Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Josefa Petrmichla a Ivany Baltičové, zastoupených JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, sídlem Štefánikova 75/48, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2024 č. j. 22 Cdo 2848/2024-183 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2024 č. j. 53 Co 384/2023-119, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Veroniky Petrmichlové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") z důvodu jejich tvrzeného rozporu s čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé a vedlejší účastnice jsou polorodými sourozenci. Jejich otec (dále též "zůstavitel") daroval krátce před svou smrtí vedlejší účastnici bytovou jednotku a k ní patřící podíl na společných částech budovy a pozemku (darovací smlouva byla uzavřena dne 10. 11. 2017 s účinky vkladu ke dni 13. 11. 2017, přičemž zůstavitel zemřel dne 21. 11. 2017). Dědické řízení po smrti zůstavitele vedeno nebylo, protože po sobě zanechal (vyjma sporného darování bytu) pouze nepatrný majetek.
3. Stěžovatel již v roce 2020 podal žalobu na určení, že jejich otec byl ke dni úmrtí vlastníkem bytu; stěžovatelka v tomto řízení vystupovala (a i to před prvostupňovým soudem) pouze jako vedlejší účastnice. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") žalobu zamítl. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že zůstavitel byl v době podpisu darovací smlouvy plně orientován a způsobilý pochopit a posoudit její smysl. Úmysl darovat byt své mladší dceři (vedlejší účastnici) pojal dlouho předtím, než darovací smlouvu podepsal, a to mj. z důvodu, že se o něj - na rozdíl od stěžovatelů - několik let před smrtí zajímala a starala. Městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil. Konstatoval, že účastníky řízení měli být všichni tři potomci zůstavitele, nikoli pouze stěžovatel (žalobce) a vedlejší účastnice (žalovaná). Již tato skutečnost představuje dostatečný důvod pro zamítnutí žaloby z důvodu absence naléhavého právního zájmu na určení. Současně však dodal, že i kdyby právní zájem na určení shledal, žaloba by nebyla důvodná.
4. V reakci na to stěžovatelé (znovu) podali proti vedlejší účastnici žalobu na určení, že jejich otec byl ke dni svého úmrtí vlastníkem bytu, jakož i na určení, že byt spadal do pozůstalostního řízení. Tvrdili, že darovací smlouva je neplatná, protože k jejímu uzavření došlo v době, kdy jejich otec již nebyl s to pochopit a posoudit důsledky svého jednání.
5. Obvodní soud žalobu zamítl. Důkazy provedené v předchozím řízení zčásti zopakoval a zčásti doplnil. S přihlédnutím ke zdravotní dokumentaci zůstavitele, znaleckému posudku a výslechu svědků po právní stránce posoudil darovací smlouvu i současně uzavřenou smlouvu o zřízení věcného břemene jako platná právní jednání, jež byla prosta omylu. Zůstavitel byl v době podpisu darovací smlouvy plně orientován a schopen posoudit důsledky svého jednání. Ze žádných důkazů nevyplývalo, že by na něj byl činěn nátlak nebo že byl uveden v omyl; právě naopak, podle provedených důkazů zůstavitel pojal vůli darovat byt vedlejší účastnici dávno před uzavřením darovací smlouvy. Vedlejší účastnice se o zůstavitele starala až do jeho smrti; naopak, jeho vztah se stěžovateli nebyl zrovna idylický.
6. Městský soud k odvolání stěžovatelů aproboval skutkový stav zjištěný obvodním soudem a ztotožnil se rovněž s jeho právními konkluzemi. Napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu.
7. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto jako vadné, resp. věcně neprojednatelné. Nejvyšší soud to odůvodnil tím, že stěžovatelé v dovolání ani v jeho následném doplnění neuplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 1 až 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Následně však konstatoval, že bez ohledu na závěr o jeho vadnosti by dovolání neobstálo ani při kvazimeritorním posouzení. Uvedl, že obecně je vázán skutkovými závěry nižších soudů a není oprávněn je přehodnocovat. Městský soud se zabýval odůvodněním obvodního soudu ohledně neprovedení dokazování v rozsahu namítaném stěžovateli, k převzatým důkazům dodal vlastní hodnocení platnosti darovací smlouvy a vypořádal se i s důvody, které vedly k zamítnutí návrhů na vypracování znaleckých posudků. Pokud stěžovatelé městskému soudu vytýkají, že při právním posouzení věci vyšel z nesprávně nebo neúplně zjištěného skutkového stavu, pak nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu. Zásah Nejvyššího soudu do procesu dokazování by mohl přicházet v úvahu pouze tehdy, kdyby právní závěry městského soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a vykazovaly znaky libovůle, což však ve věci stěžovatelů nenastalo. Navíc neshledal, že by odmítnutí důkazních návrhů stěžovatelů na vypracování znaleckých posudků a výslechů svědků byla založena vada opomenutých důkazů, jelikož nižší soudy řádně vysvětlily, proč tyto důkazy neprovedly.
8. Stěžovatelé namítají porušení svého práva na účinnou právní ochranu, spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení. Mělo k tomu dojít v důsledku postupu obecných soudů, jež se nezabývaly námitkami stěžovatelů a nevyhověly jejich důkazním návrhům. Obvodní soud vycházel z důkazů provedených v prvním řízení, v němž stěžovatelka vystupovala jako vedlejší účastnice, pročež měla být vyloučena z účasti na dokazování.
9. Obecné soudy se nezabývaly tvrzenou neplatností vkladu vlastnického práva a zápisu věcného břemene k bytu. Plná moc udělená advokátce k podání návrhu katastrálnímu úřadu totiž zanikla k datu úmrtí zůstavitele, tedy patnáct dní před provedením vkladu. Stěžovatelé se domnívají, že byt měl spadat do pozůstalosti. Je-li vedlejší účastnice evidovaná jako vlastnice bytu, je tomu tak v rozporu se skutečným hmotněprávním stavem.
10. Neplatnost darovací smlouvy a smlouvy o zřízení služebnosti bytu odůvodňují tím, že údajně nebyly podepsány zůstavitelem, event. v nedostatku vážné vůle zůstavitele. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že vedlejší účastnice zůstavitele účelově uváděla v omyl (např. tím, že v bytě bude moci po návratu z nemocnice nadále bydlet, byť trpěl nevyléčitelnou nemocí v terminálním stadiu), jenž v důsledku toho nebyl se skutečným obsahem darovací smlouvy srozuměn. Stěžovatelé proto navrhovali ustanovení znalce z oboru zdravotnictví a znalce z oboru psychologie, kteří měli společně posoudit, zda měl zůstavitel ve svém zdravotním stavu zachovánu rozhodovací kapacitu k převodu nemovitosti a zda konal s jasným vědomím. Jestliže obecné soudy zamítaly návrhy stěžovatelů na provedení důkazů, postupovaly v rozporu s jejich právem na řádný soudní proces.
11. Než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat naplnění procesních předpokladů řízení, jež stanovuje zákon o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Otázka přípustnosti však vyžaduje bližší posouzení, neboť dovolání stěžovatelů bylo formálně odmítnuto pro vady.
12. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Vyčerpáním všech procesních prostředků je přitom nutno rozumět vyčerpání řádné. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) dovodil, že v případě nikoli řádného vyčerpání dovolání bude ústavní stížnost přípustná pouze v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdežto proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně přípustná nebude. Odmítnutí dovolání pro vady tudíž znamená nezvratné odepření přístupu k dovolacímu soudu a má konsekvence i pro přístup k Ústavnímu soudu. Z pohledu ústavně zaručených práv jednotlivců lze takový postup akceptovat jen v případech, které nevyvolávají pochybnost o své nedostatečnosti z pohledu náležitostí dovolání (srov. usnesení ze dne 15. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1354/24 , bod 13). Nejvyšší soud by tak měl v pochybnostech zvolit postup vstřícnější k právům dovolatele a dovolání podrobit alespoň kvazimeritornímu posouzení (nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23 , bod 21).
13. Ústavní soud nejprve posuzoval, jestli dovolání stěžovatelů skutečně trpělo vadami, jak ve své podstatě tvrdil Nejvyšší soud. Dospěl k závěru, že nikoli. Dovolání ze dne 29. 3. 2024, doplněné podáním ze dne 30. 3. 2024, se nacházelo na samotné hraně projednatelnosti, jelikož stěžovatelé v něm z nemalé části pouze opakovali svá žalobní tvrzení a výhrady proti rozsudku prvního stupně. Z části IV. jejich podání ze dne 29. 3. 2024 ve spojení s podáním ze dne 30. 3. 2024 lze ale dovodit, že brojili především proti hodnocení důkazů ze strany nižších soudů a na základě takto konstruovaného skutkového stavu namítali neplatnost darovací smlouvy a potažmo porušení práva na spravedlivý proces. To Nejvyššímu soudu poskytovalo dostatečný podklad pro to, aby mohl dovolání stěžovatelů posoudit kvazimeritorně.
14. Nejvyšší soud tak ostatně učinil a navzdory svým tvrzením o vadnosti dovolání jej podrobil standardnímu kvazimeritornímu přezkumu, byť poněkud stručnějšímu. S ohledem na to Ústavní soud dospěl k názoru, že stěžovatelé mohli ve smyslu stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 napadnout ústavní stížností jak rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak rozhodnutí nižších soudů. Jejich ústavní stížnost je přípustná v celém rozsahu.
15. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti se přezkum Ústavním soudem omezuje na posouzení, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Zásah Ústavního soudu by byl možný pouze v případě nejzávažnějších pochybení. Žádné takové porušení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
16. Klíčovou je v posuzované věci námitka tzv. opomenutých důkazů, neboť stěžovatelé tvrdí, že k porušení jejich práva na soudní ochranu a řádný proces došlo v důsledku odmítnutí jejich návrhů na výslech některých osob a na ustanovení znalců za účelem vypracování společného posudku zdravotního a psychického stavu zůstavitele v době podpisu darovací smlouvy.
17. Základní zásady řádného procesu ovládají celé řízení a nutně se vztahují i na dokazování, jehož úprava je svěřena podústavnímu zákonu. Ze zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. vyplývá právo obecného soudu neprovést všechny navrhované důkazy, jestliže shledá, že nemohou přispět k objasnění věci, a současně toto rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodní [nález ze dne 1. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02
(N 146/38 SbNU 159)]. Podle § 120 odst. 1 in fine o. s. ř. pouze soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Důkazní návrh účastníka mohou soudy odmítnout v zásadě ze tří důvodů: 1. skutečnost, kterou má důkaz prokázat, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; 2. důkaz není způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost (třeba i pro jeho nevěrohodnost) a 3. důkaz je nadbytečný, tzn., byla-li skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navržen, již s potřebnou mírou jistoty prokázána či vyvrácena (nález ze dne 2. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1765/21 , bod 27). O tzv. vadu opomenutých důkazů jde mj. tehdy, pokud obecné soudy odmítnou provést účastníkem navržený důkaz bez jakéhokoliv nebo bez řádného odůvodnění nebo pokud důkaz provedou, avšak v odůvodnění rozhodnutí se s ním následně nijak nevypořádají [nález ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2067/14
(N 119/77 SbNU 739), bod 13].
18. Obecné soudy se však s důkazními návrhy stěžovatelů neopomněly vypořádat. Městský soud řádně vysvětlil (bod 14 napadeného rozsudku), že za situace, kdy zůstavitel zemřel, může nový znalecký posudek stěží napomoci posouzení, zda v době podpisu darovací smlouvy konal s jasným vědomím. Tento důkaz by proto byl nadbytečný a obecně nezpůsobilý prokázat stěžovateli tvrzené skutečnosti. Nebyly zde žádné relevantní pochybnosti o závěrech předchozích posudků. Rovněž požadované svědecké výpovědi některých dalších osob by byly s ohledem na stav dokazování nadbytečné, svědci z okolí zůstavitele byli vyslechnuti (bod 15 napadeného rozsudku). Ústavní soud proto v této části neshledal důvod ke konstatování porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu a řádný proces.
19. Stěžovatelé dále věnují značnou pozornost tvrzeným vadám v hodnocení provedených důkazů a ve skutkových závěrech obecných soudů. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu však příslušejí civilním soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Proces dokazování a hodnocení důkazů jsou totiž zásadně doménou obecných soudů. Ústavnímu soudu do nich zásadně nepřísluší zasahovat, ledaže konstatuje extrémní rozpor mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy, nepodloženost závěrů či libovůli obecných soudů [shodně např. nález ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09
(N 101/57 SbNU 305)]. Ani k takovému pochybení obecných soudů však nedošlo.
20. Námitky stěžovatelů představují toliko polemiku s hodnocením důkazů, skutkovými závěry obecných soudů a potažmo s výkladem a aplikací podústavního práva, pročež nedosahují ústavněprávní intenzity. Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti zpochybňují účinnost převodu vlastnického práva, nezbývá Ústavnímu soudu než odkázat na řádně odůvodněné závěry obecných soudů. Podle obecných soudů bylo pro platnost návrhu na vklad do katastru nemovitostí podstatné, že byl podán ještě za života zůstavitele. Následnému provedení vkladu s právními účinky ke dni podání návrhu nebrání skutečnost, že převádějící vlastník (zůstavitel) v mezidobí zemřel. Rovněž dalšími námitkami stěžovatelů ohledně platnosti darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene se dostatečně zabývaly obecné soudy. Ústavní soud nemá, čeho by dodával.
21. Stěžovatelé bez uvedení důvodů napadají také výroky o nákladech řízení, aniž by vymezili, proč v jejich věci byly splněny požadavky plynoucí ze stanoviska pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bodu 34. Ústavní soud v rozhodnutí o nákladech řízení prima vista žádné důvody neústavnosti nespatřuje.
22. Jelikož Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení základních práv stěžovatelů podle čl. 37 odst. 3 Listiny, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. července 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu