Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele T. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem, sídlem Puškinova 419/5, Vyškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2025 č. j 3 Tdo 841/2025-407, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. března 2025 č. j. 5 To 13/2025-341 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. ledna 2025 č. j. 43 T 8/2024-258, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel přijel společně s poškozenou a dalšími dvěma osobami automobilem k rybníku. Stěžovatel odešel s poškozenou na místo, odkud nebyli vidět, shodil ji na zem a přes její nesouhlas s ní vykonal pohlavní styk, ač věděl, že jí je 14 let a tři měsíce. Krajský soud odsoudil stěžovatele za tuto trestnou činnost a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 3. 2023 sp. zn. 2 T 37/2023, k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 6 a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou, uložil mu peněžitý trest ve výši 30 000 Kč, trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu dva a půl roku a zavázal ho zaplatit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 20 000 Kč.
3. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl. V odůvodnění mj. konstatoval, že věrohodnost výpovědi poškozené byla potvrzena znaleckým posudkem a svědeckými výpověďmi; i ostatní důkazy usvědčující stěžovatele vyhodnotil jako věrohodné a ztotožnil se se závěry krajského sodu. Vypořádal se také s otázkou, zda pohlavní styk byl na poškozené vynucen či nikoli.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Poukázal zejm. na to, že otázky spojené s dokazováním spadají do výlučné kompetence soudů prvního a druhého stupně. U sexuálních trestných činů je typické, že jde o situaci tvrzení proti tvrzení, kdy soud musí provést pečlivou analýzu věrohodnosti obou výpovědí. Krajský soud tuto povinnost splnil, s čímž se ztotožnil i vrchní soud. Ve věci není zjistitelný zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces. Argumentuje, že krajský soud neprovedl jím navrhované důkazy - fotodokumentaci místa činu, rekonstrukci či vyšetřovací pokus (v této souvislosti namítá porušení zásady in dubio pro reo a rovnosti zbraní). V místě činu je přehledný terén, není možné se zde schovat; sexuální násilí by tak bezesporu bylo vidět a slyšet a ostatní přítomné osoby by ho jistě zaznamenaly. Jeho odsouzení je založeno na výpovědi třech osob, které se na něj domluvily, zejména poškozená je nevěrohodná. Sama státní zástupkyně si nebyla jista právní kvalifikací stěžovateli za vinu kladené trestné činnosti a navrhla její změnu na pohlavní zneužití.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen. Nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá neprovedení jím navrhovaných podstatných důkazů s tím, že nedošlo k prokázání skutkových zjištění rozhodných pro naplnění jemu za vinu kladeného trestného činu (zmiňuje právě rekonstrukci či vyšetřovací pokus) a zpochybňuje věrohodnost poškozené a její nejlepší kamarádky, která v řízení vystupovala jako svědkyně. Stěžovatel takto pojatou argumentaci uplatnil již v řízení před obecnými soudy, které na ni řádně reagovaly a vypořádaly se s ní. Poškozenou a její kamarádku považovaly obecné soudy za věrohodné a uzavřely, že ani ony, ani nikdo další nebyl veden touhou pomstít se stěžovateli. Poškozená se o znásilnění stěžovatelem zmínila právě a jen své nejlepší kamarádce, která dodržela přání poškozené se o tom, co se stalo, dále nerozšiřovat. Teprve když si matka poškozené všimla změny psychického stavu poškozené, kamarádka poškozené matce sdělila, co se stalo, jelikož poškozená o události odmítala hovořit. Trestní oznámení podával příslušný Orgán sociálně-právní ochrany dětí, přičemž poškozená před pracovníkem Orgánu sociálně-právní ochrany dětí tvrdila, že ještě nikdy neměla pohlavní styk.
9. Navíc okolnosti, za nichž mělo ke znásilnění poškozené stěžovatelem dojít, byly shodně popsány všemi osobami, které se toho večera pohybovaly okolo stěžovatele a poškozené. Z vyšetřování vyplynulo, že stěžovatel pohlavní styk s poškozenou plánoval; na oslavě, která časově spáchání stěžovateli za vinu kladené trestné činnosti předcházela, poškozenou nabádal k pití alkoholu a sám věc prezentoval tak, že s poškozenou hodlá mít pohlavní styk. Poté, co k němu došlo, se tím vychloubal. Stěžovatel tvrdil, že společně s poškozenou a dalšími osobami z večírku osobním automobilem necestoval a odjel sám taxíkem. V řízení se prokázalo, že toto tvrzení není pravdivé, například vyslechnutí svědci se přesně shodovali v tom, kde stěžovatel v průběhu cesty v automobilu seděl. Za dané situace tedy obecné soudy nepochybily, pokud další stěžovatelem navrhované důkazy neprováděly, neboť skutkový stav věci měly za dostatečně prokázaný. K návrhu státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci učiněného během odvolacího řízení, aby trestná činnost spáchaná stěžovatelem byla překvalifikována na zločin pohlavního zneužití, se vyjádřil Nejvyšší soud. Vysvětlil, že během řízení nebylo zpochybněno, že stěžovatel vůči poškozené použil násilí, čímž skutkovou podstatu trestného činu znásilnění naplnil.
10. Ve věci stěžovatele nedošlo k porušení jakýchkoliv zásad ovládajících trestní řízení, jichž se stěžovatel dovolává zcela obecně - blanketními odkazy na několik rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti nenaznačuje, že by ve skutečnosti neměl možnost se k jednotlivým provedeným důkazům vyjádřit ani nevysvětluje, proč by řízení, z něhož vzešla nyní napadená rozhodnutí, mělo být hodnoceno jako nespravedlivé pro porušení zásady rovnosti.
11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu