Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Druláka, zastoupeného JUDr. Ivem Hamou, advokátem se sídlem náměstí Minoritů 89/13, 794 01 Krnov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2016, č. j. 16 Co 243/2015-153, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2016, č. j. 21 Cdo 2777/2016-194, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, podané proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, neboť dovolání stěžovatele, které bylo podáno do datové schránky soudu prvního stupně dne 22. 4. 2016, neobsahovalo náležitosti předepsané ustanovením § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zejména pak vymezení důvodu dovolání způsobem předepsaným v § 241a odst. 3 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl jako vadné. Následným doplněním dovolání stěžovatele ze dne 9. 5. 2016, ke kterému došlo až po marném uplynutí lhůty k dovolání, nemohla být uvedená vada dovolání podle Nejvyššího soudu odstraněna.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. 4. 2015, č. j. 11 C 67/2014-97, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a stěžovateli (jako žalobci) byla uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 311 640,- Kč s příslušenstvím, představující náhradu mzdy za období od 1. 9. 2011 do 24. 2. 2014 v rozsahu 292 040,- Kč a odstupné v rozsahu 19 600,- Kč.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že jeho dovolání ze dne 22. 4. 2016 obsahuje veškeré požadované náležitosti, tedy proti čemu směřuje, proč je přípustné a jaké jsou důvody dovolání. To, že tytéž důvody rozvedl v dalším podání o 14 dní později, nic nemění na tom, že původní dovolání je formálně kompletní. Podle dovolatele nelze jeho dovolání ze dne 22. 4. 2016 hodnotit jako dovolání blanketní a současně poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 217/98
.
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě stěžovatel namítá, že je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, týkající se posuzování nároku na náhradu mzdy podle § 208 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v rozhodném znění, neboť se krajský soud nezabýval otázkou, zda žalovanému mohla být proplácena náhrada mzdy po pravomocném skončení prvního sporu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, resp. zda žalovaný pracoval někde jinde, zda nebyl v té době nemocný, zda byl schopen vykonávat práci dle pracovní smlouvy nebo zda třeba nebyl dlouhodobě uvolněn pro například funkci starosty obce; v této souvislosti stěžovatel poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2745/2013, a ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4690/2009, a dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4.2012, sp. zn. III. ÚS 928/12 , a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. 23 Co 619/2011. Stěžovatel dále k závěrům obsaženým v napadeném rozhodnutí krajského soudu namítá, že jsou v rozporu s dobrými mravy a k této námitce ve své ústavní stížnosti cituje z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012.
Ze shora uvedeného plyne, že své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje mimořádný opravný prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje a na jehož vyčerpání je třeba vzhledem k principu subsidiarity ústavní stížnosti trvat (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), stěžovatel řádně neuplatnil. To představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl tento procesní prostředek podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec, což nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení ze dne 16.
12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1496/14 , usnesení ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3347/15 , nebo usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 610/16 , a celou řadu dalších). S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatel ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, a jeho ústavní stížnost je proto v této části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. února 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda IV. senátu Ústavního soudu