuje námitky již několikrát uplatněné před trestními soudy, ty se s nimi však již velmi přesvědčivě vypořádaly.
6. Trestní soudy v souladu s ústavními požadavky vysvětlily, že dle znaleckého zkoumání nebyla poškozená v bezvědomí. Byla sice intoxikována alkoholem a silnou dávkou psychofarmak (v důsledku čehož u ní nastala mírnější kvantitativní porucha vědomí projevující se v apatii a sníženém vnímání okolí), nesnížilo to ale významně její schopnost vnímat útok stěžovatele. V tomto stavu totiž byla dle znaleckých závěrů schopna vnímat bolest, kterou stěžovatel způsobil jejím zapálením. Znalecké zkoumání v tomto ohledu též potvrdilo notorietu, že popáleniny patří mezi nejbolestivější zranění vůbec. Je tak zřejmé, že v důsledku útoku stěžovatele trpěla poškozená extrémní bolestí, což dle trestních soudů naplnilo definici skutku spáchaného zvlášť trýznivým způsobem (body 32 až 39 a 67 až 68 rozsudku krajského soudu, bod 34 usnesení vrchního soudu a bod 16 usnesení Nejvyššího soudu).
7. V posuzované věci nedošlo ani k extrémnímu rozporu mezi závěry trestních soudů a obsahem důkazů. Důkazy, na které stěžovatel odkazuje, nemohly jakkoli zpochybnit skutkový stav věci. K tomu Ústavní soud uvádí, že úkolem trestních soudů nebylo provádět bezbřehé dokazování a podrobně rozebírat jednotlivosti skutkového stavu, ale jejich úkolem bylo podle § 2 odst. 5 trestního řádu zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Trestní soudy přitom srozumitelně vysvětlily, že v domě se nacházel pouze stěžovatel a poškozená, a že skutek mohl spáchat jen stěžovatel, který k zapálení těla poškozené užil akcelerant hoření. Nález hořlavinou nasáklého oblečení to nevyvrací a jen nasvědčuje jejich předchozímu konfliktu.
8. Poškozená též nebyla ve stavu, ve kterém by byla schopná si sama zvenku donést kanystr, polít se hořlavinou a zapálit se. Dle odborných vyjádření je též vyloučené, aby požár vznikl náhodou (poruchou elektrotechniky či od keramické nádoby se svíčkou), protože vznikl přímo na těle poškozené. Při hašení požáru se v domě pohybovalo vícero osob (hasiči a policisté) a některé věcné stopy se skutečně přesunuly, je ale z logiky věci vyloučené, aby do prostorů hořícího domu zasahující donesli z venku kanystr s hořlavinou. Na skutkovém stavu nic nemění ani případná vzájemná kontaminace některých společně přepravovaných důkazů, protože chemikálie z hořlavin byly nalezeny i na nekontaminovaných důkazech a odpovídají hořlavině nalezené v domě. Na trestní odpovědnosti stěžovatele nemůže nic změnit ani otázka, jak poškozenou zapálil, tj. zda svíčkou, nebo zápalkami (body 49 až 77 rozsudku krajského soudu, body 25 až 30 usnesení vrchního soudu a body 18 a 19 usnesení Nejvyššího soudu).
9. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu