8 Tdo 901/2023

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2023 o dovolání

obviněného M. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná,

proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 7 To 9/2023,

jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp.

zn. 73 T 7/2020, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 73 T 7/2020,

byl obviněný M. K. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán

vinným pod bodem I. zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, odst.

2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem II. zločinem vydírání podle § 175 odst. 1,

odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, pod bodem III. zločinem vraždy podle § 140 odst.

2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku a zločinem obecného ohrožení podle § 272

odst. 1 tr. zákoníku spáchanými v jednočinném souběhu s přečinem porušování

domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se

trestné činy loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem I., znásilnění

podle § 185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku pod bodem

II., znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku pod bodem V. a

těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu

podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem VI., kterými byl uznán vinným

rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 73 T 7/2020, ve

spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 7 To

86/2021, byl obviněný podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 54 odst. 1,

2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k výjimečnému souhrnnému

trestu odnětí svobody v trvání 28 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2

písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst.

2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení

sexuologické v ústavní formě. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok

o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 73 T

7/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2021, sp.

zn. 7 To 86/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově

navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit

poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a

stavebnictví, IČ 4711321, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1, škodu ve výši 5

962 Kč a poškozené České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem

Praha 2, Vyšehradská 16, škodu ve výši 200 000 Kč, poškozenému AAAAA

(pseudonym), nar. XY, trvale bytem XY, XY, na náhradě nemajetkové újmy částku

600 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 19. 8. 2020 do

zaplacení, poškozené J. S., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradě nemajetkové újmy

částku 450 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 19. 8. 2020 do

zaplacení a poškozené M. P., nar. XY, na náhradě nemajetkové újmy částku 200

000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 19. 8. 2020 do zaplacení.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené M. P. a J. S. se zbytkem svých nároků

na náhradu nemajetkové újmy odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Označený rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný M. K. a

poškozené J. S. a M. P. Obviněný brojil proti výroku o vině, navazujícímu

výroku o trestu, náhradě škody a nemajetkové újmy a proti výroku, jímž mu bylo

uloženo ochranné léčení. Poškozené svá odvolání zaměřily proti výroku o náhradě

nemajetkové újmy. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 7

To 9/2023, podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek

soudu prvního stupně z podnětu podaných odvolání částečně zrušil, a to ve

výroku o vině pod bodem III., ve výroku o trestu, ve výroku o ochranném

opatření a ve výrocích o náhradě škody a nemajetkové újmy. Podle § 259 odst. 3

tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. K. uznal vinným zločinem vraždy

podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku, zločinem obecného

ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody

podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to a zločin znásilnění podle § 185

odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pod bodem I. a za zločin

vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku pod bodem II. napadeného rozsudku, které zůstaly tímto rozhodnutím Vrchního soudu v Praze

nedotčeny, a dále za sbíhající se zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem I., zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku pod bodem II., přečin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku pod bodem V. a zločin těžkého ublížení na zdraví

podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem VI. z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021,

sp. zn. 73 T 7/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 7 To 86/2021, byl obviněný podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku

za použití § 54 odst. 1, 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k

výjimečnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 28 let, pro jehož výkon

byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou

ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému

uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

29. 4. 2021, sp. zn. 73 T 7/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze

ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 7 To 86/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na

tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti

obviněného zaplatit poškozeným Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank,

pojišťoven a stavebnictví, IČ 4711321, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1,

škodu ve výši 5 962 Kč a poškozené České republice – Ministerstvu spravedlnosti

ČR, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, škodu ve výši 200 000 Kč, poškozenému

AAAAA, nar. XY, trvale bytem XY, XY, na náhradě nemajetkové újmy částku 600 000

Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 19. 8. 2020 do zaplacení,

poškozené J. S., nar.

XY, bytem XY, XY, na náhradě nemajetkové újmy částku 550

000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 19. 8. 2020 do zaplacení a

poškozené M. P., nar. XY, adresa skryta, na náhradě nemajetkové újmy částku 300

000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 19. 8. 2020 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené M. P. a J. S. se zbytkem svých nároků

na náhradu nemajetkové újmy odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu

znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a

zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku dopustil

tím, že:

I. v přesně nezjištěný den v období listopadu až prosince 2017, v době kolem

21:00 hodin, přijel svým vozidlem pro poškozenou V. K., nar. XY, do místa

jejího bydliště v XY, ul. XY, poškozená k němu do vozidla nasedla a zde ji v

úmyslu vykonat na ní soulož uvedl do stavu bezbrannosti lstí, když jí podal

přesně nezjištěnou omamnou či psychotropní látku ve vánočním cukroví, po jejím

požití poškozená začala pociťovat dechovou nedostatečnost, bušení srdce a

necitlivost nohou, kdy navíc v důsledku požití neznámé látky poškozená nebyla

schopna opustit vozidlo, přičemž dveře od vozidla vnímala jako zablokované,

obviněný odjel s vozidlem na blíže nezjištěné opuštěné parkoviště zřejmě na

území Prahy XY, kde již poškozená nohy necítila vůbec, udělalo se jí nevolno,

nemohla mluvit a klást větší fyzický odpor, po celou dobu plakala, obviněný

však svého jednání nezanechal a počal poškozené vyhrožovat, že v případě, že se

nepodvolí, budou zabiti její rodiče osobami, které se právě nachází u nich v

domácnosti, po sundání kalhot a kalhotek na poškozené obviněný na předním

sedadle spolujezdce nalehl, vyhrožoval jí zbitím a usmrcením, a i přes snahu

poškozené se jeho jednání bránit voláním o pomoc a odstrkováním obviněného, na

ní vykonal vaginální soulož, poté si pořídil na svůj mobilní telefon bez

souhlasu poškozené fotografie jejího odhaleného hrudníku a pohlavních orgánů,

následně poškozené, která se stále nebyla schopná vlivem neznámé látky bránit,

vložil do úst svůj penis, nato poškozenou postupně ve svém vozidle ještě

převezl na další blíže nezjištěná místa u benzínových čerpacích stanic v

blízkosti místa bydliště poškozené, kde se pokusil ve vozidle na poškozené

vykonat anální soulož, což se mu však pro odpor poškozené, na niž přestávala

neznámá látka účinkovat, již nepodařilo, kdy v době mezi 05:00 hodin až 06:00

hodin následujícího dne se poškozené v nestřežený okamžik podařilo z auta utéci,

II. bezprostředně v návaznosti na jednání ad. I v ranních hodinách, v přesně

nezjištěné době od 07:00 hodin do 10:00 hodin, poté, co se dopustil jednání

popsaného pod bodem I., v úmyslu zakrýt svoji sexuálně motivovanou agresivní

trestnou činnost vůči poškozené V. K., nar. XY, a zamezit tak trestnímu

oznámení, trestnímu stíhání a případnému postihu, využil již tak tíživé situace

poškozené coby oběti trestného činu a zaslal poškozené na její mobilní telefon

tři fotografie pořízené v průběhu jejího znásilnění popsaného ve výroku pod

bodem I., na kterých byly zachyceny pohlavní orgány, odhalený hrudník a nahé

tělo poškozené, přičemž tyto fotografie byly doprovázeny zprávami obsahujícími

vulgární urážlivé výrazy směřující na její osobu a výhružky spočívající v tom,

že předmětné intimní fotografie budou v případě podání trestního oznámení

poškozenou orgánům činným v trestním řízení na obviněného zaslány do jejího

zaměstnání či dalším blízkým a jiným osobám, čímž jí zničí život, tedy

vyhrožoval jí způsobením jiné těžké újmy spočívající ve způsobení minimálně

újmy na cti a dobré pověsti poškozené, přičemž poškozená tuto výhružku jako

osoba bezúhonná pociťovala jako natolik závažnou a způsobilou narušit její

osobní, rodinné, pracovní a jiné vztahy, že jako oběť trestného činu a případný

svědek trestní oznámení na obviněného nepodala.

4. Podle skutkových zjištění soudu odvolacího se obviněný zločinu vraždy podle

§ 140 odst. 1, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku, zločinu obecného ohrožení

podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §

178 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 2. 5. 2019 v přesně nezjištěné

době od 08:00 do 08:30 hodin v bytovém domě v Praze XY, ul. XY č. p. XY, ve XY

podlaží, vnikl bez souhlasu poškozené A. S., nar. XY, do bytu č. XY, který

užívala, a v úmyslu usmrtit ji a tím zrealizovat své sexuální násilné

představy, spočívající zejména ve znásilnění ženy a jejím následném podřezání,

ji fyzicky napadl tak, že na ni opakovaně útočil různou intenzitou několika

ostrými hrotnanými jednobřitými nástroji a pravděpodobně i úzkým nástrojem bez

hrotu, kdy se jednalo o kuchyňský nůž s plastovou rukojetí s krátkou čepelí

celkové délky 17,8 cm, nůž hnědé barvy s vroubkovanou čepelí celkové délky 16,5

cm a pravděpodobně šroubovák délky 14 cm, čímž jí způsobil hlubokou bodnořeznou

ránu krku délky 9 cm s protětím dýchacích a trávicích cest v úrovni horního

okraje chrupavky štítné, včetně přetětí obou horních rohů chrupavky štítné a s

natětím celé stěny levé zevní i vnitřní krční tepny, povrchní řeznou ránu krku

délky 9 cm charakteru nářezu rovnoběžnou s předešlou ránou, bodnou ránu pravé

tváře délky 1,5 cm s tříštivým rozlámáním horního okraje zubního výběžku mezi

5. a 6. zubem vpravo dole, hlubokou bodnořeznou ránu nad ramenem dolní čelisti

vpravo délky 3,7 cm pronikající do podkoží a svaloviny, hlubokou bodnořeznou

ránu v levé spánkové týlní krajině délky 4,5 cm zasahující ke kosti, mnohočetné

povrchní a do podkoží zasahující bodné a bodnořezné rány obličejové i vlasové

části hlavy, tj. na pravém ušním boltci a v jeho okolí (v počtu 10 ran), pravé

tváře (3 zcela povrchní rány a 4 do svaloviny zasahující rány), na levé tváři,

v levé spánkově týlní krajině (celkem 4 rány, jedna z nich s navazujícím

pruhovitým pohmožděním kůže a drobnou oděrkou průměru 0,5 cm) a rovněž na ni

útočil různou intenzitou tupým násilím, pravděpodobně opakovanými údery pěstí,

kopy a zřejmě i úderem tupým podlouhlým nástrojem (např. nohou židle, násadou,

baseballovou pálkou), čímž jí způsobil vpáčenou zlomeninu nosních kostí, tržně

zhmožděnou ránu v pravé spánkově temenní krajině s odhmožděním měkkých pokrývek

lebních od lebky a krevním výronem pod pavučnicí nad pravým čelním, spánkovým a

týlním lalokem mozku, mnohočetně tržně zhmožděné rány obličejové i vlasaté

části hlavy, tj. horního rtu, horního víčka pravého oka a v levé čelní krajině

(2 rány), podkožní krevní výrony a povrchní tržné rány v ústní předsíni a na

červeni obou rtů, krevní výron na pravé hraně jazyka, brýlový krevní výron

oboustranně, mnohočetné podkožní krevní výrony obličeje, tj.

v podbradí, na

obou tvářích, v pravé čelní krajině a na obou ušních boltcích, podkožní krevní

výrony na zevní a zadní ploše obou horních končetin a na dlaňové ploše palce

pravé ruky, drobné oděrky na obou rukou, když v souvislosti s uvedenými

poraněními byla patrna povšechná nedokrevnost orgánů, vdechnutí krve do plic a

otok mozku, když hluboká bodnořezná rána krku délky 9 cm s protětím dýchacích a

trávicích cest v úrovni horního okraje chrupavky štítné, včetně přetětí obou

horních rohů chrupavky štítné, a s natětím celé stěny levé zevní i vnitřní

krční tepny, byla zraněním smrtícím pro všeobecnou povahu, které během několika

desítek sekund, resp. do několika málo minut vedlo ke smrti poškozené A. S.,

která nastala kolem 08:30 hodin, a u poškozené byly zjištěny známky obrany –

povrchní i hlubší řezné rány na hřbetech obou rukou, a tudíž byla v době

napadení při vědomí minimálně v počátečním stadiu, cítila bolest a uvědomovala

si bezvýchodnost své situace s neodvratným koncem, a bezprostředně po shora

popsaném útoku na poškozenou obviněný v úmyslu zastřít svoji trestnou činnost,

v obývacím pokoji bytu poškozené, ve střední části levého (delšího) křídla

pohovky na rozhraní jejího sedáku a opěradla založil dosud nezjištěným způsobem

požár, kdy prokazatelně příčinou vzniku požáru bylo úmyslné zapálení, a rovněž

se pokusil požár založit uvnitř elektrické trouby sporáku v kuchyni, kterou

spustil na cca 120 °C a dovnitř umístil zapékací mísu přikrytou poklicí, kterou

z pravé strany obložil smotkem papírové utěrky a kusem textilie, a z místa

následně odešel, a pokud by požár nebyl včas zjištěn a následně uhašen

jednotkami Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy, lze předpokládat jeho

rozšíření zejména v prostorách celé bytové jednotky, která tvoří samostatný

požární úsek, kdy byly ohrožené hodnoty vyčísleny na nejméně 1 000 000 Kč, a

dále lze předpokládat zejména šíření zplodin hoření do celého objektu vzhledem

k tomu, že bytová jednotka není kouřotěsně oddělena od ostatních prostor

budovy, a za přímo ohrožené osoby lze považovat zejména nájemníky nacházející

se na požárem zasaženém 3. nadzemním podlaží, jejichž bytové jednotky přímo

navazují na patrovou chodbu i na dotčenou bytovou jednotku, přičemž v rámci

zásahu Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy bylo z budovy prokazatelně

evakuováno 81 osob, mohlo tedy dojít zejména ke škodám na majetku, na zdraví a

životech osob v té době přítomných v celé obytné sekci, čehož si byl obviněný

vědom, a nezávisle na jeho vůli se tak nestalo.

5. Pro úplnost je vhodné dodat, že se soudy nezabývaly věcí obviněného poprvé. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 73 T 7/2020, byl

obviněný shledán vinným pod bodem I. zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem II. zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá,

odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, pod bodem III. zločinem znásilnění podle §

185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem IV. zločinem

vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, pod bodem V. přečinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku, pod bodem VI. zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu

pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem VII. zločinem opilství podle

§ 360 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku za

použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v

trvání 13 let a 4 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a),

odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické v

ústavní formě a podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku i ochranné léčení

protitoxikomanické v ústavní formě. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody a

nemajetkové újmy vyjmenovaným poškozeným. Tímtéž rozsudkem byl obviněný podle §

226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako přečin

kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, neboť nebylo

prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stíhán. Označený rozsudek soudu

prvního stupně napadli odvoláními státní zástupkyně Městského státního

zastupitelství v Praze, obviněný, jakož i poškození AAAAA, P. S., M. P. a J. S. Státní zástupkyně směřovala odvolání v neprospěch obviněného proti výroku o

vině pod bodem VII. a proti navazujícímu výroku o trestu. Obviněný odvolání

zaměřil proti výroku o vině pod body I., II., III., IV., VI., VII.,

navazujícímu výroku o trestu, výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy a

výroku, jímž mu bylo uloženo ochranné léčení. Poškození AAAAA, P. S., M. P. a

J. S. odvolání podali proti výrokům o náhradě nemajetkové újmy. Vrchní soud v

Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 7 To 86/2021, podle § 258 odst. 1

písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve

výrocích o vině pod body III., IV., VII., ve výrocích o trestu, ve výrocích o

ochranných opatřeních a ve výrocích o náhradě škody ohledně poškozených Oborové

zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví a České

republiky – Ministerstva spravedlnosti ČR a ve výrocích o náhradě nemajetkové

újmy ohledně poškozených AAAAA, P. S., M. P. a J. S. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný M. K. byl za trestné činy loupeže podle § 173

odst. 1 tr. zákoníku pod bodem I., znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá,

odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku pod bodem II., znásilnění podle § 185

odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku pod bodem V. a těžkého ublížení na zdraví

podle § 145 odst. 1 tr.

zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem VI. napadeného rozsudku, jež zůstaly rozhodnutím Vrchního

soudu v Praze nedotčeny, podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1

tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro

jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s

ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému

uloženo ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě. Dále byla věc podle

§ 259 odst. 1 tr. ř. ohledně výroků o vině pod body III., IV. a VII. vrácena

Městskému soudu v Praze, aby v ní učinil rozhodnutí nové. V řízení po přikázání

věci soud prvního stupně rozhodl odsuzujícím rozsudkem, jak již bylo v úvodní

části tohoto rozhodnutí rekapitulováno.

6. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 7 To

9/2023, podal obviněný M. K. prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž odkázal

na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), i), k) tr. ř. Namítl,

že rozhodná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy,

byl porušen princip presumpce neviny, pravidlo in dubio pro reo a právo na

spravedlivý proces, došlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku. Měl též za to,

že nebyly splněny podmínky pro uložení výjimečného trestu a uložení ochranného

léčení.

7. Dovolatel vytkl výroku o vině pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně

nesprávné právní posouzení jeho jednání jako zločin vydírání podle § 175 odst.

1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, a to pro absenci zákonného znaku objektivní

stránky tohoto trestného činu spočívajícího v „nucení jiného, aby něco konal,

opominul či strpěl“ (část II. dovolání). Soud prvního stupně, jakož i odvolací

soud dovodily naplnění tohoto znaku nikoli z obsahu SMS, ale z toho, jak tyto

zprávy vnímala poškozená, proto jsou skutková zjištění v této části v rozporu s

provedenými důkazy. Podle dovolatele je nutno rozlišovat, co měl skutečně

udělat a jak takové jednání vnímala poškozená. Poznamenal, že z provedených

důkazů, zejména z výpovědí poškozené a svědkyně T. I. CH., nevyplynulo, že by

zprávy zaslané obviněným poškozené obsahovaly nucení poškozené, aby něco

opominula, respektive nikde předchozí čin obviněného nenahlásila. To, že

fotografie poškozené obviněný rozešle dalším lidem, považoval obviněný za

hotový fakt bez ohledu na to, co si poškozená bude myslet či co udělá, a také v

tomto smyslu jí byly zprávy zasílány. Podotkl, že ani poškozená a ani svědkyně

Ch. neuvedly, k čemu měl poškozenou obviněný nutit či co po ní měl chtít. Podle

dovolatele tak bylo nutno rozlišit, zda se jednalo o pouhé vyhrožování, či zda

se jednalo o vydírání ve smyslu § 175 tr. zákoníku.

8. Dovolatel se vyjádřil také ke zrušenému rozsudku soudu prvního stupně ze dne

29. 4. 2021, z jehož bodu 305. jsou zjevné pochybnosti o prokázání objektivní

stránky trestného činu vydírání, které se soud snažil překlenout úvahou, že své

výhrůžky měl obviněný učinit důraznější tím, že fotografie poškozené zaslal

poškozené, přičemž v takovém případě i náznak toho, že by se měla poškozená

něčeho zdržet, něco strpět, směřoval k tomu, že poškozená posoudila toto

jednání obviněného tak, že to může negativně ovlivnit její život. Podle

dovolatele soud zaměňuje cíl a prostředek. Zdůraznil, že nucení jiného k tomu,

aby něco konal, opominul či strpěl, a užití násilí, pohrůžky násilí či pohrůžky

jiné těžké újmy jsou odlišné znaky trestného činu vydírání a jako takové

nemohou být naplněny stejnou skutkovou okolností (rozhodnutí Nejvyššího soudu

sp. zn. 7 Tdo 1382/2013, 6 Tdo 1280/2017). I z dalších důkazů, a to zpráv a

e-mailů zaslaných svědkům N. K. a O. H., i výpovědí poškozených I. Š., V. K. a

J. K., jakož i svědka R. K. vyplynulo, že obviněný posílal tyto fotografie

dalším osobám s úmyslem jim demonstrovat, co je poškozená zač. Odvolací soud

zcela ignoroval rozvedenou argumentaci, kterou vznesl již v podaném odvolání.

9. Nesprávné právní posouzení obviněný vytkl odvolacímu soudu i ve vztahu k

posouzení skutku, jenž spočíval v usmrcení poškozené A. S., jako zločinu vraždy

podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku (část III. dovolání).

Argumentoval, že je tomu tak proto, že co do otázky příčetnosti jsou rozhodná

skutková zjištění soudu v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Poznamenal,

že písemné vyhotovení rozsudku patrně neodpovídá jeho ústnímu vyhlášení, když

podle jeho přesvědčení odvolací soud vyhlásil výrok rozsudku bez věty „…a tím

zrealizovat své sexuální násilné představy, spočívající zejména ve znásilnění

ženy a jejím následném podřezání“.

10. Měl za to, že oba soudy nižších stupňů vycházely z předpojatého přesvědčení

o nevěrohodnosti výpovědi obviněného, přičemž soud prvního stupně označoval

obhajobu obviněného slovy „směšná, fantazijní“, které musel korigovat odvolací

soud. Tímto měřítkem pak soudy posuzovaly další důkazy, zejména stěžejní

výpověď pro otázku týkající se duševního stavu obviněného v době smrti

poškozené, tj. výpověď svědka J. F., která obsahovala značné rozpory ohledně

podstatných okolností. Vytkl, že zcela ignorována byla výpověď svědkyně N. K.,

která popisovala charakteristiky obviněného včetně sexuálních anomálií či

naopak jeho normálnosti v sexuální oblasti a způsob jeho chování pod vlivem

pervitinu, a že revizní ústavní znalecký posudek Ústřední vojenské nemocnice –

Vojenské fakultní nemocnice Praha (dále též jen „ÚVN“) je v podstatě

nepřezkoumatelný. Konstatoval, že pakliže je jedním problematickým důkazem

(výpověď svědka J. F.) poměřována pravdivost a výpovědní hodnota dalších

důkazů, vzniká riziko vzniku ústavně zapovězené deformace důkazů (např. nálezy

Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1291/12, sp. zn. I. ÚS 3741/11). Právě takové

deformace se soudy nižších stupňů podle dovolatele nevyvarovaly.

11. Ke konkrétním zjištěním obviněný zdůraznil, že nebyl nikdo, kdo by jej

viděl a kdo by popsal, v jakém stavu byl v době, kdy měla být usmrcena

poškozená. Jedinou osobou, která byla s obviněným relativně krátce předtím, byl

svědek J. F., jehož výpovědi z přípravného řízení i z hlavního líčení dovolatel

ve svém podání v podrobnostech připomněl. Z výpovědi svědka z přípravného

řízení vyplynulo, že tento popsal obviněného v předmětné době jako extrémního,

nepříčetného, s psychotickými příznaky, kdy byl pod vlivem drog, přičemž takto

přestřeleného obviněného viděl poprvé. V hlavním líčení svědek svou výpověď

diametrálně změnil, což však soudy obou stupňů ignorovaly, s rozpory se

nevypořádaly a vycházely toliko z výpovědi učiněné v hlavním líčení, a

rezignovaly tak na svou povinnost zakotvenou v § 2 odst. 5 tr. ř. (srov.

rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 357/2009). V daných souvislostech

obviněný zmínil také skutečnost, že jeho případ byl medializován a odkázal na

článek „Posuďte vliv pervitinu, žádá advokátka expolicisty, jemuž hrozí

doživotí“, jehož obsahem bylo i konstatování, že se obviněný mohl dopustit

skutků ve stavu tzv. toxické psychózy. Svědek J. F. se ani v jedné ze svých

výpovědích v přípravném řízení ani náznakem nezmiňoval o jakékoliv toxické

psychóze, přesto jeden z dotazů v hlavním líčení k toxické psychóze směřoval a

svědek ji zmínil při své odpovědi na dotaz, v jakém stavu se obviněný dne 17.

11. 2018 nacházel. Z jeho výpovědi také vyplynulo, že svědek nečetl krimi

novinky a články o obviněném, podle dovolatele tak zůstává otázkou, jak svědek

vůbec přišel na téma toxické psychózy a jak věděl, že o ní má hovořit. Za

podstatné obviněný považoval také to, že svědek musel být opakovaně

předvoláván, a nakonec i předveden jako téměř poslední svědek v době, kdy

veškeré informace o trestním řízení byly dostupné na internetu. Ani o úchylkách

obviněného svědek v přípravném řízení nehovořil, přesto se o nich zmiňoval v

hlavním líčení poté, co v médiích vyšly články obsahující tvrzení PhDr. Petra

Weisse, Ph.D., o tom, jaké úchylky obviněný má.

12. Dovolatel dále s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo

791/2019 připomněl, že z výpovědi svědka mají význam jen skutečnosti jím

sdělené, nikoli svědkovy úsudky, hodnocení skutečnosti a dohady. Odvolací soud

konstatoval, že výpovědi svědka neprokazují, že si obviněný vzal extrémní

množství drogy. Uvedené považoval dovolatel za zavádějící, neboť nikdo

netvrdil, že si obviněný vzal extrémní množství drogy, nýbrž to, že byl výrazně

pod vlivem drogy, kdy shodné množství může mít v případě jiného produktu stejné

drogy jinou sílu dávky, což potvrdil i znalec Ing. Jaroslav Zikmund. V

souvislosti s věrohodností výpovědi svědka poukázal také na další rozpory v

jeho tvrzení ohledně údajné zprávy, v níž měl obviněný svědkovi psát, že zabil

svoji bytnou. K tomu zdůraznil, že z provedeného dokazování vyplynulo, že

žádnou svou bytnou nezabil. Podstatné rozpory jsou i v otázce, zda a případně

co měl údajně obviněný svědkovi psát, i tyto však soudy zcela ignorovaly.

Dovolatel se dále zabýval také možnou motivací ke křivé výpovědi svědka.

Poukázal na to, že se jedná o osobu trestně stíhanou, exekučně zatíženou a

osobu dlouhodobě užívající drogy, navíc z komunikace mezi ním a svědkyní A. J.,

vyplývá, že jí uváděl nepravdivé informace, které obviněného poškozovaly. I

tato svědkyně pak zpochybňovala věrohodnost tohoto svědka.

13. Za rozpornou označil také výpověď svědkyně O. Š., kterou soud

považoval za osobu, která s obviněným komunikovala poté, co usmrtil poškozenou.

Soud prvního stupně pod bodem 140. svého rozsudku uvedl, že se svědkyně, která

s obviněným měla komunikovat prostřednictvím zpráv dne 2. 5. 2019 po poledni,

nezmiňovala se o známkách zásadní intoxikace, obviněný takovou komunikaci

popřel, označený soud však jeho výpověď posoudil jako nevěrohodnou. Zdůraznil,

že z výpisu mobilního telefonu obviněného vyplynulo, že ze strany svědkyně mu

přišly předmětného dne po poledni dvě zprávy, na něž nebylo z jeho strany

reagováno. Jediný hovor mezi obviněným a svědkyní byl uskutečněn až ve 20:02:49

hod., kdy svědkyně volala obviněnému, přičemž hovor trval 41 sekund. Výpověď

svědkyně tak neodpovídá objektivně zachyceným údajům o telekomunikačním

provozu, a nelze tak uvěřit ani jejím tvrzením ohledně intoxikace obviněného.

Pokud jde o subjektivní dojmy, které svědkyně z hovoru s obviněným nabyla, pak

dovolatel opětovně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo

791/2019. K tomu, že svědkyně vypověděla, že když obviněného viděla večer dne,

kdy byla usmrcena poškozená, obviněný byl nervózní, uvedl, že jeho nervozita je

dobře vysvětlitelná tím, že měl po užití pervitinu bludy a halucinace a měl

pocit, že po něm někdo jde. Takový stav po pervitinu u obviněného ostatně

popsal i svědek O. H. a podobné jevy u něj zaznamenala poškozená V. K. při

skutku jí se týkajícího. Dále zdůraznil, že rozhovor se svědkyní proběhl až 16

hodin po skutku, není tak relevantní, že již podle svědkyně nevykazoval známky

závažné intoxikace, navíc za situace, kdy tato svědkyně ani nikdy dříve

nepoznala, že by obviněný bral drogy. Poukázal rovněž na teoretickou část

znaleckého posudku Ing. Jaroslava Zikmunda, z něhož vyplynulo, že hlavní

intoxikace zmizí za 8–24 hodin. Podle dovolatele tak z výpovědi svědkyně

nevyplývá nic relevantního ohledně stavu, v jakém měl být v době, kdy mělo

dojít k usmrcení poškozené.

14. Dovolatel dále vytkl, že lékařské vyšetření a odběr moči a krve mu byly

provedeny až dne 4. 5. 2019 cca ve 00:30 hod., tj. více než 40 hodin po době,

ve vztahu k níž bylo nutno posuzovat jeho stav (viz lékařské zprávy na čl. 834,

bod 81. rozsudku nalézacího soudu). Již tehdy uvedl, že po době události, která

byla stanovena na 2. 5. 2019 v 7:50 hod., nepožil žádnou drogu, přičemž ani z

žádného důkazu nevyplynulo, že by měl od této doby do svého zadržení dne 3. 5.

2019 v 17:00 hod. požít pervitin. Dovolatel dále připomněl závěry znalce Ing.

Jaroslava Zikmunda a jeho výpověď z hlavního líčení a opětovně zdůraznil, že

kupující drogy nikdy neví, jak silnou drogu si kupuje, proto považoval za zcela

irelevantní tvrzení soudů, že nebylo prokázáno, že si obviněný měl vzít

extrémní množství drogy.

15. Po připomenutí judikatury Ústavního soudu týkající se hodnocení znaleckých

posudků s důrazem na to, že v případě závažných skutkových rozporů a

pochybností o správnosti znaleckého posudku, které se nepodaří odstranit, musí

soud postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch

obviněného (např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06), dovolatel

konstatoval, že odvolací soud tuto judikaturu aplikoval na ústavní znalecký

posudek Psychiatrické nemocnice Bohnice (dále též jen „PNB“), další dva

znalecké posudky však přijal bez dalšího. S odvolacím soudem souhlasil, pokud

se jednalo o názor, že zásadní je otázka, zda se obviněný v době znásilnění

poškozené V. K. a usmrcení poškozené A. S. nacházel ve stavu toxické psychózy

nebo akutní intoxikace, v důsledku čehož mělo dojít k vymizení jeho ovládacích

schopností. V této souvislosti však zdůraznil, že v rámci hodnocení důkazu

znaleckým posudkem PNB soud kritizoval, že se znalci nezabývali racionalitou

jeho jednání, která s ovládacími schopnostmi nemá nic společného. Z hlediska

znaleckého zkoumání jeho stavu dovolatel vytkl, že k podání znaleckého posudku

nebyli přizváni znalci s příslušnou specializací z oboru psychiatrie

specializovaných na tzv. nealkoholovou toxikomanii (viz rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 56/2001), když z dokazování vyplynulo,

že obviněný měl být pod vlivem pervitinu a že se jakéhokoliv sexuálně

závadového jednání nedopouštěl střízlivý. Znalecký posudek z odvětví

psychiatrie, sexuologie a klinické psychologie doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny,

CSc., a prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., tak byl podán znalci bez příslušné

specializace a navíc byl zadán v počáteční fázi řízení, kdy obsahem spisu

nebyla podstatná část shromážděných důkazních prostředků, a také obsahoval

nepravdivé vstupní údaje, kdy např. na str. 4 tohoto znaleckého posudku je

uvedeno, že se měly v SMS komunikaci v mobilu posuzovaného najít mimo jiné také

konkrétní texty psané obviněným někomu, ačkoliv z provedeného dokazování

vyplývá, že žádné takové texty se v mobilním telefonu obviněného nalézt neměly

a že tyto texty měly být nalezeny v mobilním telefonu svědka O. H., na str. 5

je nesprávný přepis zprávy napsané obviněným, kdy místo tvrzení, že obviněný už

je schopný všeho, „…zabít ne, ale jinak jo“, je v posudku uvedeno „zabít je,

ale jinak jo“, na str. 4 je dále uvedeno, že obviněný měl svědkovi O. H. psát o

sexu s matkou, mj. že „poprvé měla čuráka v puse, myslím, že jsem jí hodně

změnil život, ale stálo to za to“, ačkoliv toto tvrzení se mělo vztahovat k

poškozené V. K., na str. 6 je uvedeno, že obviněný měl poškozenou J. K. zalehnout na lůžku a škrtit ji, přitom z jejího výslechu vyplynulo, že ji měl

jen přidržet, na str. 6 posudku pak bylo ve vztahu ke zprávám matce vynecháno,

že obviněný napsal, že jej mrzí ty řeči o zabíjení, že by jí nic neudělal. Z

uvedeného podle dovolatele vyplývá, že znalci nepřistupovali k vypracování

posudku objektivně a nestranně.

V této souvislosti dovolatel také připomněl své

vyjádření učiněné v hlavním líčení k průběhu samotného vyšetření s tím, že

vyšetření obviněného neprobíhalo způsobem, na jehož základě by bylo možno jej

označit za validní, což připustil i znalec doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc.,

který při svém výslechu hovořil o tom, že spolupráce s obviněným nebyla

ideální. Také vytkl, že v posudku je uvedeno pouze hodnocení výsledků

psychologických testů, samotné výsledky však chybí a postrádají tak

přezkoumatelnost. S odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To

68/2005, které se mj. vyjadřovalo k rozdílu mezi znalcem psychiatrem a

psychologem a postavení lékaře jako svědka a znalce, vytkl, že soud při

výslechu znalce prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., nerespektoval rozdíl mezi tím,

k jakým otázkám se může vyjadřovat lékař – psychiatr (MUDr.) a k jakým klinický

psycholog (PhDr.).

16. Dále pak dovolatel citoval výpověď znalce MUDr. Zvěřiny v hlavním líčení

dne 30. 10. 2020 a odbornou literaturu vydanou tímto znalcem, v níž uvedl, že

existují dvě základní podoby sexuálních vražd, kdy při prvé z nich je oběť

prudkým útokem skolena nebo přímo usmrcena a pak je s ní sexuálně manipulováno,

při druhé je oběť napadena, zastrašena, týrána, sexuálně exploatována a pak

teprve usmrcena (JAROSLAV ZVĚŘINA: Lékařská sexuologie. Univerzita Karlova v

Praze, Nakladatelství Karolinum, Praha 2012, s. 53). V tomto smyslu obviněný

připomněl, že na těle poškozené nebyly nalezeny žádné známky jakéhokoliv

sexuálního násilí či zneužití. Dovolatel připomněl i další část citované

publikace věnující se agresivnímu sadismu a způsobu napadání objektu, přičemž

dospěl k závěru, že pokud znalec diagnostikoval u obviněného agresivní

sadismus, pak popřel své vlastní odborné názory. Podle dovolatele znalec

vycházel ze zpráv, které měl psát obviněný, či z toho, co měli o obviněném

tvrdit někteří svědci, zejména ti drogově závislí, ale už se nezabýval tím, zda

tyto zprávy, resp. představy obviněného, odpovídají reálně provedeným činům či

se nejedná o fantasmagorie obviněného psané pod vlivem pervitinu, jak např.

uvedla svědkyně N. K. Z provedeného dokazování vyplynulo, že těchto zpráv byla

spousta po poměrně dlouhou dobu, přesto se po celou tuto dobu obviněný

nedopustil žádného brutálního sexuálního napadení žádné z žen tak, jak ve své

odborné literatuře uvádí znalec MUDr. Zvěřina. Dovolatel rovněž namítl, že

odvolací soud nijak nerozhodl o námitkách podjatosti vůči tomuto znalci s

ohledem na jeho postoje k deviantním pachatelům vražd.

17. Dovolatel namítl, že soud prvního stupně po zrušení a vrácení věci nesplnil

pokyn odvolacího soudu a pro vypracování revizního znaleckého posudku pro

přezkum posudku podaného znalcem doc. MUDr. Jaroslavem Zvěřinou, CSc., a prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph.D., a posudku podaného znaleckým ústavem PNB (který

byl podle jeho názoru bez vad, byl vypracován v závěru dokazování, správnými

metodami a obviněný při jeho vyšetření spolupracoval) nepřibral znalecký ústav

s příslušnou specializací, tj. mj. sexuologie a problematiky návykových látek,

ale toliko se specializací v odvětví psychiatrie a psychologie, kdy nedodržení

tohoto pokynu nijak nezdůvodnil (k tomu obviněný odkázal na rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 56/2001). Poukázal rovněž na

skutečnost, že znalecký ústav Ústřední vojenská nemocnice – Vojenská fakultní

nemocnice Praha ke zpracování revizního posudku nepřibral ani konzultanta s

příslušnou specializací, přičemž absence specializace se projevila zejména v

sexuologických závěrech. Samotný znalecký posudek považoval za

nepřezkoumatelný. Upozornil na nepravdivý údaj na str. 2 posudku, že obviněný

vlastní vyšetření odmítl, když ústav se po svém přibrání soudem ani nepokusil

učinit vyšetření obviněného. Pokud jde o podklady znaleckého posudku, ústav

vycházel mj. ze znaleckého posudku Ing. Jaroslava Zikmunda včetně závěru o

hladině metamfetaminu, nevycházel však z jeho výpovědi v hlavním líčení, v němž

korigoval své závěry s ohledem na v písemném posudku nesprávné stanovení data

skutku, čímž došlo k tomu, že ústav vycházel z hrubě zkresleného vstupního

údaje. Zavádějící byl podle jeho názoru i údaj, že znalec MUDr. Jiří Švarc,

Ph.D., měl vycházet především z výpovědi obviněného, když ve skutečnosti tento

znalec uvedl, že vycházel z výpovědi obviněného podporované výpovědí svědků, a

v hlavním líčení vypověděl, že vycházel z toho, jak obviněný a svědci popsali

jeho duševní stav. Podle dovolatele je zjevné, že znalci spis v podstatě

nečetli nebo nepracovali se všemi relevantními informacemi či je záměrně

ignorovali, neprovedli vlastní odborné posouzení a pouze kritizovali znalecký

posudek PNB a přitakali pouze těm znalcům, kteří se vyslovili pro diagnózu

sexuální deviace. K tomu poukázal na odbornou literaturu, podle níž revizní

znalec nejprve provede posouzení odborné otázky sám, a to včetně šetření a

výpočtů, teprve následně vyhodnotí rozdíl závěrů s posuzovaným posudkem a

důvody, které k rozdílům vedly (DÖRFL, L., KRYSL, A., LEHKÁ, M., VISINGER, R. Zákon o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech: komentář, C. H. Beck, 2021, 1. vydání, s. 252–253). Za zavádějící označil také tvrzení, že

znalci PNB směšovaly dvě diagnózy. Dále vytkl, že přestože znalcům nepřísluší

hodnocení důkazů, svou argumentaci stavěli právě na hodnocení výpovědi

obviněného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1337/2013). Podrobně

se dovolatel vyjadřoval také k obsahu a odborným závěrům revizního znaleckého

posudku, jemuž vytkl řadu pochybení, např.

že znalci nespecifikovali konkrétní

známky, tedy chování a jednání obviněného, které neukazují na psychózu, že

uvedli, že psychotické příznaky musí být objektivně prokázány, což podle

dovolatele nelze učinit, že znalci nepřiložili ke svým závěrům stran

diagnostiky vlastní úvahy, v závěru posudku uvedli nesprávnou formulaci

„schopnost rozpoznat společenskou nebezpečnost“ aj.

18. Obviněný považoval za podstatnou skutečnost, že znalci se shodli na závěru,

že metamfetamin vyvolává psychotické stavy, přičemž z dokazování vyplynulo, že

obviněný dne 2. 5. 2019 před usmrcením poškozené užil tuto látku, ale také že

není žádným pravidelným uživatelem drog, nýbrž sporadickým (znalecké závěry, že

obviněný byl pravidelným uživatelem nejsou v souladu s provedeným dokazováním,

když ani obviněný ani nikdo nikdy netvrdil, že by obviněný užíval drogy

pravidelně). MUDr. Petr Navrátil potvrdil, že u akutní intoxikace se vyskytují

psychotické fenomény, nebyl však schopen odpovědět na otázku, jaké má striktní

rozlišování diagnózy akutní intoxikace a psychotické poruchy způsobené

stimulancii dopady v praxi. Podle znalce ÚVN je klíčové, zda obviněný v době

mezi inkriminovaným jednáním a odběrem krve užil nějakou drogu. V tomto smyslu

obviněný zdůraznil, že je nutno vycházet v jeho prospěch, tedy ze skutečnosti,

že drogu v předmětné době neužil. Z tvrzení znalce MUDr. Petra Navrátila, že

není prokázáno, zda obviněný mezi činem a odběrem požil drogu, dovodil, že

znalci ÚVN nepracovali se soudním spisem.

19. Dovolatel rozporoval závěr znalců o racionalitě jeho jednání, považoval jej za

učiněný v rozporu s provedenými důkazy (např. pokud jde o racionalitu jednání

po usmrcení poškozené a snahu zahladit stopy činu, lze jen stěží hovořit o

racionalitě způsobu založení požáru vložením smotku textilie a hrnce s poklicí

do elektrické trouby zapnuté na 120 stupňů). Způsob, jakým se měl obviněný

snažit zahladit stopy, kdy požár nebyl založen u těla poškozené, ale v jiné

místnosti ve velkém domě v denní době, se nejeví jako racionální, ale naopak

jako zoufalství. Závěr soudů, že požár měl být založen za účelem zahlazení

stop, je ničím nepodloženou domněnkou. Pokud měl odvolací soud za to, že

obviněný poškozenou potkal náhodně, pak za rozporný považoval jeho závěr, že

měl mít obviněný objektivně promyšlený a racionální postup před činem. Podle

dovolatele tak není zřejmé, co racionálního měl dělat ve vztahu k usmrcení

poškozené mimo to, že řídil vozidlo, navíc z provedeného dokazování (úřední

záznam o pohybu vozidla, lokalizace mobilního telefonu, výpověď obviněného v

konfrontaci s výpovědí svědkyně O. Š.) vyplývá, že mohl být ve svém bytě

předtím, než byla usmrcena poškozená, a tuto mohl potkat náhodně poté, co

odcházel ze svého bytu. Podle obviněného z provedeného dokazování vyplývá, že

byl v bytě svědkyně O. Š. předtím, než měla být poškozená usmrcena, jinak by se

v jejím bytě našly krevní stopy např. od podrážek bot, minimálně tuto možnost

nelze vyloučit, stejně jako nelze potvrdit, že obviněný věděl, že poškozená má

být doma a že by se měl před činem ve svém bytě sbalit s ohledem na tuto

skutečnost. Ve vztahu k dalšímu racionálnímu jednání, které se mělo odehrávat

později, nejprve dovolatel poukázal na výpovědi znalců vztahující se k účinkům

akutní intoxikace a k odeznívání psychotických příznaků. Zdůraznil, že po činu

měl napsat zprávu svědkovi O. H., v níž se měl svěřit, co udělal, přičemž

údajná zpráva neodpovídá skutečnému stavu věci, tj. způsobu usmrcení poškozené,

navíc napsání takové zprávy policistovi nelze hodnotit jinak než jako zcela

iracionální. Také připomněl zprávu, kterou předmětného dne po poledni napsal

své matce, a to že se již probral a že si ponese následky. Zde obviněný

zdůraznil otázku, z čeho se měl probrat. Dovolatel v dané souvislosti podrobně

rozvedl další okolnosti, které měly rozporovat závěr o racionalitě jeho jednání

po činu a zdůraznil, že v jeho věci je podstatné, zda byl schopen se v důsledku

psychotických příznaků ovládnout, a vyjádřil nesouhlas s dalšími poznámkami

odvolacího soudu, z nichž tento dovozoval racionalitu (např. zbavení se

oblečení, kdy obviněnému není zjevné, kdy měl takto učinit, zda např. hodinu

před jeho zadržením, tj. 32 hodin po usmrcení poškozené, kdy už příznaky dávno

mít nemusel).

20. Za zcela nepřezkoumatelné označil závěry znalců ÚVN v otázkách sexuologie,

když tito odkazovali na závěry jiných znalců, aniž by doložili vlastní úvahy či

odborné závěry s tím, že nejsou sexuologové a nemají důvod nevěřit některým

znalcům. V souvislosti se znaleckými posudky zdůraznil zásadní problém

spočívající v tom, že ani znalci ÚVN, ani znalci MUDr. Zvěřina a PhDr. Weiss

nerozlišují mezi jednotlivými činy, kdy např. znalci diagnostikovali vydírání

poškozené V. K. jako útočně sadistické, přestože vydírání zveřejněním intimních

fotografií nemá s útočným sadismem nic společného. Stejně je tomu v případě

usmrcení poškozené A. S., které se nevymykalo jiným násilným usmrcením, a

znalci obviněnému přiznávají sexuální deviaci v důsledku psaní různých zpráv,

kterých však bylo hodně, zejména zpráv, které psal obviněný své matce, v nichž

však rovněž přiznával, že by nikdy nic takového neudělal, což je zřejmé i z

toho, že ji nikdy nezabil. Závěrem vytkl, že se odvolací soud nezabýval

námitkami obviněného vznesenými proti podjatosti znalců MUDr. Vlastimila

Tichého a MUDr. Petra Navrátila.

21. Za podstatné dovolatel považoval i to, že psychotické fenomény u akutní

intoxikace se nemusejí vyskytovat déle než 48 hodin. Mínil, že odvolací soud je

co do závěru, že z výpovědi svědka J. F. nevyplývají psychotické fenomény,

respektive bludy a halucinace, v rozporu se závěry znaleckého posudku PNB i s

tvrzením MUDr. Zvěřiny, který po přečtení této výpovědi svědka výslovně uvedl,

že psychotické fenomény nemůže vyloučit. Odvolací soud dále při kritice určení

výše hladiny metamfetaminu na základě přepočtu (odhadu) znalcem Ing. Jaroslavem

Zikmundem podle obviněného opominul, že obviněný měl dne 2. 5. 2019 užít

pervitin, při lékařském ošetření v jeho krvi pervitin byl nalezen a nebylo

prokázáno, že by v tomto mezidobí pervitin užil, a zároveň je tato doba v

rozmezí, v němž hladina naměřená dne 4. 5. může být pozůstatkem té z 2. 5.

Nelze tedy vyloučit, že takový odhad (výpočet) mohl odpovídat realitě, navíc i

z výpovědi znalců ÚVN vyplynulo, že psychotické fenomény nejsou závislé na

hladině pervitinu v krvi. Za validní tak nepovažuje tvrzení, že jediným důkazem

o tom, že jednání obviněného v době, kdy měla být usmrcena poškozená, bylo

ovlivněno psychotickými fenomény, zůstává výpověď obviněného učiněná v hlavním

líčení, kterou soudy považují za nevěrohodnou. S ohledem na výše uvedenou

akcentovanou racionalitu či iracionalitu jednání obviněného a skutečnost, že

jsou směšovány rozpoznávací (orientovanost v čase a prostoru, vědomost o

protiprávnosti atd.) a ovládací schopnosti, a zejména s ohledem na deformaci

důkazů nemohou obstát ani další závěry odvolacího soudu, že jednání obviněného

měla cíl a účel, což psychóza nemá. Závěrem dovolatel poznamenal, že si je

vědom, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění učiněných

soudy nižších stupňů, připomněl však judikaturu Ústavního soudu týkající se

principu presumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla in dubio pro reo a

práva na spravedlivý proces, při jejichž porušení Nejvyšší soud zasáhnout musí.

Obviněný uzavřel, že pakliže odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný byl v

době, kdy byla usmrcena poškozená ve stavu, kdy měl částečně zachovány ovládací

i rozpoznávací schopnosti, učinil tak v rozporu s provedenými důkazy, v

důsledku čehož se dopustil nesprávného právního posouzení tohoto skutku jako

trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 písm. i), j) tr. zákoníku, ačkoliv

měl skutek posoudit jako trestný čin opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku

z důvodu vymizení ovládacích schopností u obviněného v době činu.

22. Další své námitky obviněný zaměřil proti právnímu posouzení trestného činu

vraždy, konkrétně znaku usmrcení zvlášť surovým a trýznivým způsobem ve smyslu

§ 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku (část IV. dovolání).

23. Jde-li o zákonný znak „zvlášť trýznivý způsob“, odkázal na písemné

vyhotovení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního

lékařství, znalců MUDr. Jiřího Hladíka a MUDr. Markéty Kulvajtové, z něhož

vyplynulo, že k přesnému pořadí vzniku jednotlivých poranění se na základě

pouhého pitevního nálezu nelze jednoznačně vyjádřit a nelze se vyjádřit ani k

tomu, po jak dlouhou dobu a v jakém rozsahu byla u poškozené zachována

schopnost jednání a pohybu, tedy k délce obrany. Nejistotu určení, jaká zranění

byla způsobena první, a nejistotu délky útoku potvrdili znalci i v hlavním

líčení. Z posudku vyplynulo podle dovolatele v podstatě jen to, že smrtící rána

(do krku poškozené) byla tou poslední a tupá poranění vznikla před ránou

poškozené do krku. Za takové důkazní situace, kdy napadení poškozené nebyl

přítomen žádný svědek, se jeví jako možných několik variant útoku, kdy se vše

mohlo odehrát velmi rychle a není vyloučeno, že poškozená po krátkodobém

zápase, při němž utrpěla obranná zranění a následně utrpěla tupou ránu, po níž

ztratila vědomí, dále již útok nevnímala. Ostatně i z fotodokumentace pitvy

poškozené vyplývá, že obranná zranění byla ve velmi malém rozsahu. Dovolatel

tak nesouhlasil s tvrzením odvolacího soudu, že poškozená musela vnímat útok

tupým násilím celý. Konstatoval, že soudy znak vraždy spáchané zvlášť trýznivým

způsobem odvozovaly ze skutečnosti, že poškozená byla minimálně v počátečním

stadiu při vědomí (nalézací soud) či v době útoku ostrým nástrojem po vzniku

tupých poranění (odvolací soud), kdy měla cítit bolest a uvědomovat si

bezvýchodnost své situace s neodvratným koncem. Takové úvahy jsou však podle

názoru obviněného nesprávné, přičemž by vedly k závěru, že každá vražda, kdy je

oběť minimálně v počátečním stadiu při vědomí a je započato s jejím

usmrcováním, je vraždou spáchanou zvlášť trýznivým způsobem. K poznámce

odvolacího soudu, že i ve shodě se znalci lze uzavřít, že usmrcení poškozené

bylo provedeno zvlášť trýznivým způsobem, dovolatel uvedl, že znalci

nepovažovali usmrcení poškozené za zvlášť trýznivé, nýbrž toliko trýznivé a že

se jedná o závěr právní, který znalcům nepřísluší. Na základě provedeného

dokazování lze podle dovolatele možno uvažovat nejvýše o trýznivém způsobu

usmrcení, a to i v souladu s principem presumpce neviny a zásadou in dubio pro

reo. V daných souvislostech poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se

zabývala trestnými činy vraždy a při usmrcení poškozených podle obviněného

trýznivějším způsobem, které však nebyly posouzeny jako trestné činy vraždy

spáchané zvlášť trýznivým způsobem (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo

8/2019, 6 Tdo 185/2017, 4 Tdo 1004/2016).

24. Podle dovolatele nebyl naplněn ani znak „zvlášť surový způsob“ ve smyslu §

140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Konstatoval, že zranění způsobená ostrými

nástroji byla ve většině případů povrchní, kdy hluboké byly tři bodnořezné

rány, z fotodokumentace pitvy vyplynulo, že pokud se jedná o zranění způsobená

tupým násilím, samotná intenzita násilí nevedla k nápadnější devastaci těla

poškozené. O podříznutí hrdla se nejednalo, jak je evidentní z fotodokumentace

poškozené. K mechanismům vzniku zranění uvedl, že nebylo prokázáno, že by byl

kromě nožů použit šroubovák, a pokud se jedná o poranění způsobená tupým

násilím, zdůraznil, že znalci uváděli, jak mohla být zranění způsobena toliko

příkladmo, není tedy postaveno najisto, jak tomu skutečně bylo. Odvolací soud

si také podle dovolatele protiřečí, pokud měl za to, že obviněný mohl

poškozenou potkat náhodně na chodbě, na druhou stranu měl být před útokem na

poškozenou vybaven různými nástroji včetně nohy od židle, baseballové pálky či

násady, noži, šroubováky aj. Uzavřel, že způsob usmrcení poškozené nesl jistou

dávku surovosti, nelze jej však označit za natolik brutální, aby se v tomto

smyslu vymykal z běžného rámce trestných činů téhož druhu a že by se jednalo o

útok zvlášť surový.

25. Za absentující označil také znak vraždy spáchané ze zavrženíhodné pohnutky

ve smyslu § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku (část V. dovolání). Nejprve v

obecnosti připomněl, co lze podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo

1334/2008 považovat za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku. Soudy dospěly k závěru,

že se jednalo o sexuální vraždu. Opětovně poukázal na to, že znalci PNB a MUDr.

Zvěřina vraždu poškozené výslovně jako sexuální vraždu neoznačili, odvolací

soud pak dospěl k závěru, že vražda poškozené měla být v podstatě náhodnou.

Pokud měla být vražda poškozené vrcholem údajné sexuální deviace obviněného,

není podle jeho názoru jasné, proč si vybral náhodnou oběť. Nevyjasněné

zůstávají rovněž okolnosti, za nichž měla být vražda spáchána, resp. nebylo

prokázáno, co tomu bezprostředně předcházelo. Podle dovolatele se způsob

usmrcení poškozené nijak nevymykal jiným vraždám nedeviantních pachatelů bez

jakýchkoliv známek sexuálního násilí či zneužití. Za takové důkazní situace je

závěr o tom, že by útok na poškozenou mohl být motivován něčím jiným,

nepřípustnou spekulací. Podle dovolatele je podstatné, co věděl ohledně vlivu

drog na jeho chování. Nemohl vědět, že by pod jejich vlivem mohl někoho zabít,

když do té doby u něj žádné reálné vražedné sklony droga nevyvolávala, nadto z

žádného důkazu nevyplynulo, že by si drogu vzal proto, aby se pod jejím vlivem

dopouštěl jakéhokoliv sexuálního násilí. Sám uvedl, že byl na pervitinu

závislý, nebral jej tedy proto, aby se dopouštěl jakéhosi sexuálního násilí.

Přímý úmysl ve vztahu k požití drogy za účelem páchání sexuálního násilí, natož

pak vraždění, tak nebyl v žádném případě prokázán. Prokázáno podle jeho názoru

nebylo ani to, že by měl být srozuměn s tím, že v důsledku užití pervitinu by

někoho mohl usmrtit. Takový závěr nevyplývá z žádného důkazu kromě tvrzení

znalců z ÚVN, že sexuální vražda je vrcholem sadismu. I kdyby se připustilo, že

věděl, že se tak může stát, v žádném případě nelze hovořit o tom, že to rovněž

učinit chtěl.

26. Výhrady dovolatel vznesl i proti posouzení jeho jednání jako zločinu

obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku (část VI. dovolání). Měl za

to, že jeho jednání nevykazuje znaky předmětného trestného činu a rozhodná

skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

Dovolatel nejprve v teoretické rovině s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu

připomněl, jakými znaky je naplněna předmětná skutková podstata, zejména v

případě založení požáru v domě s více obyvateli (viz rozhodnutí Nejvyššího

soudu sp. zn. 6 Tdo 598/2010, sp. zn. 6 Tdo 329/2012-II-35, sp. zn. 6 Tdo

642/2016). Podle jeho názoru z popisu skutku nevyplývá, že by vydal v nebezpečí

života nebo těžké újmy na zdraví nejméně sedm osob tak, jak to vyžaduje

judikatura, když je zmíněn pouze počet evakuovaných osob z celého objektu a

dále blíže nespecifikované (alespoň počtem) přítomné osoby, které měly být

přímo ohroženy zplodinami hoření. Skutkovému zjištění tudíž podle dovolatele

nekoresponduje aplikovaná právní věta, kdy s ohledem na absenci znaků skutkové

podstaty předmětného trestného činu nemůže obstát odkaz na argumentaci

obsahující tento popis v odůvodnění rozsudku. Dovolateli není ani jasné, na

základě čeho dospěly soudy k závěru, že z objektu bylo prokazatelně evakuováno

81 osob. Nalézací soud uvedl, že seznam evakuovaných osob je uveden v úředním

záznamu na č. l. 208. Při porovnání s dalšími důkazy je však podle dovolatele

zjevné, že předmětný seznam, který vznikl dosud nezjištěným způsobem, rozhodně

nemůže být seznamem osob, které byly v době požáru ať již v domě na ul. XY či v

blízkosti tohoto objektu, když někteří ze svědků, např. J. P. či I. N., kteří

se na seznamu ocitli, při svém výslechu uvedli, že v době požáru v domě nebyli.

Ze seznamu je dále zjevné, že pouze u 11 osob je uvedeno „EVAKUACE“, avšak není

zřejmé, z jakého patra. Bližší informace neobsahuje ani odborné vyjádření HZS

hl. m. Prahy, z něhož mělo podle soudu prvního stupně vyplynout, že v rámci

hasebního zásahu a následného řešení události bylo z objektu evakuováno cca 80

osob. Soudům rovněž vytkl, že sice uvedly, že v důsledku šíření zplodin hoření

do celého objektu lze za přímo ohrožené osoby považovat zejména nájemníky

nacházející se na požárem zasaženém 3. nadzemním podlaží, jejichž bytové

jednotky přímo navazují na patrovou chodbu i na dotčenou bytovou jednotku, kdy

mohlo dojít ke škodám na zdraví a životech osob v té době přítomných v celé

obytné sekci, neuvedly však, kdo byl v té době přítomen v oné obytné sekci.

Podle dovolatele skutková věta postrádá také údaje o možných následcích na

životě a zdraví přítomných osob a údaje o druhu toxických plodin a jejich

koncentraci v jednotlivých částech domu. Podle názoru obviněného je z odborného

vyjádření HZS hl. m. Prahy zřejmé určité potenciální ohrožení obyvatel domu,

avšak k možným dopadům požáru na život a zdraví těchto lidí zmiňuje spíše

obecně formulované skutečnosti.

27. Odvolací soud podle dovolatele opomněl také dobu vzniku požáru, když tento

vznikl ve velmi frekventované denní době (po 8:00 hod. ráno) během pracovního

týdne na rušném místě na pražském sídlišti v domě obývaném velkým množstvím

nájemníků, kdy v takové době je vysoce pravděpodobné, že spousta obyvatel bude

v zaměstnání či ve škole a že pokud bude založen požár, na takto rušném místě

bude brzy zpozorován a bude přivolán hasičský záchranný sbor, což se také

stalo. Dodal, že při vzniku požáru nebyly použity žádné akceleranty hoření,

trouba ani nezačala hořet a nalezený granát byl dítěte a byl nefunkční, od

založení požáru do jeho uhašení došlo pouze k částečnému shoření sedací

soupravy a uplynuly řádově desítky minut. Uzavřel, že soudy se při činění

právního závěru nezabývaly všemi konkrétními okolnostmi případu a odborné

závěry nahradily laickými úvahami, co se mohlo stát, přičemž se nevypořádaly s

tím, kolik osob bylo v dané době přítomno a kolik jich bylo skutečně a

bezprostředně ohroženo a čím.

28. Dovolatel nesouhlasil ani s právní kvalifikací skutku pod bodem I. výroku o

vině rozsudku soudu prvního stupně jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1

alinea prvá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (část VII. dovolání). Stran

znaleckého zkoumání jeho duševního stavu odkázal na v dovolání již rozvedené

námitky ve vztahu k jiným skutkům. Dále zdůraznil, že z výpovědi obviněného i

poškozené vyplynulo, že byl v době spáchání činu pod vlivem pervitinu. Bez

významu je podle jeho názoru jakýsi e-mail, který měl psát svědkyni N. K. o

tom, že měl být v době tohoto skutku střízlivý, kdy tento e-mail naopak

potvrzuje ve spojení s výpovědí poškozené to, že texty, které obviněný psal,

nemohou být brány jako berná mince pro další posuzování jednání obviněného.

Akcentoval, že z výpovědi poškozené, tedy nejen z jeho výpovědi, dále

vyplynulo, že měl v době činu hovořit o lidech, kteří jej k předmětnému jednání

nutí, přičemž MUDr. Navrátil sám výslovně uvedl, že halucinace, kdy člověka

někdo k něčemu nutí, jsou nejčastějšími. S ohledem na uvedené je přesvědčen, že

jeho výpověď ve vztahu ke stavu, v jakém se nacházel v době, kdy měla být

poškozená znásilněna, nebyla nade vší pochybnost vyvrácena. Pokud soudy dospěly

k závěru, že v předmětné době měl částečně zachovány ovládací i rozpoznávací

schopnosti, učinily tak v rozporu s provedenými důkazy. Skutek měl být podle

jeho názoru správně posouzen jako trestný čin opilství podle § 360 odst. 1 tr.

zákoníku z důvodu vymizení jeho ovládacích schopností v době činu.

29. Další část dovolání obviněný věnoval rozporům ve skutkových zjištěních ve

vztahu k pachatelství vraždy poškozené A. S. s provedenými důkazy (část VIII. dovolání). Nesouhlasil s hodnocením důkazů soudy, které se opíraly především o

krevní stopy na obuvi obviněného. Podle názoru obviněného zajištěné miniaturní

stopy krve bez jakýchkoliv pochybností nesvědčí o tom, že byl pachatelem právě

on. S ohledem na poranění poškozené a množství krve v jejím bytě je zjevné, že

pachatel musel odejít z místa činu značně potřísněn krví a se zakrvácenými

podrážkami, a i podle MUDr. Hladíka by musely být na botách z přeťaté krkavice

stříkance. Je pak s podivem, že tento znalec vypověděl, že charakter krevních

stop na obuvi odpovídá zraněním poškozené. Poznamenal, že z provedeného

dokazování není jednoznačné, kde zůstaly boty obviněného, které měl toho dne na

sobě, zda tak bylo v bytě svědkyně O. Š. Přenos miniaturních kapek krve na boty

poškozené pak vysvětlil možným roznesením krve mimo byt poškozené poté, co bylo

tělo poškozené hasičským sborem vytaženo na chodbu před její byt, kdy hasiči

procházeli přes celý byt plný krve. Na místě se nacházeli také policisté,

přičemž z výpovědi svědka B. vyplynulo, že při evakuaci mu policista vtrhl do

pokoje a on měl pak našlapáno v pokoji. Podle dovolatele je možné, že stejným

způsobem policista vnesl stopy krve do bytu svědkyně O. Š., po němž volně

chodily její kočky, které si svědkyně k evakuaci nevzala. Pokud byly boty

obviněného v bytě této svědkyně, pak se mohla snadno krev poškozené dostat na

boty obviněného, čemuž by odpovídal minimální rozsah a latentnost krevních

stop, které na botách byly nalezeny, dokonce na místě, kam se při běžném

použití předmětné boty, zejména při napadení poškozené, nemohla krev dostat (v

místě, kde se bota nedotýká země). Krevní stopy se mohly na boty dostat i

později při návratu z evakuace. Soudy svůj závěr o vině obviněného stavěly také

na tom, že obviněný měl možnost dostat se na místo činu i přes uzamykatelné

dveře. K tomu dovolatel poznamenal, že z provedeného dokazování (výpověď svědků

P. Š. a O. Š.) vyplynulo, že poškozená prováděla rekonstrukci, zvala si do bytu

cizí lidi a ne vždy si chodila pro návštěvy před dům. Pachatelem tak mohl být i

někdo, kdo neměl klíče od domu a dveří na chodbě. Dalším důkazem mělo být, že

se obviněný měl v době činu vyskytovat na místě činu, přičemž soudy měly

vycházet primárně z výpovědi svědkyně O. Š., avšak pominuly, že svědkyně v

přípravném řízení uváděla jiné časové údaje ohledně toho, kdy byla venčit psa a

kdy zaznamenala kouř, přičemž s ohledem na prokázanou dobu, kdy volala hasičský

záchranný sbor (8:59 hod.), jsou přesnější její tvrzení z přípravného řízení,

že se domů vrátila před devátou hodinou (na rozdíl od údaje, že se domů vrátila

po půl deváté, který uvedla v hlavním líčení).

Obviněný také vyjádřil názor, že

výpověď svědkyně je třeba brát s určitou rezervou, když vypověděla, že v době

volání linky 112 byla chodba plná kouře a šel dým z bytu poškozené, přesto z

úředních záznamů policejních hlídek (první z nich se na místo dostavila v 9:06

hod.) vyplynulo, že tyto viditelný kouř z bytu nepozorovaly. Uvedenému pak

odpovídá i čas uvedený v odborném vyjádření HZS hl. m. Prahy, že doba vzniku

požáru je mezi 8:45 až 8:55 hod., čemuž odpovídají i závěry znalců z oboru

zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, kteří jako možnou dobu smrti

poškozené uvedli i dobu 8:40 hod. Podle dovolatele tak není vyloučeno, že by

doba vzniku požáru v bytě poškozené nebyla mezi 8:45 až 8:55 hod., kdy se

pachatel ještě nacházel na místě činu, což ale vylučuje, že tímto pachatelem

mohl být obviněný, když z úředního záznamu o vyhodnocení pohybu vozidla

podezřelého (č. l. 1024 a násl.) vyplynulo, že v 8:49:26 hod. bylo vozidlo

obviněného zachyceno automatickou kontrolou vozidel v Praze v ulici XY.

30. Pokud soudy považovaly za stěžejní důkaz viny obviněného zprávu zaslanou

svědkovi O. H., v níž mu měl sdělit, že poškozenou usmrtil, pak dovolatel

uvedl, že zpráva měla obsahovat přinejmenším zčásti nepravdivá tvrzení a že v

době, kdy měl tuto zprávu odeslat, se již jednalo o veřejně známou informaci,

navíc tato zpráva nebyla nikdy nalezena. O této zprávě navíc svědek vypovídal s

poznámkami, na rozdíl od jiných zpráv, o nichž hovořil spontánně. Tato zpráva

pak měla být zaslána přes profil na sociální síti, avšak z výpovědí svědků

vyplynulo, že obviněný používal jen jeden profil na síti Facebook, a to s

názvem M. K., kdy komunikace z tohoto profilu, včetně zpráv, kde obviněný

popisoval svoji trestnou činnost svědkovi O. H., jsou dohledány a jsou obsahem

spisu. Předmětná zpráva však mezi těmito nebyla. Za nevěrohodné považoval

tvrzení svědka, že obviněný měl mít nějaké dva profily a zprávu měl poslat

právě z jiného profilu, když z provedeného dokazování ničeho takového

nevyplynulo. Závěrem konstatoval, že pro jeho vinu nesvědčí ani absence

genetických, daktyloskopických či pachových stop obviněného v bytě poškozené, a

to ani na vražedných nástrojích. Závěr, že to byl právě obviněný, kdo usmrtil

poškozenou A. S., je tak ve zjevném rozporu s provedenými důkazy za současného

nerespektování principu presumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla in

dubio pro reo.

31. Dovolatel zpochybnil i splnění předpokladů pro uložení výjimečného trestu

(část IX. dovolání). Brojil proti výroku o uloženém trestu odnětí svobody v

trvání 28 let, podle jeho názoru nebyly splněny podmínky pro uložení

výjimečného trestu, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst.

1 písm. h), příp. i) tr. ř. Vytkl také, že měl být pro výkon trestu zařazen do

věznice s ostrahou, kde by byla jeho náprava lépe zaručena, čímž došlo k

naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Odvolací soud

dospěl k závěru, že vedle podmínky stanovené v § 54 odst. 1 tr. zákoníku byla

splněna podmínka pro možnost uložení výjimečného trestu stanovená v odst. 2

citovaného ustanovení, tj. že závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi

vysoká, přičemž soudy poukázaly na nepříznivé charakteristiky osoby obviněného

a styl jeho života. Podle dovolatele velmi vysokou závažnost spáchaného zvlášť

závažného zločinu nelze zdůvodňovat poukazem na osobu pachatele, která jinak

rovněž spoluurčuje povahu a závažnost trestného činu ve smyslu § 39 tr.

zákoníku, protože obzvláště ztížená možnost nápravy pachatele je dalším

samostatným hlediskem pro uložení výjimečného trestu vedle velmi vysoké

závažnosti spáchaného zvlášť závažného zločinu (srov. rozhodnutí Nejvyššího

soudu sp. zn. 8 Tdo 966/2019, bod 38.). Odvolací soud také nesprávně uvedl, že

obviněný měl spáchat 5 zvlášť závažných zločinů, 3 zločiny a 2 přečiny, ve

skutečnosti se však mělo jednat o 5 zvlášť závažných zločinů (jeden ve stadiu

pokusu), 2 zločiny a 2 přečiny. Ze zmíněných zvlášť závažných zločinů (vyjma

trestného činu vraždy) jsou dva zločiny v základních skutkových podstatách bez

jakéhokoliv závažnějšího zranění, v případě zvlášť závažného zločinu loupeže

dokonce bez téměř jakéhokoliv zranění a 2 znásilnění na dospělých osobách ve

druhém odstavci dané skutkové podstaty bez způsobení těžké újmy na zdraví. Byť

se tedy jedná o zvlášť závažné zločiny, nelze je podle názoru dovolatele

všechny stavět na stejnou roveň. Odvolací soud při svém popisu jednání

obviněného i popisu samotného obviněného pod body 105. a 106. svého rozsudku o

obviněném hovořil o jako zcela příčetné bezcharakterní osobě, na druhou stranu

opominul, že souhlasí ohledně duševního stavu obviněného s tím, že obviněný

trpí duševní poruchou ve smyslu sexuální deviace s podstatně sníženými

ovládacími schopnostmi a závislostí na návykových látkách.

32. S poukazem na mimořádnost výjimečného trestu odnětí svobody dovolatel

poznamenal, že mu vedle výjimečného trestu byla uložena rovněž ochranná léčení

v ústavní formě, vedle nichž se trest odnětí svobody ve výměře 28 let jeví jako

zcela extrémní a nepřiměřený. Podle názoru obviněného je taková míra

pravděpodobnosti resocializace obviněného velmi vysoká, když podle znaleckého

posudku PhDr. Weisse je pravděpodobnost resocializace obviněného více než 80%

za předpokladu ústavní léčby. Obviněný měl také za to, že čím delší je doba

strávená ve vězení, tím je složitější resocializace. Jeho dlouhodobá izolace

jde tedy proti účelu a smyslu trestu. K samotnému výkonu trestu uvedl, že je v

jeho případě možné využít moderačního práva podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku,

když veškerá činnost byla páchána pod vlivem pervitinu, bez jehož vlivu je

obviněný bezproblémový. Pakliže odvolací soud ve svém rozsudku pod bodem 39.

uvedl, že není pochyb o tom, že pokud je obviněný odstřižen od drog a styku se

ženami, lze předpokládat dobré chování, není obviněnému zřejmé, jaký vliv to má

na skutečnost, zda lze docílit nápravy obviněného ve věznici se zvýšenou

ostrahou nebo s ostrahou, když obviněný do doby odsouzení rozsudkem odvolacího

soudu vykonával trest odnětí svobody ve věznici s ostrahou naprosto

bezproblémově včetně plnění programu zacházení a žádné drogy nebral.

33. Obviněný zpochybnil i uložení ochranného léčení sexuologického v ústavní

formě (část X. dovolání). V této souvislosti s argumentem absence zákonných

podmínek pro uložení tohoto ochranného léčení odkázal na dovolací důvod uvedený

v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Připomněl, že pro uložení ochranného léčení z

důvodu podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je nutné kumulativní splnění

dvou podmínek, a to existence duševní poruchy u pachatele trestného činu a

nebezpečnost jeho pobytu na svobodě. S poukazem na provedené znalecké posudky

zdůraznil, že z lékařského hlediska není shoda na tom, zda trpí duševní

poruchou sexuologickou a že by se mělo jednat o sexuální deviaci typu útočného

sadismu. Konstatoval, že z provedeného dokazování vyplynulo, že bez ohledu na

to, zda trpí nějakou duševní poruchou sexuologickou, trestné činnosti se měl

dopouštět výhradně ve stavu vyvolaném duševními poruchami způsobenými

návykovými látkami. V takovém případě však přichází v úvahu toliko ochranné

léčení protitoxikomanické, neboť není zřejmé, jak by ochranné léčení

sexuologické řešilo problém obviněného s návykovými látkami. K otázce

nebezpečnosti pobytu obviněného na svobodě uvedl, že tuto je třeba posuzovat

podle stavu existujícího v době rozhodování soudu o ochranném léčení. Znalci

PNB jednoznačně konstatovali, že jediné, co obviněného činí nebezpečným, je

užívání drog. Jelikož obviněný již přes 4 roky od drog abstinuje, není

nebezpečný. Znalci rovněž konstatovali, že obviněný je schopen abstinovat a

abstinovat chce, tj. neuvedli žádný konkrétní důvod, proč by obviněný neměl být

nebezpečný toliko za předpokladu, že absolvuje léčení.

34. Dovolatel dále zdůraznil, že ukládání ochranného léčení je ovládáno zásadou

přiměřenosti, která není splněna v případě, že nebezpečí pro zájmy chráněné

trestním zákonem od pachatele aktuálně nehrozí či není dostatečně konkrétní

nebo postrádá nezbytnou míru reálnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7

Tdo 98/2013). Podmínka spočívající v nebezpečnosti pobytu obviněného nebyla

podle dovolatele splněna, proto není možné uložit ochranné léčení sexuologické.

S ohledem na uložený trest odnětí svobody podle jeho názoru postrádá smysl

ústavní ochranné léčení a namísto něj mělo být uloženo léčení ambulantní, kdy

by obviněný mohl léčbu podstoupit již v průběhu výkonu trestu. Obviněný shrnul,

že zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení stanovené v § 99 odst. 2

písm. a) tr. zákoníku nebyly splněny a nemělo mu být ukládáno ochranné léčení v

ústavní, nýbrž nejvýše v ambulantní formě.

35. Výrokům o náhradě nemajetkové újmy poškozeným AAAAA, J. S. a M. P.

dovolatel vytýkal nedostatečnou odůvodněnost a neprovedení náležitého

dokazování okolností rozhodných pro výši nemajetkové újmy (část XI. dovolání).

Podle dovolatele měl být poškozený AAAAA se svým nárokem odkázán na řízení ve

věcech občanskoprávních, když nebylo jednoznačně prokázáno, že by byl osobou

blízkou zemřelé poškozené. Obviněný rozvedl konkrétní skutková zjištění a

uzavřel, že tato otázka je sporná a měla by být předmětem podrobnějšího

dokazování, když samotná pěstounská péče takový vztah bez dalšího založit

nemůže. Přitom, jak již konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS

2844/14, pro výši náhrady je kvalita vzájemného vztahu v případě úmrtí osoby

blízké klíčová. Stejně tak měla být na řízení ve věcech občanskoprávních podle

názoru dovolatele se svým nárokem za účelem provedení dalšího dokazování,

týkajícího se kvality vzájemného vztahu, odkázána poškozená M. P., sestra

poškozené A. S. Jí uplatněný nárok se opírá v podstatě toliko o tvrzení samotné

poškozené, které je však pro posouzení kvality vzájemného vztahu zcela

nedostatečné a nehodnověrné. Její tvrzení o tom, jak si byly blízké podle

dovolatele nemohou obstát s ohledem na výpověď AAAAA, který uvedl, že poškozená

M. P. chodila k poškozené A. S. jen příležitostně, a výpověď pana P., který

uvedl, že poškozená A. S. neměla s M. P. dobrý vztah. Poškozená J. S. měla být

rovněž odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních v té části, která se

nevztahovala k náhradě týkající se zemřelého poškozeného S., neboť se jednalo o

pouhou švagrovou poškozené, žádný bližší rodinný vztah prokázán nebyl a sám

nalézací soud konstatoval, že neměl dostatek podkladů, aby mohl zhodnotit,

nakolik byl vztah mezi touto poškozenou a poškozenou A. S. silný, a přiznat

uplatněný nárok v plné výši.

36. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil

rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2023, č. j. 7 To 9/2023-3964, aby

podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí na toto

rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením

došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř.

přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a

rozhodnout.

37. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní

zástupce“) v zevrubném vyjádření k dovolání obviněného po připomenutí

argumentace dovolatele předně poznamenal, že dovolání obviněného je doslovným

opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s

níž se oba soudy nižších stupňů již správným způsobem vypořádali. K tomu s

odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podotkl, že v takovém případě lze

dovolání odmítnou jako zjevně neopodstatněné.

38. K námitkám proti učiněným skutkovým zjištěním státní zástupce akcentoval,

že soud prvního stupně realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen

pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování

skutkových závěrů, přičemž svým povinnostem dostál i odvolací soud. Hodnocení

provedených důkazů oběma soudy je přitom logické a přesvědčivé a nelze mu podle

státního zástupce ničeho vytknout, už vůbec vadu zjevného rozporu rozhodných

skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených

důkazů.

39. Stran otázky příčetnosti obviněného, jíž ve svém dovolání věnoval největší

penzum pozornosti, státní zástupce poukázal na ve věci obstarané a provedené

znalecké posudky a jejich závěry, jakož i na zjištěný průběh událostí, kdy z

provedených důkazů vyplývá zcela jednoznačně promyšlený a racionální postup

obviněného před činem, v době jeho páchání i po něm. Připomněl, že pokud jde o

jednání pod bodem III., obviněný přinejmenším zahlazoval stopy založením

požáru, ze svého bytu si odnesl finanční prostředky a o své přítomnosti v bytě

uváděl bytné, svědkyni O. Š., nepravdivé údaje. Současně taktéž racionálně

komunikoval se svědky prostřednictvím telefonu, přičemž svědku O. H. dokonce

odeslal zprávu v tom smyslu, že někoho zabil. V této souvislosti mu k průběhu

usmrcení sdělil informace, které korespondovaly s objektivně zjištěnými

skutečnostmi a jež mohl znát jen pachatel. S některými svědky – konkrétně s O.

Š. – jednal i osobně bez zásadních projevů ovlivnění návykovou látkou, rovněž

na internetu vyhledával informace o daktyloskopii a požárech, přičemž nedlouho

po činu kontaktoval advokátku a psal jí SMS, ve které zmiňoval pervitin a

vraždu. Celkově shrnutý časový snímek průběhu událostí z 1. 5. 2019 na 2. 5.

2019 vylučuje, aby akutní intoxikace, respektive její psychotické příznaky,

nejenže mohly tak rychle odeznít, aniž by to zanechalo stopy, ale aby samotný

trestný čin spáchaný dne 2. 5. 2019 mezi 8:00 až 8:30 hod. fakticky provázely,

respektive mu předcházely. Státní zástupce připomněl, že dovolatel v čase 4:25,

6:03, 6:29, 7:12, 7:23 a v 9:18 hod. celkem sedmkrát komunikoval

prostřednictvím SMS se svou matkou, zhruba kolem 8.30 hod. dále psal svědku J.

F. přes Whatsapp s tím, že s ním chce ještě něco podniknout, za účelem zakrytí

stop v bytě poškozené A. S. dále na dvou místech založil požár, kvalifikovaně

se zbavil svého oblečení pravděpodobně kontaminovaného biologickými stopami z

bytu zavražděné, přičemž z bytu svědkyně O. Š. si vzal peníze. Na místo činu

také v bezprostřední časové návaznosti na dobu usmrcení A. S. přijel a poté z

něj odjel automobilem. Všechna tato konkrétní jednání včetně dalších zjištění

svědčí podle státního zástupce o tom, že dovolatel byl zjevně orientován, a lze

tak odmítnout názor, že by cokoli v té době činil pod vlivem bludů či

halucinací. Pokud přitom tyto okolnosti znalecký posudek Psychiatrické

nemocnice Bohnice nehodnotil, pak je podle státního zástupce nutno jej označit

za vadný, a to co se týče opatřování podkladů, přípravy a průběhu znaleckého

zkoumání, věrohodnosti teoretických východisek i spolehlivosti metod a způsobu

vyvozování závěrů znalců.

40. Ve shodě se soudy nižších stupňů tak státní zástupce uzavřel, že na základě

dvou ve věci podaných a objektivních znaleckých expertíz bylo spolehlivě

prokázáno, že obviněný jako pachatel činu pod bodem III. napadeného rozsudku

neměl vymizelé rozpoznávací ani ovládací schopnosti, a tedy byl pachatelem

příčetným, což platí i ohledně skutku pod bodem I. Za této situace považoval za

zcela bezpředmětnou otázku zaviněného přivedení se dovolatele do stavu

nepříčetnosti. K problematice duševní poruchy obviněného v podobě sexuální

deviace typu útočného sadismu konstatoval, že na té se (vyjma MUDr. Jiřího

Švarce, Ph.D.) shodli všichni ve věci činní znalci a není tudíž žádný důvod

zpochybňovat tyto závěry s odkazem na dovolatelem namítanou chybějící

kompetentnost a odbornost znalců zpracovávajících znalecký posudek Ústřední

vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha.

41. Za správná považoval státní zástupce i skutková zjištění prokazující

pachatelství dovolatele na jednotlivých skutcích. Pokud jde o pachatelství

skutku pod bodem III., vůči němuž je obhajoba dovolatele především zaměřena,

pak připomněl, že závěr o vině obviněného spolehlivě vyplynul z propojeného

řetězce nepřímých důkazů, zejména kamerových záznamů z příjezdu a odjezdu

obviněného na místo a z místa činu, lokalizace jeho mobilního telefonu,

krevních stop poškozené na botách obviněného, výpovědí svědků a SMS zaslané

krátce po činu jeho obhájkyni. Nepřisvědčil ani spekulacím dovolatele, který

přednesl různé (soudy však vyloučené) způsoby přenosu krevních stop na jeho

obuv. Připomněl, že na základě odborného vyjádření z oboru kriminalistika –

odvětví biologie, genetika, daktyloskopie, mechanoskopie a chemie bylo

prokázáno mimo jiné to, že krev poškozené byla nalezena na špičce a nártu pravé

boty a na jazyku levé boty náležejících právě dovolateli. Dovolatelem

předestřené teorie o způsobech, jakými se krevní stopy na obuv mohly dostat,

státní zástupce ve shodě se soudy hodnotil jako nereálné a naprosto

spekulativní. S ohledem na to, že i z dalšího provedeného dokazování vyplývá

jednoznačný závěr, že krev poškozené se nemohla dostat na boty obviněného jindy

než v době samotného činu, považuje státní zástupce tento důkaz za stěžejní,

neboť svědčí o tom, že to byl právě obviněný, kdo se nacházel v přítomnosti

poškozené v době, kdy krvácela. Alternativní varianta průběhu skutkového děje,

která by eventuálně mohla vést k pochybnostem o vině obviněného, musí být možná

a uvěřitelná, což v aktuálně posuzovaném případě není. Zdůraznil také, že

charakter krevních stop na obuvi, jimiž byly kapky, podle znalce MUDr. Jiřího

Hladíka odpovídá vzniklým zraněním poškozené a charakteru jejího krvácení.

42. Pro úplnost doplnil, že nezpochybnitelná je také účast obviněného na

jednání pod body I. a II., v nichž je usvědčen především výpovědí poškozené,

kterou lze označit za věrohodnou, neboť poškozená neměla důvodu obviněnému

škodit a neznala detaily jeho další projednávané trestné činnosti, což podle

státního zástupce vylučuje, aby se domlouvala s ostatními oběťmi sexuálně

motivovaného násilného jednání obviněného, navíc její výpověď byla ucelená,

spontánní a dostatečně konzistentní po celou dobu trestního řízení, a to přes

některé drobné a pro podstatu věci bezvýznamné časové a místopisné nejasnosti,

které byly důsledkem popisu události až s velkým časovým odstupem. Výpověď

poškozené je pak podložena zprávami odeslanými obviněným, jakož i svědectvím

matky poškozené a vyjádřeními některých svědků, kteří nezávisle na sobě

popisovali, kterak se jim dovolatel svěřil se znásilněním poškozené.

43. Konstatoval, že učiněná (správná) skutková zjištění byla stěžejní i pro

uložení trestu a ochranného opatření a formulaci adhezního výroku. V tomto

ohledu poznamenal, že dovolatel zjevně přehlíží, že provedené důkazy hodnotí a

skutková zjištění formuje výlučně soud a že vytýkaný zjevný nesoulad nemůže být

založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů v

návaznosti na vyhodnocení provedených důkazů přiklonily k verzi uvedené v

obžalobě. Dojít proto nemohlo ani k porušení zásady presumpce neviny a principu

in dubio pro reo.

44. Státní zástupce se dále věnoval podmínkám naplnění důvodu dovolání podle §

265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud jde o zpochybnění naplnění objektivní

stránky trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr.

zákoníku, kteroužto výtku lze pod deklarovaný důvod dovolání podřadit, pak

uvedl, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že příčetný a tedy trestně

odpovědný dovolatel v návaznosti na krátce předtím spáchané jednání pod bodem

I. výroku rozsudku nalézacího soudu, v úmyslu zakrýt svoji sexuálně motivovanou

násilnou trestnou činnost a zamezit tak trestnímu oznámení, trestnímu stíhání

své osoby a případnému postihu, využil tíživé situace poškozené coby oběti

trestného činu a na její mobilní telefon zaslal tři fotografie pořízené jím v

průběhu znásilnění její osoby, na kterých byly zachyceny pohlavní orgány,

odhalený hrudník a nahé tělo poškozené. Tyto fotografie doprovodil zprávami

obsahujícími vulgární urážlivé výrazy směřující na její osobu a výhružkami

spočívajícími v tom, že předmětné intimní fotografie budou v případě oznámení

znásilnění orgánům činným v trestním řízení odeslány do jejího zaměstnání a

dalším blízkým osobám, čímž jí zničí život. Znakem pohrůžky jiné těžké újmy

byla v tomto případě právě jednoznačně vyjádřená – a nikoli jen poškozenou

nesprávně subjektivně interpretovaná – hrozba rozeslání a zveřejnění jejích

intimních fotografií, která byla prostředkem k dosažení cíle ve smyslu nepodání

(opomenutí podání) trestního oznámení na obviněného a vyloučení jeho trestního

stíhání. Dovolatel tak svým jednáním evidentně naplnil skutkovou podstatu

zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.

45. Nepřisvědčil ani námitce, že zjištěný skutkový stav by tak či tak

neodůvodňoval závěr, že trestný čin vraždy byl spáchán zvlášť surovým a

trýznivým způsobem ve smyslu ustanovení § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, a

ztotožnil se s argumenty přednesenými soudy nižších stupňů. Uvedl, že znalci z

oboru soudního lékařství byla vyloučena obhajoba dovolatele, v jejímž rámci

uváděl, že poškozená po krátkém zápase, při němž utrpěla obranná zranění, mohla

utrpět tupou ránu, po níž ztratila vědomí a dále již útok nevnímala. Ze

znaleckého posudku naopak vyplynulo, že minimálně útok tupým násilím musela

poškozená vnímat celý, neboť v době následného útoku ostrým nástrojem se ještě

bránila, o čemž nepochybně svědčí zjištěné známky obrany, tedy povrchové i

hlubší řezné rány na hřbetech obou rukou. Poškozená tedy evidentně kladla odpor

ještě i v první fázi druhého útoku ostrým nástrojem a přinejmenším do tohoto

okamžiku musela cítit bolest a uvědomovat si bezvýchodnost své situace s

neodvratným koncem, zejména útočil-li proti ní o generaci mladší, fyzicky

zdatný muž. Podle názoru státního zástupce se tudíž lze ztotožnit se soudy v

tom, že usmrcení poškozené bylo provedeno zvlášť trýznivým způsobem, jehož

teoretický výklad ve svém vyjádření rovněž připomněl. Shodný závěr pak platí i

v případě naplnění znaku vyjádřeného spácháním činu zvlášť surovým způsobem,

neboť se jednalo o útok déletrvající s opakovaným střídáním různých mechanismů,

kdy tento znak kvalifikované skutkové podstaty zločinu vraždy byl nepochybně

naplněn již s ohledem na samo množství zasazených ran a střídání dvou

mechanismů, které svědčí o mimořádné a neobvyklé surovosti útoku.

46. Za neopodstatněnou považoval státní zástupce také výtku, že obviněný

nenaplnil znaky trestného činu vraždy ze zavrženíhodné pohnutky ve smyslu § 140

odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Připomněl, že obviněný potvrdil, že bez užívání

návykových látek neměl v rámci svého sexuálního života žádné nestandardní

potřeby. Z provedeného dokazování současně vyplynulo, že si byl vědom toho, že

po požití návykové látky se u něj probouzí zájem o nestandardní aktivity, a

věděl, že drogy na něj v tomto směru působí odbrzďujícím způsobem, v rámci

čehož se v těchto momentech dopouštěl násilného jednání se sexuálním podtextem.

Při vědomí deliberačního účinku drogy tak v situaci, kdy drogu opět požil, v

podstatě chtěl, aby u něj tento stav droga vyvolala a aby mohl následně ukojit

své sexuální potřeby vyplývající ze zjištěné sexuální poruchy. Uzavřel, že

podstatným faktorem pro vraždu poškozené tudíž nebyla výhradně existující

sexuální porucha, neboť on sám si byl s ohledem na své předchozí zkušenosti

plně vědom, jaké pocity v něm aplikace návykové látky vyvolává a jaké důsledky

pro něj má. Jeho pohnutka k usmrcení poškozené tak byla ovlivněna kombinací

aplikace návykové látky, která následně odbrzdila jeho sexuálně násilné

chování. Konstatoval, že právě tento přístup a postoj obviněného rozvíjející se

v předchozích násilných, sexuálně motivovaných atacích vůči ženám a v jeho

gradujících představách, svědčí o absolutní neúctě dovolatele k hodnotě

lidského života, o jeho bezcitnosti, nemorálnosti, sexuální zvrácenosti a

zvrhlosti, a soudy proto dospěly k odůvodněnému závěru, že trestný čin vraždy

spáchal ze zavrženíhodné pohnutky.

47. Stejně tak označil za neopodstatněnou námitku zpochybňující, že by

založením požáru s ohledem na související okolnosti mohly být naplněny znaky

zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku. Obecně uvedl, že

záměrným způsobením požáru ve třetím patře obytného dvanáctipodlažního domu lze

nepochybně vyvolat obecné nebezpečí ve smyslu § 272 tr. zákoníku, neboť pro

šíření požáru je v takovém prostředí typická živelnost a neovladatelnost

průběhu událostí, při nichž je vznik poruchy závislý na nahodilých okolnostech,

vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob. Zdůraznil okolnosti, za

nichž byl spáchán v této věci projednávaný čin, a skutečnost, že k rozšíření

požáru nedošlo jen díky oznámení požáru svědkyní a následnému zásahu hasičů,

avšak při pozdějším příchodu svědkyně a pozdějším oznámení by rozšíření požáru

reálně hrozilo, s čímž obviněný musel být nejméně srozuměn. I přes včasné

oznámení však byly v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví vydány osoby

bydlící v uvedeném domě v důsledku akutního šíření kouřových zplodin, které se

mohou šířit mnohem rychleji než samotný požár a jimiž může dojít k intoxikaci

zasažené osoby, zvláště v uzavřených prostorách jako jsou právě panelové domy,

a následně může dojít k nenávratnému poškození dýchacích cest, případně bez

včasného zásahu záchranných složek až ke smrti člověka. Zdůraznil, že seznam

evakuovaných nabízí přesvědčivý podklad pro určení počtu osob nacházejících se

v domě, a tedy osob ohrožených oněmi kouřovými zplodinami, případně požárem

samotným. Seznam osob zastižených v objektu čítá celkem 81 lidí, tedy více jak

desetinásobek jedinců požadovaných pro naplnění znaků této skutkové podstaty,

což je pro tak velký dům i v ranních či dopoledních hodinách předvídatelné i z

hlediska vnímání, respektive srozumění žháře. Podotkl, že nedostatkem

vylučujícím případné odsouzení obviněného pro trestný čin obecného ohrožení

přitom nemůže být ani absence jmen ohrožených a evakuovaných osob ve skutkové

větě odsuzujícího rozsudku.

48. S argumenty odvolacího soudu se státní zástupce ztotožnil, i pokud jde o

naplnění podmínek pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody. Připomněl, že

pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody za zvlášť závažný zločin, u něhož

to trestní zákoník ve zvláštní části výslovně dovoluje, je nutno, aby došlo k

naplnění alespoň jedné z podmínek uvedených v § 54 odst. 2 tr. zákoníku, tj.

závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost

nápravy pachatele je obzvlášť ztížena. Odvolací soud zde dospěl k závěru, že

byla splněna podmínka, že závažnost zvlášť závažného zločinu byla velmi vysoká.

Stejně jako dovolatel konstatoval, že jestliže okolnost, pro kterou by měla být

závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu hodnocena jako velmi vysoká, je

zákonným znakem trestného činu, nelze k této okolnosti opětovně přihlížet i z

hlediska ustanovení § 54 odst. 2 tr. zákoníku. Svůj závěr o naplnění zmiňované

podmínky pro uložení výjimečného trestu však odvolací soud odůvodnil vedle

nepříznivé charakteristiky osoby obviněného a stylu jeho života správně tím, že

způsob provedení činů, za něž byl odsouzen a za které mu byl ukládán trest,

svědčí o naprosté bezcharakternosti dovolatele a úplné lhostejnosti k obecným

zájmům chráněným trestním zákoníkem. Jeho jednání označil za zcela

bezskrupulózní, kdy jednal naprosto bez zábran ve snaze uspokojit své nízké

pudy, přičemž nebral v úvahu možné způsobené následky na jeho obětech. Zvlášť

závažný zločin vraždy spáchal v místě, kde by poškozená měla díky domovní

svobodě požívat pocit zvýšené ochrany a bezpečí a kde ji nedal šanci na

jakoukoli obranu či útěk. Nadto zdůraznil, že trest mu byl ukládán jako

souhrnný za více trestných činů, a to za vícero zvlášť závažných zločinů a

zločinů, jakož i dva přečiny, kdy typová závažnost jeho jednání byla značně

vysoká. Již z tohoto výčtu a rovněž ze samotné právní kvalifikace jednotlivých

skutků je podle státního zástupce evidentní, že v neprospěch dovolatele hovoří

současné naplnění více okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby tam,

kde jsou stanoveny alternativně pro možnost uložení výjimečného trestu za

zvlášť závažný zločin, za který lze uložit výjimečný trest. Takový zločin navíc

spáchal v souběhu s větším počtem jiných úmyslných trestných činů. Všechny tyto

skutečnosti pak podle názoru státního zástupce ve svém souhrnu ukládání

výjimečného trestu za podmínek § 54 odst. 2 tr. zákoníku zcela odůvodňují.

49. K výtce dovolatele zaměřené proti naplnění podmínek pro uložení ochranného

léčení sexuologického v ústavní formě státní zástupce uvedl, že tuto dovolatel

ve své podstatě založil na námitkách vycházejících ze zpochybnění učiněných

skutkových zjištění. Jako taková se tedy míjí s uplatněným dovolacím důvodem

podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. K argumentaci dovolatele uvedl, že situace

je naprosto odlišná, než jak ji dovolatel prezentoval, neboť v jeho případě

byla diagnostikována také sexuální deviace, přičemž trestné činnosti se sice

dopouštěl pod vlivem návykové látky, její užití však současně odbrzdilo jeho

sexuálně motivované násilné jednání. Pod zmíněný dovolací důvod lze podle

přesvědčení státního zástupce podřadit pouze námitky vztahující se k uložení

ochranného léčení, v jejichž rámci v reakci na dobu uplynuvší od spáchání

skutků a abstinenci od návykových látek zpochybnil nebezpečnost své osoby pro

společnost a současně tvrdil, že by eventuálně postačovalo uvedené ochranné

léčení pouze v jeho ambulantní formě. Tyto námitky však shledal

neopodstatněnými, když ze znaleckých posudků posuzujících duševní stav

obviněného a z dobrozdání všech znalců (vyjma osamoceného názoru MUDr. Jiřího

Švarce, Ph.D.) jednoznačně vyplynulo, že obviněný je osobou, jejíž pobyt na

svobodě bez léčení je vysoce nebezpečný. Připomněl, že u dovolatele byla vedle

dlouhodobého užívání pervitinu zjištěna sexuální deviace typu útočného sadismu,

kdy sadistické tendence byly podporovány a aktivovány intoxikací drogou, je

proto pro ochranu společnosti zcela na místě uložení ochranného léčení v

ústavní formě zaměřené na léčbu obou těchto faktorů. Zdůraznil, že ochranné

léčení má trvat pouze po dobu, kdy je ho třeba, je tak možné jej kdykoliv v

rámci jeho výkonu ukončit či změnit na ambulantní formu. Nad rámec uvedeného

státní zástupce konstatoval, že na eventuální uložení ochranného léčení v jeho

ústavní formě nemá žádný vliv ani současné odsouzení k dlouholetému trestu

odnětí svobody ve věznici se zvýšenou ostrahou.

50. Pokud jde o námitky proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy, státní

zástupce vyjádřil přesvědčení, že námitky zaměřené proti řádnému odůvodnění a

prokázání intenzity vztahů mezi usmrcenou a poškozenými rodinnými příslušníky

není možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)

tr. ř., když dovolatel neuvedl nic, z čeho by bylo možno dojít k závěru, že

vytýká „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Státní zástupce proto

nepovažoval za potřebné se k uvedeným námitkám dále vyjadřovat a toliko dodal,

že s argumenty obou soudů co do důvodu přiznání částek a odvolacího soudu co do

jejich výše se ztotožňuje.

51. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm.

e) tr. ř. zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl.

III. Přípustnost dovolání

52. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr.

ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu

dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně

neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

53. Obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h),

i) a k) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání

platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence

určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového

dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné

ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

54. S odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat

dovolání, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění

znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo

jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly

nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze uplatnit, byl-li

obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl

uložen trest ve výměře mimo sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin,

jímž byl uznán vinným. Bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž

byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, je dán důvod dovolání

podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

55. Nejvyšší soud nemůže pominout, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání,

jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s níž se

postupně soudy v odůvodněních svých rozhodnutí pečlivě vypořádaly, proto lze v

podrobnostech zásadně odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů. K tomu není

od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí

není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá

judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje

i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o

opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže

z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí

o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm

obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu

nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve

věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci

García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp.

zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10.

2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021

Sb. rozh. tr.).

Námitky proti skutkovým zjištěním a důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř.

56. Třebaže Nejvyšší soud shledává nadbytečným a neúčelným podrobně se znovu

zabývat jednotlivými námitkami obviněného, lze ve stručnosti shrnout, že ve

vztahu ke skutkům pod body I., II. výroku vině rozsudku soudu prvního stupně,

jakož i skutku popsanému ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu nezjistil

žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam

pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění

rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud

ztotožnil s dílčí modifikací vztahující se ke skutku původně uvedenému pod

bodem III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, o němž znovu sám

rozhodl, vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a

úvahami při hodnocení důkazů.