USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2022 o
dovolání, které podal obviněný J. B., nar. XY, bytem XY, proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 8 To 78/2021, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T
2/2021, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný J. B. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“)
byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2021, č. j. 4 T
2/2021-2614, uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140
odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření,
padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku
(bod I. výroku rozsudku), pod bodem II. výroku rozsudku byl uznán vinným jednak
přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, jednak přečinem
porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tato jednání
(popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 140 odst. 3 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému
trestu odnětí svobody v trvání 17 (sedmnácti) roků, pro jehož výkon byl podle §
56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. O
nárocích poškozených na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy rozhodl soud
podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podali
obviněný, státní zástupce (v neprospěch obviněného, kdy se dožadoval uložení
propadnutí mobilního telefonu) a poškození odvolání, která Vrchní soud v Praze
usnesením ze dne 29. 9. 2021, pod sp. zn. 8 To 78/2021, podle § 256 tr. ř.
zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti shora uvedenému
usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném
prostředku uvedl, že rozhodná skutková zjištění, na nichž je založen výrok o
vině, jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou zaležena na procesně
nepoužitelných důkazech, a že byl porušen princip presumpce neviny. Podle
obviněného došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání, jelikož
nejednal v úmyslu získat majetkový prospěch. V této souvislosti uvedl, že z
provedeného dokazování nevyplývá, že by jednal s úmyslem získat majetkový
prospěch a zištný motiv oba soudy nesprávně dovozují výhradně a pouze z jeho
nepříznivé finanční situace a z jeho jednání poté, co měl poškozeného usmrtit. Dále má obviněný za to, že došlo i k nesprávnému právnímu posouzení jeho
jednání, když soudy dospěly k závěru, že jednal s „rozmyslem“, a tím naplnil
znak kvalifikované skutkové podstaty. V této souvislosti uvedl, že oba soudy
dospěly k závěru, že jeho jednání v afektu či náhlém hnutí mysli je vyloučeno,
přičemž podle mínění obviněného z jeho výpovědi v hlavním líčení a ani z
dalšího provedeného dokazování nelze tento závěr, ke kterému soudy dospěly,
učinit. Podle dovolatele oba soudy v rozporu se zákonem založily rozhodná
skutková zjištění na procesně nepoužitelném důkazu, kterým je prověrka výpovědi
na místě, která s ním byla provedena před zahájením jeho trestního stíhání,
neboť nebyla provedena v souladu s trestním řádem, když proběhla za absence
nezúčastněné osoby. Obviněný má za to, že z prověrky jeho výpovědi, resp. z
výpovědi, kterou v rámci této prověrky učinil, vycházely oba soudy jako z
jednoho ze stěžejních důkazů a dopustily se tak obcházení jeho práv. V
návaznosti na tuto námitku vyjadřuje své přesvědčení, že vzhledem ke
skutečnosti, že obrazový záznam z této prověrky místy zachycuje pouze jeho
obličej a nikoli celý prostor kolem, nelze vyloučit, že na něj mohl být mimo
záznam činěn nátlak. Dále uvedl, že skutková zjištění týkající se příčiny smrti
poškozeného jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na
procesně nepoužitelném důkazu. V této souvislosti podrobně poukázal na rozpory
mezi jednotlivými ve věci provedenými důkazy, zejména mezi jednotlivými
znaleckými posudky a znovu uvedl, že oba soudy vycházely z jeho výpovědi
učiněné před zahájením trestního stíhání v rámci prověrky výpovědi. Obviněný
rovněž namítl nedostatečné prokázání subjektivní stránky trestného činu, když
uvedl, že celá argumentace nalézacího soudu stran zavinění je postavena na
vadném hodnocení důkazů. Rovněž namítl porušení zásady presumpce neviny a
zásady in dubio pro reo, jejichž porušení spatřuje v nedostatečném zjištění
skutkového stavu stran usmrcení poškozeného, jelikož se nalézací soud vůbec
nezabýval dalšími možnými příčinami smrti poškozeného, když podle jeho mínění,
s ohledem na výsledky provedeného dokazování, byla možná i jiná příčina smrti
poškozeného, než ta, kterou zvolily soudy (viz body 63.–65. dovolání).
Obviněný
také uvedl, že spatřuje pochybení ve výroku o náhradě nemajetkové újmy, jelikož
se oba soudy nedostatečně vypořádaly s přiměřeností výše její náhrady a jejími
dopady na něj, když náhrada nemajetkové újmy v soudy stanovené výši má pro něj
likvidační důsledek a nezachovává mu reálnou možnost uhradit vzniklou újmu. S
ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním
napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu věc přikázal k novému
projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství. Ten po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního
řízení a obsahu dovolání uvedl, že se jedná o námitky, které obviněný uplatnil
v předchozích stádiích řízení a soudy se s těmito námitkami adekvátně a věcně
zcela správně vypořádaly. Dále se podrobně a nesouhlasně vyjádřil k jednotlivým
námitkám obviněného, když mj. poukázal na skutečnost, že podle jeho mínění
obviněný jednal v úmyslu získat majetkový prospěch, což vyplývá ze skutkových
zjištění obou soudů, které k tomuto závěru zcela správně dospěly na základě
provedeného dokazování, přičemž obviněný si podle státního zástupce nesprávně
vykládá zjištěné skutečnosti s tím výstupem, že tyto mají podle obviněného
svědčit pro závěr, že jeho úmysl obohatit se vzešel až po smrti poškozeného.
Státní zástupce rovněž uvedl, že soudy správně dovodily a ve svých rozhodnutích
odůvodnily naplnění znaku „s rozmyslem“, přičemž není rozhodující, že obviněný
nechápe, proč soudy vyloučily jím zmiňovanou alternativu jeho jednání v afektu.
Nesouhlasně se taktéž vyjádřil k námitkám obviněného stran subjektivní stránky
trestného činu, ke kterým mj. uvedl, že obviněný svojí argumentací nadále
prosazuje svoji verzi průběhu skutkového děje, která ovšem byla dokazováním
zcela vyvrácena, a jen prostřednictvím toho napadá právní kvalifikaci skutku.
Dále se také vyjádřil k nepoužitelnosti důkazu – protokolu, resp. videozáznamu
o prověrce výpovědi na místě, ke které uvedl, že začlenění skutečností
zjištěných z tohoto důkazu do úvah soudů nedosahují té intenzity zásahu, aby
došlo k naplnění dovolacího důvodu. Nepřisvědčil ani námitkám dovolatele
směřujícím proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, ke kterým uvedl, že soudy
dostály povinnosti dbát na individuálním posouzení případu s přihlédnutím k
jeho jedinečným okolnostem, postupovaly nezávisle, neexcesivně a podle
předvídatelně objektivizačních kritérií, přičemž současně odůvodnily a
srozumitelně vyložily, jak se rozhodná vymezená kritéria promítly do kontextu
souzené věci. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané
dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2
tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy. K tomuto dovolacímu důvodu považuje
Nejvyšší soud za potřebné uvést, že toto ustanovení [viz zákon č. 220/2021 Sb.,
účinný od 1. 1. 2022] je reakcí na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního
soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného
ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také
procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i
za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů,
tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými
zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V
takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně
zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle
judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za
následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy,
kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj
náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého
rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy
důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako
takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak
zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění
soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k
tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Ze shora
uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu
judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou
základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se
nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do
oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými
dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter
pochybení, v tomto dovolacím důvodu zmíněných. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [skutkové zjištění] je
výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu
a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak
hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je
zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v případě, že odvolání
obviněného je zamítnuto podle § 256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod
uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v
jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani
přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně
relevantních námitek (viz též shodně bod 8. shora).
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
11. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr.
ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich
je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným
podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v
§ 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně
splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle
druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které
předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl
dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.
Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku
nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání
odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal
důvodným. Obviněný konkrétní alternativu uplatněného dovolacího důvodu
neoznačil.
III.
Důvodnost dovolání
12. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje
zjevný rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy a byla porušena
zásada „in dubio pro reo“. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud
za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor však podle argumentace obviněného
výhradně spočívá v tom, že soudy nedostatečně či špatně zjistily skutkový stav.
Nesprávně dovodily podle dovolatele zištný úmysl, který dovozovaly pouze z jeho
finanční situace a jednání po činu, nezabývaly se tak ani možností, že by mohl
jednat v afektu na jednání poškozeného a nezabývaly se ani jinými možnými
příčinami úmrtí poškozeného nežli utopením a škrcením. V této souvislosti musí
Nejvyšší soud pouze podoktnout (rozvedeno bude níže), že sám obviněný vypovídal
zcela zásadně jinak u hlavního líčení, než vypovídal za přítomnosti své
obhájkyně v přípravném řízení. Je bezpochyby právem obviněného hájit se
způsobem, který uzná za vhodný, současně však nelze přehlížet, že nelogické a
důkazně nepodložené a v průběhu dokazování vyvrácené, obhajobou předkládané
teorie obhajoby, do značné míry znevěrohodňují takovou obhajobu [soudy nižších
stupňů bylo reagováno na obhajobu obviněného učiněnou u hlavního líčení, kdy
obviněný uváděl, že poškozeného opustil následně poté, co poškozený vůči němu
začal být agresivní, obviněný se bál, aby ho neznásilnil, proto do něj strčil,
a šel rychle pryč. Pak se začal bát, aby se poškozenému něco nestalo, vrátil
se, ale poškozeného již na místě nenašel, ležela tam jen bunda poškozeného,
kterou vzal, a když poškozeného nikde v okolí nenašel, šel s jeho bundou domů].
Nejvyšší soud dále nehodlá suplovat a opětovně popisovat situaci předestřenou
obviněným v rámci hlavního líčení, ale považuje za primární ve vztahu k výše
uvedené argumentaci obviněného u hlavního líčení poukázat například na zcela
objektivní zjištění (rozvedená v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů), a
to telefonát mezi obviněným a matkou poškozeného, který proběhl 22. 11. 2019
(ke smrti poškozeného došlo 8. 11. 2019), kdy obviněný za situace popsané u
hlavního líčení, kdy na místě předchozího konfliktu poškozeného nenašel, a
proto odešel, tvrdil matce obviněného, že poškozený u něj ten den byl, odevzdal
mu klíče od bytu, aby je vrátil panu N., a že odjíždí do Německa. Soudy nižších
stupňů pak zcela správně považovaly výpověď obviněného učiněnou u hlavního
líčení za účelovou. Stěží lze rovněž akceptovat výhrady obviněného k jím
učiněné výpovědi v přípravném řízení dne 28. 1. 2020, která byla provedena za
přítomnosti jeho obhájkyně, kterou si sám zvolil (tímto okruhem námitek se
rovněž soud prvního stupně i odvolací soud zabývaly a vzhledem k tomu, že se
Nejvyšší soud s jejich závěry ztotožnil, lze na jejich odůvodnění pro stručnost
odkázat).
13. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je nutno
podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace
dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost
není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění
svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v
pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti
neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II.
ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in
dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se
vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska
jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se
vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom
konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení
důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění
zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o
vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s
nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí
být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením
dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod
číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V
souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále
zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo
613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve
kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je
zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není
úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu
reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké
vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na
straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně
druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že
existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními
soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný
předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i
právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn.
8 Tdo 1268/2013).
14. Ve vztahu k takto formulovaným námitkám považuje Nejvyšší soud za
nezbytné obecně k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů
provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr.
ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a
k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je
zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením
(odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními
relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry [obviněný mj. v
bodě 76. svého dovolání argumentuje tím, že skutkový stav týkající se skutku
spočívajícím v usmrcení poškozeného nebyl dostatečně objasněn v souladu s § 2
odst. 5 tr. ř. …]. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů
soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno
podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v
trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je
tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o
skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné.
Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými,
byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné
pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů
potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu
určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení
zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být
nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již
provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění
dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu
věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě
i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné
kompetence [viz též § 216 odst. 1 tr. ř. (… bylo-li rozhodnuto, že se další
důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené …)].
Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z
důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního,
zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263
odst. 6, 7 tr. ř.
15. Z napadených rozhodnutí soudů vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení
důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na
podkladě zhodnocení relevantních důkazů. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi
provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není
žádný rozpor, natož zjevný. Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodná skutková
zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, kterými byl
obviněný uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
Nejvyšší soud musí konstatovat, že uplatněnými námitkami se tak obviněný snaží
o změnu učiněných skutkových zjištění, což však shora uvedené dovolací důvody
nenaplňuje.
16. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný
uplatnil, musí Nejvyšší soud dále uvést, že tyto jsou obsahově shodné s těmi,
se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších
stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval mj. na
to, že nejednal s úmyslem získat pro sebe majetkový prospěch; nejednal s
rozmyslem; prověrka výpovědi na místě byla provedena v rozporu s trestním
řádem; byl nedostatečně zjištěn skutkový stav; jeho úmyslem nebylo poškozeného
usmrtit; poškozený mohl zemřít na jiné příčiny než na škrcení; výše náhrady
nemajetkové újmy je pro něj likvidační atd.]. S námitkami, které obviněný
uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v
odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 60.–102. svého rozsudku soud
prvního uvedl, že „Přitom ještě téhož dne obžalovaný udělil plnou moc k
převzetí obhajoby advokátce JUDr. Evě Winklerové, v jejíž přítomnosti se tentýž
den ke škrcení poškozeného doznal včetně způsobu zbavení se jeho těla a
následného svého jednání…Vina obžalovaného vyjma jeho doznání z přípravného
řízení je dále prokazována i dalšími důkazy provedenými v hlavním líčení, které
jej ve svém souhrnu společně s jeho doznáním ze spáchání posuzovaného jednání
spolehlivě usvědčují … Podpůrně pro vinu obžalovaného svědčí také provedená
prověrka na místě … Byť sama obžaloba v písemném vyhotovení podané obžaloby
upozornila na nedostatek provedené prověrky na místě spočívající v absenci
nezúčastněné osoby, vzhledem k úplné videodokumentaci prováděného úkonu, který
se odehrál za přítomnosti množství policistů, navíc v době, kdy se v blízkosti
běžně pohybovaly náhodně procházející osoby, jak je z videozáznamu patrné, lze
podle názoru soudu tento dílčí nedostatek překlenout. Závěrem k uvedenému
důkaznímu prostředku však soud považuje za potřebné zdůraznit, že v otázce
hodnocení viny obžalovaného není stěžejním a vůbec ne důkazem osamoceným, na
němž by snad soud své rozhodnutí o vině obžalovaného založil … Také z povahy
použitého nástroje – tkanice, náhodně nalezené v kapse své bundy, je zřejmé, že
obžalovaný poškozeného na schůzku nevylákal s úmyslem jej posléze usmrtit, když
by si za takovým účelem pravděpodobně opatřil jiný typ útočného nástroje. V
tomto směru pak souladně vyznívají závěry znaleckého posudku z psychiatrie a
psychologie, jež odkazují k momentálnímu rozhodnutí obžalovaného, který za
účelem dosažení motivačního cíle v podobě vlastního obohacení zvolil
nepřiměřené prostředky. Naproti tomu nelze další počínání obžalovaného po
ukončení škrcení na místě činu hodnotit jako zkratkovité, učiněné v panice, jak
obžalovaný v přípravném řízení popisoval. Naopak je zřejmé, že obžalovaný poté,
co ustal ve škrcení poškozeného, jenž se přestal hýbat, namísto, aby se pokusil
mu zajistit pomoc, celkem pragmaticky poškozeného prohledal, odklidil jeho tělo…
Eventualita spočívající v úmrtí poškozeného bez cizího zavinění (zavinění
obžalovaného), kterou obhajoba podporuje, je podle názoru soudu vzhledem k výše
uvedenému zcela mizivá.
Situace, kdy příčinu smrti poškozeného není možné
exaktně určit, totiž nutně podle konkrétních okolností nevede k závěru o
vyloučení cizího zavinění, existují-li jiné skutečnosti, které tomu důvodně
nasvědčují … S ohledem na výsledky dokazování tj. prokázané škrcení poškozeného
a následná absence zachovaných životních funkcí tak podle názoru soudu
jednoznačně vylučuje závěr o tom, že poškozený zemřel přirozenou smrtí … nelze
konstatovat, že by se na spáchání trestného činu vraždy připravoval, když se
jednalo spíše o momentální rozhodnutí, zjevně učiněné pod vlivem alkoholu, o
čemž svědčí právě již dříve zmiňovaná okolnost, že si obžalovaný ještě z klubu
S. žádal od svědkyně V. odvoz k ní domů. Nejednalo se však na straně
obžalovaného ani o agresivní reakci na určitý podnět ve smyslu § 140 odst. 1
tr. zákoníku (náhlé hnutí mysli), neboť z dokazování provedeného v hlavním
líčení vzal soud za prokázané, že žádný reálný konflikt mezi poškozeným a
obžalovaným neprobíhal … Z hlediska zavinění shledal soud, že obžalovaný ve
vztahu ke všem jednáním, které v posuzované věci spáchal, jednal v úmyslu
přímém … V posuzovaném případě obžalovaný útočil na poškozeného nacházejícího
se v těžkém podnapilém stavu, přičemž přetažením tkanice kolem krku a jeho
škrcením po dobu 3-5 minut přesně do okamžiku, kdy poškozený ‚povolil‘, tedy
přestal jevit známky života, zřetelně naznačuje přímý úmysl obžalovaného jej
usmrtit … Přestože je tedy odsuzován k citelnému trestu, je zřejmé, že i po
jeho výkonu bude stále v produktivním věku a bude mít příležitost svým
přičiněním resp. svou prací na náhradu nemajetkové újmy prostředky zajistit. Zároveň soud reflektoval také požadavek, aby uložená výše náhrady škody pro
obžalovaného nebyla likvidační. Ten však bylo třeba uplatnit přiměřeně, aby
upřednostnění právě toho hlediska povinnost poškozeným nahradit jejich
nemajetkovou újmu nebyla výrazně redukována či dokonce vyloučena… atd.“, a
následně v reakci na odvolací námitky např. v bodech 33.–64. svého usnesení
odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo
jiné uvedl, že „Jak prokázal zmíněný videozáznam, nešlo o vadu zásadní a
promítnutí videozáznamu pochybnosti o regulérnosti úkonu odstranilo…videozáznam
v trvání 13 minut potvrdil přinejmenším to, že obžalovaný byl vyšetřovateli
(policisty) adekvátně poučen o svých právech, v průběhu úkonu na něj nebyl
vyvíjen žádný nátlak a na položené otázky vypovídal spontánně a bez dalšího
váhání…obžalovaný při prověrce bez většího váhání názorně předvedl vlastní
jednání tak, jak jej v podstatných rysech doznal ve své výpovědi po vznesení
obvinění dne 28. 1. 2020 v přítomnosti zvolené obhájkyně … Odvolací soud se
shoduje se soudem prvého stupně v jeho závěru (blíže viz odst.
75 odůvodnění
napadeného rozsudku), že motiv útoku obžalovaného na poškozeného byl majetkový
… rychlost a rozhodnost, s jakou obžalovaný v podstatě okamžitě po usmrcení
poškozeného přistoupil k neúspěšnému pokusu využít jeho platební kartu a krátce
na to přistoupil k důkladnému prohledání bytu pomocí odcizených klíčů, aby se
mohl ještě téhož dne na služební cestě do XY pokusit zneužít jeho občanského
průkazu poškozeného vybrat jeho finanční prostředky, majetkový (loupežný) motiv
násilného útoku obžalovaného jednoznačně prokazují … I další námitky vztahující
se k příčině smrti vyhodnotil soud prvého stupně s ohledem na závěry znalců
zpracovávající druhý a třetí znalecký posudek oprávněně jako neopodstatněné. Efektivita škrcení je závislá na kombinaci jeho intenzity a délce trvání. Kombinace střední intenzity a obžalovaným udávaného trvání škrcení po dobu 3–5
minut k usmrcení oběti podle znalců postačuje … V posuzovaném případě soud
prvého stupně důvodně opřel své závěry o usmrcení poškozeného obžalovaným na
popisu násilí samotným obžalovaným (3–5 minut škrcení tkanicí) až do doby, kdy
poškozený přestal jevit známky života. V úvahu nutno vzít i prokázaný motiv –
obžalovanému pro realizaci jeho loupežného úmyslu nepotřeboval jen dočasně
překonat odpor poškozeného, aby se mohl zmocnit jeho věcí, ale potřeboval ho
usmrtit, aby tak získal klid a čas na realizaci svého záměru zmocnit se
finančních prostředků na účtu poškozeného a současně i zabránit svému dopadení,
k němuž by v případě přežití poškozeného s určitostí došlo. To, že si
obžalovaný byl jistý smrtí poškozeného, plyne i z toho, jak se choval
bezprostředně po činu … Obžalovaný podle správných závěrů soudu prvého stupně
usmrcení poškozeného s větším časovým předstihem neplánoval, dospěl ale k
tomuto rozhodnutí nejpozději v době, kdy s poškozeným po odchodu z baru usedli
u zídky v XY ulici. Při jednoznačném vyloučení alternativy afektu v době útoku
obžalovaný se poté, co našel tkanici ve své kapse, rozhodl poškozeného v
zištném úmyslu škrcením usmrtit, zvolil k tomu odpovídající nástroj a ten
použil způsobem, který vedl k zamýšlenému cíli…Neopodstatněnou shledal odvolací
soud námitku obžalovaného, že nebyly prokázány nadstandartní příbuzenské vztahy
mezi pozůstalými a poškozeným P. S. Ty jsou dostatečně dokumentovány důkazy o
tom, že jak matka, tak bratr poškozeného, jakmile druhý den ráno po usmrcení
poškozeného zjistili, že nereaguje na jejich pokus o telefonní kontakt, začali
okamžitě usilovně pátrat, co se s ním stalo a byli to oni, kdo díky vlastnímu
pátraní přivedli policii na stopu obžalovaného. Byly prokázány i další detaily
svědčící pro takový závěr, například společné trávení dovolených. Výši přiznané
náhrady nemajetkové újmy přitom shledal odvolací soud v případě obou
pozůstalých jako přiměřenou … atd.“
17. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky
s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého
stupně (viz též bod 16.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož
„opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení
před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů
dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné
ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
18. S ohledem na charakter uplatněných námitek je vhodné rovněž uvést,
že trestného činu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku se
dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení a
spáchá tento čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch
nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo z jiné zavrženíhodné
pohnutky.
19. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že v případech usmrcení
s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (tzv. premeditace v širším smyslu) se
nejedná o zvláštní druhy úmyslu, ale jen o pojmy vymezující zvláštní
kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení [srov. i dikci přitěžující
okolnosti v § 42 písm. a) tr. zákoníku], přičemž jde o kombinaci dvou
odlišných, byť kauzálně spojených složek, úvahy pachatele a z ní vzešlého
úmyslu. Pojem tzv. premeditace vychází z poznatků psychologie, že volní jednání
(volní regulace) probíhá ve dvou rozdílných etapách – rozhodovací a realizační.
Pojem premeditace se primárně vztahuje k rozhodovací fázi volního jednání, v
níž probíhá volba mezi dvěma nebo více pohnutkami (motivy) jako podněty
působícími na psychiku člověka a ovlivňující směr a intenzitu jeho chování.
Premeditaci lze tedy charakterizovat jako uvážený myšlenkový proces pachatele,
a to na rozdíl od afektu, jako emocionálního prudkého hnutí mysli na základě
určitého podnětu, tedy jinak řečeno porušení duševní rovnováhy, které může být
normálně probíhající nebo patologické jako duševní porucha (patologický afekt a
patologická nálada), pro nějž je zpravidla charakteristické krátkodobé trvání a
přechodný charakter, avšak existují i afektivní napětí či reakce, které mohou
trvat značně dlouhou dobu (tzv. protrahovaný, kumulovaný nebo chronický afekt).
Pro afekt je charakteristické zúžení vědomí a snížení racionální kontroly.
Premeditace je tedy naproti tomu vědomá psychická aktivita pachatele, při které
se snaží vypořádat s různými možnostmi a variantami, jež vědomě porovnává a
hodnotí z hlediska svého budoucího jednání, kdy podstatou a smyslem je volba
mezi různými variantami a možnostmi spáchání trestného činu vraždy [viz Šámal,
P., a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2010, 1303-4 s].
20. Rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si
patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu
jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu, na rozdíl od předchozího
uvážení pak spáchání trestného činu s rozmyslem je na jedné straně odlišením od
jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů, přičemž však
může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po
předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, zvážil zásadní okolnosti
svého zamýšleného jednání, jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení
jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i
rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí
vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení
činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu, které je
charakteristické pro tuto premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak
představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým
jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak
vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou podle § 140 odst. 1 tr.
zákoníku a premeditativní vraždou podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Vraždí-li
pachatel v náhlém hnutí mysli (bez rozmyslu), směřuje k usmrcení jiného, kdy
jde o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda
jeho jednání je účelné či nikoli, zatímco u rozmyslu jde o racionální jednání
pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a
smysl. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale
nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování [viz
Šámal, P., a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2010, 1305 s].
21. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na
námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů
vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné
obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum
rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené
konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy
nižších stupňů řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením
a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v
odůvodnění svého rozsudku (bod 57. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a
logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal
věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem
hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací
soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil a plně se s nimi ztotožnil
(bod 29. a násl. usnesení odvolacího soudu), přestože sám nad rámec úvah soudu
prvního stupně připojil závěry vlastní a z vlastní inciativy doplnil dokazování. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru, že
obviněný jednal v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, přičemž takto
učiněná skutková zjištění sice vyplývají primárně z jeho špatné finanční
situace a z jeho bezprostředního jednání po činu, ale také jsou podpořena
znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, ze
kterého vyplynulo, že obviněný nejednal pod vlivem chorobných příznaků
psychotického rázu, jeho spjatost s realitou nebyla chorobně narušena a trestný
čin vraždy byl v daném případě primárně podmíněn jeho opilostí, když na úrovni
realizace tohoto jednání se uplatnily některé zkratkovité mechanismy, jejichž
konečným motivačním cílem bylo vlastní obohacení. Ze znaleckého posudku také
vyplynulo, že se v žádném případě nejednalo o zkratkovou reakci či afekt na
základě chorobného rozhodnutí (bod 38. rozsudku nalézacího soudu). V tomto
směru tak soudy správně a logicky dovodily, že obviněný jednal „s rozmyslem“,
přičemž lze konstatovat, že krom znaleckého posudku o jeho rozmyslu usmrtit
poškozeného svědčí mj. také zbraň a způsob útoku na poškozeného. Ničeho ani
nelze soudům nižších stupňů vytknout stran hodnocení tří ve věci provedených
znaleckých posudků z odvětví soudního lékařství, které měly určit způsob a
příčinu smrti poškozeného. V důsledku neodborně, povrchně a zavádějícím
způsobem provedené pitvě došlo k rozporným a neúplným znaleckým posudkům,
přičemž oba soudy tyto znalecké posudku zcela správně podrobily důkladnému
rozboru (bod 78. rozsudku nalézacího soudu a body 47.–53. usnesení odvolacího
soudu), a především je konfrontovaly s ostatními ve věci provedenými důkazy a
došly ke správnému a logickému závěru, že to byl obviněný, který poškozeného
usmrtil. Odvolací soud rovněž v odůvodnění svého usnesení výstižně poukázal na
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06 a závěry z něho mj.
vyplývající [… slepě důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích
popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního
přesvědčení, privilegovat znalecký posudek a přenášet odpovědnost za skutkovou
správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních
hledisek akceptovat], když obviněný v rámci své obhajoby poukazuje a dovolává
se závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství,
zpracovaný znalci MUDr. Ivanem Procházkou a MUDr. Alenou Cypriánovou, kteří
jako příčinu smrti uvedli udušení z utonutí v těžké opilosti, přestože pro
verzi utopení chyběly standardní nálezy, když krční struktury nebyly znalci
provádějícími pitvu vůbec zdokumentovány, když alternativa „mokrého utopení“
byla následně revizním ústavním znaleckým posudkem v podstatě vyloučena. Na
tomto místě je také vhodné zdůraznit, že veškeré námitky obviněného stran
chybné právní kvalifikace jeho jednání a hodnocení důkazů vycházejí z jeho
vlastního hodnocení jednotlivých důkazů, přičemž jednotlivé důkazy obviněný
hodnotí izolovaně a vyzdvihuje pouze skutečnosti, které svědčí v jeho prospěch
a skutečností svědčící v jeho neprospěch taktně pomíjí. Z výše uvedených důvodů
tak nelze ani přisvědčit námitce obviněného vztahující se k jeho úmyslu,
jelikož i tato námitka je vystavěna na jeho vlastním hodnocení důkazů a jeho
nesouhlasu se skutkovými zjištěními učiněnými soudy, přičemž nalézací soud
správně dovodil (bod 86. rozsudku), že obviněný jednal v úmyslu přímém, jelikož
ze skutkových zjištění vyplynulo, že útočil na poškozeného, který se nacházel v
těžkém podnapilém stavu, přičemž jej pomocí tkanice škrtil po dobu 3–5 minut a
přestal až ve chvíli, kdy poškozený již nejevil známky života. Nejvyšší soud
nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů
nižších stupňů také v tomto směru jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují
znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
22. Přisvědčit nelze ani námitce procesní nepoužitelnosti stran
prověrky výpovědi obviněného na místě dne 27. 1. 2020. Obviněný má sice pravdu,
že procesní úkon trpí vadou spočívající v nepřítomnosti nezúčastněné osoby u
prohlídky, ale pomíjí, respektive nechce akceptovat skutečnost, že provedená
prověrka nebyla ve věci stěžejním důkazem, ale toliko důkazem podpůrným. Lze
také uvést, že oba soudy si byly vědomy této skutečnosti, tj. že daný procesní
úkon trpí vadou a takto k němu i přistupovaly (body 67.–70. rozsudku nalézacího
soudu a body 32.–35. usnesení odvolacího soudu). Lze tak uzavřít, že za
situace, kdy obviněný byl při prověrce řádně poučen, v průběhu úkonu na něj
nebyl vyvíjen žádný nátlak, na položené otázky odpovídal spontánně, bez váhání
a soudy danou prověrku využily pouze podpůrně, nedosahuje takové procesní
pochybení dostatečné intenzity porušení práv obviněného, aby si vyžadovalo
zásah Nejvyššího soudu. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy nižších stupňů
rovněž reagovaly na návrhy obviněného (obhajoby) na doplnění dokazování (viz
body 79.–80. rozsudku, body 30.–31. usnesení), a rozvedly, proč považují návrhy
obviněného za nadbytečné, přičemž odvolací soud sám dokazování doplnil (viz
body 37.–38. usnesení), tudíž lze stěží hovořit o opomenutých důkazech.
23. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s dovolacími námitkami
směřujícími proti výrokům o náhradě nemajetkové újmy poškozené G. S. 1 100 000
Kč a poškozenému T. S. 900 000 Kč. Obviněný v podstatě namítl, že se soudy
nedostatečně vypořádaly s přiměřeností výše náhrady, která je podle obviněného
likvidační, obtížně vymahatelná a v rozporu s objektivními potřebami
poškozených.
24. Nejvyšší soud považuje na tomto místě za vhodné uvést, že nalézací
soud v souzeném případě vysvětlil, jakými hledisky se při stanovení výše
náhrady nemajetkové újmy řídil, uvedl konkrétní okolnosti pro tuto výši
rozhodné, přičemž z jeho rozsudku vyplývá, že náhrada byla stanovena úvahou
soudu a významně bylo přihlédnuto k zásahům do sféry důstojnosti a duševního
stavu poškozených v důsledku útoku obviněného. Nalézací soud vycházel z toho,
že mezi poškozenými, tedy matkou a bratrem, a poškozeným panovaly velmi dobré
příbuzenské vztahy. Z výpovědí svědků – poškozených vyplynulo, že byli v denním
telefonickém kontaktu, přestože žili v různých státech – Česká republika,
Slovensko, ev. Maďarsko – Budapešť, velmi často se navzájem navštěvovali,
plánovali společné dovolené. Obviněný sice projevil lítost nad svým počínáním a
nabídl finanční odškodnění, ale to pouze ve vztahu k jeho majetkové trestné
činnosti [tu v rámci své dovolací argumentace nenapadl], ale nikoli ve vztahu k
jeho nejzávažnějšímu jednání, a to usmrcení poškozeného, ke které v souladu se
svojí obhajobou postrádá jakoukoli sebereflexi. Podrobně zmínil nalézací soud i
okolnosti činu (že poškození celý čas komunikovali s vrahem svého příbuzného,
jemuž se svěřovali se svými obavami o bezpečí poškozeného, a který je
ubezpečoval o tom, že je poškozený v pořádku, motiv obviněného atd.), v úvahu
byly vzaty i následky na duševním zdraví poškozených, ale také majetkové
možnosti obviněného. Odvolací soud se v zásadě ztotožnil se závěry nalézacího
soudu a zdůraznil, že se jednalo o citelný a závažný zásah do sféry
poškozených, jelikož mezi nimi a poškozeným panovaly nadstandartní příbuzenské
vztahy. Ani z hlediska majetkových poměrů obviněného nebylo zjištěno nic, co by
bránilo uložení povinnosti k náhradě nemajetkové újmy v přiměřené výši.
Nejvyšší soud vycházel ze shora uvedených hledisek a s přihlédnutím ke své
dosavadní judikatuře dospěl k závěru, že výše odpovídajících náhrad nemajetkové
újmy se pohybuje v daném případě v přiměřených mezích.
25. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem
opětovně konstatovat, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a
přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový
stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem
nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným
vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné
ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z
hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění
mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné
moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně
konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný
výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li
fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole
(libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí
všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů,
resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze
přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná
rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne
21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
26. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho
důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i
odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak
Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu
ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj.
odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS
2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává
stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy,
promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán
tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se
při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího
stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací
řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými
dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám
věnovaly dostatečnou pozornost.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu