USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovolání,
které podal obviněný T. V. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26.
3. 2025, sp. zn. 5 To 13/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 8/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného T. V.
odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2025, sp. zn. 43 T
8/2025, byl T. V. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zvlášť
závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3
písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a to na podkladě
skutkového stavu spočívajícího v tom, že v přesně nezjištěný den v měsíci srpnu
2020 v nočních hodinách přijeli společně s poškozenou AAAAA (pseudonym), a
dalšími dvěma osobami osobním automobilem VW Golf k rybníku XY ve XY, na místě
všichni z automobilu vystoupili, obžalovaný poodešel s poškozenou dále od
vozidla do míst, kde nebyli vidět, poté shodil poškozenou na zem a přes její
verbální nesouhlas na ní vykonal soulož, přičemž mu byl znám věk poškozené.
2. Za to tento zvlášť závažný zločin a za sbíhající se přečin maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Vyškově
ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 2 T 37/2023, který nabyl právní moci dne 24. 5.
2023, byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném
do 31. 12. 2024, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 6,5 (šest a půl) roku, pro jehož výkon byl podle § 56
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr.
zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy
výše jedné denní sazby činí 300 Kč, tedy v celkové výši 30.000 Kč.
4. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 2,5
(dva a půl) roku.
5. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního
příkazu Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 2 T 37/2023,
který nabyl právní moci dne 24. 5. 2023, a spolu s ním další rozhodnutí, která
na něj obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit
poškozené AAAAA, bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 20.000 Kč.
7. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2025, sp. zn. 43
T 8/2024, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu.
8. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne
26. 3. 2025, sp. zn. 5 To 13/2025, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256
tr. ř. zamítl.
II.
9. Proti výše citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal
obviněný dovolání (č. l. 357–358 spisu), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že nebyly nedůvodně provedeny
podstatné důkazy a skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
10. Obviněný uvedl, že je usvědčován výpověďmi tří osob, které se na
svých výpovědích domluvily, přičemž proti němu nestojí žádný další relevantní
důkaz, který by jej nade vši pochybnost usvědčil z protiprávního jednání
kladeného mu za vinu. Obecné soudy vůbec nevzaly do úvahy, že na tzv. místě
činu je naprosto přehledný terén, kde není možné se schovat a jestliže by se
pokusil o znásilnění poškozené, musely by to tzv. spřátelené osoby P. P. a M.
Š. slyšet a bezesporu i vidět. Je tady nepochopitelné, proč by tyto osoby do
daného skutkového děje nezasáhly a poškozené AAAAA nepomohly. Za této situace
obecné soudy neprovedly navrhované podstatné důkazy, a to zejména
fotodokumentaci místa činu, plánek místa činu, případně rekonstrukci či
vyšetřovací pokus a bez těchto důkazů dospěly k jiným právním závěrům.
11. Obviněný poukazuje na to, že i intervenující státní zástupkyně
Vrchního státního zastupitelství v Olomouci navrhovala, aby nebyla užita právní
kvalifikace podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024. Podle dovolatele z tohoto tedy
vyplývá, že v daném případě ani vrchní státní zástupce nepovažuje skutková
zjištění za způsobilá naplnit skutkovou podstatu výše citovaného zvlášť
závažného zločinu. Je tedy podle něho zcela evidentní, že rozhodná skutková
zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve
zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dále obviněný namítl, že se soudy
vůbec nezabývaly tím, že poškozená AAAAA a svědkyně M. Š., jsou zcela
nevěrohodnými osobami, což vyplývá i ze stanoviska státní zástupkyně Vrchního
státního zastupitelství v Olomouci, které je zaznamenáno v protokolu o veřejném
zasedání ze dne 26. 3. 2025. Soudy podle jeho názoru nepostupovaly důsledně
podle zásady in dubio pro reo.
12. Vrchní soud v Olomouci v odvolacím řízení nedostál své zákonné
přezkumné povinnosti, uložené mu ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř., neodstranil
zásadní pochybení soudu prvního stupně ohledně obviněného a sám uvedené vady
nenapravil či alespoň neučinil k nápravě potřebné relevantní procesní kroky.
Tímto postupem bylo zásadním způsobem porušeno právo obviněného na spravedlivý
proces garantované Ústavou ČR. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud
postupoval podle § 265k odst. 1 tr. ř. a zrušil rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 26. 3. 2025, č. j. 5 To 13/2025-341, a přikázal Vrchnímu soudu
v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první
tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne
29. 5. 2025, sp. zn. 1 NZO 379/2025.
14. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a shrnula námitky
obviněného, uvedla, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování
námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy
vypořádaly. Na všechny námitky, jež byly uplatněny v podaném dovolání, tedy již
bylo ze strany soudů adekvátně reagováno. Stran námitky tzv. opomenutých důkazů
státní zástupkyně uvedla, že rozsah dokazování je vymezen výlučně potřebou
objasnit skutkový stav v míře nezbytné a postačující k náležitému a
spravedlivému rozhodnutí věci. Vyhodnocením provedených důkazů se velmi
podrobně v odůvodnění svých rozhodnutí zabýval jak soud prvního stupně pod body
15. – 22. odůvodnění svého rozhodnutí, tak soud odvolací pod body 10. – 28.
svého rozhodnutí, přičemž pod body 18. a 21. odvolací soud uvedl obviněným
navrhované důkazy, které byly u veřejného zasedání provedeny, a co se z nich
podávalo, a pod bodem 22. odůvodnění svého rozhodnutí se pak naprosto správně
vypořádal s neprovedením dalších navrhovaných důkazů.
15. Stran námitky zjevného rozporu mezi skutkovými zjištění a
provedenými důkazy státní zástupkyně uvedla, že obviněný byl usvědčen především
výpovědí poškozené AAAAA, když věrohodnost její výpovědi byla potvrzena závěry
psychologického znaleckého posudku na poškozenou a dále též svědeckou výpovědí
matky poškozené B. F., listinnými důkazy a zprávou oddělení sociálněprávní
ochrany dětí Městského úřadu ve Vyškově. Vyhodnocení věrohodnosti těchto
usvědčujících důkazů v konfrontaci s vyhodnocením nevěrohodností svědecké
výpovědi A. B. a důkazní slabostí svědecké výpovědi K. Š., které vedly k
vyvrácení obhajoby obviněného, považoval odvolací soud za zcela logické,
přesvědčivé a odpovídající obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že
toto hodnocení správně druhoinstanční soud považoval za přiléhavé a správné.
Pokud jde o obviněným v dovolání nově uvedenou argumentaci, že svědci události
M. Š. a P. P. mohli zasáhnout nějakým způsobem do skutkového děje, státní
zástupkyně uvedla, že k jednání došlo v nočních hodinách, tudíž tito svědci
těžko mohli i dle jejich výpovědi vidět na místo činu.
16. Státní zástupkyně má tedy za to, že jednání obviněného bylo
provedenými důkazy prokázáno a použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá.
Odkázala přitom na odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního i odvolacího soudu.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně
podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší
soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
III.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
18. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3.
2025, sp. zn. 5 To 13/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1,
2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný
uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c)
tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí
soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti
obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého
obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v
§ 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
19. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b
tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř., tento je nutno
posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
(konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že
obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu prvního
stupně, který jej uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom
dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až l).
21. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání
nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na
jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Je na místě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné
tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak činí
dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž vznáší námitky totožné s
námitkami uplatňovanými v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s
nimiž se již vypořádal odvolací soud.
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
24. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily
naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených
se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní
síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz,
skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního
soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace,
kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty
spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005,
sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS
4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno
vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na
rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4.
5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
25. Obviněný namítá, že se v projednávané věci jedná o situaci tzv.
opomenutých důkazů, kdy poukazuje na neprovedení jím navrhovaných důkazů –
fotodokumentace místa činu, plánek místa činu, případně rekonstrukci či
vyšetřovací pokus, kdy trvá na tom, že na tzv. místě činu je naprosto přehledný
terén, kde není možné se schovat, což by mělo provedení těchto důkazů potvrdit.
26. Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví
žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti,
tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud
totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda
a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S
přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a
které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový,
nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v
jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné
kompetence.
27. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v
řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného
hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost,
neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z
čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným
soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy,
jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto
procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených
důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve
svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže
tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v
porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se
zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1
Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č.
57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02
číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené
důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z
hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru
respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125
odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1285/08).
28. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na
případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní
je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení
skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé
rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez
adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva
na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K
porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu
návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup.
Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až
situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný
deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž
nevznikají důvodné pochybnosti.
29. Je možno uvést, že v rámci odvolání (č. l. 275–276 spisu) obviněný
uvedl, že v přípravném řízení nebyly provedeny všechny potřebné úkony, které by
vedly k jednoznačnému skutkovému ději, kdy příkladem uvedl rekonstrukci a
vyšetřovací pokus. Návrh na doplnění dokazování rekonstrukcí či vyšetřovacím
pokusem byl řádně vznesen až v rámci veřejného zasedání (protokol o veřejném
zasedání ze dne 26. 3. 2025, č. l. 337 a 340 spisu). Odvolací soud si usnesením
vyhradil právo rozhodnout o návrzích na doplnění dokazování do závěrečné porady
senátu. Po přednesení závěrečných návrhů a přestávce bylo soudem podle § 216
odst. 1 tr. ř. vydáno usnesení, jímž byly důkazní návrhy obviněného zamítnuty
jako nadbytečné, byly dány podstatné důvody rozhodnutí spolu s poučením, že
proti usnesení není stížnost přípustná. V rámci dovoláním napadeného usnesení
se odvolací soud k návrhům obviněného na doplnění dokazování vyjádřil jednak v
bodě 18. jeho odůvodnění, kde poukázal na obviněným navrhované důkazy, které
spolu s dalšími důkazy v rámci veřejného zasedání provedl (výslech svědka J.
H., obviněným pořízená videonahrávka, fotografie poškozené stažené ze
sociálních sítí), jednak v bodě 22. odůvodnění, kde se vyjádřil k obviněným
navrhovaným důkazům, které pro nadbytečnost zamítl. Jednalo se vedle
rekonstrukce či vyšetřovacího pokusu i o výslech svědků J. B. a K. Š. a
znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, k otázce
dovolatelovi věrohodnosti. Odvolací soud uvedl, že seznal, že tyto důkazy
nebyly pro jeho rozhodnutí potřebné. Stran návrhu na doplnění dokazování
rekonstrukcí či vyšetřovacím pokusem, pak poukázal na to, že obviněný
skutečnost, že se u rybníka XY ve XY v předmětnou dobu vůbec nacházel, u soudu
popíral, a proto „není zřejmé, co by mělo být požadovaným vyšetřovacím pokusem
zjištěno, když podle výpovědi svědka P. P. měl být obžalovaným o jeho záměru
soulože s poškozenou předem informován a z výpovědi poškozené je zřejmé, že
hlasitými projevy žádným způsobem nevolala o pomoc“.
30. Ve zcela obecné rovině je možno uvést, že dokazování je limitováno
zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v
rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny
důkazní návrhy, které strany učiní, jak rozvedeno výše v bodech 27. a 28.
tohoto usnesení. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená
skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá
relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit
ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje
vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle
něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo
již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou)
ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004,
sp. zn. I. ÚS 733/01). Postup soudu prvního stupně a odvolacího soudu při
dokazování nevykazuje jakékoli stopy libovůle, přičemž odvolacím soudem bylo
logicky vysvětleno, proč navrhovaný důkaz rekonstrukcí či vyšetřovacím pokusem
nedisponoval vypovídací potencí. Uvedené námitce tedy Nejvyšší soud
nepřisvědčil.
31. Obviněný dále formálně namítá existenci tzv. zjevného (extrémního)
rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, tedy první variantu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takovýto rozpor spočívá
zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže
skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných
způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem
toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna,
apod.
32. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nicméně není
naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů,
se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li
právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení. Obviněný v podstatě toliko
zpochybňuje věrohodnost výpovědí poškozené AAAAA a svědků M. Š. a P. P., kdy
uvádí, že tyto tři osoby se na svých výpovědích domluvily. Poškozenou a
svědkyni M. Š. označuje za nevěrohodné, což se podle něho podává i ze
stanoviska státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jak
bylo zaznamenáno u veřejného zasedání dne 26. 3. 2025 (protokol na č. l. 328–
340 spisu). Dále pak poukazuje na jím navrhované, ale neprovedené důkazy
(rekonstrukce či vyšetřovací pokus na místě činu) s tím, že na místě činu je
naprosto přehledný terén, kde se nedá schovat, a svědci M. Š. a P. P. by tedy
vše museli vidět a slyšet. Uvedená námitka je s jistou dávkou benevolence pod
obviněným uplatněný dovolací důvod částečně podřaditelná.
33. Je však třeba nejprve zdůraznit, že zjevný rozpor skutkových
zjištění s provedenými důkazy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen
s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné
straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Obviněný v rámci svých námitek soudům nevytýká, že by ze svědeckých výpovědí
vyvodily zjištění, která z nich při žádném logicky přípustném způsobu hodnocení
nevyplývají, ale domáhá se toho, aby soudy z těchto výpovědí vůbec nevycházely
(námitka, že se jedná o nevěrohodné osoby, které se na výpovědích proti němu
domluvily), případně je hodnotily jiným, pro něho příznivějším způsobem. Na
existenci zjevného rozporu však nelze usuzovat jen proto, že z předložených
verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy
přiklonily k verzi uvedené poškozenou, případně obžalobou. Jen sama skutečnost,
že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená
automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo,
případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
34. Obviněný námitku zjevného rozporu vznáší rovněž s odkazem na jím
navrhované, ale soudy neprovedené důkazy, kdy v podstatě namítá, že důkazní
situace by se změnila v jeho prospěch, což by vedlo k jinému hmotněprávnímu
posouzení skutku, resp. ke zjištění, že se žádného trestného jednání
nedopustil. V této části se jedná o námitku pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřaditelnou, přičemž neprovedení navrhovaných
důkazů bylo soudem odvolacím řádně vyhodnoceno a zdůvodněno (viz bod 29. výše
tohoto usnesení).
35. Z předchozího odstavce 33. výše tohoto usnesení vyplývá, že dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními
provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších
procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných
logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě
Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského
soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v
Olomouci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V
projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na
provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy
soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými
objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém
tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu
nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
36. Výpověď poškozené byla samozřejmě v projednávané věci stěžejním
důkazem. Ze samotné povahy trestného činu, jehož se měl obviněný dopustit, tedy
trestného činu sexuální povahy, je přitom zjevné, že se s největší mírou
pravděpodobnosti bude jednat o situaci, kdy se na místě činu nachází pouze
pachatel a oběť. Bude se tak jednat o situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“, kdy
proti sobě stojí dvě zcela odlišné skutkového verze událostí. K tomu je možno
uvést, že důkazní situace, kdy kromě vzájemně protikladných výpovědí osoby
obviněné a osoby poškozené nemá soud k dispozici další přímý důkaz, není
situací v trestním procesu výjimečnou. Soud se v takovém případě musí
prostřednictvím tzv. volné soudcovské úvahy zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř.
dobrat ke skutkové pravdě. Je zde vyžadováno důkladné vážení proti sobě
stojících výpovědí, kdy soud musí výpovědi hodnotit nejen v jejich celistvosti,
ale i v jednotlivých tvrzeních, zabývat se jejich vnitřní logickou soudržností,
stejně jako případnými vnitřními nesrovnalostmi, kdy musí vyhodnotit, zda jsou
nesrovnalosti důsledkem objektivních či přirozených příčin nebo účelovými
tvrzeními snažícími se zakrýt pravý stav věci, a zda jsou skutečnosti obsažené
ve výpovědích objektivně reálné co do dílčích okolností i celkového vyznění.
Soud musí výpovědi a z nich se podávající zjištění porovnávat s dalšími ve věci
případně dostupnými nepřímými důkazy, vyhodnotit nakolik jsou souladná a
nakolik si protiřečí, respektive v čem. Stručně řečeno soud musí provést
pečlivou analýzu proti sobě stojících výpovědí, aby se mohl dobrat pravdy. V
projednávané věci soud prvního stupně uvedenému zcela jistě dostál, když
tvrzení poškozené a obviněného provedl pečlivou analýzu, a to jak stran
věrohodnosti výpovědí, tak v kontextu s dalšími ve věci provedenými nepřímými
důkazy. Pokud proti sobě stojí dvě odlišné verze průběhu skutkového děje, je
třeba vždy věnovat zvýšenou pozornost otázce věrohodnosti osob, které je
předkládají.
37. Soudy otázce věrohodnosti poškozené věnovaly patřičnou pozornost. Na
osobu poškozené byl vypracován znalecký posudek z oboru školství a kultura,
odvětví psychologie, specializace psychologie dětí, mládeže a dospělých,
znalkyně PhDr. Ivany Holešovské (č. l. 167–180 spisu), jehož závěrem bylo, že u
poškozené nebyla zjištěna snížená obecná věrohodnost, a nebyla narušena ani
její specifická věrohodnost (kdy podkladem při popisu prožitku byly skutečně
prožité události), rovněž nebyly zjištěny sklony ke konfabulaci. Poškozená byla
znalecky zkoumána cca dva a půl roku po incidentu. Uvedla, že si na některé
detaily nepamatuje, pamatovala si však na chování obviněného u rybníka s tím,
že styk s ním byl nedobrovolný a nechtěla ho. Podle závěrů znalkyně měl na
poškozenou vliv vývoj večera (alkohol, chování jejích společníků, zastavení u
rybníka namísto cesty domů), nebyly však u ní zjištěny sklony ke zkreslování. Poškozená byla znalkyní označena za osobu procházející fázemi osobnostního
zrání, vzhledem k věku citově nezralou, spíše egocentrickou, dráždivější, s
projevy negativismu, afektu zlosti v zátěži, nejistoty a zranitelnosti. Soud
prvního stupně hodnotil výpověď poškozené jako vnitřně nerozporuplnou a
věrohodnou, kdy v bodě 19. odůvodnění rozsudku poukázal na to, že poškozená
vypovídala ve věci opakovaně (v přípravném řízení, v řízení před Okresním
soudem ve Vyškově a po změně právní kvalifikace u hlavního líčení u Krajského
soudu v Brně) a její výpověď se v podstatných bodech shodovala. Soud prvního
stupně neopomněl drobné rozpory v těchto výpovědích, jednalo se však o
nepodstatné detaily, zcela pochopitelné s ohledem na časový odstup od předmětné
události. Výpověď poškozené však nebyla jediným důkazem, ale soudy byla
hodnocena ve vztahu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Jednalo se zejména o
výpovědi svědků M. Š. a P. P, kteří večírek opustili společně s poškozenou a
obviněným, a všichni společně absolvovali cestu autem, následně zastavili u
rybníka a pak cestovali společně do bydliště svědkyně Š. Svědci Š. a P. shodně
vypověděli, že zatímco oni dva se u rybníka posadili na lavičku, poškozená a
obviněný společně poodešli dozadu, kde je tráva a keře. Obviněný navrhoval
provedení důkazů vyšetřovacím pokusem či rekonstrukcí s tím, že na místě činu
je přehledný terén, kde se není kam schovat. Zcela však opomíjí, že se na místě
činu nacházeli v pozdních nočních hodinách, tedy za tmy, navíc v místě, které
není osvětleno a nenachází se v blízkosti zastavěné, resp. osvětlené oblasti. Výpovědi poškozené a svědků Š. a P. se liší pouze v detailech, kdy všichni v
podstatě shodně popsali, že „u rybníka XY se spolu s nimi nacházel i
obžalovaný, popsali, jakým způsobem se k rybníku dostali, v jakém autě jeli,
kdo kde seděl, jak to u rybníka probíhalo a jak následně probíhala cesta do XY“
(bod 16. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Svědek P. přitom
nevypovídal o tom, co mu řekla poškozená, ale o okolnostech večera a zastávky u
rybníka, kdy popsal, co mu sdělil obviněný jak před zastávkou u rybníka, tak
později. V tomto směru lze plně odkázat zejména na bod 20.
odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně, kde soud prvního stupně výpověď svědka vyhodnotil. Poukázal na to, že obviněný o poškozenou projevil zájem již před tím, než
společně opustili večírek, neboť svědkovi P. poté, co společně odvezli autem
tehdejšího přítele poškozené svědka J. H. domů, výslovně sdělil „teď mu ji
vymrdám“. Následně pak obviněný inicioval, aby cestou do bydliště svědkyně Š. zastavili u rybníka XY, a poté, co vysadili poškozenou se svědkyni Š., se mu po
cestě do XY svěřil s tím, že měl s poškozenou pohlavní styk. Svědek P. rovněž
vypověděl o tom, že obviněný měl na spodní části trika známky toho, že k
pohlavnímu styku skutečně došlo. Svědkyně Š., blízká kamarádka poškozené, u
které poškozená tu noc přespávala, popsala, jak se poškozená po incidentu
chovala, kdy poukazovala na to, že poškozená byla cestou od rybníka tichá,
proto si k ní v autě sedla dozadu, a jak se jí následně poškozená s pláčem
svěřila, co se u rybníka stalo, resp. že byla obviněným donucena k pohlavnímu
styku. Soud tyto výpovědi vyhodnotil jako věrohodné, a to na rozdíl od výpovědi
svědkyně A. B., kterou soud prvního stupně vyhodnotil jako nevěrohodnou a
účelovou (viz bod 17. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud
pak doplnil dokazování o opakovaný výslech obviněného a výpovědi svědků B. F. (matky poškozené), J. H. (přítele poškozené v době spáchání skutku) a J. H. (otce J. H.). Výpověď svědka J. H. odvolací soud zhodnotil zejména v bodě 23. odůvodnění usnesení, kdy „ve světle a při konfrontaci s výpověďmi svědků B. F. a J. H. při podpoře zjištěními ze zpráv dětského diagnostického ústavu a
výchovného ústavu o snadné ovlivnitelnosti J. H. byla jeho výpověď vyhodnocena
jako rozporuplná a nevěrohodná, bez způsobilosti vyvrátit usvědčování
obžalovaného poškozenou AAAAA“. Obviněným byla v rámci odvolacího řízení
předložena videonahrávka s tímto svědkem, která měla potvrzovat jakýsi komplot
proti dovolateli vedený snahou svědka P. P. dostat jej tzv. za mříže. V bodě
21. odůvodnění usnesení odvolací soud poukázal na to, že tato videonahrávka
byla pořízena za úplatu k žádosti obviněného, který svědkovi J. H. předal 300
nebo 400 Kč. Je možno poukázat na to, že k tvrzení obviněného o tom, že se
jednalo o jakýsi komplot, jehož cílem bylo jej zničit, se soudy obsáhle
vyjádřily, kdy provedeným dokazováním byla tato obhajoba obviněného vyvrácena. Lze odkázat zejména na bod 21. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod
23. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Nejvyšší soud podotýká, že fotografie
poškozené stáhnuté ze sociálních sítí, které obviněný předložil v rámci
odvolacího řízení, nemají stran projednávané věci žádnou vypovídající hodnotu,
stejně jako není rozhodná a stěžejní otázka, zda poškozená před předmětnou
událostí vedla pohlavní život či nikoli. Je rovněž možno uvést, že skutkové
zjištění, že obviněný si byl věku poškozené vědom, má oporu v provedeném
dokazování. Obviněnému byla známa skutečnost, že poškozená navštěvuje základní
školu, přičemž o tom, kolik je jí let, jej informovala nejen sama poškozená,
ale i svědkyně Š.
38. Je možno konstatovat, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud
uvěřily verzi poškozené, kdy její výpověď vyhodnotily jako věrohodnou a
korespondující s dalšími ve věci provedenými svědeckými výpověďmi a zjištěnými
skutečnostmi. Argumentaci obviněného vztahující se k tzv. zjevnému rozporu
skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů proto nelze přisvědčit.
39. Pokud pak obviněný poukazuje na vyjádření státní zástupkyně u
veřejného zasedání, je třeba uvést, že státní zástupce je v rámci trestního
řízení protistranou zastupující obžalobu. Státní zástupkyně Vrchního státního
zastupitelství v Olomouci v rámci veřejného zasedání navrhovala, aby byl skutek
posouzen jako zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku,
neboť nebyla přesvědčena o tom, že se ze strany poškozené jednalo o
nedobrovolný pohlavní styk. Odvolací soud však dospěl jednoznačně k závěru, že
„přitom, co bylo jako věrohodné vyhodnoceno tvrzení poškozené o způsobu
uskutečnění pohlavního styku s obžalovaným, není důvod rozporovat, že došlo ke
znásilnění“ (bod 23. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V projednávané věci
bylo odvolání podáno toliko obviněným. Státní zastupitelství přitom již od
podání obžaloby trvalo na tom, že ze strany obviněného došlo k užití násilí,
přičemž zpochybnění tohoto znaku skutkové podstaty podle § 185 odst. 1 tr.
zákoníku v rámci vyjádření státní zástupkyně u veřejného zasedání nebylo v
souladu s provedeným dokazováním. Skutek, tak jak je pospán ve skutkové větě
rozsudku, odpovídá soudy užité právní kvalifikaci.
IV.
40. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne,
jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i
odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením
zákona dovolání, které podal obviněný T. V., odmítl.
41. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 10. 2025
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata