USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. P. a b) I. B., obou zastoupených JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, proti žalované V. P., o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 273/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2024, č. j. 53 Co 384/2023-119, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 9. 2023, č. j. 67 C 273/2022-82, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že „K. P., který zemřel dne XY, byl ke dni svého úmrtí: vlastníkem bytové jednotky č. XY, vymezené podle zákona o vlastnictví bytů v budově č. p. XY, na pozemku parc. č. XY; spoluvlastníkem společných částí budovy č. p. XY, vybudované na pozemku parc. č. XY, a to v podílu id. 302/7389; spoluvlastníkem pozemku parc. č. XY, a to v podílu id. 302/7389, to vše v katastrálním území XY, obec XY, zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hl. město Prahu, Katastrální pracoviště XY, a sice bytová jednotka na LV č. XY a budova a pozemek na LV č. XY, a dále zamítl žalobu na určení, že výše uvedené nemovitosti spadají do pozůstalostního řízení po K. P., který zemřel dne XY“ (výrok I); dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle nichž jsou žalobci a žalovaná polorodými sourozenci a jejich otcem byl výše zmíněný K. P. (dále „zůstavitel“). Zůstavitel byl hospitalizován v Nemocnici na Bulovce, kde mu bylo diagnostikováno pokročilé nádorové onemocnění. Následně byl dne 6. 11. 2017 převezen se svým souhlasem a se souhlasem jim zvoleného člena rodiny (žalované) k paliativní péči do hospicu Malovická, k čemuž došlo ve stavu plného vědomí, kdy byl orientován, komunikoval a spolupracoval. Dne 10. 11. 2017 byla mezi zůstavitelem a žalovanou uzavřena darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene k nemovitostem, k nimž se v projednávané věci žalobci domáhají určení vlastnického práva zůstavitele. Žalobci v řízení tvrdili, že zůstavitel byl po celou dobu umístění v hospicu Malovická pod silnými psychofarmaky, pod jejichž vlivem nebyl schopen posoudit následky svého jednání, a proto jsou předmětné smlouvy neplatné; uvedené nemovitosti jsou tudíž majetkem, který má být projednán v pozůstalostním řízení. Jako další důvod pro neplatnost smluv žalobci namítali, že k podpisu smlouvy a ověření pravosti podpisů došlo v hospicu Malovická, avšak v knize návštěv této instituce není uvedena JUDr. Svatava Grivalská, která pravost podpisu ověřovala. Soud prvního stupně na základě zdravotní dokumentace hospicu Malovická, znaleckého posudku MUDr. Ireny Závadové a výslechů svědků dospěl k závěru, že zůstavitel byl v době podpisu smluv plně orientován a byl schopen posoudit své jednání. Po právní stránce proto soud prvního stupně posoudil darovací smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene jako platné právní jednání, jež bylo prosto omylu.
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 2. 2024, č. j. 53 Co 384/2023-119, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, a ztotožnil se i s jeho právními konkluzemi. K námitkám žalobců – nad rámec důvodů, na nichž byl založen rozsudek soudu prvního stupně - odvolací soud konstatoval, že došlo k účinnému převodu vlastnického práva, pro jehož platnost bylo - mimo jiného - podstatné to, že návrh na vklad do katastru nemovitostí byl podán ještě za života zůstavitele (darovací smlouva byla uzavřena dne 10. 11. 2017, návrh na vklad do katastru nemovitostí byl podán dne 13.
11. 2017 a vklad byl proveden rozhodnutím příslušného katastrálního úřadu dne 6. 12. 2017 s právními účinky ke dni 13. 11. 2017; zůstavitel zemřel dne XY), a nikoliv, kdo návrh podával (tj. zda právní zástupkyně žalované či žalovaná sama). Rozhodující proto pouze bylo to, zda v okamžiku podání vkladového návrhu je převádějící vlastníkem převáděného majetku (tj. i to, zda má právní osobnost). K námitce žalobců ohledně nepřipuštění dalšího znaleckého posudku odvolací soud uvedl, že k posouzení, zda zůstavitel mohl být ovlivněn návštěvou dcery a vnučky k tomu, aby darovací smlouvu podepsal, stěží může dopomoci nový znalecký posudek za situace, kdy zůstavitel již zemřel.
Nad rámec této námitky odvolací soud připomněl, že ze všech provedených důkazů vyplynul jednoznačný závěr, dle nějž zůstavitel úmysl darovat předmětný byt žalované nepojal unáhleně, ale šlo o realizaci rozhodnutí, ke kterému dospěl již delší dobu předtím. K návrhu na vypracování revizního posudku pak ještě odvolací soud dodal, že k němu soudy přistupují pouze v případech, kdy je dána pochybnost o správnosti již vypracovaného posudku či tehdy, kdy se některému z účastníků podaří v řízení zpochybnit správnost tohoto posudku.
K tomu však v přítomné věci nedošlo. K důkazům, jež k návrhu žalobců neprovedl soud prvního stupně, odvolací soud konstatoval, že soudy nejsou vázány důkazními návrhy účastníků tak, že by byly povinny provést všechny nabízené důkazy a jde o uvážení soudu, zda daný důkaz provede či nikoliv. To je možné i v případech, kdy dojde následně k situaci, že účastník, který důkaz navrhoval, neunese v řízení důkazní břemeno. V této souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1.
2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001 (tento rozsudek a další uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz) a na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1998, sp. zn. I. ÚS 236/98 (tento nález, jakožto i dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz). Doplnil, že ani okolnost, že v knize návštěv hospicu Malovická absentuje ke dni 10. 11. 2017 údaj o návštěvě svědkyně JUDr. Svatavy Grivalské, nemůže sama o sobě být důvodem vyvracejícím spolehlivě skutkový závěr, že uvedeného dne svědkyně v hospicu Malovická byla a jako advokátka ověřila podpis zůstavitele.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Dovolání následně dvakrát doplnili, a sice podáním ze dne 30. 3. 2024 a ze dne 4. 10. 2024. Dovolatelé v dovolání (ani v jeho doplnění) neuplatňují (specificky na něj neodkazují a ani jej nikterak nevymezují) dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezují s níže rozvedenou dovolací argumentací s tím, že „vycházely-li soudy obou stupňů pouze z důkazů navržených žalovanou a neakceptovaly-li návrhy důkazů, je toto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné, neboť tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces, tedy práva garantovaného Listinou základních práv a svobod.“ Dovolání není - jak bude dále v posloupnosti uplatněných dovolacích argumentů žalobců vyloženo - ve smyslu § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. věcně projednatelné.
6. Žalovaná se k dovolání žalobců vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobců veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a), a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
11. K problematice náležitostí dovolání, potažmo dovolacího přezkumu, sluší se odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jimiž se připomíná, že úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž pod bodem 39 odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu.“
12. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak dále srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.
13. Dovolání žalobců je se zřetelem na obsahové požadavky kladené na tento mimořádný opravný prostředek ustanovením § 237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, vadné, a tudíž věcně neprojednatelné. Dovolatelé sice vymezili přípustnost dovolání odkazem na ustanovení § 237 o. s. ř. (v doplnění dovolání ze dne 30. 3. 2024), avšak z něj do poměrů projednávané věci neuplatnili žádný ze čtyř zákonem upravených důvodů přípustnosti dovolání. Vymezení důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.
s. ř. přitom nemůže nahradit vyjádřený nesouhlas dovolatelů s právním posouzením věci odvolacím soudem. Naznačili-li žalobci v této souvislosti otázku rozporu postupu odvolacího soudu (potažmo i soudu prvního stupně) při zamítnutí návrhů na doplnění dokazování (o znalecké posudky a výslechy svědků) s právem na spravedlivý proces, pak nelze přehlédnout, že nastíněná otázka v podání žalobců nesplňuje obecnou podmínku obsaženou v ustanovení § 237 o. s. ř. a ani vymezení dovolacího důvodu ve smyslu § 241a o.
s. ř. Žalobci v dovolání pouze odvolacímu soudu vytýkají, že při právním posouzení věci vyšel z nesprávně, resp. neúplně zjištěného skutkového stavu, odmítl-li doplnit dokazování znaleckým posudkem a výslechy svědků a zároveň polemizují-li s hodnocením platnosti darovací smlouvy. Dovolací soud v této souvislosti proto připomíná, že ve vztahu k dovolacím námitkám zásadně platí, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení neměnný a dovolací soud je jím vázán.
Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
14. Spojují-li dovolatelé vady dokazování před soudy nižších stupňů s porušením základního práva, práva na spravedlivý proces, pak sice platí, že podle třetí výrokové věty stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb., je námitka porušení ústavně zaručených práv a svobod považována za dostatečné vymezení přípustnosti dovolání „závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“ (srovnej též bod 44. odůvodnění plenárního stanoviska Ústavního soudu), nicméně i v takovém případě musí dovolatel vyhovět judikatornímu požadavku ukotvenému - mimo jiného - i v označeném plenárním stanovisku a označit ta rozhodnutí Ústavního soudu, s nimiž by mělo být dovoláním dotčené rozhodnutí z hlediska důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. poměřováno, a vyložit, v čem odklon od konkrétních závěrů judikatury Ústavního soudu spočívá; takové parametry však dovolání žalobců nemá.
15. Zásah Nejvyššího soudu do procesu dokazování by mohl přicházet v úvahu pouze tehdy, pokud by při dovolacím přezkumu zjistil, že soudy nižších stupňů nepostupovaly v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže lze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, libovůli obecných soudů při hodnocení provedených důkazů, popřípadě provedení důkazu způsobem, jenž není v souladu s procesním předpisem (k tomu z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, rozsudek ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 724/2018, nebo usnesení ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1746/2021, a z nálezové judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05). Takovými deficity ovšem v projednávané věci dokazování v nalézacím řízení netrpí.
16. Bez vlivu na závěr o vadách dovolání (pro absenci řádného vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání – § 237 o. s. ř. a dovolacího důvodu - § 241a o. s. ř.) sluší se uvést, že ani z pohledu benevolentnějšího přístupu k dovolání žalobců, tj. zda z jeho obsahu nelze některý z důvodů přípustnosti dovodit, by dovolání neobstálo. Na konto obecně nastíněnému důvodu dovolání, že oba soudy „nesprávně aplikovaly příslušnou právní úpravu týkající se hodnocení důkazů, na základě kterých posoudily platnost darovací smlouvy“, je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud v dovolacím řízení není oprávněn verifikovat správnost skutkových zjištění a ani „překvalifikovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, jestliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně, případně si procesně seznatelným způsobem (zopakováním důkazů) zajistil skutkový podklad, který následně podrobil právnímu posouzení.
Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby (a tedy na jejich podkladě dospět i k jiným skutkovým zjištěním), ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. II. ÚS 1882/20).
17. V postupu odvolacího soudu, který se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, jenž neprovedl dokazování dovolateli navrhovanými důkazy (znalecké posudky z oboru zdravotnictví a oboru psychologie a výslech svědků), neboť je považoval za nadbytečné, dovolatelé spatřují porušení práva na spravedlivý proces. Dovolací soud v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, který zaujal tento právní názor: „Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu), vyplývající z Listiny základních práv a svobod (čl.
36 odst. 1), nutno rozuměti tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem (o. s. ř.), v řízení před soudem (obecným), musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§§ 153 odst. 1, 157 odst. 2 o.
s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.“
18. Odvolací soud - jak plyne z odůvodnění jeho (ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně) potvrzujícího rozsudku - zcela přisvědčil skutkovým zjištěním i právnímu posouzení věci soudu prvního stupně. Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně „provedl ve věci dostatečné dokazování, provedené důkazy hodnotil způsobem podle §132 o. s. ř. a známky pochybění nevykazuje ani jeho právní posouzení věci.“ Účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá v procesním slova smyslu právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srovnej např. právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, a dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09).
19. V daném případě Nejvyšší soud neshledal, že by ze strany odvolacího soudu (soudu prvního stupně) mělo dojít stran neprovedení důkazu vypracování znaleckých posudků a výslechů svědků (v dovolání specifikovaných) k dovolateli tvrzenému zásahu do jejich ústavně zaručených práv a k nerespektování nálezové judikatury Ústavního soudu. Byť odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku toliko odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ohledně neprovedení dokazování ve shora dovolateli namítaném rozsahu, nic to nemění na okolnosti, že se odvolací soud touto (v odvolacím řízení opětovně žalobci) namítanou okolností, respektive (z pohledu uplatněného odvolacího důvodu) vadou řízení zabýval, přičemž neshledal, že by v tomto směru mělo ze strany soudu prvního stupně dojít k pochybení. Navíc odvolací soud (viz body 12 až 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) k převzatým závěrům dodal vlastní hodnocení platnosti darovací smlouvy z pohledu okamžiku převodu vlastnického práva, vypořádal se i s důvody, které vedly k zamítnutí návrhů na vypracování znaleckých posudků, když uvedl, že tyto by pouze stěží mohly zodpovědět otázku, zda rozhodnutí zůstavitele mohlo být ovlivněno návštěvou žalované a její dcery, jakož i s okolností, že JUDr. Svatava Grivalská nebyla zapsána v knize návštěv, když ověřovala podpis zůstavitele, neboť tato skutečnost sama osobě nemohla znehodnotit věrohodnost všech ostatních provedených důkazů. Dostatečně se vypořádal is tím, že skutečnost, že návrh na vklad do katastru nemovitostí podala právě tato svědkyně, nemá vliv na platnost převodu vlastnického práva.
20. Podle § 241b odst. 3, prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 242 odst. 4 o. s. ř. mohou účastníci po dobu trvání lhůty k podání dovolání měnit vymezení důvodu dovolání a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají; ke změně není třeba souhlasu soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1730/2002). Původně odstranitelné vady dovolání se marným uplynutím propadné (prekluzivní) lhůty podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. stávají neodstranitelnými; dovolací soud proto k případnému opožděně podanému doplnění dovolání nepřihlíží (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 476/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1163/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V souladu s výše předestřenou judikaturou dovolací soud nepřihlédl k doplnění dovolání ze dne 4. 10. 2024, neboť bylo podáno až po uplynutí lhůty k podání (doplnění) dovolání, která žalobcům uplynula dne 27. 4. 2024. Sluší se na vysvětlenou dodat, že ani námitky v tomto doplnění uvedené by přípustnost dovolání nezaložily.
21. Ze shora uvedeného plyne, že o dovolání žalobců nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako vadné (věcně neprojednatelné) odmítnout.
22. Protože dovolatelé neuvedli, že by rozsudek odvolacího soudu napadli jen v jeho některé části, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku II o nákladech řízení, jakož i ve vztahu k výroku II o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
23. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy náklady žalované představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 19. 11. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu