25 Cdo 1751/2024-352
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) J. N., b) O. K., oba zastoupeni Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem 5. května 1050/66, Praha 4, proti žalovaným: 1) J. T., 2) K. J., 3) D. N., všichni zastoupeni Mgr. Alexandrou Juráčkovou, advokátkou se sídlem Na Výsluní 546, Tuchoměřice, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 316/2021, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2024, č. j. 27 Co 295/2023-321, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 14. 9. 2023 č. j. 5 C 316/2021-245, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným zaslat žalobcům
písemnou omluvu ve znění: „Vážená paní J. N. a O. K., omlouvám se Vám, že jsem v dopisu ze dne 20. 7. 2020, který byl označen jako „OTEVŘENÝ DOPIS – VÝZVA“ a byl adresován starostce obce Pravonín – Karhule Janě Lapáčkové, přestupkové komisi města Vlašim, státní a městské Policii ČR, pobočka Vlašim, CHKO Blaník - paní K. a panu K. a Stavebnímu úřadu Vlašim – paní L., o Vás nepravdivě mimo jiné uvedl/a toto: že jiným diktujete nové vlastní podmínky žití v obci, že jiným vyhrožujete, že provokujete psy ke štěkotu, že píšete výhružné e-maily, v nichž uvádíte, že pokud nebude uposlechnuto Vašich příkazů, bude adresát e-mailu hnán Vámi před policii nebo udán na úřady z Vámi vykonstruovaných záminek, že telefonicky i osobně vyhrožujete s tím, že pokud někdo něco uvede proti Vám, bude Vámi hnán před policii za křivé svědectví, že osobně agresivně konfrontujete, že zastupujete obecní cesty s nemožností průchodu, že vstupujete na cizí pozemky i přes výslovný zákaz, že vyvíjíte psychický nátlak na sousedy, veřejně pomlouváte a uvádíte nepravdy úřadům.
Za toto vše se Vám omlouvám, neboť tyto v dopise uvedené informace nejsou pravdivé“ a uložení povinnosti každému z žalovaných zaslat kopii této písemné omluvy subjektům v tomto výroku vyjmenovaným (výrok I). Současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Soud prvního stupně měl za prokázané, že předmětný dopis ze dne 20. 7. 2020 žalovaní skutečně sepsali, podepsali a rozeslali. Otevřený dopis laicky popisuje dlouhodobé jednání obou žalobců v posledním roce před jeho sepsáním a obsahuje pravdivá tvrzení o chování obou žalobců.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci opakovaně útočili slovně a písemně na žalované, vulgárně jim nadávali, obcházeli jejich pozemky, ničili jejich majetek a narušovali soukromí, provokovali psy z celé obce ke štěkotu pískáním, žalobce b) úmyslně lekal psy a plašil koně první žalované, aby mohli žalobci následně psát SMS zprávy, případně žádat žalované, aby psy uklidnili. V řízení bylo prokázáno, že se některých jednání dopustil pouze žalobce b), ale z vyjádření a postojů žalobkyně a) je zřejmé, že jeho jednání schvalovala a v některých případech mu i pomáhala.
Jednání žalobců bylo šikanózní, neboť opakovaně a bezdůvodně přivolávali policii, psali difamující příspěvky na webové stránky „Psí cesta Fratišek – reference“ a „Bylinná zahrada pod Blaníkem – reference“. Tvrzení obsažená v otevřeném dopise, který žalovaní adresovali různým orgánům a institucím, tedy byla pravdivá a způsob, jímž byla popsána, nebyl urážlivý. Prvostupňový soud dospěl k závěru, že žaloba obou žalobců požadující omluvu je nedůvodná, a proto ji s odkazem na § 81 a § 82 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.
z.“) zamítl.
2. Krajský soud v Praze k odvolání obou žalobců rozsudkem ze dne 15. 2. 2024, č. j. 27 Co 295/2023-321, výrok I rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou 1) zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; ve zbývající části výrok I potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Žalobci podali původně dvě samostatné žaloby vedené pod sp. zn. 5 C 316/2021 a 5 C 10/2022. V druhé věci podal žalobce b) žalobu pouze proti žalovaným 2) a 3), zatímco žalobkyně a) podala žalobu proti všem třem žalovaným.
Po spojení věcí ke společnému řízení podle § 112 o.s.ř. zůstal charakter obou nároků žalobců zachován, každý ze žalobců se věcně domáhal své (byť jinak stejné) omluvy, jen částečně proti stejným osobám. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a odkázal na ně. Ztotožnil se i s právním posouzením, k němuž však doplnil, že kromě toho, že zásah do osobnosti žalobců nebyl neoprávněný, protože byla prokázána pravdivost skutečností uvedených v dopise, nelze přehlédnout též skutečnost, že jím žalovaní realizovali své právo obracet se na úřady s úředním podáním.
Žalovaní dopis nezveřejnili, adresovali jej pouze úřadům, s jejichž činností tehdejší spory účastníků souvisely. Odvolací soud daný případ posoudil podle § 81, § 82, § 2910, § 2911 a § 2951 odst. 2 o. z. a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Vyšel ze zásady, že uplatňování práva zákonem předvídaným způsobem nemůže současně představovat protiprávní zásah do jiného práva (tj. svobody projevu), že neoprávněným zásahem je jen takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem.
Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 137/2007, sp. zn. 30 Cdo 2218/2006, a sp. zn. 30 Cdo 1404/2006), který již dříve vysvětlil, že zásah do osobnostních práv zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem podle zákona, a ne každé podání k soudu lze automaticky považovat za procesní obranu. Je nutno vždy zkoumat podrobně obsah takového podání a způsobilost výroků v něm obsažených přivodit újmu na osobnostních právech toho, jehož se týká.
Vybočí-li takové podání (i kdyby bylo učiněno ústně) z procesního, a tedy zákonem aprobovaného uplatňování práv účastníků řízení (jde o tzv. exces), je možno předmětný úkon posuzovat jako zásah způsobilý k narušení osobnostních práv. O exces může jít tehdy, pokud jedna ze stran sporu „bez vztahu k předmětu řízení“ nedůvodně osočí jiného účastníka z nečestného jednání, označí jej hanlivě nebo se jiným způsobem dotkne jeho práva na ochranu cti a vážnosti, k čemuž v této věci nedošlo. Odvolací soud proto v dané věci považoval za rozhodující, komu byl dopis adresován, co bylo jeho obsahem a jakou měl formu.
Uzavřel, že šlo o úřední podání, které nemělo za cíl dehonestovat žalobce a nešlo o exces, který by za dané situace z úřední komunikace vybočoval. Dopis měl se spory účastníků řízení jasnou věcnou souvislost, neobsahoval žádné vulgarity, intimnosti či jiné s věcí nesouvisející výroky a jeho interpretace a zpracování je věcí dotčených úřadů.
3. Žalobkyně a) podala dovolání proti části výroku I (s výjimkou té části výroku, kterou bylo řízení zčásti zastaveno) a proti nákladovým výrokům III a V. Namítla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která nebyla dosud řešena, resp. je rozhodována rozdílně, a to v rozporu s rozhodovací činností Ústavního a Nejvyššího soudu, přičemž napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ačkoli tím dovolatelka uplatnila současně tři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., aniž by uvedla konkrétně k jaké právní otázce se ten který z těchto odlišných předpokladů vztahuje, z obsahu dovolání lze usoudit, že podle jejího názoru odvolací soud nesprávně a v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 100/99 a rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2206/2006 vyřešil otázku, „zda listina soukromoprávní povahy doručená na podatelnu a zaevidovaná jako úřední pošta (přidělením č. j.) se bez ohledu na její obsah stane úředním podáním a zda o tom rozhoduje soudní nebo správní orgán“. Zbývající značně rozsáhlou část textu dovolání věnovala dovolatelka popisu svého pohledu na skutkový stav věci a rekapitulaci průběhu řízení. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek ve vztahu k ní zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky kvalifikovaného zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné (§ 237 o. s. ř.).
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. K porušení práva na důstojnost, vážnost, čest a soukromí člověka může dojít nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti.
7. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004). Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem, a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Tato licence tedy není dána tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 137/2007).
8. V daném případě se odvolací soud podrobně zabýval obsahem dopisu žalovaných, okruhem jeho adresátů, jakož i způsobilostí výroků v něm obsažených způsobit újmu na osobnostních právech toho, jehož se týká. Především se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tvrzení o nevhodném chování žalobců obsažená v dopise byla prokázána, navíc uzavřel, že se jednalo o úřední podání, které svým obsahem, formou ani zvolenými výrazy nijak nevybočilo ze zákonem aprobovaného uplatňování práv žalovaných a nešlo tedy o exces, způsobilý k narušení osobnostních práv žalobců. Odvolací soud tak při svém rozhodování vycházel z uvedených zásad a nijak se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
9. Dovolatelka nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že předmětný dopis měl povahu úředního podání (jež nepředstavovalo excesivní vybočení ze zákonného uplatňování práv žalovanými), a k tomu namítla rozpor napadeného rozhodnutí s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2000, sp. zn. IV. ÚS 100/99, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006. Odvolací soud však zamítavé rozhodnutí založil nejen na závěru, že předmětný dopis byl zákonem aprobovaným výkonem práva žalovaných učinit úřední podání, ale též na závěru, že obsah dopisu nebyl způsobilým zasáhnout do osobnostních práv žalobců, protože pravdivost skutečností v něm uvedených byla prokázána a jeho forma nebyla urážlivá či dehonestující. Proti druhému z uvedených důvodů, pro něž byla žaloba zamítnuta, dovolatelka žádné argumenty nepředložila. Obstojí-li zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu již s ohledem na závěr, že dopis obsahoval pravdivé informace a nezasáhl do práva na ochranu osobnosti, neboť jeho zveřejnění neodporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti, jehož správnost žalobkyně nenapadla jediným způsobilým dovolacím důvodem spočívajícím ve zpochybnění právního posouzení (dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání, srov. § 242 odst. 3 věta první v návaznosti na § 241a odst. 3 o. s. ř.), pak dovolání nemůže být již jen z tohoto důvodu přípustné [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, publikovaný pod č. 55/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), či usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.]. Dovolatelkou vymezená (jiná) námitka proti posouzení povahy předmětného dopisu jako úředního podání nemá za této procesní situace povahu otázky, jejíž zodpovězení způsobem konvenujícím pohledu žalobkyně by bylo způsobilé přivodit jiné rozhodnutí o předmětu sporu.
10. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
11. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2025
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu