USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. B., zastoupený JUDr. Janem Tryznou, advokátem se sídlem Botičská 1936/4, Praha, proti žalovanému: M. N., zastoupený JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo nám. 559/28, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 17 C 245/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2024, č. j. 27 Co 223/2023-451, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 840 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D.
1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 1. 2024, č. j. 27 Co 223/2023-451, potvrdil rozsudek ze dne 12. 6. 2023, č. j. 17 C 245/2021-390, kterým Okresního soudu v Kolíně zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo doručit žalobci vlastnoručně podepsanou omluvu znějící: „Omlouvám se J. B., že jsem o něm lživě uvedl, že účelově shání různý kompromateriál takřka na všechny kolegy, sám sobě posílá různé smyšlené a účelově vygenerované SMS zprávy, pomocí kterých pak kolegy účelově vydírá, že nový rektor Policejní akademie ČR (dále jen „PA ČR“) se musel stát poslušným vykonavatelem excesů B.
vůči Akademii a jejím pracovníkům, že jsem B. od počátku jeho studií osobně vedl a po ukončení jeho studia na PA ČR jsem ho osobně vybral mezi akademické pracovníky a u tehdejšího rektora PA ČR jsem zařídil, aby byl přijat na katedru soukromoprávních disciplín, i přesto, že ho tam tehdejší rektor P. původně nechtěl, že se B. začal obklopovat výhradně lidmi, kteří mu pochlebovali a donášeli informace proti jeho kritikům, že v řadě případů jednal na hranici zákona, že jsem B. v r. 2009 pomohl na Právnické fakultě UK získat titul doktora práv, že B.
nového děkana Fakulty bezpečnostně právní doktora H. na PA ČR osobně zařadil bez řádně vyhlášeného výběrového řízení, že B. a jím fakticky vedené „trio“ (rektor D., prorektor S., děkan H.) ve vedení PA ČR páchá jen zlo, a tím systematicky všichni tito funkcionáři významně poškozují dobré jméno PA ČR, že B. systematicky na PA ČR ničí vše, co bylo za uplynulých, takřka 30 let, vykonáno a vymýšlí stále nové a nové nesmyslné předpisy, zákazy a příkazy, které jsou často v přímém rozporu s platným právním řádem České republiky, že z vrcholového vedení byli odvoláváni prorektoři, kvestoři a děkani fakult, a to všichni pouze proto, že si dovolili kritizovat některé nesmysly prosazované B.
Dále se omlouvám J. B., že jsem manipulativně a lživě jeho jméno spojil se jmény více než 60 osob, přičemž jsem lživě uvedl, že tyto osoby byly z PA ČR propuštěny, a současně jsem naznačoval, že se tak stalo pro kritiku B. Uvedené tvrzení se nezakládalo na pravdě. M. N.“, a rozhodl o nákladech řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že shora uvedené výroky uvedl žalovaný ve své žalobě, kterou se domáhal vůči České republice – PA ČR určení neplatnosti rozvázání jeho pracovního poměru.
V obsáhlé žalobě mimo jiné líčil i poměry panující na PA ČR a žalobce považoval za jednoho z hlavních aktérů, kteří za zhoršením situace na PA ČR stáli; žaloba byla pravomocně zamítnuta. Žalobce je děkanem a kancléřem kanceláře rektora, nebyl však přímým nadřízeným žalovaného. Podle svědeckých výpovědí je žalobce součástí širšího vedení PA ČR, které si vzájemně pomáhá, koordinuje své kroky a schází se i mimopracovně. Na PA ČR se šířily informace o tom, že žalobce shání kompromitující materiál na některé kolegy, část svědků měla pocit, že jim někdo prohledával kancelář, měli obavy z odposlechů, obecně se na PA ČR šířila atmosféra strachu.
Mnozí ze svědků
vypověděli, že v době působení na PA ČR byli pod velkým tlakem, cítili psychické následky a raději volili dobrovolný odchod; pracovní poměr byl ukončen s 22 zaměstnanci. O těchto skutečnostech informoval i anonym rozeslaný dvěma tisícům studentů a některým úřadům, a listina zveřejněná na webových stránkách provozovatele, kterému byla posléze uložena povinnost omluvy PA ČR za zveřejnění některých nepravdivých informací. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobce podle § 81 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a uzavřel, že žalovaný do osobnosti žalobce protiprávně nezasáhl.
Při písemném podání žalovaného v rámci občanského soudního řízení by mohlo jít o neoprávněný zásah do osobnosti pouze tehdy, dopustil-li by se žalovaný excesu. Odvolací soud však nepovažoval jednotlivé výroky uvedené v žalobě, a to ani v jejich souhrnu, za zjevný exces z výkonu práva žalovaného jakožto žalobce v dřívějším občanskoprávním řízení. Výroky neobsahovaly žádné vulgarity, nejednalo se o zjevné lži či skutečnosti, který by měly za cíl pouze dehonestovat žalobce. Současně nešlo ani o nevhodné údaje, které by nijak nesouvisely s projednávanou věcí.
Žalovaný popsal a hodnotil chování žalobce, které podle něj mělo vliv na ukončení nejen jeho pracovního poměru na PA ČR, ale i pracovních poměrů dalších zaměstnanců. Popsal postupy žalobce, jeho postavení a jednání, stejně jako dalších členů širšího vedení PA ČR, které negativně hodnotil a kritizoval, v čemž spatřoval pravý důvod ukončení svého pracovního poměru. Zcela zjevně tak šlo o obranu jeho subjektivního práva a nikoli snahu o dehonestování žalobce. Navíc z provedeného dokazování vyplynulo, že výroky žalovaného měly reálný základ, žalovaný vycházel z informací, které byly v daný okamžik dostupné a které považoval za pravdivé, ostatně shodnou atmosféru strachu, donášení, ukončování pracovních poměrů a považování žalobce za jednu z hlavních osob za tím stojící vnímali i další zaměstnanci a akademičtí pracovníci PA ČR, kteří v řízení vystupovali jako svědci.
Odvolací soud zdůraznil, že pravdivost nelze vnímat maximalisticky jako požadavek na absolutní soulad s objektivním stavem reality a že popis toho, co se stalo, může být u různých osob rozdílný, neboť je ovlivněn řadou dalších faktorů. Účastníka řízení nelze postihovat za to, že tvrdí skutečnosti, které považuje za významné pro posouzení věci. Žalovaný žalobu nešířil ani ji nikomu nepředal, seznámily se s ní především úřední osoby, které jsou vázány povinností mlčenlivosti.
2. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázkách hmotného a procesního práva, které odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, potažmo které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly doposud vyřešeny. Odvolací soud pochybil, jestliže neposoudil výroky žalovaného jako exces z výkonu jiného subjektivního práva – písemného podání žaloby. Kritika žalobce neměla žádnou souvislost s pracovněprávním sporem, v němž výroky zazněly, neboť výpověď z pracovního poměru žalovaného nesouvisela s jednáním žalobce a výroky pronesené žalovaným o žalobci nemohly mít žádný vliv na výsledek pracovněprávního sporu, ostatně žalobce v řízení vůbec nevystupoval. Odvolací soud přitom pochybil i tím, že nerozlišil obsah jednotlivých výroků. Pokud by snad část výroků bylo možné považovat za přípustnou kritiku s tím, že jejich prostřednictvím žalovaný poukazoval na obecné poměry na PA ČR, pak některé z výroků o poměrech nic nevypovídaly, nijak žalovanému nemohly prospět v pracovněprávním sporu, a jejich jediným cílem tak zjevně byla dehonestace žalobce. Navíc výroky žalovaného nebyly opřeny o žádné pravdivé a konkrétní podklady, na kterých by hodnocení žalobce žalovaným spočívalo. Veškeré skutečnosti zjištěné v rámci řízení byly pouze úsudkem všeobecného rázu, v řízení nebyl prokázán konkrétní projev chování žalobce, který by činil kritiku přípustnou, a samotná kritika nebyla konkrétní, ale spočívala pouze ve všeobecných tvrzeních. Právo volit vlastní způsob uplatnění práv či vlastní způsob obrany v soudním řízení nepřipouští extenzivní výklad, jak se mylně domnívá odvolací soud, a nemělo by tak automaticky převážit nad právem na ochranu osobnosti. Žalobce považuje dovoláním napadený rozsudek za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť odvolací soud část odvolací argumentace vůbec nevypořádal. Proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s posouzením odvolacího soudu a navrhl dovolání odmítnout a přiznat mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Nejvyšší soud ustáleně dovozuje, že došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností.
Přípustnost těchto případů je odůvodněna zvláštním veřejným zájmem jak na nerušené a plynulé realizaci subjektivních práv, tak na plynulém plnění právních povinností uložených zákonem (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010 k výkladu vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v souvislosti se soudním řízením, popřípadě při jiném řízení před příslušným orgánem, sp. zn. Cpjn 13/2007, publikované pod č. 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
10. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2847/2020). Již v usnesení ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 137/2007, Nejvyšší soud uzavřel, že i při výkonu účastnických oprávnění v rámci civilního řízení soudního nelze vyloučit možnost odpovědnosti za neoprávněný zásah do osobnosti dotčené fyzické osoby, avšak jen v případě excesu takové osoby. Je nepochybné, že o exces v těchto případech může jít tehdy, pokud jedna ze stran sporu bez vztahu k předmětu řízení nedůvodně osočí jiného účastníka z nečestného jednání, označí jej hanlivě nebo se jiným způsobem dotkne jeho práva na ochranu cti a vážnosti.
Kritériem je proto vždy posouzení, zda tvrzený zásah je třeba v konkrétním případě ještě podřadit pod kategorii plnění zákonem stanovených povinností, resp. výkonu zákonem předpokládaných oprávnění, nebo zda se již jedná o exces z takovýchto možností. Jedním z prvních kritérií pro posouzení této otázky je to, zda předmětný zásah bezprostředně spočíval v realizaci procesních práv a povinností. Z tohoto úhlu pohledu je třeba vážit i případné užití eventuálních expresivních výrazů. Určujícím tak je zvážení obsahu příslušného sdělení a jeho vztahu k projednávanému předmětu řízení a současně i míry jeho akceptovatelnosti v rámci v něm volených výrazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 137/2007, ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1751/2024, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1444/2023). Zásah je přitom vždy nezbytné posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv či povinností plní (srov. shora citované stanovisko sp. zn. Cpjn 13/2007).
7. V daném případě se odvolací soud podrobně zabýval výroky žalovaného obsaženými v žalobě, okruhem jejích adresátů, jakož i způsobilostí výroků v ní obsažených způsobit újmu na osobnostních právech žalobce. Uzavřel, že se ze strany žalovaného jednalo o podání v občanském soudním řízení, tedy zákonem upravený výkon subjektivního práva, které svým obsahem, formou ani zvolenými výrazy nijak nevybočilo ze zákonem aprobovaného uplatňování práv, nešlo tak o exces způsobilý k narušení osobnostních práv žalobce.
Odvolací soud jednoznačně dovodil vztah tvrzených výroků k řízení o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, neboť ačkoli žalobce nebyl přímým nadřízeným žalovaného, byl žalovaný přesvědčen, že za rozvázáním pracovního poměru stojí právě on. To proto, že žalobce považoval za součást užšího vedení PA ČR, za člověka, který má v tomto užším vedení hlavní slovo, a také proto, že za důvod pro ukončení jeho pracovního poměru považoval svou kritiku namířenou právě vůči žalobci. Z toho je zřejmá souvislost s řízením o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, byť v něm žalobce nevystupoval jako účastník řízení.
Odvolací soud hodnotil výroky jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž nelze část výroků uměle oddělit od zbytku a jejich celkového vyznění a označovat je za nesouvisející s předmětem
řízení, jak v dovolání činí žalobce. Lze tedy shrnout, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze shora uvedených zásad, a nijak se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
8. Žalobce dále nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že výroky uvedené v žalobě nebyly způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce, neboť pravdivost skutečností uvedených v žalobě byla prokázána a její forma nebyla urážlivá či dehonestující. Dovolatel zpochybnil pravdivost výroků, namítal, že nebyly opřeny o žádná konkrétní zjištění a samotné výroky byly pouze všeobecná tvrzení. Obstojí-li zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu již s ohledem na závěr, že žalovaný svými výroky v žalobě vykonával pouze své právo a nejednalo se o exces, pak dovolatelem vymezená (jiná) námitka proti závěru o nezpůsobilosti výroků zasáhnout do osobnosti žalobce pro jejich pravdivostní základ, nemá za této procesní situace povahu otázky, jejíž zodpovězení způsobem konvenujícím pohledu žalobce by bylo způsobilé přivodit jiné rozhodnutí o předmětu sporu. Dovolání proto není ani z toho důvodu přípustné.
9. Vytýká-li dále dovolatel odvolacímu soudu, že nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, resp. že se dostatečně nevypořádal s odvolacími námitkami, což mělo založit nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, jde o námitky vad řízení, ke kterým však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
10. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
11. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 10. 9. 2025
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu