Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Šímy, zastoupeného JUDr. Martinou Váchovou, advokátkou se sídlem Lublaňská 689/40, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 9. 2017, č.j. 16 C 173/2016-125, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 11. 2017, č.j. 16 C 173/2016-148, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č.j. 58 Co 66/2018-177, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, č.j. 25 Cdo 2717/2018-214, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a 1) Pavla Šáchy, 2) Miroslava Skřivánka a 3) Ludmily Pechové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 11. 2017, č.j. 16 C 173/2016-148, soud stěžovatele vyzval, aby do tří dnů od doručení usnesení zaplatil soudní poplatek za podané odvolání ve výši 2.000,- Kč.
3. Vzhledem k tomu, že stěžovatel soudní poplatek za podané odvolání ve stanovené lhůtě neuhradil, bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 12. 2017, č.j. 16 C 173/2016-156, odvolací řízení zastaveno.
4. V návaznosti na to stěžovatel soudní poplatek za podané odvolání zaplatil. Obvodní soud pro Prahu 4 poté usnesením ze dne 15. 1. 2018, č.j. 16 C 173/2016-162, zrušil usnesení ze dne 18. 12. 2017, č.j. 16 C 173/2016-156, kterým bylo odvolací řízení zastaveno, a to s odkazem na § 9 odst. 7 zákona č. 549/91 Sb., o soudních poplatcích, se zdůvodněním, že soudní poplatek byl uhrazen ve lhůtě určené k odvolání proti usnesení ze dne 18. 12. 2017.
5. K odvolání vedlejších účastníků 2) a 3) Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 3. 2018, č.j. 58 Co 66/2018-177, rozhodl, že usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že ve vztahu mezi stěžovatelem a těmito žalovanými se usnesení o zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 18. 12. 2017, č.j. 16 C 173/2016-156, nevydává (výrok I). Odvolání těchto vedlejších účastníků pak bylo v rozsahu týkajícím se vztahu stěžovatele a vedlejšího účastníka 1) odmítnuto (výrok II.) a soud rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
6. Následné dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, č.j. 25 Cdo 2717/2018-214.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje důvody vedoucí jej k podání žaloby, kterou se po vedlejších účastnících domáhal náhrady nemajetkové újmy a písemné omluvy. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 stěžovatel vytýká, že řízení vedl vadně, provedené důkazy hodnotil nesprávně, navrhované důkazy neprovedl a nesprávně zjistil skutkový stav věci.
9. Stěžovatel je dále toho názoru, že byl zkrácen na svých právech tím, že mu byla Obvodním soudem pro Prahu 4 stanovena lhůta pro zaplacení soudního poplatku za podané odvolání pouze tři dny namísto patnácti dnů, jakož i tím, že byl v tomto směru nesprávně poučen. Pochybení Městského soudu v Praze pak stěžovatel spatřuje v tom, že tuto skutečnost nevzal vůbec v potaz a dospěl k závěru, že Obvodní soud pro Prahu 4 dle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, neměl pravomoc vydat usnesení ze dne 15. 1. 2018, č.j. 16 C 173/2016-162, kterým zrušil usnesení ze dne 18. 12. 2017, č.j. 16 C 173/2016-156, jímž zastavil odvolací řízení. Městský soud v Praze své rozhodnutí podle stěžovatele také nesprávně odůvodnil.
11. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně návrhem zjevně neopodstatněným a částečně návrhem nepřípustným - viz § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
13. Jak Ústavní soud ověřil, stěžovatel v dovolání (shodně jako v ústavní stížnosti) vyslovil názor, že byl nesprávně poučen o zaplacení soudního poplatku za podané odvolání a zkrácen na svých právech tím, že mu Obvodním soudem pro Prahu 4 byla stanovena lhůta pro zaplacení soudního poplatku pouze tři dny namísto patnácti dnů, přičemž Městský soud v Praze tuto skutečnost podle něj nevzal vůbec v potaz. Podle stěžovatele měl dovolací soud vyřešit právní otázku "zda-li je rozhodnutí odvolacího názoru správné za předpokladu, že je žalobci nesprávně určena lhůta pro zaplacení soudního poplatku" (převzata přesná citace).
14. Na postup Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 o.s.ř., tak za této situace podle přesvědčení Ústavního soudu nelze hledět jako na postup, který by byl ústavně nesouladný. Navíc, ačkoliv stěžovatel ústavní stížností formálně napadá také usnesení Nejvyššího soudu, skutečnosti, že jeho dovolání bylo odmítnuto, nikterak relevantně neoponuje, jelikož ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu neobsahuje vůbec žádnou argumentaci. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
15. Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 3. 2018, č.j. 58 Co 66/2018-177, postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. per analogiam k odvolání vedlejších účastníků 2) a 3) změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 1. 2018, č.j. 16 C 173/2016-162, tak, že ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky 2) a 3) se usnesení o zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 12. 2017, č.j. 16 C 173/2016-156, nevydává.
16. Jelikož odvolací řízení o odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 9. 2017, č.j. 16 C 173/2016-125, bylo zahájeno 14. 11. 2017, vyšel Městský soud v Praze z § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017 (po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb.), který stanoví: "Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží." Městský soud v Praze současně upozornil, že v důsledku novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. byla z § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích vypuštěna věta první, podle které dříve platilo, že usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Nyní § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích zní již jen tak, že nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost.
17. Městský soud v Praze konstatoval, že zákon o soudních poplatcích ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. již nepřipouští zrušení usnesení o zastavení řízení pouze na základě dodatečného zaplacení soudního poplatku a soud prvního stupně proto neměl přihlížet k pozdě zaplacenému soudnímu poplatku a ne(s)měl rušit usnesení o zastavení odvolacího řízení pro opožděně zaplacený poplatek, neboť tuto pravomoc zcela pozbyl. Městský soud v Praze proto uzavřel, že pokud soud prvního stupně pro zaplacení soudního poplatku v odvolací lhůtě vydal usnesení o zrušení usnesení o zastavení odvolacího řízení, postupoval nesprávně. Pro úplnost pak Městský soud v Praze doplnil, že pro posouzení důvodnosti odvolání proti usnesení o zrušení usnesení o zastavení odvolacího řízení není podstatné, zda byly ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. naplněny výjimečné okolnosti pro to, aby soud prvního stupně ve výzvě k zaplacení soudního poplatku určil k zaplacení soudního poplatku lhůtu kratší než patnáct dnů, přičemž uvedl, že tato otázka by mohla být relevantní jen při posuzování důvodnosti odvolání proti usnesení o zastavení odvolacího řízení, stěžovatel však usnesení o zastavení odvolacího řízení odvoláním nenapadl.
18. Usnesení Městského soudu v Praze stěžovatel považuje za nesprávné a nesprávně odůvodněné, ale důvody, které jej k tomuto přesvědčení vedou, v ústavní stížnosti blíže nespecifikuje. Z rozhodnutí Městského soudu v Praze je zřejmé, že se věcí řádně zabýval, celou procesní situaci přehledně rekapituloval, aplikoval relevantní ustanovení zákona o soudních poplatcích a řádně objasnil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. Městský soud v Praze srozumitelně zdůvodnil, proč dospěl k závěru, že soud prvního stupně neměl v daném případě pravomoc rušit usnesení o zastavení odvolacího řízení pro opožděně zaplacený poplatek, přičemž tak učinil způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout.
19. Pokud stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze nevzal v potaz, že mu byla Obvodním soudem pro Prahu 4 stanovena lhůta pro zaplacení soudního poplatku za podané odvolání pouze tři dny namísto patnácti dnů, z naznačené rekapitulace je patrné, že takovéto námitce přisvědčit nelze, vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze výslovně (a zcela správně) konstatoval, že tato skutečnost by mohla být relevantní jen při posuzování případného odvolání proti usnesení o zastavení odvolacího řízení.
20. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná i v části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze.
21. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá i samotné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 11. 2017, č.j. 16 C 173/2016-148, kterým byl vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání podané proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 9. 2017, č.j. 16 C 173/2016-125.
22. V tomto ohledu v zásadě postačí poukázat na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), ze kterého vyplývá, že ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Uvedené stanovisko vychází (mimo jiné) z toho, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Usnesení, kterým je poplatník vyzván k zaplacení soudního poplatku, však za rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu považovat nelze. Právním názorem obsaženým v tomto stanovisku je Ústavní soud vázán a ústavní stížnost tak v této části bylo třeba odmítnout jako nepřípustnou (obdobně také např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1989/19 ze dne 4. 7. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 3135/18 ze dne 5. 11. 2018, usnesení sp. zn. I. ÚS 2394/18 ze dne 7. 8. 2018, usnesení sp. zn. IV. ÚS 578/18 ze dne 6. 3. 2018; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
23. Namítá-li stěžovatel opětovně, že byl zkrácen na svých právech tím, že mu byla Obvodním soudem pro Prahu 4 stanovena krátká lhůta pro zaplacení soudního poplatku, lze (toliko pro úplnost) shrnout, že stěžovatel soudní poplatek nezaplatil současně s podáním odvolání, ani v soudem stanovené lhůtě (o jejíž prodloužení soud ani nepožádal, navzdory poučení, že po marném uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku bude odvolací řízení zastaveno). Soudní poplatek za podané odvolání stěžovatel zaplatil teprve následně - až v návaznosti na usnesení o zastavení odvolacího řízení. Pokud přitom stěžovatel měl výhrady vůči lhůtě pro zaplacení soudního poplatku, mohl (a měl) je učinit předmětem odvolání proti usnesení, kterým bylo odvolací řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě. Tento opravný prostředek však stěžovatel nevyužil. Sám stěžovatel (přestože byl v řízení zastoupen advokátkou) tedy zvolil nesprávný procesní postup, který se nyní snaží zhojit prostřednictvím ústavní stížnosti, přičemž však opomíjí, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší.
24. Směřuje-li ústavní stížnost také proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 9. 2017, č.j. 16 C 173/2016-125, je třeba znovu uvést, že podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 9. 2017, č.j. 16 C 173/2016-125, všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, řádně nevyčerpal, musela být ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná také v této části.
25. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a usnesení Městského soudu v Praze odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. září 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu