Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Janem Tryznou, advokátem, sídlem Botičská 1936/4, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2025 č. j. 25 Cdo 2091/2024-498 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2024 č. j. 27 Co 223/2023-451, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a M. N., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Kolíně zamítl rozsudkem ze dne 12. 6. 2023 č. j. 17 C 245/2021-390 stěžovatelovu žalobu na ochranu osobnosti podanou proti vedlejšímu účastníkovi. Stěžovatel se domáhal, aby vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo doručit stěžovateli vlastnoručně podepsanou omluvu specifikovaného znění.
3. Vedlejší účastník se v jiném řízení domáhal vůči X určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 12/2021, který žalobu vedlejšího účastníka zamítl a výpověď shledal platnou. V uvedeném pracovněprávním sporu vedlejší účastník adresoval soudům podání, ve kterém o stěžovateli mimo jiné uvedl, že účelově sbírá různý kompromitující materiál takřka na všechny své kolegy, že se začal obklopovat výhradně lidmi, kteří mu pochlebují a donášejí informace proti jeho kritikům, že v řadě případů jednal na hranici zákona a podobně. Vůči těmto výrokům se stěžovatel domáhal ochrany žalobou na ochranu osobnosti. Tvrdil, že na rozhodnutí dát výpověď vedlejšímu účastníkovi neměl žádný vliv a v celém pracovněprávním sporu osobně nijak nevystupoval.
4. Okresní soud žalobu na ochranu osobnosti zamítl, neboť se vedlejší účastník nedopustil neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatele. Po právní stránce hodnotil část sporných výroků jako kritiku stěžovatele ohledně jeho působení ve funkci. Posuzoval povahu výroků, jejich obsah, kontext, formu vyjádření i skutečnost, že výroky byly uvedeny v písemném znění žaloby proti zaměstnavateli vedlejšího účastníka, v jehož vedení stěžovatel působil a působí. Soud zohlednil kolizi mezi právem na realizaci procesních práv vedlejšího účastníka v soudním sporu a právem stěžovatele na ochranu cti. Z provedených důkazů okresní soud zjistil, že někteří bývalí zaměstnanci X vnímali situaci u zaměstnavatele a způsob vystupování stěžovatele shodně jako vedlejší účastník. Popsali atmosféru strachu, donášení a zvýšenou míru odchodů zaměstnanců a akademických pracovníků. Tito svědci také označovali stěžovatele a další dva jeho kolegy za trio, které spolupracuje, jeho členové si vzájemně pomáhají a manipulují s ostatními. Pokud za dané situace vedlejší účastník zprávy a informace tohoto druhu učinil součástí žaloby, nelze po něm požadovat další spolehlivější ověření jejich pravdivosti. Vedlejší účastník vycházel též z dalších písemně kolujících informací o stěžovateli a byl o pravdivosti a správnosti svých tvrzení přesvědčen. Okresní soud tak uzavřel, že se vedlejší účastník obsahem svého procesního podání nedopustil excesu ve smyslu relevantní judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. 30 Cdo 1404/2006). Vedlejší účastník nepoužil expresivní výrazy, obsah výroků se vztahoval k předmětu řízení. Nešlo o tvrzení, která by si vymyslel. Některá tvrzení byla zveřejněna i na webových stránkách. Snažil se vykreslit atmosféru na pracovišti a podpořit tak svá tvrzení při hájení svého pracovněprávního nároku v procesním podání. Stěžovatel jako vedoucí pracovník organizace, která s vedlejším účastníkem rozvázala pracovní poměr, mohl očekávat, že bude v žalobě podroben kritice.
5. Krajský soud v Praze rozhodnutí okresního soudu potvrdil jako věcně správné.
6. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž, dojde-li k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, aniž by ve skutečnosti byl deklarovaný důvod nepřípustnosti naplněn, jedná se o odepření spravedlnosti. Jeho dovolání mělo být vyhodnoceno jako přípustné, neboť v něm identifikoval rozpor mezi rozhodnutím krajského soudu a judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 5. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3567/2010, z nějž má vyplývat, že má-li jít v konkrétním případě o kritiku oprávněnou, musí být věcná a konkrétní, stejně jako přiměřená.
Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje, že on sám nebyl nijak spojen s výpovědí z pracovního poměru, která byla vedlejšímu účastníkovi dána. Jinak řečeno, kritické a nactiutrhačné výroky na adresu stěžovatele, které učinil vedlejší účastník ve svých podáních adresovaných soudu v pracovněprávním sporu, se zcela míjely s předmětem tohoto řízení. V dané věci se navíc jedná o střet dvou ústavně chráněných hodnot, tj. práva na ochranu osobnosti na straně stěžovatele a práva na soudní ochranu na straně vedlejšího účastníka.
Řešení střetu těchto dvou práv bylo v jeho věci provedeno ústavně nekonformně. Podle ustálené metodologie je kolize dvou ústavně chráněných práv řešena za pomoci principu proporcionality. Postup vedlejšího účastníka v dané věci byl z pohledu šetření práv stěžovatele zcela neadekvátní už proto, že jeho difamační výroky na adresu stěžovatele nemohly přispět k dosažení jím sledovaného cíle - tedy k obraně vedlejšího účastníka před výpovědí z pracovního poměru. Soudy rozhodující pracovněprávní spor totiž k výrokům vedlejšího účastníka adresovaným stěžovateli nepřihlédly.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
]. Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal.
9. Odmítá-li Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost, je z hlediska rozhodovací praxe Ústavního soudu vyžadováno, aby se odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, neomezilo na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující pouze obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ (srov. nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15
). V nyní posuzované věci však usnesení Nejvyššího soudu požadavkům na dostatečné odůvodnění, resp. dostatečnou individualizaci důvodů, které vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání stěžovatele, dostál.
10. K tvrzenému vadnému vyvážení kolidujících práv Ústavní soud uvádí, že obecné soudy správně vymezily kolidující ústavně chráněné hodnoty a srozumitelně zdůvodnily, které z nich daly přednost. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že vedlejší účastník se mohl na základě informací a dokumentů všeobecně sdílených v rámci prostředí policejní akademie minimálně domnívat, že stěžovatel má na její institucionální chod zásadní vliv a svých eventuálních kritiků se snaží - zjednodušeně řečeno - zbavit. Stěžovateli nelze přisvědčit, že soudy vadně aplikovaly test proporcionality.
Stěžovatel vychází z toho, že difamační výroky na adresu stěžovatele nemohly přispět k dosažení jím sledovaného cíle. Stěžovatel svou ústavní stížnost však již koncipuje s vědomím, že výpověď daná vedlejšímu účastníkovi byla v pracovněprávním sporu posouzena jako platná, resp. s vědomím, jak soudy v tomto řízení argumentovaly. Vedlejšímu účastníku ale při vytváření koncepce obrany pro pracovněprávní spor jeho výsledek znám být nemohl a na svoji obranu se rozhodl použít též informace, které se týkaly osoby stěžovatele.
Jinak řečeno, vedlejší účastník se na základě všech mu dostupných informací a dokumentů mohl oprávněně domnívat, že to byl právě stěžovatel, kdo měl na ukončení jeho pracovněprávního poměru vliv. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že se vedlejší účastník vyjadřoval negativně o vedení školy, do jehož okruhu stěžovatel patřil.
11. Soudy své závěry při vážení protichůdných zájmů, resp. práv, řádně odůvodnily. Vyšly z toho, že podání v občanském soudním řízení je zákonem upravený výkon subjektivního práva, který obsahem ani formou nevybočil ze zákonem aprobovaného uplatňování práv. Dovodily, že mezi spornými výroky vedlejšího účastníka a řízením o neplatnosti rozvázání pracovního poměru byl určitý vztah, byť v pracovněprávním sporu nevystupoval stěžovatel jako účastník řízení. Vedlejší účastník byl přesvědčen, že za rozvázáním pracovního poměru stojí právě stěžovatel. Lze shrnout, že úvahy soudů o souvislosti sporných výroků s probíhajícím pracovněprávním sporem, jakož i o jejich adekvátnosti v kontextu posuzované situace, nejsou jakkoli excesivní.
12. Neobstojí ani tvrzené nezohlednění závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3567/2010. Nejvyšší soud v něm uvádí, že "u zásahů do cti je třeba uznat za důvod vylučující neoprávněnost difamačních znevažujících skutkových tvrzení, jestliže k zásahu do cti došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať vlastních, cizích, či veřejných, při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva nebo plnění zákonem uložené právní povinnosti. I v těchto případech je ovšem třeba dbát na uplatnění a respektování principu společenské adekvátnosti.
Hájení chráněných zájmů vlastních, cizích nebo veřejných, ovšem nemůže nikdy ospravedlnit zásah do cti, k němuž došlo bez potřeby nebo při němž jednající nebyl v dobré víře o správnosti svého tvrzení, popřípadě, jehož přímým účelem bylo újmu na cti způsobit". Soudy se uvedeným závěrům nijak nezpronevěřily, zdůvodnily, že nešlo o samoúčelnou difamaci, zohlednily dobrou víru stěžovatele při výkonu jeho procesních práv, resp. hájení zájmů před soudem.
13. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu