USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2025 o
dovolání obviněného J. N. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12.
9. 2024, č. j. 6 To 35/2024-864, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 16/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný J. N. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“)
byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2024, č. j. 50 T
16/2023-810, uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. i) tr.
zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného
rozsudku) byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody
v trvání 17 (sedmnácti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b)
tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. O nárocích poškozených na
náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229
odst. 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný
odvolání, které Vrchní soud v Olomouci, usnesením ze dne 12. 9. 2024, pod č. j.
6 To 35/2024-864, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému
usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. (Dovolací důvody, jak je uplatnil
obviněný, odpovídají dovolacím důvodům v době účinnosti zákona č. 141/1961 Sb.,
ve znění změn a doplňků účinného do 31. 12. 2021, Nejvyšší soud tak posuzoval
dovolání obviněného podle obsahu, přičemž obviněným uplatněné námitky nyní
obsahově odpovídají dovolacím důvodům nyní podle § 265b odst. 1 písm. g), h),
m) tr. ř.) V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že jednání bylo
nesprávně právně kvalifikováno jako jednání, jehož se měl dopustit zvlášť
trýznivým způsobem. V této souvislosti poukázal na právní teorii a judikaturu
stran znaku „zvlášť trýznivým způsobem“ s tím, že v řízení byla připuštěna
možnost úplného bezvědomí poškozené, v němž nebyla schopna vnímat. Také
poukázal na skutečnost, že nebyly přítomny jakékoliv stopy nasvědčující obranné
reakci poškozené, včetně reakcí reflexivních, z nichž by bylo možno dovozovat,
že by pociťovala vznikající poranění za extrémně bolestivá. Obviněný dále
nesouhlasí s tím, že by se jednání dopustil s rozmyslem nebo po předchozím
uvážení. V této souvislosti uvedl, že kromě přípravy akcelerantu hoření, který
se do prostoru poblíž místa hoření dostal až následně, neexistuje jiný důkaz
svědčící o rozmyslu nebo předchozím uvážení. Obviněný má také za to, že v
řízení nebylo postupováno podle zásady oficiality, zásady vyhledávácí, nebyla
respektována zásada in dubio pro reo a obecně došlo k zásahům do jeho práva na
spravedlivý proces. Poukázal na některé důkazy, např. dámské tričko nasáklé
nezjištěnou tekutinou ropného produktu (věcná stopa č. 5), plastový kanystr
bílé barvy (věcná stopa č. 2) a na objektivní nemožnost jeho umístění,
keramickou nádobu na svíčku v místě požářiště a na skutečnost, že mohlo dojít k
vzájemné kontaminaci látkami majícími povahu ropných produktů s tím, že se
jedná o rozpory mezi zajištěnými důkazy a nalézacím soudem formulovanými
skutkovými závěry. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud
rozhodnutí nalézacího soudu a soudu odvolacího zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu
trestního řízení a obsahu dovolání k jednotlivým námitkám obviněného uvedl, že
sice vnímání a prožívání bolestivosti, kterému byla vystavena poškozená v
důsledku jednání obviněného, si zasluhovalo detailnější rozvedení v rozsudku
soudu prvního stupně, nicméně tato mezera byla kompenzována úvahami Vrchního
soudu v Olomouci v bodě 34 jeho usnesení. V této souvislosti státní zástupce
také uvedl, že je zřejmé, že poškozená nebyla celou dobu v bezvědomí, takže
mohla citelně vnímat extrémní bolestivost vyvolanou hořením vlastního těla,
přičemž tato skutečnost je způsobilá být podřazena pod kvalifikační znak zvlášť
trýznivého způsobu usmrcení člověka podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku.
K tvrzení obviněného, že čin nebyl spáchán s rozmyslem, státní zástupce uvedl,
že uvážený myšlenkový proces obviněného vyplývá především z přinesení a
přípravy akcelerátoru hoření, přičemž o vyšší míře rozmyslu také vypovídá
způsob a načasování polití poškozené hořlavou kapalinou a také partnerský vztah
mezi poškozenou a obviněným, který byl konfliktní, když obviněný byl vůči
poškozené opakovaně agresivní a vyhrožoval jí fyzickým napadením. Dále se
státní zástupce vyjádřil k argumentaci obviněného, kterou zpochybňuje skutkový
děj a uvedl, že tyto námitky obviněného nepřesahují meze běžné polemiky s
rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení, přičemž lze odkázat
na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který se stejnými námitkami již řádně
zabýval. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně
navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo
v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést,
že toto znění je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1.
1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich
vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných
případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů
činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky
obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy
existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem
řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah
Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na
spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu
mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na
spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly
provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně
odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej
vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho
obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec
pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo
k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí
nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů
a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul
do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
[zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného
současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury
Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv
obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. [Toto ustanovení doslovně odpovídá dřívějšímu § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. (s ohledem na obsah námitek v dovolání uvedených bylo nutno dovolání
obviněného posoudit i z pohledu nyní účinného dovolacího důvodu § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.)].
9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr.
ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy [dříve § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř., obviněným rovněž uplatněný]. První z nich je dána,
jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným
podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v
§ 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně
splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle
druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které
předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl
dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.
Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku
nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání
odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal
důvodným.
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat, jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které
obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné
s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání. Poukazoval na to,
že nebylo prokázáno, že by poškozená zranění vnímala jako extrémně bolestivá,
tedy zvlášť trýznivě; poukazoval na některé důkazy, jakožto keramickou nádobu
na svíčku, dámské ošacení, plastový kanystr; také na manipulaci s důkazy a
jejich možnou kontaminaci; na spáchání činu s rozmyslem. Obsahově shodnými
námitkami – argumentací obviněného se soud druhého stupně řádně zabýval v
bodech 25. - 34. odůvodnění svého usnesení. Konkrétněji lze uvést, že na
keramickou nádobu na svíčku bylo reagováno v bodě 25., na dámské ošacení v bodě
26., na plastový kanystr v bodě 28., přičemž ve stejném bodě bylo reagováno i
na možnou manipulaci s důkazy a jejich kontaminaci. Na právní kvalifikaci
jednání dovolatele, jakožto činu spáchaného s rozmyslem a zvlášť trýznivým
způsobem, bylo pak reagováno v bodě 34 odůvodnění usnesení. V souvislosti s
problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno
konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo
86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H.
BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v
dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního
stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a
správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V úvahu je nutno brát také judikaturu Ústavního
soudu a ESLP k „povinnosti“ Nejvyššího soudu reagovat na námitky již v
dřívějším řízení řádným způsobem zodpovězené (viz níže body 16, 19, 20).
12. S ohledem na argumentaci obviněného, která kromě námitek stran
některých znaků právní kvalifikace nikterak nevybočuje z prosté polemiky s
hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, považuje
Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů
provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr.
ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a
k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je
zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením
(odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními
relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k
námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového
stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné
pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za
situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci;
pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí
postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění
(obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají,
budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst.
5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst.
5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k
prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či
druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy
je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav
dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy
usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a
které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový,
nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v
jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování
skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního
práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a
násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
13. V reakci na tvrzení obviněného, že skutkový stav nebyl prokázán
bez důvodných pochybností, lze také uvést, že pokud soudy nižších stupňů po
vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je
pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto
závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro
uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy
tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10.
2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o
porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň
jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení
důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň
jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů.
Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení
a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky
pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti
neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li
pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v
konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát.
Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již
neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů
(přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz
37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo
považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde
o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se
jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby
jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a
vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi
rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními
závěry) na straně druhé, není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence
případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá
vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo
1268/2013).
14. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho
práva na spravedlivý proces musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle
něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje
právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním
právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se
uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními
principy.
15. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně
formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce
rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených
důkazů, porušení práva na spravedlivý proces, porušení zásady in dubio pro reo,
kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud
neshledal.
16. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na
námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů
vypořádaly, a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné
obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo
na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes výše
uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se
soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v
odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního
stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 49. a násl.) velice podrobně,
přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy
shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a
způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům
soudu stran hodnocení důkazů prvního stupně přisvědčil a neopomenul reagovat na
námitky obviněného (body 25. - 34. usnesení odvolacího soudu). I přes shora
uvedené konstatování, že obviněný pouze opakuje námitky uplatněné před soudy
nižších stupňů, přičemž na ně bylo řádně reagováno (viz též bod 11.), považuje
Nejvyšší soud za vhodné k argumentaci obviněného, předně k námitkám stran
právní kvalifikace, uvést, že o zvlášť trýznivý způsob půjde tehdy, jestliže
oběť je vystavena bolestem na hranici snesitelnosti trvajícím třeba i po kratší
dobu, nebo sice méně intenzivním, ale zato déle trvajícím, které velmi citelně
zasahují celou osobnost poškozeného. Usuzovat na něj lze z takových okolností,
které charakterizují subjektivní neúměrné krutě pociťované prožitky oběti, jež
vnímala od doby, kdy na ni pachatel začal uskutečňovat vražedný mechanismus, až
do okamžiku její smrti. Rozhodné pro tuto zvlášť přitěžující okolnost jsou
vnímání a prožívání bolestivosti při utrpěných zraněních a vypjatosti
psychického prožívání traumatu smrti, a to v míře velmi intenzivní, v níž oběť
prožívala důsledky útrap, jimž byla vystavena (srov. přiměřeně rozhodnutí
uveřejněné pod č. 42/1994-I. Sb. rozh. tr., případně rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 8 Tdo 901/2023). V návaznosti na teoretická
východiska lze pak uvést, že z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozená,
byť omámena alkoholem a toxickou hladinou psychofarmaka Citalopramu, nebyla v
bezvědomí. V této souvislosti lze poukázat na závěry znalců, kdy znalkyně z
oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, Mgr. Andrea Brzobohatá, Ph.D., mj. uvedla, že obviněná mohla být ospalá či její ovlivnění mohlo způsobit
agitovanost, ale nepředpokládá, že by byla v úplném bezvědomí. Znalci z oboru
zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Jan Krajsa, Ph.D., a MUDr. Mgr. Tomáš Vojtíšek, Ph.D., pak v podstatě ve shodě uvedli totéž, kdy MUDr. Jan
Krajsa Ph.D., uvedl, že lze připustit zejména spavost, stav až jakéhosi
bezvědomí nebo výrazné apatie vůči okolnímu prostředí, a MUDr. Mgr. Tomáš
Vojtíšek, Ph.D., uvedl, že mohlo dojít spíše k mírnějšímu stupni tzv.
kvantitativní poruchy vědomí než k úplnému bezvědomí, tedy o projev ve formě
ospalosti, malátnosti či apatie. Oba znalci z odvětví soudního lékařství se
také vyjádřili k bolestivosti, přičemž shodně uvedli, že v důsledku plamene je
bolest vnímána ve vysoké míře. Lze tak uzavřít, že poškozená, byť ve stavu
jisté ospalosti, apatie či malátnosti, nebyla v bezvědomí a bezpochyby tak
mohla alespoň po krátkou dobu vnímat výraznou bolest, kterou přímé působení
plamenů na její tělo působilo.
17. Pokud pak obviněný také zpochybňuje kvalifikační znak, že jednal „s
rozmyslem“, je vhodné uvést, že rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom
smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého
subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu, na
rozdíl od předchozího uvážení pak spáchání trestného činu s rozmyslem je na
jedné straně odlišením od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a
podobných stavů, přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž
pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s
rozmyslem, pak zvážil zásadní okolnosti svého zamýšleného jednání, jak z
hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil
vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu,
avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména
ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho
provedení, tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro tuto
premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní
stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému
usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak vlastním rozlišovacím momentem
mezi vraždou prostou podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a premeditativní vraždou
podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Vraždí-li pachatel v náhlém hnutí mysli (bez
rozmyslu), směřuje k usmrcení jiného, kdy jde o pouhou agresivní reakci na
určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda jeho jednání je účelné či nikoli,
zatímco u rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému
cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl. Rozmysl tak zahrnuje podstatné
prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení
činu ani prvky jeho naplánování [viz Šámal, P., a kol. Trestní zákoník II. §
140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1305 s] (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 8 Tdo
435/2022). V tomto směru pak soudy správně dovodily, že obviněný jednal „s
rozmyslem“, přičemž lze konstatovat, že závěr, že si obviněný připravil
akcelerátor hoření, za účelem zapálení ohně na těle poškozené, zcela logicky
vyplývá z provedeného dokazování, když k tomuto účelu obviněný nejspíše použil
motorový benzín, který byl obsažen v kanystru zajištěném v bezprostřední
blízkosti ložnice (ve vztahu k místu nalezení kanystru, s ohledem na okruh
dalších námitek obviněného, viz níže), přičemž tento akcelerátor hoření byl
obviněným použit na omámenou poškozenou, která již ležela. V této souvislosti
(s posuzováním znaku s „rozmyslem“) nelze odhlédnout od zjištění, že sám
obviněný uvedl, že benzín měl uložený v dřevníku nebo ve spížce mimo dům, na
dvorku (bod 6 rozsudku) – nalezen však byl [plastový kanystr s obsahem ropného
produktu (fotografie protokolu o ohledání místa činu 88-92)] v obytné části
domu, stejně jako výpovědi svědka T. P., který uvedl, že v objektu se nacházely
na různých místech plechovky s barvami nebo ředidlem, příp.
18. Obviněný také uplatnil námitky stran provedeného dokazování, kdy
zpochybňuje zjištěný skutkový stav, a to s odkazem na nalezené dámské oblečení,
polohu plastového kanystru, keramickou nádobu na svíčku a kontaminaci důkazů.
Jeho způsobem koncipovaná argumentace-obhajoba ovšem nikterak nevybočuje z
prosté polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem hodnocení důkazů
soudy nižších stupňů, přičemž odvolací soud se stejnými námitkami již řádně
zabýval (viz výše). Předně je potřebné uvést, že odkaz obviněného na některé
důkazy, které podle něj nebyly soudy dostatečně hodnoceny, nemůže nikterak
zpochybnit zjištěný skutkový stav. Provedeným dokazováním bylo bez jakýchkoliv
pochybností zjištěno (prokázáno), že v domě se nacházel pouze obviněný a
poškozená, k zapálení těla poškozené byl použit akcelerant hoření, přičemž s
ohledem na indispozici poškozené, která byla ve stavu ospalosti, malátnosti či
apatie (obviněný ve svém dovolání dokonce poukazuje na možnost jejího
bezvědomí), lze jednoznačně vyloučit, že by akcelerant hoření použila
intoxikovaná poškozená sama na sebe či se snad sama i zapálila, a také bylo
vyloučeno, že by ke vzniku požáru došlo nešťastnou náhodou. Jediný logický
závěr, který z provedeného dokazování vyplývá, je ten, že požár na těle
poškozené založil obviněný. Ve vztahu k námitkám obviněného je vhodné také
uvést, že v místě požáru se pohybovalo větší množství lidí, kteří se v první
řadě snažili dostat požár pod kontrolu a pomoci obviněnému, který utrpěl těžká
zranění, a bezpochyby tak mohlo dojít k přemístění některých důkazů, jako např.
plastového kanystru, na který obviněný poukazuje (stěží jen někdo záměrně
přinesl z garáže čí spížky mimo objekt bydlení). Stejně tak lze souhlasit s
obviněným, a to ve shodě s odvolacím soudem, který se stejnými námitkami
zabýval (viz výše), že bezpochyby k jisté kontaminaci či neodborné manipulaci s
důkazy došlo, což vyplývá mimo jiné i z odborného vyjádření z oboru
kriminalistiky, odvětví fyzikální chemie. Podstatné je, že z provedeného
dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný mohl být jedinou osobou, která
použila akcelerant hoření na tělo intoxikované poškozené, kterou následně blíže
nezjištěným způsobem zapálil, v důsledku čehož došlo k její smrti. Není
podstatné pro závěr o vině obviněného, zda k zapálení těla poškozené došlo
pomocí svíčky, na jejíž nádobu obviněný poukazuje, či pomocí zápalek, které
byly nalezeny cca 70 cm od těla poškozené [uvedené zápalky již ležely v
prostoru, kde neprobíhalo plamenné hoření, proto nedošlo k jejich destrukci,
přičemž podlaha, kde ležely, nebyla požárem poškozena; stěží by se nacházely v
takové vzdálenosti od těla poškozené a bez destrukce, kdyby je měla použít sama
poškozená k sebezapálení]. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně
neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním.
19. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud také
konstatovat, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a
přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový
stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem
nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným
vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné
ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z
hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění
mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné
moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně
konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný
výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li
fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole
(libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí
všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů,
resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze
přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná
rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne
21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho
důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr.
ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí
dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr.
ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního
soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i
Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný
závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na
odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na
každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může
omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti
Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné
pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že
soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu