25 Cdo 1444/2023

25 Cdo 1444/2023-417

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) J. G., b) M. M., a c) H. V., žalobci b) a c) zastoupeni J. G., advokátkou, proti žalovanému: J. Š., o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 13 C 319/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, č. j. 21 Co 198/2020-377, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, č. j. 21 Co 198/2020 -377, v části výroku II, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 17. 6. 2020, č. j. 13 C 319/2018-231, ve výrocích II, bodu 1), 3) a 4), VII, X, pokud jde o V. bod petitu žaloby ohledně fotografie žalobců b) a c) a vět „Žalobcům nejde o jejich dobrou pověst, ale především o peníze. Horší pověst už mít nemohou.“ a „která se nechávají zneužívat roky podvodníkem v exekuci a úkolovat k pronásledování občanů, kteří se s tímto nemravným stavem nehodlají smířit a upozorňují na lži, podvody a porušování zákona pod záminkou všekryjící ochrany soukromí?!“ a celý VI. bod petitu žaloby, dále ve výroku XIII, pokud jde o XXI., XXII. a XXIII. bod petitu žaloby, a dále ve výrocích XXV, XXVI, XXVII a XXVIII, a v nákladovém výroku III se zrušuje spolu s rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 17. 6. 2020, č. j. 13 C 319/2018-231, ve výrocích II, bodu 1), 3) a 4), VII, X, pokud jde o V. bod petitu žaloby ohledně fotografie žalobců b) a c) a vět „Žalobcům nejde o jejich dobrou pověst, ale především o peníze. Horší pověst už mít nemohou.“ a „která se nechávají zneužívat roky podvodníkem v exekuci a úkolovat k pronásledování občanů, kteří se s tímto nemravným stavem nehodlají smířit a upozorňují na lži, podvody a porušování zákona pod záminkou všekryjící ochrany soukromí?!“ a celý VI. bod petitu žaloby, dále ve výroku XIII, pokud jde o XXI., XXII. a XXIII. bod petitu žaloby, a dále ve výrocích XXV, XXVI, XXVII, a v nákladovém výroku XXVIII a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu řízení. II. Dovolání žalobců proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, č. j. 21 Co 198/2020-377, v části, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 17. 6. 2020, č. j. 13 C 319/2018-231, ve výrocích IV, IX, X, pokud jde o V. bod petitu žaloby ohledně věty „zato bulvární média o tématu smějí psát beztrestně roky…“ a VII. bod petitu žaloby, a dále ve výrocích XII a XIII, pokud jde o IX., X. a XX. bod petitu žaloby, se zamítá. III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobců odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud v Berouně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 6. 2020, č. j. 13 C 319/2018-231, rozhodl tak, že a) Výrokem I uložil žalovanému povinnost uveřejnit na svých stránkách XY na úvodní straně (HOME) ihned pod logem – XY – o velikosti písma, jaké je používáno v jím uveřejňovaných textech na těchto stránkách, s tučně vyznačeným nadpisem o velikosti písma jako nadpisy u jiných textů na XY omluvu paní H. V., panu M. M. a paní J. G. tohoto znění: „Dne 24. 9. 2018 jsem na těchto stránkách uveřejnil text pod názvem ‚Usnesení KS Praha ve věci exekuce (zastavení domu, pozemku a bankovních kont J.

Š.), trvající už 17 měsíců…?!‘, v němž jsem uveřejnil vulgární lži o mimomanželských stycích pana M. M. s paní J. G., úmyslně jsem zveřejnil text Otevřeného dopisu ze dne 3. 4. 2017, v němž předkládám lživá tvrzení o nezletilém dítěti J. G. a současně jsem vulgárně urážel pana M. M. a uveřejnil lživá tvrzení o soukromém životě paní H. V. a pana M. M. Tím jsem hrubě zasáhl do soukromého a rodinného života paní H. V., pana M. M. a J. G. a za toto své jednání se jim omlouvám.“, přičemž omluva zde má být uveřejněna na stejném místě po dobu nejméně jednoho měsíce; b) Výrokem II zamítl návrh na uveřejnění omluv všem žalobcům pod bodem I odst. 1), 3) a 4) petitu žaloby.

c) Výrokem III uložil žalovanému povinnost uveřejnit na svých stránkách XY na úvodní straně (HOME) ihned pod logem – XY – o velikosti písma, jaké je používáno v jím uveřejňovaných textech na těchto stránkách, s tučně vyznačeným nadpisem o velikosti písma jako nadpisy u jiných textů na XY omluvu panu M. M. a paní H. V. tohoto znění: „Dne 18. 12. 2018 jsem na těchto stránkách uveřejnil text pod názvem ‚Podpořme Hlas svobody a demokracie, ve vlastním zájmu -

probíhá boj o svobodu slova jako za totality! ‘ v němž jsem označil pana M. M. a paní H. V. za lháře. Za toto své jednání se paní H. V. a panu M. M. omlouvám. J. Š.“, přičemž omluva zde má být uveřejněna na stejném místě po dobu nejméně jednoho měsíce. d) Výrokem IV zamítl žalobu ve zbývající části návrhu na uveřejnění omluvy panu M. M. a paní H. V. pod bodem I petitu žaloby. e) Výrokem V uložil žalovanému povinnost texty omluv podle výroků I a III zařadit do aktuálního Bulletinu. f) Výrokem VI uložil žalovanému povinnost odstranit ze svých stránek XY z textu pod názvem „XY“ ze dne 3. 9. 2018, jak byl uveřejněn pod adresou XY,

část textu v tomto znění: „To vše proto, že česká justice upřednostňuje právo na ochranu soukromí před veřejným zájmem a pravdivými informacemi o životě veřejně známých a na ně napojených osob na úkor Ústavou ČR zaručené svobody slova, projevu a práva veřejnosti na informace – bez ohledu jde-li o pravdu, lež či společenskou nebezpečnost. Pouze mne soud toto právo upřel, resp. zakázal. Jsem trestán za pravdu a hledání cesty k ní. Mnohem více sledovaná média, zvláště bulvární o tom píší roky o mnohem větší čtenosti a návštěvnosti nemluvě.“ a dále uložil žalovanému povinnost tuto část textu odstranit z bulletinu č. XY na adrese XY z textu pod názvem „XY“ ze dne 3. 9. 2018.

g) Výrokem VII zamítl žalobu ve zbývající části návrhu na odstranění částí textu z textu pod názvem „XY“ ze dne 3. 9. 2018 dle bodu III petitu žaloby. h) Výrokem VIII uložil žalovanému povinnost odstranit ze svých stránek XY z textu pod názvem „XY“ ze dne 24. 9. 2018, jak byl uveřejněn na adrese XY,

části textu v tomto znění: „Milostný poměr pana MM a JG byl veřejnou věcí, protože byl publikován veřejně několikrát v roce 2004-5, kdy se dokonce pan M. M. (MM) a J. G. (JG) k této věci veřejně vyjadřovali.“ „Vyjadřoval jsem se k věcem veřejně probíraným v médiích, které sledovalo neporovnatelně více lidí než mé webové stránky. Nemohl jsem být nařčen, že zasahuji do soukromí paní JG a pana MM. V mém Otevřeném dopise dostali pouze prostor tuto mediální kauzu vyvrátit. To neudělali.“ „Najednou se nestydatě domáhá exekuční pokuty na někom, kdo rozkrývá jeho nemravné a podvodné jednání.“ „neměl by tento prokazatelný podvodník či už možná duševně chorý člověk, čas trávit roky zaměstnáváním, resp. úkolováním PČR, justice a snad i přivádět na svět nemanželské potomky…“ a dále uložil žalovanému povinnost odstranit z bulletinu č. XY na adrese XY části textu v tomto znění: „Milostný poměr pana MM a JG byl veřejnou věcí, protože byl publikován veřejně několikrát v roce 2004-5, kdy se dokonce pan M.

M. (MM) a J. G. (JG) k této věci veřejně vyjadřovali.“ „Vyjadřoval jsem se k věcem veřejně probíraným v médiích, které sledovalo neporovnatelně více lidí než mé webové stránky. Nemohl jsem být nařčen, že zasahuji do soukromí paní JG a pana MM. V mém Otevřeném dopise dostali pouze prostor tuto mediální kauzu vyvrátit. To neudělali.“ i) Výrokem IX zamítl žalobu ve zbývající části návrhu na odstranění částí textu z textu pod názvem „XY“ ze dne 24. 9. 2018 a z bulletinu č. XY dle bodu IV petitu žaloby.

j) Výrokem X zamítl návrhy pod body V, VI a VII petitu žaloby. k) Výrokem XI uložil žalovanému povinnost odstranit ze stránek XY z textu pod názvem „XY“ na adrese XY část textu v tomto znění: „Nikdy jsem o panu MM ani jeho ženě H. V., nenapsal jedinou lež. I když pan MM i H. V. veřejně tvrdí opak. Ověřitelně nemluví pravdu, lžou ‚jak když tiskne‘! Vždy jsem psal pravdu, ať už jsem si ji osobně ověřil, citoval jiný tiskový zdroj, odkazoval na jiné weby, nebo hledal cesty k pravdě. Přesto jsem odsouzen k tomu, abych jako jediný v ČR nesměl informovat o podvodech a nemravném chování, kdy o nich informují jiná média už roky, ve statisícových nákladech.“ l) Výrokem XII zamítl žalobu ve zbývající části návrhu na odstranění částí textu z textu pod názvem „XY“ a na odstranění odkazů na texty pod tímto textem dle bodu VIII petitu žaloby.

m) Výrokem XIII zamítl návrhy pod body IX až XXIV petitu žaloby. n) Výrokem XIV uložil žalovanému povinnost odstranit ze stránek XY dokument – „XY“ uveřejněný ve formátu word pod označením XY. o) Výrokem XV uložil žalovanému povinnost odstranit ze svých stránek XY z textu „XY“ ze dne 3. 4. 2017, na adrese XY části textu v tomto znění: „podvodné, nemravné“ „Odhaluji Vaše lži, nečestné chování“ a v textu „Otevřený dopis M.

M.“ v rámci textu tyto části: „podvodné, nemravné“ „Odhaluji Vaše lži, nečestné chování“ „a také proto, že odhaluji Vaše nečestné jednání coby manžela známé zpěvačky. Doložte, že nejste otcem syna Vaší právničky J. G. Vyvraťte tedy sexuální kauzu, o které mluví celá hudební veřejnost. Vyvraťte tím tedy i to, že dlouhodobě podvádíte Vaši manželku HV. V rodném listě prý není údajně uveden otec dítěte Vaší právničky? Předložte důkaz, že NEJSTE otcem jejího syna. Stačí jednoduchá zkouška otcovství – DNA.

Jde o rychlou, bezbolestnou, spolehlivou zkoušku, která vše vyjasní. Negativní výsledek zkoušky DNA jednoznačně potvrdí, že šlo o pomluvu. Každý, kdo si je jist, že není otcem, tuto možnost využije. Je to rychlá, nezpochybnitelná metoda. Ověřený negativní výsledek s omluvou obratem zveřejním. K tomuto kroku vás veřejně vyzývám!“ p) Výrokem XVI zamítl žalobu ve zbývající části návrhu na odstranění části textu z textu „XY“ ze dne 3. 4. 2017 dle bodu XXVI petitu žaloby. q) Výrokem XVII uložil žalovanému povinnost odstranit z dokumentu „XY“ uveřejněného pod adresou XY části textu ve stejném rozsahu jako dle XV.

výroku rozsudku. r) Výrokem XVIII zamítl ve zbývající části návrh na odstranění celého dokumentu „XY“ dle bodu XXVII petitu žaloby. s) Výrokem XIX zamítl návrh pod bodem XXVIII petitu žaloby. t) Výrokem XX uložil žalovanému povinnost odstranit ze stránek XY z textu „XY“ na adrese XY tyto části: „Zmiňovanou údajnou sexuální korespondenci M. M. s J. G. jsem obdržel poštou od anonyma. Nikdy bych si ji nedovolil zveřejnit ať je pravdivá či nikoliv. Zveřejnil ji na svém webu J. F. Byl spolu s J. Š. také žalován pro pomluvy Agenturou MM.

Pravomocně vyhráli u VS Praha, kdy se Agentura MM marně odvolala.“ u) Výrokem XXI uložil žalovanému povinnost odstranit ze stránek XY z textu pod názvem „XY na adrese XY tyto části: „Proč je asi taková snaha a zájem nepsat právě o údajném milostném vztahu J. G. a M. M., o údajně nemanželském dítěti paní G., které má údajně jméno M. a které nemá údajně v matrice uvedeno jméno svého otce?“

v) Výrokem XXII uložil žalovanému povinnost odstranit ze stránek XY z textu „XY“ na adrese XY tuto část komentáře diskutujícího pod označením XY 2017-07-21 18:30: „Taky zapoměl Š. připomenout, že M. M. pígloval advokátku své ženy a celou tlupu všech jejich přicmrndávaček.“ w) Výrokem XXIII uložil žalovanému povinnost zdržet se do budoucna uveřejnění části textu Otevřeného dopisu ze dne 27. 3. 2017, který odeslal dne 27. 3. 2017 žalobci b) doporučenou listovní zásilkou pod číslem RR 83604060 4 CZ z pošty Žebrák, PSČ: 26753, a to v rozsahu dle výroku XV rozsudku. x) Výrokem XXIV zamítl ve zbývající části návrh, aby byl žalovaný povinen zdržet se do budoucna uveřejnění celého textu Otevřeného dopisu ze dne 27. 3. 2017, pod bodem XXXII petitu žaloby. y) Výroky XXV, XXVI a XXVII zamítl návrhy žalobců na uložení povinnosti žalovanému zaplatit každému ze žalobců částku 100 000 Kč.

2. Po skutkové stránce soud vycházel z existence, zveřejnění a obsahu textů, které žalobci zahrnuli do petitu žaloby a účastníci je učinili nespornými. Další navrhované důkazy soud zamítl a dokazování ve věci neprováděl. Soud dále vycházel ze skutečností, které mu byly známy z jeho vlastní rozhodovací činnosti, zejména z rozsudku vydaného v předcházejícím řízení ze dne 10. 8. 2018, č. j. 6 C 101/2016-396, že žalobkyně c) je známou zpěvačkou, žalobce b) je její manžel a žalobkyně a) je advokátkou, která žalobce b) a c) dlouhodobě zastupuje.

Žalovaný se prezentuje jako nezávislý publicista, který provozuje webové stránky XY, na nichž zveřejňuje jím psané texty, v nichž se vyjadřuje k různým událostem v České republice a v zahraničí. Žalovaný své texty publikuje mimo jiné také ve svém Bulletinu, který zasílá mnoha subjektům. V rozsudku ze dne 10. 8. 2018, č. j. 6 C 101/2016-396, a v doplňujícím rozsudku ze dne 9. 11. 2018, č. j. 6 C 101/2016-443 (oba byly v napadených výrocích potvrzeny rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1.

2020, č. j. 21 Co 103/2019-598), soud shledal, že žalovaný publikoval v období od listopadu 2011 do dubna 2018 na svých webových stránkách několik desítek článků, které se dotýkaly žalobců a), b) i c), neboť v nich žalovaný spekuloval o otcovství žalobce b) k dítěti žalobkyně a) a o vztahu mezi nimi a o tom, že žalobce b) podvádí žalobkyni c). Soud zjistil, že žalovaný neuváděl zdroj těchto svých spekulací a že nedisponoval věrohodnými informacemi ohledně údajného otcovství žalobce b) a ohledně soukromého života všech žalobců, resp. že žalovaný nepředložil soudu navzdory poučení podle § 118a o.

s. ř. zdroj svých informací a neprokázal, že se jednalo o veřejně známou kauzu, o níž se média již dříve vyjadřovala, jak žalovaný tvrdil v rámci své procesní obrany. Soud v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že nepodložené, spekulativní nepravdy nemohou požívat právní ochrany a že žalovaný překročil přípustnou mez ve smyslu ustálené judikatury. Přestože žalobkyně a) je osobou veřejného života, žalobce b) je mediálně znám a žalobkyně c) je známou zpěvačkou, nebyl zde důvod, proč by měli snášet útoky žalovaného ohledně jím tvrzených nevěr či otcovství a spekulace o jejich rodinném a soukromém životě.

Soud proto uložil žalovanému povinnost omluvit se žalobcům, odstranit závadné části textů z jeho webových stránek, zdržet se do budoucna tvrzení či spekulací o milostné či sexuální konverzaci mezi žalobkyní a) a žalobcem b), o otcovství žalobce b) k dítěti žalobkyně a) a jakýchkoli dalších zásahů do soukromého a rodinného života žalobkyně a) zveřejňováním tvrzení či spekulací o jejím soukromém životě a rodině, jakož i tvrzení či spekulací o tom, že žalobce b) podvádí žalobkyni c). Současně soud uložil žalovanému v předcházejícím řízení povinnost zaplatit žalobkyním a) a c) finanční satisfakci po 400 000 Kč a žalobci b) ve výši 250 000 Kč.

3. Po právní stránce soud prvního stupně nejprve uvedl, že jádro právě souzené věci spočívá v tom, že žalovaný podle mínění žalobců ve svých útocích na žalobce pokračuje, a tedy i navzdory soudním rozhodnutím a pokutám ukládaným v souvisejícím exekučním řízení nadále svými uveřejňovanými texty zasahuje do osobnostních práv žalobců. Dále obecně porovnal texty, které byly předmětem předcházejícího řízení a které jsou předmětem tohoto řízení, a k tomu uvedl, že nyní posuzované texty jsou v převážné většině méně intenzivního charakteru a jedná se, spíše než o spekulativní tvrzení o soukromém životě žalobců, o kritiku justice či postupů soudního exekutora nebo o tvrzení, jimiž žalovaný sám sebe obhajuje a staví do pozice neoprávněně umlčeného bojovníka za pravdu či do pozice oběti nespravedlnosti.

Pouze ojediněle žalovaný v napadených textech některého z žalobců skutečně jmenuje (ať už celým jménem či iniciálami) a uvádí tvrzení ohledně jejich soukromého života. Většina napadených textů naopak žalobce vůbec neidentifikuje a pouze pravidelný čtenář textů, které žalovaný uveřejňuje na svých stránkách či v Bulletinu, či osoba jinak dobře informovaná o minulých zásazích žalovaného vůči žalobcům, jsou schopni rozklíčovat, že žalovaný je stále přesvědčen o tom, že jeho minulá tvrzení na adresu žalobců byla pravdivá a založená na existujících a věrohodných zdrojích.

4. Následně se soud prvního stupně zabýval požadavkem žalobců na uveřejnění omluv. Žalobci se v prvé řadě dožadovali po žalovaném omluvy za to, že v textu „XY“ ze dne 3. 9. 2018 vulgárně urážel žalobce b), předkládal lživá tvrzení o zdravotním stavu žalobkyně c) a lživá tvrzení o existenci sexuální korespondence žalobkyně a) a žalobce b), čímž měl zasáhnout do soukromého a rodinného života všech žalobců. Soud tento požadavek neshledal důvodným, neboť v tomto textu nejsou uvedeny žádné vulgární urážky na adresu žalobce b) ani takové urážky, které by dosahovaly intenzity zásahu do osobnostních práv žalobce b).

Pokud žalobci považují za urážky to, že žalovaný označil žalobce b) za „lotra a arci-lháře“, pak se podle názoru soudu jedná o kritiku, která je za daných okolností ještě přípustná, žalobce b) jako mediálně známá osoba ji musí snášet, takže za daných okolností nebyla s to zasáhnout do jeho cti a důstojnosti. Žalovaný totiž tuto kritiku uvedl v kontextu toho, že Parlamentní listy uveřejnily informaci ohledně shora citovaného nepravomocného rozsudku vydaného v předcházejícím řízení, přičemž se mělo jednat o informaci poskytnutou z úst žalobce b), která byla dle názoru žalovaného zavádějící a nepravdivá.

Za vulgární urážku způsobilou zasáhnout sféru žalobce b) pak soud nepokládal ani to, že žalovaný ve vztahu k žalobci b) a jím požadovaným částkám v soudních řízeních uvedl, že „jenom gauner může požadovat takové nemravné částky, odhaluje tím jen svoji přirozenost“. Tento výrok, jakkoli se jedná o výrok příkrý, je podle soudu prvního stupně svou povahou hodnotícím soudem, který je – stejně jako i jiná tvrzení žalovaného – nutno hodnotit i s ohledem na charakter webových stránek žalovaného a způsob jeho vyjadřování jako tvrzení řečené s určitou nadsázkou, navíc v situaci, kdy byl žalovaný zjevně ovládán negativními emocemi spojenými s jeho procesním neúspěchem v předcházejícím řízení.

Obdobné pak platí i o výrazech „obyčejný příživník“ či „hochštapler“, které – byť hraničí s výrazy hanlivými a urážejícími – je třeba vnímat jako výrazy řečené s nadsázkou a za nezpůsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce b), u něhož je nutno věc posuzovat i z hlediska jeho veřejné známosti (obdobně srov. stranu 29 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2016, č. j. 36 C 85/2011-445, vydaného v jiné věci týchž žalobců a žalovaného). Výrok žalovaného, podle něhož žalobkyně c) „na tom musí ,být dost špatně“, když ji na svých stránkách podporují dva bulvární časopisy, pak není skutkovým tvrzením, nýbrž hodnotícím soudem žalovaného, který soud pokládal za přípustný.

Tvrzení žalovaného o tom, že se o „dlouhodobých psychických problémech“ žalobkyně c) nepíše, ani o tom, „že už je má zvládat i nebezpečně závislým způsobem…“ pak podle soudu pro svou stručnost, obecnost a způsob, jakým byla uveřejněna (tj. na webových stránkách žalovaného a nikoli například na titulní straně celostátních novin, navíc skrytě v textu neobsahujícím jméno této žalobkyně), též nejsou s to zasáhnout sféru žalobkyně c) natolik intenzivně, aby se jednalo o zásah do jejích osobnostních práv.

Konečně do osobnostních práv žalobců nemohla zasáhnout ani letmá zmínka o tom, že „webové stránky K213 zveřejnily onu údajnou sexuální korespondenci, kterou bych si nikdy nedovolil zveřejnit“, neboť není zřejmé, o jakou konkrétní korespondenci se mělo jednat, mezi kým a co přesně mělo být jejím obsahem.

5. Požadavek žalobců, aby se jim žalovaný omluvil za některé své výroky uvedené v textu „XY“ ze dne 24. 9. 2018 a za v jeho rámci zveřejněný Otevřený dopis pro žalobce b), soud naproti tomu shledal důvodným, neboť zde žalovaný zcela konkrétně a jmenovitě a v rozporu s tím, co mu bylo uloženo rozsudkem v předcházejícím řízení, uvedl, že milostný poměr žalobkyně a) a žalobce b) byl veřejnou věcí probíranou v médiích, ačkoliv žalovaný v předcházejícím řízení ani v tomto soudním řízení na výzvu soudu řádně a včas nedoložil, že by tyto jeho výroky byly pravdivými skutkovými tvrzeními. V tzv. Otevřeném dopisu, na nějž v rozebíraném článku odkazoval, žalovaný své nepodložené spekulace o soukromém (až intimním) životě všech tří žalobců a o otcovství k nezletilému dítěti žalobkyně a) sice předestírá formou dotazů vůči žalobci b), činí tak nicméně takovým způsobem, že je případný čtenář může pokládat za pravdu, byť se jedná o pouhé spekulace žalovaného (i kdyby se ostatně jednalo o údaje pravdivé, byly by natolik intimní a současně nesouvisející s věcí veřejného zájmu, že by byly způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobců). Zveřejnění spekulativních tvrzení o otcovství žalobce b) k dítěti žalobkyně a), o milostném vztahu mezi žalobkyní a) a žalobcem b) a o tom, že žalobce b) podvádí žalobkyni c), přitom bylo způsobilé zasáhnout do soukromého a rodinného života všech tří žalobců.

6. Ve vztahu k textu s názvem „XY“ ze dne 8. 10. 2018 se žalobci domáhali po žalovaném omluvy za zveřejnění vulgárních urážek vůči žalobci b), lživá tvrzení o zdravotním stavu žalobkyně c), lživá tvrzení o soukromém životě žalobců b) a c), o mimomanželských stycích žalobců a) a b), existenci sexuální korespondence a o nezletilém dítěti žalobkyně a). V tomto textu však žádná tvrzení týkající se uvedených problematik obsažena nejsou. Ani skutečnost, že žalovaný do předmětného textu zařadil odkazy na text protokolu z jednání v předcházejícím řízení a na zvukové záznamy pořízené během tohoto jednání (vyjádření k důkazům, závěrečné řeči, odůvodnění rozsudku), které mohou zaznamenávat spekulativní či nepravdivá tvrzení žalovaného o žalobcích, nečiní požadavek žalobců důvodným, neboť zveřejnění protokolu z jednání a zvukových záznamů nelze pokládat za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců.

7. Soud žalobcům nedal za pravdu v tom, že žalovaný v textu s názvem „XY“ ze dne 12. 11. 2018 zveřejnil urážky žalobce b), lži o nezletilém dítěti žalobkyně a) a vulgární lži o mimomanželských stycích žalobkyně a) a žalobce b), jimiž hrubě zasáhl do soukromého a rodinného života všech tří žalobců a za něž by se měl žalovaný žalobcům omluvit. Žalovaný v citovaném článku primárně kritizoval rozsudky soudu vydané v předcházejícím řízení a polemizoval s právními názory a postupy samosoudkyně Mgr. Markéty Švarcové.

Žalovaný to přitom učinil způsobem, který soud pokládal za přípustnou realizaci práva na svobodu projevu a který nezasahuje do osobnostních práv žalobců. Zmínil-li totiž žalovaný v citovaném textu některého z žalobců nebo kauzu, která byla řešena v předcházejícím řízení, činil to pomocí citací z rozsudků soudu a následným vyjádřením svých vlastních názorů k závěrům soudu. Z citací, které žalovaný z rozsudků vybral, přitom je patrné, že soud měl tvrzení žalovaného na adresu žalobců a jejich soukromí za spekulativní, nepodložená či fiktivní.

Podle soudu prvního stupně cílem rozebíraného textu byla kritika a polemika s rozhodnutími soudu, a nikoli kritika či uveřejňování skutkových tvrzení o žalobcích. Žalovanému nelze bránit, aby vyjadřoval svůj nesouhlas s rozhodováním soudů či jiných orgánů veřejné moci, pokud tak nečiní způsobem, který by zasahoval do práv a oprávněných zájmů soukromých osob. Tak tomu však v tomto případě nebylo. Odkazy na zvukové záznamy ze soudního jednání, které žalovaný zařadil do rozebíraného článku, pak nelze považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců.

8. Pátá omluva, jíž se žalobci b) a c) po žalovaném dožadovali, souvisela s jeho textem „XY“ ze dne 18. 12. 2018. Žalobci b) a c) konkrétně požadovali, aby se jim žalovaný omluvil za to, že v tomto textu tvrdil, že exekuční řízení proti němu vedené je mstou za uveřejňovanou pravdu o žalobci b) a žalobkyni c), jakož i za to, že žalovaný označil žalobce b) a žalobkyni c) za lháře a že lživě popisoval důvod a průběh celého exekučního řízení. Soud ohledně tohoto nároku vyhověl žalobci b) a žalobkyni c) pouze částečně, a to ohledně omluvy za označení žalobce b) a žalobkyně c) za lháře.

Soud shledal, že žalovaný v předmětném textu oba žalobce identifikoval [žalobkyni c) označil jejím celým jménem a žalobce b) pomocí iniciál], načež na jejich adresu v přímém rozporu se závěry rozsudku vydaného v předcházejícím řízení uvedl, že o nich nikdy nenapsal jedinou lež, i když oba tvrdí opak. Žalovaný též konstatoval, že žalobci ověřitelně nemluví pravdu, lžou „jako když tiskne“, či že žalobce vždy psal pravdu, kterou si ověřoval nebo kterou uváděl s odkazem na jiné weby. Tato tvrzení žalovaného však příkře odporují dřívějším závěrům soudu, který shledal, že žalovaný o žalobcích naopak psal nepravdy a neověřené spekulace.

Žalovaný svá tvrzení v rozebíraném textu nepředkládal formou přípustné polemiky s rozsudkem č. j. 6 C 101/2016-396 a způsobem, který by čtenáři dával možnost seznámit se závěry soudu ohledně spekulací a fikcí žalovaného, jako tomu bylo v textu „XY“, nýbrž je předkládal jako pravdivá fakta, a proto soud požadavku žalobců na zveřejnění omluvy za toto jednání vyhověl. V rozsahu, v jakém se omluva týkala tvrzení ohledně exekučního řízení, soud nárok žalobce b) a žalobkyně c) neshledal důvodným, neboť většina tvrzení žalovaného týkající se této problematiky byla kritikou soudního exekutora a jeho postupů a nikoli kritikou samotných žalobců.

Ty části textu, v nichž žalovaný tvrdil, že je exekutor spolčený s žalobcem b), že za exekucí stojí žalobce b) či že se jedná o „pomstychtivé svinstvo“, soud pokládal za výroky, které běžný čtenář chápe jako nadsázku ovlivněnou situací, v níž se žalovaný nacházel. Tato tvrzení vzhledem k vyznění celého textu, jenž není svým charakterem objektivním zpravodajstvím o každodenních událostech, nýbrž subjektivně zabarveným textem člověka postiženého exekucí, soud nepovažoval za způsobilá zasáhnout osobnostní sféru žalobce b) a žalobkyně c).

9. Dále se soud zabýval požadavky žalobců na odstranění pasáží z jednotlivých textů. Ohledně požadavku žalobců na odstranění některých pasáží z textu „XY“ ze dne 3. 9. 2018, dal soud žalobcům za pravdu v tom, že žalovaný uvedl tvrzení, která jsou v rozporu se závěry soudu vyslovenými v rozsudku č. j. 6 C 101/2016-396, přičemž žalovaný tato tvrzení nepředkládal formou polemiky s tímto rozsudkem nebo způsobem, který by bylo možné pokládat za nadsázku, nýbrž formou skutkových tvrzení, jimiž čtenáře informoval o výsledku soudního jednání.

Žalovaný tak učinil navíc způsobem, z něhož je patrné, jakých konkrétních osob se uveřejněné nepravdy týkají, neboť žalobce b) a c) identifikoval celým jménem. Za těchto okolností shledal soud důvodným, aby žalovaný odstranil jak ze svých webových stránek, tak i z příslušného Bulletinu, tuto pasáž textu: „To vše proto, že česká justice upřednostňuje právo na ochranu soukromí před veřejným zájmem a pravdivými informacemi o životě veřejně známých a na ně napojených osob na úkor Ústavou ČR zaručené svobody slova, projevu a práva veřejnosti na informace – bez ohledu jde-li o pravdu, lež či společenskou nebezpečnost.

Pouze mne soud toto právo upřel, resp. zakázal. Jsem trestán za pravdu a hledání cesty k ní. Mnohem více sledovaná média, zvláště bulvární o tom píší roky o mnohem větší čtennosti a návštěvnosti nemluvě.“ Pokud však žalobci žalovanému vytýkali, že v některých pasážích textu zaměnil fyzickou osobu – žalobce b) s právnickou osobou, jejímž jednatelem je žalobce b), nebo že žalovaný nepravdivě uvedl, že by si nedovolil údajnou sexuální korespondenci na svých webových stránkách zveřejnit, pak se nejedná o skutečnosti, které by mohly významně zasáhnout do osobnostních práv žalobců (něco jiného by bylo, kdyby žalovaný z této fiktivní sexuální korespondence citoval, nebo kdyby existenci této sexuální korespondence tvrdil jako objektivní fakt).

Převážná část dalších tvrzení žalovaného uvedená v rozebíraném textu, která žalobci učinili předmětem právě projednávané věci, pak jsou dle názoru soudu spíše sdělováním názorů žalovaného nežli sdělováním faktů. Označil-li například žalovaný žalobce za „Potěmkinovskou dvojku, trojku či čtyřku“, uvedl-li, že si hrají na něco, čím nikdy nebyli, či že jejich špatnou pověst už nemůže nic ohrozit ani zachránit, nebo že výrazy jejich tváře jsou nepřirozené a strojené, pak se podle názoru soudu jednalo o hodnotící soudy, a hodnotícími soudy byla dále kupříkladu tvrzení o tom, že jen gauner může požadovat takové nemravné částky.

Článek jako takový navíc je svou povahou spíše jakousi subjektivní úvahou žalovaného nežli objektivním zpravodajstvím, a jako na takový je třeba na něj nazírat. Běžný občan jej totiž nebere příliš vážně, ale nahlíží na něj spíše jako na satiru. Proto i ta z dalších žalobci napadených tvrzení, která lze pokládat za tvrzení faktů, nebyla způsobilá zasáhnout dostatečnou měrou osobnostní práva žalobců, a to též pro jejich obecnost a způsob, jakým byla uveřejněna. Návrh na odstranění zbývajících pasáží z rozebíraného textu proto soud zamítl.

10. K textu s názvem „XY“ ze dne 24. 9. 2018 soud v souladu s výše uvedeným vysvětlil, že do osobnostních práv žalobců mohly zasáhnout ty výroky, v nichž žalovaný konkrétně a jmenovitě a v rozporu s tím, co mu bylo uloženo v rozsudku č. j. 6 C 101/2016-396, uvedl, že milostný poměr žalobkyně a) a žalobce b) byl veřejnou věcí probíranou v médiích. Konkrétně se jednalo o tento

výrok: „Milostný poměr pana MM a JG byl veřejnou věcí, protože byl publikován veřejně několikrát v roce 2004-5, kdy se dokonce pan M. M. (MM) a J. G. (JG) k této věci veřejně vyjadřovali.“, a proto soud žalovanému uložil povinnost jej odstranit. Obdobně mohly do osobnostních práv žalobců zasáhnout ty výroky, které žalovaný předkládal jako skutková tvrzení, byť zcela jednoznačně odporovala závěrům rozsudku č. j. 6 C 101/2016-396 (a nejednalo se přitom o přípustnou polemiku s právními názory soudu), tedy tyto výroky: „Vyjadřoval jsem se k věcem veřejně probíraným v médiích, které sledovalo neporovnatelně více lidí než mé webové stránky.

Nemohl jsem být nařčen, že zasahuji do soukromí paní JG a pana MM. V mém Otevřeném dopise dostali pouze prostor tuto mediální kauzu vyvrátit. To neudělali.“. Také výrok: „Najednou se nestydatě domáhá exekuční pokuty na někom, kdo rozkrývá jeho nemravné a podvodné jednání“ je skutkovým tvrzením odporujícím shora uvedenému rozsudku, z něhož naopak plyne, že žalovaný žádné nemravné či podvodné jednání nerozkryl, neboť pouze nepodloženě spekuloval. Pasáž „neměl by tento prokazatelný podvodník či už možná duševně chorý člověk, čas trávit roky zaměstnáváním, resp. úkolováním PČR, justice a snad i přivádět na svět nemanželské potomky…“ opětovně poukazuje na údajné, žalovaným nepodložené a spekulativně tvrzené otcovství žalobce b) k dítěti žalobkyně a), což již soud ve své rozhodovací praxi označil za nepřípustné zasahování do soukromí všech tří žalobců, čehož se soud přidržel i nyní, a proto také tuto pasáž nařídil žalovanému odstranit ze svých textů.

11. Ohledně zbývajících pasáží textu „XY“ soud požadavek žalobců na odstranění zamítl. Soud předně neshledal ničeho závadného na tom, že žalovaný kritizoval soudní rozhodnutí [viz výroky: „Je proto nepřijatelné, aby nižší soud ignoroval závazný názor Ústavního soudu ČR“, „(…) chybném rozsudku KS Praha, který je v rozporu se stanoviskem Ústavního soudu“ či „ale soud jej vynesl v rozporu s názorem nadřízeného Ústavního soudu“]; takové vyjadřování názorů je v demokratickém právním státě zcela přípustné a nebylo důvodu je cenzurovat, jak požadovali žalobci.

Tvrzení ohledně exekučního řízení coby pomsty pak je nutno vnímat jako subjektivně zabarvené výroky člověka v exekuci, tedy za jistou formu nadsázky, která není s to dostatečně intenzivně zasáhnout do osobnostních práv žalobců [zejména žalobce b)]. Výroky ohledně nepoškoditelné a současně nenapravitelné pověsti žalobce b) a žalobkyně c) jsou hodnotícími soudy, které žalobci v postavení mediálně známých osobností ještě musí snášet. Další, podle žalobců závadná tvrzení se po odstranění výše citovaných pasáží týkajících se milostného poměru mezi žalobkyní a) a žalobcem b) stávají tvrzeními obecnými a nicneříkajícími, neboť v nich žalovaný pouze konstatoval, že psal o něčem, co bylo veřejnosti známo a co bylo již dříve odhaleno, aniž by bylo zřejmé, co přesně měl žalovaný vlastně na mysli.

Soud proto v zájmu spravedlivého vyvážení práva na svobodu projevu a osobnostních práv žalobců uložil žalovanému povinnost odstranit pouze ty pasáže, z nichž je patrné, čeho konkrétně se nářky žalovaného týkají. Konečně pokud žalobci spatřují zásah do svých práv v tom, že žalovaný formou přímé řeči vložil žalobci b) a žalobkyni c) do úst výroky, které nikdy neřekli, za účelem jejich dehonestace, pak jim soud nepřisvědčil, neboť i tato pasáž vykazuje znaky satiry a průměrnému, rozumně uvažujícímu čtenáři je jasné, že jde o přímou řeč smyšlenou a nevážnou (konkrétně jde o smyšlený rozhovor tohoto znění: „MM: „Mám ověřeno, že další lživé informace poskytuje pravděpodobně psychicky narušenému aktivistovi jménem J.

Š…“ MM: „Už jsem vymyslel jak nikdy nebudu chudý!!! Budete se divit.“ HV: „Jsem osobou veřejně známou, působím jako umělkyně především jako zpěvačka a to již od roku 1964. Jsem osobou známou nejen v rámci České republiky, ale i světově uznávanou a to nejen na evropském kontinentě, ale i po celém světě.“ JV: „… Vymyslel, jak to udělat, aby nikdy nebyl chudý. Tak si našel zpěvačku. Věděl, že má zázemí a rodinu, kde se říká do očí pravda. Když jsem si jí dovolil říci, tak nás jako pravý šikovný podvodník odstřihl.

Podařilo se mu to…“).

12. K textu „Má ochrana soukromí veřejných osob chovajících se nemravně právo likvidovat publicistu pracovně i existenčně?!“ soud uvedl, že žalovaný v něm nic konkrétního ohledně soukromého a rodinného života žalobců neuvedl. Žalobci poukázali na to, že o nich žalovaný nepravdivě uvedl, že v minulosti podali žalobu proti zapsanému spolku Sodales Solonis, toto tvrzení, byť by bylo nepravdivé, však nemá potenciál významně zasáhnout do osobnostní sféry žalobců. K argumentaci žalobců, že je žalovaný vykresluje jako notorické sudiče (toto označení užili žalobci v žalobě, nikoli žalovaný v rozebíraném textu), kteří léta ubližují člověku, jenž o nich píše pouze čistou pravdu, a přitom žalovaný ve chvíli zveřejnění předmětného textu v říjnu 2018 čelil teprve druhé žalobě na ochranu osobnosti ze strany žalobců, pak soud uvedl, že toto tvrzení žalobců není zcela pravdivé, neboť soudu bylo známo, že vedle dvou žalob na ochranu osobnosti řešených před tamním soudem, žalobci podali proti žalovanému kupříkladu již v roce 2011 žalobu na ochranu osobnosti ke Krajskému soudu v Praze, a tato žaloba byla krajským soudem v plném rozsahu zamítnuta rozsudkem ze dne 11.

3. 2016, č. j. 36 C 85/2011-445. Kritika žalovaného se tak do jisté míry zakládala na pravdě. Co se týče tvrzení žalovaného ohledně špatné pověsti žalobců, kterou již nelze zhoršit, soud uvedl, že to je přípustným hodnotícím soudem žalovaného. Obecná tvrzení žalovaného ohledně toho, že je jako občan trestán za něco, o čem média píšou beztrestně již roky, či že je trestán za upozorňování na lži a podvody, pak soud také nepokládal za nikterak závadná právě pro jejich obecnost [žalovaný v textu neuvedl, co konkrétně podle něj bylo pravdou, a neopakoval své spekulace, jako tomu bylo například v textu „XY“].

Jakkoli je pravdou, že žalovaný do textu opětovně zařadil odkazy na zvukové záznamy z jednání v předcházejícím řízení, z nichž lze zjistit, co vlastně považoval za pravdu, podvody a lži, soud pokládal za rozhodující to, že žalovaný zde zveřejnil také protokol z tohoto jednání a záznam z vyhlašování rozsudku, z nichž je zjistitelné, že soud uložil žalovanému povinnost se za jím v minulosti uveřejňovaná tvrzení o soukromém životě žalobců omluvit, odstranit závadný obsah textů a zaplatit žalobcům finanční odškodnění, a tedy je zjevné, že žalovaný svými výroky na adresu žalobců porušil zákon.

Za těchto okolností musí běžný, rozumný čtenář vnímat opakované výroky žalovaného ohledně jím tvrzeného bezdůvodného trestání za pravdu nikoli jako skutková tvrzení, nýbrž jako subjektivní názory žalovaného, kterému soud nedal za pravdu. K požadavku žalobců na odstranění fotografie žalobce b) a žalobkyně a) z úvodu rozebíraného textu pak soud konstatoval, že tato fotografie nebyla použita způsobem odporujícím zákonu, nýbrž v rámci tzv. zákonné licence ve smyslu § 89 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.

z.“).

13. U požadavku žalobců na odstranění některých pasáží z textu „XY“, soud vycházel stejně jako v případě požadavku žalobců na uveřejnění omluvy za obsah tohoto textu z toho, že žalovaný v textu primárně kritizoval rozsudky soudu vydané v předcházejícím řízení, polemizoval s právními názory samosoudkyně Mgr. Švarcové a přípustným způsobem realizoval právo na svobodu projevu. Účelem článku byla kritika rozhodnutí soudu a nikoli kritika žalobců. Podstatné je pak též to, že žalovaný vybral z jím kritizovaného rozsudku soudu takové pasáže, z nichž jsou patrné závěry soudu o tom, že žalovaný o soukromém a rodinném životě žalobců pouze spekuloval a že nedisponoval podklady, z nichž by plynula jeho skutková tvrzení. V takto realizované svobodě projevu, zaměřené na kritiku soudního rozhodování, soud neměl důvod žalovanému bránit, neboť ji s ohledem na shora řečené ,pokládal za přípustnou. Za přípustné soud považoval i to, že jsou do textu zařazeny odkazy na zvukové záznamy z jednání. S ohledem na to, že žalovaný v textu kritizoval rozsudek vydaný ve věci (mj.) žalobce b), lze pokládat i uveřejnění fotografie tohoto žalobce za souladné s § 89 o. z.

14. Ani návrhu žalobců, aby uložil žalovanému povinnost odstranit z webových stránek část komentáře žalovaného uvedeného pod textem s názvem „XY“, soud nevyhověl. Žalovaný v předmětném komentáři kritizoval postup soudního exekutora, přičemž též sdělil, že o nezákonném postupu exekutora informoval řadu institucí v České republice. Takový komentář se nikterak nedotýká osobnostní sféry žalobců, a to ani tím, že žalovaný hovoří o (podle něj nezákonné) exekuci jako o ceně za svobodu slova. O soukromém životě žalobců žalovaný v předmětném komentáři nic nenapsal, ba naopak v něm uvedl, že ať už by napsal „cokoliv na adresu osob uvedených v předběžném opatření“, hrozila by mu „další, konkrétně nezdůvodněná pokuta“. Tato poznámka o nezdůvodněné pokutě přitom byla další kritikou postupu exekutora, a byla zjevnou příčinou toho, proč byl žalovaný v komentáři zdrženlivý a proč vůči žalobcům žádná tvrzení neuvedl.

15. V textu „XY“ žalovaný, v přímém rozporu se závěry rozsudku č. j. 6 C 101/2016 396 uvedl: „Nikdy jsem o panu MM ani jeho ženě H. V., nenapsal jedinou lež. I když pan MM i H. V. veřejně tvrdí opak. Ověřitelně nemluví pravdu, lžou jak ‚když tiskne‘! Vždy jsem psal pravdu, ať už jsem si ji osobně ověřil, citoval jiný tiskový zdroj, odkazoval na jiné weby, nebo hledal cesty k pravdě. Přesto jsem odsouzen k tomu, abych jako jediný v ČR nesměl informovat o podvodech a nemravném chování, kdy o nich informují jiná média už roky, ve statisícových nákladech.“ Tuto pasáž soud nařídil žalovanému odstranit, neboť v ní jsou žalobce b) a žalobkyně c) přímo identifikováni a žalovaný zde o nich – nikoli formou přípustné polemiky se závěry rozsudku č. j.

6 C 101/2016-396 a způsobem, který by čtenáři dával možnost seznámit se se závěry soudu ohledně spekulací a fikcí žalovaného – předkládal skutková tvrzení, která odporovala pravomocnému rozsudku soudu. Ohledně zbývajících pasáží rozebíraného textu, jejichž odstranění se žalobci domáhali, pak soud uvedl, že se týkaly z převážné většiny kritiky exekutora a jeho postupů. Tvrzení žalovaného na adresu žalobců b) a c) o údajném spolčení s exekutorem či o „pomstychtivém svinstvu“, pak je třeba posuzovat optikou situace, za nichž byla napsána, a též s přihlédnutím k tónu, jakým byla napsána.

Běžný čtenář takové výroky chápe jako subjektivní nářky člověka v exekuci a nikoli jako objektivní zpravodajství o událostech z České republiky. Žalobci, kteří jsou mediálně známými osobami, takovými tvrzeními nemohou být podstatně dotčeni na své osobnostní sféře, a to zejména v situaci, kdy výroky nebyly zveřejněny na stránkách celostátního či významného lokálního deníku. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalovaný skutečně celou záležitost politizoval a stavěl se do role bojovníka za pravdu a spravedlnost.

I nad to se musí podle názoru soudu osoby v postavení žalobců povznést. Žalobci navíc mají jistě možnost oponovat zavádějící politizaci či některým kontroverzním výrokům žalovaného cestou jim dostupných médií či sociálních sítí, pokud považují za nutné uvést na pravou míru to, že se žalovaný do exekucí nedostal v rámci jím tvrzeného boje za svobodu a demokracii. K požadavku žalobců na odstranění některých odkazů uvedených pod právě rozebíraným textem na jiné texty soud konstatoval, že text „Cena svobody slova se už blíží k jednomu milionu korun – zastavíme společně tuto ‚šílenost šílenců‘, stále více ohrožující celou zemi?!“ soud neshledal závadným.

Z výše uvedených důvodů soud zamítl návrh žalobců na odstranění dalších pasáží z textu na webových stránkách a z bulletinů.

16. Ve vztahu k následujícím textům žalovaného: „Cena svobody slova se už blíží k jednomu milionu korun – zastavíme společně tuto ‚šílenost šílenců‘, stále více ohrožující celou zemi?!“, „Přestaňme se v roce 2019 konečně bát – spojme se v boji za svobodu a demokracii!“, „Historie je učitelkou života (Historia magistra vitae est)“, „Za záchranu stamilionů mi stát hrozí bezdomovectvím?!“, „Stav mého exekučního řízení, aneb o neodpovědnosti odpovědných a neschopnosti konat“, „Soud přiznal D. H. čtyři miliony za lživý článek o milenci…?!“, a „Na památku pana J.

J. – za obranu před exekutory zaplatil životem! Měl smůlu, nežil v USA, ale v České republice…“ soud souhrnně uvedl, že žalovaný v těchto textech informoval o vývoji exekuce vedené vůči jeho osobě, stěžoval si na exekutora Mgr. Jana Beneše a jeho postupy i obecně na postupy exekutorů České republiky. Žalovaný v těchto textech též vyzýval k tomu, aby si občané nenechali vzít svobodu, upozorňoval na alarmující situaci v zemi či na pronásledování těch, kteří se nebojí říct pravdu. Žalovaný sám sebe stavěl do role člověka, kterému byl zabaven majetek pro realizaci svobody projevu, a konstatoval, že jako jediný v zemi nesmí psát o tom, o čem média psala léta.

Žalovaný současně v mnohých těchto textech uváděl, že nemůže psát o podrobnostech své kauzy, aby se nevystavil dalším pokutám a žalobám. Stěžoval si také na to, že stát neposkytuje ochranu lidem jako je on, a upozorňoval na to, že blíže neoznačený žalobce zpronevěřil peníze, ocitl se v exekuci, dopustil se trestné činnosti (a stejně tak i jeho rodina). Všechny tyto texty mají společné to, že žalovaný žádného z žalobců a) až c) nejmenoval a že tyto texty obsahovaly výroky žalovaného, jež jsou obecného charakteru a tzv. zahaleny v mlze.

Vzhledem k obecnosti těchto textů soud neshledal, že by jimi žalovaný zasáhl do osobnostních práv žalobců, což platí tím spíše v situaci, kdy texty nenesly ve svých názvech či v obsahu jména, iniciály či fotografie žalobců. To, že se žalovaný podle názoru žalobců lživě vyjadřoval o průběhu exekuce, se jen stěží mohlo podstatně dotknout jejich osobnostní sféry. Stejně tak žalobci tvrzená politizace celé záležitosti, včetně vedení exekuce, žalobce přímo nepoškozuje. Jakkoli může být pravdou, že „mezi řádky“ shora uvedených textů lze identifikovat narážky žalovaného týkající se žalobců, jsou je schopni rozklíčovat pouze žalobci či osoby, které v minulosti sledovaly webové stránky žalovaného či jeho bulletiny.

Z hlediska ochrany osobnosti mediálně známých osob se však nejedná o narážky natolik intenzivní, aby v nich soud spatřoval zásah do osobnostních práv. Ba naopak je soud přesvědčen o tom, že takové texty si ani nezasluhují pozornost žalobců. To, že žalobci proti takovým neurčitým textům žalovaného brojí, spíše svědčí o tom, že se zřejmě již z principu snaží vůči žalovanému něčeho najít, byť jsou dané texty svým obsahem nevýznamné, a podání žaloby směřující proti obsahu takových textů lze označit za malichernost.

Soud navíc na celou věc nahlížel v kontextu dalších okolností a měl na zřeteli, že tímto rozsudkem i předchozími rozsudky vydanými v předcházejícím řízení žalovanému uložil povinnost odstranit závadné části těch textů, které se skutečně dotýkaly osobnostních práv žalobců a v nichž žalovaný spekulativně, nepodloženě či nepravdivě psal o soukromém životě žalobců. Takové závadné texty by tedy do budoucna již neměly být obsahem webových stránek či bulletinů žalovaného, a tudíž bude jen stěží dohledatelné, čeho konkrétně se vlastně celá jeho záležitost týkala a na co ve výše označených textech narážel.

17. K textu s názvem „Moderátor L.

X. V. a jeho hosté – někdy dost podivní?“ soud uvedl, že výroky týkající se duševního stavu a zdraví žalobce b) jsou hodnotícími soudy, které sice nevyznívají lichotivě, ale které nejsou s to intenzivněji zasáhnout do osobnostní sféry žalobce b) (a už vůbec ne do osobnostní sféry ostatních dvou žalobkyň). K tomuto závěru soud dospěl zejména s ohledem na povahu daného textu, který zjevně nemá objektivně informovat veřejnost o událostech z tuzemska (a běžný čtenář jej tak nevnímá), nýbrž o subjektivních pocitech či postojích žalovaného.

Poukázali-li žalobci na to, že si žalovaný protiřečí, neboť v rozebíraném textu uvedl, že by si nedovolil vyslovit diagnózu o duševním zdraví jiných, a přitom ve svých dřívějších textech žalobce označoval za duševně choré, pak soud v tomto protimluvu žalovaného též nespatřoval konkrétní, intenzivní zásah do osobnostních práv žalobců (spíše by bylo možné uvažovat o tom, že si tímto protimluvem žalovaný podrývá svou vlastní důvěryhodnost). K požadavku žalobců, aby soud nařídil žalovanému odstranit pasáž týkající se údajného křivého obviňování žalobce b) a jeho spojování s trestní kauzou, soud konstatoval, že sami žalobci v žalobě uvedli, že tyto výroky „jsou meritem jiného podání“, z čehož tedy jasně plyne, že dané pasáže do předmětu tohoto soudního řízení nespadají a žalobci k nim ani ničeho konkrétního neuvedli.

S tím související názory žalovaného ohledně způsobu vedení rozhovoru mezi moderátorem a žalobcem b) pak opět jsou hodnotícími soudy, které soud pokládal za přípustné, a za zcela neškodné soud považoval též to, že měl žalobce b) podle názoru žalovaného při rozhovoru uvádět pomluvy a lži, proti nimž se žalovaný nemohl bránit. Jedná se totiž opět o subjektivní názor žalovaného. Ve vztahu k některým pasážím rozebíraného textu pak žalobci ani po výzvě soudu dle § 118a o. s. ř. neuvedli, jak konkrétně zasáhly do jejich osobnostních práv a co žalobcům ohledně nich vlastně vadí, což platí zejména o těchto pasážích: „Při tomto rozhovoru se chová jako jediný

majitel pravdy: 168 hodin je nejhorší bulvár, s žádnými novináři nejsme ve válce, doporučuje vyhodit V. M. a někoho, kdo bude ‚férovej a solidní‘ apod.“, „V tomto rozhovoru mne nazývá rádobyaktivistou, pochybuje o mém duševním stavu. Cituji: ‚Takhle se normální člověk nemůže chovat. To je člověk, který uráží třičtvrtě lidí v týhletý republice, pomlouvá je. Nejsme v tom jenom my sami.‘ a

Cituji: ‚Náš advokát je placenej z výsledku…‘ Už nedodává, že většina se nechce soudit ne proto, že by nebyla v právu, ale nestojí ji za to se roky soudit s nejistým výsledkem a za nemalých finančních nákladů.“ Navíc soud uvedl, že mnohé z těchto výroků jsou opět hodnotícími soudy, které nezasahují do práv žalobců.

Konečně ve vztahu k části textu, v níž žalovaný konstatoval, že i tento článek nepochybně bude jedním z důkazů, který proti němu žalobci použijí v mnohamilionových žalobách, či že žalovanému bylo zakázáno zveřejňovat pravdivé informace, jež byly veřejnosti známy, soud zopakoval, že takové výroky nejsou způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobců, neboť se v nich žalovaný konkrétně nevyjadřuje o osobním a rodinném životě žalobců, ale jde pouze o velmi obecná a nicneříkající tvrzení. Požadavku žalobců na odstranění odkazu na text s názvem „VS Praha 9.9.2019: V. a M. prohráli spor s televizí Nova. Žalují i Primu…“ soud nevyhověl, neboť předmětný text není předmětem tohoto řízení.

18. K požadavku na odstranění protokolu a záznamů z jednání soud prvního stupně uvedl, že jednání u soudu jsou veřejná a veřejnost může být vyloučena jen v případech výslovně stanovených v zákoně, což nebyl případ jednání v předcházejícím řízení. Zveřejněním zvukových záznamů či protokolu z jednání tak žalovaný nezveřejnil nic, co by nebylo veřejnosti přístupno přímo při jednání. Žalovaný navíc na svých webových stránkách nezveřejnil pouze svou závěrečnou řeč, což by bylo možné považovat za zavádějící, nýbrž i záznam a protokol o výroku rozsudku soudu, z nichž je patrné, že soud žalovanému v předcházejícím řízení v převážné míře nedal za pravdu.

19. Požadavek na odstranění výzvy k zanechání protiprávního jednání ze dne 12. 11. 2018, která byla zveřejněna pod textem s názvem „OS Beroun 9.11.2018: Boj za svobodu slova pokračoval doplňovacím rozsudkem“ formou odkazu na dokument s výzvou soud prvního stupně neshledal důvodným, neboť pouhá skutečnost, resp. důkaz o tom, že zasílání předžalobních výzev žalovanému se míjí účinkem, není schopna nikterak zasáhnout do osobnostních práv žalobců, či se jich jakkoli dotknout. Soud nedovodil, že by žalovaný využil výzvu k dehonestaci žalobců, neboť přímo ve vztahu k výzvě a jejímu obsahu žalovaný ve svém textu nic nepoznamenal.

20. Soud naopak vyhověl požadavku na odstranění dokumentu se stížností na exekutora ze dne 18. 12. 2018, neboť ve stížnosti byli žalobci identifikováni a bylo v ní v přímém rozporu s rozsudkem č. j. 6 C 101/2016-396 konstatováno, že žalovaný o žalobcích psal pouze pravdu, byť z citovaného pravomocného rozsudku plyne opak. Žalovaný stížnost nepojal jako vyjádření svých hodnotících soudů či jako přípustnou polemiku s rozsudkem soudu, nýbrž jako vyjádření zcela konkrétní kritiky žalobců. S ohledem na tento obsah stížnosti i na útočný tón, jakým byla psána, tak soud shledal, že text stížnosti byl způsobilý zasáhnout do osobnostních práv žalobců.

21. Požadavku na odstranění některých pasáží z textu Otevřený dopis M. M.“ ze dne 3. 4. 2017, jakož i celého dokumentu ve formátu word s názvem „Otevřený dopis M. M.“ ze dne 27. 3. 2017, soud vyhověl pouze z části. Vycházel z toho, že žalovaný v minulosti o soukromém a rodinném životě žalobců, tj. o vztahu mezi žalobci a) a b), otcovství žalobce b) a nevěrách, pouze spekuloval. V tzv. Otevřeném dopise pak žalovaný své spekulace o soukromém až intimním životě žalobců a o otcovství k nezletilému dítěti žalobkyně a) sice předestřel formou dotazů vůči žalobci b), činil tak však takovým (nutno říct, že zcela konkretizovaným) způsobem, že je případný čtenář mohl pokládat za pravdu, byť se jednalo o tvrzení nepodložená (a i kdyby snad šlo o tvrzení pravdivá, byla by to tvrzení natolik intimní a nesouvisející s věcí veřejného zájmu, že by byla způsobilá zasáhnout do osobnostních práv všech tří žalobců).

Soud shledal požadavek žalobců důvodným, pokud šlo o pasáže: „podvodné, nemravné“, „odhaluji Vaše lži, nečestné chování“ a „a také proto, že odhaluji Vaše nečestné jednání coby manžela známé zpěvačky“, neboť závěry řízení sp. zn. 6 C 101/2016 naopak svědčí o tom, že žalovaný žádné lži, nečestné chování, podvody či nemravnosti žalobce b) neodhalil. Dále pak uložil, aby žalovaný odstranil též tu pasáž, v níž žalobce vyzval k doložení toho, že není otcem syna žalobkyně a), a k vyvrácení sexuální kauzy, kde uváděl spekulace o otcovství žalobce b) a kde žalobce b) vyzval k podstoupení DNA testů.

Tyto pasáže uložil žalovanému odstranit jak z textu zveřejněného na webových stránkách, tak i z dokumentu ve formátu word. V tomto rozsahu shledal soud prvního stupně důvodným též požadavek, aby žalovaný tyto pasáže již v budoucnu nezveřejňoval. Ve zbývající části soud žalobcům nevyhověl, neboť žalobci ani po výzvě podle § 118a o. s. ř. neuvedli, jak konkrétně zbývající pasáže Otevřeného dopisu zasáhly do jejich osobnostních práv, a proč by tedy měl být odstraněn celý Otevřený dopis. Shodně rozhodl též o zdržovacím nároku.

Související požadavek na odstranění pasáže „už o celkem 5.950.000 Kč (zatím rekordní částku v jeho četných soudních sporech)“ z textu „Otevřený dopis M. M. zmizel z médií krátce po zveřejnění?“ soud neshledal důvodným, neboť nesprávné uvedení celkové částky, pro níž žalobce b) zahájil soudní řízení proti žalovanému, nijak nezasahuje do osobnostních práv tohoto žalobce. Případnou nepřesnost je žalobce b) nadto schopen sám prostřednictvím médií či sociálních sítí korigovat, pokud to považuje za nutné.

22. Ohledně požadavků na odstranění vybraných pasáží z textů s názvy „Po zveřejnění odkazu na jiný web – blokace Š. bankovního konta, exekuce domu a pozemku!“ a „XY“, soud obdobně vycházel z toho, že tyto dva texty byly též předmětem předcházejícího řízení, přičemž (nejen) z nich soud dovodil existenci zásahu do soukromého a rodinného života žalobců. Žalobci nicméně v předcházejícím řízení nepožadovali odstranění příslušných pasáží z textů, ale učinili tak až v nynější žalobě. Soud jim proto ohledně jejich požadavků vyhověl, neboť v předmětných pasážích žalovaný jmenoval žalobkyni a) a žalobce b) a vyjadřoval se v nich o údajné sexuální korespondenci mezi nimi, o milostném vztahu mezi oběma žalobci, jakož i o poměrech dítěte žalobkyně a).

Ve vztahu k požadavku žalobců na odstranění části komentáře diskutujícího pod označením #1 XY pod textem „XY“ pak soud uvedl, že žalovaný jako administrátor webové stránky XY je odpovědný nejen za své vlastní texty, ale také za komentáře svých čtenářů. Vzhledem k tomu, že příslušná část komentáře ve znění „Taky zapoměl Š. připomenout, že M. M. pígloval advokátku své ženy a celou tlupu všech jejich přicmrndávaček“ konkrétně jmenovala žalobce b) a identifikovatelným způsobem označovala žalobkyni a) a připomínala spekulativní tvrzení žalovaného ohledně milostného poměru mezi oběma žalobci, uložil, aby i tuto pasáž žalovaný ze svých webových stránek odstranil.

23. Soud zamítl žalobu, aby žalovaný každému z nich poskytl finanční satisfakci ve výši 100 000 Kč; vycházel předně z toho, že většina nároků, které žalobci v tomto soudním řízení uplatnili, nebyla shledána důvodnou, a že pouze v minoritní části shledal, že žalovaný svým jednáním skutečně zasáhl do osobnostní sféry žalobců. Podle soudu pak ty výroky, které byly v tomto soudním řízení shledány závadnými, byly ve srovnání s tvrzeními žalovaného, jimiž se soud zabýval v předcházejícím řízení, méně intenzivního charakteru. Většinou se jednalo pouze o pár vět v rámci celého textu, závadné věty byly povětšinou součástí textů, které ve svých názvech ani nenesly jména žalobců, a současně se jednalo (snad pouze s výjimkou Otevřeného dopisu) o věty s tvrzeními, která ve vztahu k rodinnému či soukromému životu žalobců nezabíhala do přílišných podrobností. V neposlední řadě soud přihlédl také k tomu, že jednání, které žalovanému v tomto soudním řízení vytknul [tj. uveřejňování spekulativních tvrzení ohledně milostného vztahu mezi žalobkyní a) a žalobcem b), ohledně otcovství žalobce b), a ohledně narušení vztahu mezi žalobcem b) a žalobkyní c) nevěrami] je svou povahou de facto pokračováním jednání, které bylo řešeno v předcházejícím řízení a za něž již žalovaný byl soudem dostatečně „potrestán“ povinností poskytnout žalobcům finanční zadostiučinění. Soud tak shledal, že v souzené věci postačuje, aby byla žalovanému uložena povinnost omluvit se za některé z výroků, které na adresu žalobců uvedl, povinnost odstranit závadné části jeho textů a povinnost zdržet se do budoucna uveřejňování části textu tzv. Otevřeného dopisu, ale že uložení povinnosti poskytnout žalobcům jakékoli další finanční zadostiučinění by již bylo s ohledem na okolnosti tohoto případu nepřiměřené. V tomto závěru přitom soud utvrdilo též to, že žalovaný v současné době čelí exekuci, v jejímž rámci je mu zabavován majetek, a tedy by poskytnutí další finanční satisfakce ještě ztížilo jeho majetkovou situaci. Skutkový stav právě souzené věci nadto svědčí o tom, že se žalovaný ve vztahu k žalobcům již umírnil a že s postupem času (zřejmě z důvodu probíhající exekuce) přestal uveřejňovat konkretizovaná tvrzení o soukromém a rodinném životě žalobců, což soud též zohlednil.

24. Žalobci napadli rozsudek odvoláním, přičemž co do rozsahu žalobkyně a) rozsudek napadla ve výrocích II, VII, X (v rozsahu zamítnutí žaloby v bodech VI a VII), XII, XIII (v rozsahu zamítnutí žaloby v bodech XIII, XIV, XV, XVI, XVIII, XIX, XXI, XXII, XXIII, XXIV), XXV, XXVIII a dále též do vyhovujících výroků XVII a XVIII; žalobce b) rozsudek napadl ve výrocích II, III, IV, V (v rozsahu zařazení omluvy dle výroku III rozsudku do aktuálního Bulletinu), VII, IX, X, XII, XIII, XVI, XVII, XVIII, XIX, XXIII, XXIV, XXVI a XXVIII; žalobkyně c) rozsudek napadla ve výrocích II, III, IV, V (v rozsahu zařazení omluvy dle výroku III rozsudku do aktuálního Bulletinu), VII, IX, X, XII, XIII, XVI, XVII, XXIII, XXIV, XXVII a XXVIII.

25. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 21 Co 198/2020-377, nevyloučil rozhodujícího soudce soudu prvního stupně z projednávání a rozhodování věci (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, bodu 1), 3) a 4, IV, VII, IX, X, XII, XIII, XVI, XVIII, XIX, XXIV, XXV, XXVI, XXVII a XXVIII (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).

26. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nespornými tvrzeními o existenci článků a jejich obsahu byl skutkový stav pro rozhodnutí ve věci dostatečně určen a nebylo tak potřeba provádět dokazování.

Za této procesní situace tak předmětem sporu zůstalo pouze právní posouzení věci, konkrétně zda a do jaké míry byly posuzované články a výroky v nich uvedené způsobilé poškodit čest a vážnost žalobců. Ztotožnil se s právními závěry napadeného rozhodnutí a uvedl, že články a výroky, ohledně nichž soud žalobu zamítl, nebyly způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobců, a to z důvodů, které soud prvního stupně podrobně, přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem vyložil. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výše uvedeném rozsahu potvrdil s tím, že zbývající výroky nebyly odvoláním napadeny.

II. Dovolání a vyjádření k němu

27. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku II napadli všichni tři žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádějí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelé formulují následující otázky: a) Lze provést test proporcionality při střetu práva na svobodu projevu a práva na ochranu osobnosti bez provedení jakéhokoli dokazování? b) Za jakých podmínek jde o oprávněnou kritiku? c) Lze za neoprávněnou kritiku považovat tvrzení, z něhož vyplývá, že se dotčená osoba dopustila trestného činu, aniž by byla pravomocně odsouzena? d) Je pro dovození zásahu do osobnostních práv dotčené osoby nezbytné, aby v napadeném textu byla přímo jmenována? e) Za jakých podmínek má přednost právo na svobodu projevu před právem na ochranu osobnosti? f) Za jakých podmínek je přípustný zásah do osobnostních práv žalobců? g) Jaké jsou podmínky pro stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění? h) Je zveřejnění protokolu z ústního jednání a zvukového záznamu ústního jednání žalovaným, který zde úmyslně napadá žalobce pečlivě připravenými dehonestacemi, ve veřejném zájmu?

28. Otázky a) až g), jsou otázkami, při jejichž řešení se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, přičemž dovolatelé ke každé otázce odkazují na konkrétní judikaturu. Otázka h) představuje otázku, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena.

29. K otázce vymezené pod písm. a) dovolatelé uvádějí, že soudy nižších stupňů se shodly na tom, že tím, že účastníci řízení učinili nespornou existenci textů, které jsou obsahem žaloby, byl skutkový stav věci dostatečně určen a není třeba provádět žádné dokazování. Dovolatelé poukazují na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zabývající se testem proporcionality, podle nějž je třeba zodpovědět otázky, zda došlo k zásahu do osobnostních práv v souladu se zákonem, zda k němu došlo za účelem dosažení legitimního cíle, zda byl prostředek k dosažení cíle vhodný a zda byl prostředek k dosažení cíle potřebný. Dále dovolatelé jmenují jednotlivá kritéria a odkazují na judikaturu, dle níž je třeba, aby soudy na základě konkrétních zjištění vždy ve svém rozhodnutí vyložily své závěry. Mělo tak proběhnout dokazování k následujícím skutečnostem: kdo je osoba, která výrok pronáší, pravdivost skutkových tvrzení a pravdivost premis pro hodnotící soudy, kontext věci, chování kritizované osoby. Žalobci navrhovali důkazy k osobě žalovaného a k jeho pohnutkám, k úmyslnosti jeho jednání, nepravdivosti skutkových tvrzení a premis, na nichž staví hodnotící soudy, chování žalobců i kontextu věci. Bez těchto skutkových zjištění nemohl soud prvního stupně test proporcionality provést.

30. K otázce výše vymezené pod písm. b) dovolatelé odkazují na judikaturu vymezující oprávněnou kritiku. Soudy obou stupňů jako oprávněnou kritiku hodnotily pomluvy, urážky, skandalizaci, hodnotící soudy, které vychází z nepravdivých premis a kritiku, která zcela vybočuje z mezí společensky uznávaného účelu. Žalobci zdůrazňovali a předkládali soudu důkazy o tom, že jednání žalovaného je vedeno toliko osobní mstou, že jím šířené výroky vycházejí z nepravdivých premis, že jsou úmyslně urážlivé, úmyslně znevažující. Soud tyto důkazy neprovedl a prohlásil veškeré hodnotící soudy za oprávněnou kritiku.

31. K otázce vymezené pod písm. c) dovolatelé namítají, že žalovaný žalobce b) označoval za gaunera, lotra, arcilháře, hochštaplera, příživníka, osobu s prokazatelně zločinnou minulostí i současností, zločince, člověka, kterého policie usvědčila z podvodu, osobu, která v minulosti zpronevěřila 500 milionů korun, člověka, jenž zdefraudoval stovky milionů korun. Dále žalovaný uváděl, že poukázal na žalobcovy podvody a zločiny a všechny žalobce dal do souvislosti s mafiánskými strukturami a zločinným spolčením. Tyto výroky soud buď vůbec neposuzoval, nebo je prohlásil za „ještě přípustné“. Dovolatelé odkazují na judikaturu, podle níž pokud odsuzující rozhodnutí nenabylo právní moci, nelze o zadrženém, o tom, na koho bylo podáno trestní oznámení, o tom, na koho byla uvalena vazba, u koho bylo zahájeno trestní řízení, o obžalovaném či o nepravomocně odsouzeném referovat jako o pachateli trestného činu. Do této doby je nepřípustné označovat takovou osobu jako kriminálníka, zločince, podvodníka atp. Je třeba se zdržet jakékoli úvahy, která by se dotýkala viny takové osoby, neboť vina je věcí hodnocení, které náleží výlučně soudu. Soudy obou stupňů tak porušily zásadu presumpce neviny u žalobce b), pokud dehonestující výroky, které jej osočují ze spáchání trestné činnosti, hodnotily jako přípustné a uzavřely, že jimi nedošlo k zásahu do osobnostních práv žalobce b), potažmo žalobkyně c). Shodně je nesprávný závěr, že osočování žalobců ze zločinného spolčení je přípustnou kritikou.

32. K otázce vymezené pod písm. d) dovolatelé citují část odstavce 18 rozsudku soudu prvního stupně, přičemž namítají, že tento závěr je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1304/2019, uveřejněným pod číslem 41/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále jen „Sb. rozh. obč.“), a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 231/2021. Z uvedených rozhodnutí se podává, že není třeba jmenovité uvedení, nýbrž postačí, aby napadená osoba byla označena takovými znameními, jež jsou dostatečná, aby její totožnost mohla být stanovena. Sám soud prvního stupně uvádí, že existují osoby, které jsou schopny rozklíčovat, že se jedná o žalobce. Následně dovolatelé u každého jednotlivého textu popisují, na jakém základě jsou z daného textu identifikovatelní.

33. U otázky vymezené pod písm. e) dovolatelé uvádějí, že úzce souvisí s otázkou vymezenou pod písm. a). Soud prvého stupně vůbec neprovedl test proporcionality a odvolací soud se s tímto postupem ztotožnil. Soudy daly přednost právu na svobodu projevu na straně žalovaného, které chrání do krajnosti, před právem na ochranu osobnosti žalobců, které naopak potlačují vysoce nad ústavně přípustný rámec.

34. K otázce vymezené pod písm. f) dovolatelé namítají, že jako zásah do osobnostních práv nebyly hodnoceny ani urážky, které by způsobily újmu kterékoli jiné osobě na místě žalobců, ani lživá tvrzení o psychických problémech žalobkyně c), které má zvládat závislostí na alkoholu a musela vyhledat psychiatra, lživá tvrzení o tom, že žalobci jsou lháři, zatímco žalovaný vždy hovoří pravdu, tvrzení o existenci milostné korespondence mezi žalobkyní a) a žalobcem b).

35. K otázce vymezené pod písm. g) dovolatelé namítají, že soudy obou stupňů nevzaly v potaz tu skutečnost, že satisfakce plní úlohu reparační, že je třeba použít princip proporcionality a že v daném případě došlo k hrubému zásahu do intimního soukromí a rodinného života žalobců, a to opakovaně poté, kdy nabylo právní moci jiné rozhodnutí o protiprávnosti takových zásahů. Navíc tak žalovaný činí zcela vědomě a úmyslně.

36. K otázce vymezené pod písm. h) dovolatelé namítají, že obsah protokolů a zvukových záznamů (co do vyjadřování žalovaného) je sám o sobě hrubým zásahem do osobnostních práv žalobců. Žalovaný se vyjadřoval právě s úmyslem poškodit žalobce, porušovat nebo alespoň obejít povinnosti, které mu byly v té době uloženy předběžným opatřením. Krajský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 28 Co 222/2018 vytknul žalovanému přímo u jednání dne 16. 8. 2018, resp. bezprostředně po jeho skončení jeho chování a žalovaný byl soudem upozorněn na to, že hrubě porušuje předběžné opatření. Byl také upozorněn na to, že předběžné opatření hrubě porušil i svou závěrečnou řečí, kterou před soudem při jednání dne 9. 8. 2018 přednesl. Dovolatelé namítají, že je nepřípustné, aby žalovaný posléze své stížnosti, žádosti či opravné prostředky, jež útočí na žalobce a zasahují do jejich soukromého a rodinného života, zveřejňoval na svých webových stránkách s plným uvedením jmen a dalších osobních údajů a atributů žalobců. Neobstojí ani argument veřejnosti jednání. Jednak je z textů jednoznačné, že se jednání žádná veřejnost neúčastnila, jednak protokoly z ústního jednání (oproti rozsudkům) nejsou veřejnými listinami. Stejně tak zveřejnění nahrávky, která je upravena tak, aby výroky žalovaného nepadající žalobce nemusela veřejnost dlouho hledat, nelze považovat za veřejný zájem.

37. K požadavkům na uveřejnění omluv dovolatelé namítají, že soud vůbec neprovedl dokazování k osobě žalovaného. Dovolatelé navrhovali důkazy, že žalovaný se sám označuje za novináře, publicistu a s tím související skutečnosti. Soud vyšel pouze z toho, že žalovaný uveřejňuje texty na stránkách XY a dále jej nehodnotil.

38. Ohledně textu „XY“ se soud nezabýval tím, že žalobci tvrdili, že žalovaný jedná úmyslně a úmyslně žalobce uráží. Soud výroky vytrhl z kontextu, kterým se nezabýval. Závěr soudu, že žalobcem b) napadené výrazy nejsou zásahem do jeho osobnostních práv, neboť jde o nadsázku, je nesprávný a protiústavní. Výrazy „lotr a arci-lhář“ soud posoudil jako kritiku vycházející z toho, že žalobce b) poskytl Parlamentním listům informace o rozsudku. Soud se neseznámil s obsahem žaloby ani s obsahem textů, které jsou jejím meritem. V žalobě je uvedeno, že žalobce b) žádné informace o rozsudku, natož lživé, neposkytoval. Žalovaný ke svému tvrzení žádné důkazy nepředložil. Soud tak přebírá bez dalšího tvrzení žalovaného a v rozporu s judikaturou je považuje za oprávněnou kritiku. Rovněž je nesprávný závěr, že další výroky (gauner, příživník, hochštapler) jsou přípustnou nadsázkou.

39. Závěr soudu, že hodnotový soud ve vztahu k žalobkyni c) a textům z Rytmu života a Pestrého světa je přípustnou kritikou, je rovněž nesprávný. Žalovaný úmyslně lživě interpretuje tato dvě vydání bulvárních týdeníků. Nejednalo se o podporu, ale o uvedení předchozích nepravd a smyšlenek na pravou míru na základě vyřešení sporu na ochranu osobnosti smírnou cestou, což je také v článcích týdeníků přímo uvedeno.

40. Pokud jde o lži o psychickém stavu žalobkyně c), soud pominul, že žalovaný ve zveřejněné závěrečné řeči uvedl, že žalobkyně c) řeší své psychické problémy pomocí alkoholu, přičemž se dovolává neexistujících policejních protokolů. Jde o hrubý zásah do soukromí žalobkyně c). Též Krajský soud v Praze při svém jednání dne 16. 8. 2018 žalovanému bezprostředně po skončení jednání vytkl jeho chování a žalovaný byl upozorněn na to, že porušuje předběžné opatření.

41. Ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně soud přiznal žalobcům omluvu za stejné či obdobné výroky, za které v tomto případě byla omluva zamítnuta, aniž by bylo soudem odůvodněno, z jakého důvodu se tak stalo. Především jde o výroky o žalobci b), že je duševně chorý člověk, prokazatelný podvodník a nemravný člověk.

42. Ohledně textu „Má ochrana soukromí veřejných osob chovajících se nemravně právo likvidovat publicistu pracovně i existenčně?!“ dovolatelé namítají, že soud prvního stupně se nezabýval námitkou žalobců, že žalovaný jedná úmyslně. Soud pominul skutečnost, že žalovaný úmyslně porušuje pravomocná a vykonatelná rozhodnutí soudu a že připravuje své závěrečné řeči a další projevy tak, aby obsahovaly co nejvíce urážek, lží a pomluv, s úmyslem je co nejvíce veřejně šířit, aby žalobce co nejvíce dehonestovaly. Soud výroky vytrhl z kontextu, kterému se nevěnoval. Shodné námitky žalobci formulují též k textu „OS Beroun 9. 11. 2018: Boj za svobodu slova pokračoval doplňujícím rozsudkem.“ a rovněž k textu „Podpořme Hlas svobody a demokracie, ve vlastním zájmu – probíhá boj o svobodu slova jako za totality!“, u nějž dále nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že výrok „pomstychtivé svinstvo“ v kontextu ostatního jednání žalovaného a jím neustále chrlených textů o nemravnosti žalobců, honu na žalovaného a podobně, je nadsázkou.

43. K požadavkům na odstranění pasáží z jednotlivých textů dovolatelé namítají, že soud se nezabýval tím, jak budou texty vypadat poté, kdy žalovaný určené části odstraní. Tak, jak soud rozhodl, bude vyznění výsledného textu mnohdy horší než text původní. Došlo k vytrhávání jednotlivých vět z kontextu. Závěry soudu jsou spekulacemi, neboť nebyl proveden žádný důkaz. Přesto soud hodnotil pravdivost či nepravdivost jednotlivých výroků, potažmo reálnost podkladu pro hodnotové soudy.

44. Ohledně textu „XY“ dovolatelé odkazují na své námitky již uvedené ve vztahu k požadavku omluvy. Zdůrazňují, že tím, že soud odmítl dokazování, zabránil žalobcům prokázání toho, že žalovaný jedná cíleně a úmyslně. Pokud lze hovořit o hodnotových soudech, pak dané hodnotové soudy vycházejí ze lží, pomluv a jsou úmyslně koncipovány tak, aby žalobce co nejvíce poškodily. Nejde tak o přípustnou kritiku.

45. Ohledně textu „XY“ dovolatelé namítají, že pokud soud tvrdí, že do osobnostních práv mohly zasáhnout ty výroky, které žalovaný předkládá jako skutková tvrzení a jsou v rozporu se závěry rozsudku č. j. 6 C 101/2016-396, pak není zřejmé proč zamítl požadavek na odstranění následujících výroků: „Lze vůbec hovořit o ochraně soukromí a jak ho lze ohrozit, když se stalo veřejně probíraným tématem?“; „ale soud jej vynesl v rozporu s názorem nadřízeného Ústavního soudu. Za pár spekulativních vět o soukromí veřejně známých osob, které nejsou ničím neznámým už roky pro statisíce čtenářů bulváru“; a „Za pár spekulujících vět o dlouhodobě zveřejňované a v médiích proprané kauze, která je v mém případě dána na úroveň ‚soukromí‘ veřejně známých osob“. Dále soud nepřípustně spekuluje o tom, že výroky, které žalobci nikdy neřekli, avšak žalovaný tvrdí, že ano, jsou nadsázkou, kterou každý odhalí.

46. Ohledně textu „Má ochrana soukromí veřejných osob chovajících se nemravně právo likvidovat publicistu pracovně i existenčně?!“ dovolatelé zdůrazňují, že jejich požadavek na odstranění částí textů vychází z toho, že jde o tvrzení v rozporu se zjištěními OS v Berouně a o tvrzení, která směřují vůči žalobci b), jenž je označován za podvodníka, přičemž žalovaný tvrdí, že odhaluje jeho lži, podvody a porušování zákona. Žalobci předložili soudu důkazy, které nebyly provedeny, o tom, že protiprávního jednání a lží se dopouští žalovaný vůči žalobcům. Už z toho důvodu nemá právo na kritiku. Tím spíše, pokud kritika vychází z jeho lží a pomluv, nikoli z reálných skutečností. Nesprávný je závěr soudu, že tvrzení žalobců o tom, že žalovaný v okamžiku zveřejnění předmětného textu čelil toliko dvěma žalobám na ochranu osobnosti, není pravdivé. K pravdivosti tohoto tvrzení nebylo provedeno žádné dokazování. Soud úmyslně započítal do žalob i předmětnou žalobu, která však v okamžiku vydání textu neexistovala. Stejně nepravdivé je tvrzení o rozsudku č. j. 36 C 85/2011-445, jenž byl dovolacím soudem zrušen, avšak soud jej předkládá jako pravomocný, konečný a přičítá jej k tíži žalobcům.

47. Ohledně textu „OS Beroun 9. 11. 2018: Boj za svobodu slova pokračoval doplňovacím rozsudkem“ dovolatelé namítají, že soud prvního stupně bez provedení dokazování odmítl požadavek na odstranění úmyslně lživých tvrzení, stejně jako pomluv žalobců a opakovaných tvrzení, která zasahují do osobnostních práv žalobců.

48. Ohledně textu „J. Š. přišel o počítač“ dovolatelé namítají, že soud neprovedl jediný důkaz, kterým žalobci prokazovali úmyslné jednání žalovaného, a dále namítají, že soud vytrhává výroky z kontextu, což odporuje jeho tvrzení, že postupuje v souladu s judikaturou.

49. Ohledně textu „Podpořme Hlas svobody a demokracie, ve vlastním zájmu – probíhá boj o svobodu slova jako za totality!“ dovolatelé namítají, že aktivní vystupování v médiích v konečném důsledku způsobí to, že žalovanému se dostane kýžené publicity, po které touží, přičemž aktivní jednání žalobců nejen v médiích, ale i na sociálních sítích navíc způsobí, že se ještě více rozšíří lži a pomluvy žalovaného.

50. Ohledně textu „Moderátor L. X. V. a jeho hosté někdy dost podivní?“ dovolatelé rovněž namítají, že závěry soudu jsou důsledkem toho, že nebyly provedeny žádné důkazy a soud namísto skutkových zjištění předkládá spekulace. Dovolatelé stran diagnózy o duševním zdraví žalobců a o lhaní předkládali množství důkazů, které svědčí o tom, že žalovaný dlouhodobě a úmyslně osočuje žalobce a vědomě je uráží tvrzeními o tom, že jsou duševně choří, trpí psychickými poruchami a lžou.

51. Ve vztahu k využití fotografií žalobců b) a c) dovolatelé namítají, že tvrzení soudu o tom, že žalovaným použité fotografie podléhají zákonné licenci, neodpovídá skutečnosti. Soud k této okolnosti neprovedl žádné dokazování a jeho závěry jsou pouhou spekulací, která je v příkrém rozporu s tím, jak soud pohlíží na žalovaného.

52. K požadavku na odstranění výzvy k zanechání protiprávního jednání dovolatelé namítají, že v kontextu článku, v jehož rámci byla výzva zveřejněna, ale i všech předchozích, je výrok „Mohu očekávat za tento článek další pokutu 100.000,- Kč. Jak dlouho ještě bude soudní exekutor Mgr. Jan Beneš poslušným nástrojem pana MM…?!“ za uveřejněným textem dehonestací sám o sobě.

53. K požadavku na odstranění tzv. Otevřeného dopisu a k požadavku, aby se žalovaný zdržel uveřejnění textu tzv. Otevřeného dopisu, dovolatelé namítají, že se jedná o text, který žalovaný úmyslně opětovně zveřejnil jako pomstu za neúspěch v předcházejícím řízení. Dále namítají, že dopis je uveřejněn jako jeden dokument a tak, jak je koncipován výrok XV rozsudku soudu prvního stupně, je tento výrok nevykonatelný.

54. K požadované finanční satisfakci dovolatelé poukazují na to, že soud při předběžném projednání žaloby sdělil účastníkům řízení své stanovisko, podle kterého požadavky žalobců byly soudem posouzeny jako oprávněné, přičemž soud požadoval toliko dotvrzení skutečností, což žalobci učinili doplněním žaloby. I přesto, aniž by bylo provedeno jakékoli dokazování, soud zcela změnil stanovisko, což účastníkům nesdělil a neumožnil jim na tuto situaci reagovat. Jde tak o porušení práva na spravedlivý proces a zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Soud pominul, že finanční satisfakce byla požadována k textům, jak jsou specifikovány v žalobě ze dne 25. 11. 2018. Po rozšíření žaloby se požadavek na finanční satisfakci nezměnil. Základem žaloby byla skutečnost, že žalovaný znovu uveřejnil texty, které v rámci předcházejícího řízení tzv. zneveřejnil. Učinil tak úmyslně ze msty s cílem co nejvíce žalobce poškodit poté, co v předcházejícím řízení žalobci uspěli. Soud tuto skutečnost nevzal v potaz a nezabýval se ani tím, v jakém rozsahu se tak stalo a jak se tvrzení žalovaného dále rozšířila. Pokud jde o závěr soudu, že žalovaný již byl dostatečně potrestán v předcházejícím řízení, dovolatelé namítají, že doposud se morální satisfakce ve formě omluvy nedočkali a nedošlo ani k odstranění všech textů či jejich částí podle citovaného rozhodnutí, neboť žalovaný činí vše pro to, aby se žalobci řádné satisfakce nedomohli. Žalovaný se vysmívá pravomocným a vykonatelným rozhodnutím, zbavuje se majetku a dopouští se další protiprávní činnosti. Odkazuje-li soud na nedobrou majetkovou situaci žalovaného, je třeba zohlednit, že tuto situaci si žalovaný zavinil sám. Opakovaně se též ukázala jako lživá jeho tvrzení, že má pouze příjem ze starobního důchodu. Též není zřejmé, jak soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalovaný umírnil v důsledku exekuce, a proč je takové údajné chování žalovaného zohledněno.

55. Dovolatelé poukázali též na skutečnost, že rozhodnutí soudu prvního stupně napadli i v části vyhovujících výroků, a to žalobkyně a) do výroku XVII a XVIII, žalobce b) do výroku III, V v rozsahu, který se týká výroku III, XVII a XXIII a žalobkyně c) do výroku III, XVII a XXIII. Odvolací soud se však touto částí odvolání nezabýval a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil pouze v části zamítavých výroků. Odvolání v uvedeném rozsahu neprojednal a ani o něm nerozhodl.

56. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně v plném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

57. Žalovaný ve vyjádření k dovolání ocitoval odstavec 22 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2022, č. j. 21 Co 225/2022-110, a uvedl, že všechny požadavky rozsudku byly splněny. Odkázal na důsledky exekuce vedené proti němu. Uvedl, že pověst žalobců již nemůže být horší, že zveřejňuje pravdu a ze strany žalobců je šikanován a pomlouván. Za vším stojí žalobce b), který zpronevěřil 600 milionů Kč, aniž byl potrestán, nacházel se, či ještě nachází v exekuci cca 20 milionů Kč. Jeho syn se dopustil daňových podvodů v řádech miliard Kč. Byl odsouzen na 8 let, avšak do vězení ze zdravotních důvodů nenastoupil. Dále se vyjádřil k české justici a uvedl, že jednání žalobců by již neměla posuzovat česká justice, ale patřičný odborný ústav. III. Přípustnost dovolání

58. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

59. Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., případně osobou mající právní vzdělání podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

60. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

61. Ohledně požadavku na odstranění výzvy k zanechání protiprávního jednání (výrok XIII rozsudku soudu prvního stupně) dovolatelé pouze odkázali na část textu článku „OS Beroun 9. 11. 2018: Boj za svobodu slova pokračoval doplňovacím rozsudkem“, kteroužto část považují za dehonestaci samu o sobě. Odstranění této části textu se však dovolatelé domáhají jinou částí žaloby a soud prvního stupně o odstranění tohoto textu též rozhodl jiným výrokem (X). Dovolatelé tak ohledně tohoto nároku neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ani z jakých důvodu mají být závěry soudu prvního stupně nesprávným právním posouzením věci.

62. Též ohledně požadavku na odstranění tzv. Otevřeného dopisu (výroky XVI a XVIII rozsudku soudu prvního stupně), části z textu „Otevřený dopis M. M. zmizel z médií krátce po zveřejnění?“ (výrok XIX rozsudku soudu prvního stupně) a požadavku, aby se žalovaný zdržel uveřejnění textu tzv. Otevřeného dopisu (výrok XXIV rozsudku soudu prvního stupně) dovolatelé neuvádějí, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Poukazují-li na skutečnost, že Otevřený dopis byl žalovaným zveřejněn úmyslně jako pomsta za prohru v předcházejícím řízení, pak je třeba připomenout, že zdržovací a odstraňovací nárok je vystavěn na objektivním principu, tudíž zavinění narušitele práva není podstatné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 664/2007). Rovněž ohledně námitky nevykonatelnosti výroku XV rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo uloženo žalovanému odstranit konkrétní části textu Otevřeného dopisu, dovolatelé nikterak nevysvětlují, proč by uložená povinnost odstranění částí textu zveřejněného wordového dokumentu měla být nevykonatelnou. Nadto žalobci při vymezení rozsahu odvolání tento výrok rozsudku soudu prvního stupně odvoláním nenapadli. Rozsudek soudu prvního stupně v dovolacím řízení samostatně přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje).

63. Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu odmítl (§ 241a odst. 2, § 241b odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).

64. Otázka vymezená pod písm. d) přípustnost dovolání nezakládá. Soud prvního stupně v bodě 18 odůvodnění rozsudku při srovnání textů, které byly předmětem předcházejícího řízení, a textů, které jsou předmětem tohoto řízení,

uvedl: „Pouze ojediněle žalovaný v napadených textech některého z žalobců skutečně jmenuje (ať už celým jménem či iniciály) a uvádí tvrzení ohledně jejich soukromého života. Většina napadených textů naopak žalobce vůbec neidentifikuje a pouze pravidelný čtenář textů, které žalovaný uveřejňuje na svých stránkách či v Bulletinu, či osoba jinak dobře informovaná o minulých zásazích žalovaného vůči žalobcům, jsou schopni rozklíčovat, že žalovaný je stále přesvědčen o tom, že jeho minulá tvrzení na adresu žalobců byla pravdivá a založená na existujících a věrohodných zdrojích.“ Uvedená část odůvodnění však předchází části, v níž se soud zabýval jednotlivými nároky žalobců.

Na tento závěr soud prvního stupně navázal v bodě 33 svého rozhodnutí, v němž se zabýval texty „Cena svobody slova se už blíží k jednomu milionu korun - zastavíme společně tuto ,šílenost šílenců´, stále více ohrožující celou zemi?!“, „Přestaňme se v roce 2019 konečně bát – spojme se v boji za svobodu a demokracii!“, „Historie je učitelkou života (Historia magistra vitae est)“, „Za záchranu stamilionů mi stát hrozí bezdomovectvím?!“, „Stav mého exekučního řízení, aneb o neodpovědnosti odpovědných a neschopnosti konat“, „Soud přiznal D.

H. čtyři miliony za lživý článek o milenci…?!“, a „Na památku pana J. J. - za obranu před exekutory zaplatil životem! Měl smůlu, nežil v USA, ale v České republice…“. U uvedených textů soud prvního stupně žalobu zamítl krom důvodu, že žalobci v těchto textech nejsou jmenováni a narážky na žalobce jsou „zahaleny v mlze“ též z důvodů, že z hlediska ochrany osobnosti mediálně známých osob nejde o narážky natolik intenzivní, aby v nich soud spatřoval zásah do osobnostních práv žalobců. Rozsudkem soudu prvního stupně a též rozsudkem v předcházející věci byla žalovanému uložena povinnost odstranit závadné části těch textů, které se skutečně dotýkaly osobnostních práv žalobců.

Takové texty již nebudou obsahem webových stránek žalovaného, a tudíž bude jen stěží dohledatelné, čeho se žalovaným zmiňovaná záležitost týkala. Tyto další důvody, na jejichž základě soud prvního stupně zamítnutí žaloby v uvedené části zdůvodnil, nebyly dovoláním nikterak zpochybněny. S ohledem na to, že dovolání nenapadá další z důvodů, na nichž soud prvního stupně své rozhodnutí založil a odvolací soud na ně odkázal, a které samy o sobě postačují pro závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku, nemůže dovolateli vymezená otázka naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o.

s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatelů nijak příznivě projevit, což činí jejich dovolání nepřípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, č. 48/2006 Sb. rozh. obč.).

65. Dovolací soud shledal dovolání přípustným k řešení otázky oprávněnosti zásahu do osobnostních práv žalobců, konkrétně do práva žalobců na ochranu jejich soukromého života a v jeho rámci na ochranu dobrého jména, lidské důstojnosti, osobní cti a vážnosti ve společnosti [otázky vymezené pod písm. a), b), c), e), f) a g)], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

66. Dovolací soud dále shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, zda zveřejnění protokolu a zvukového záznamu ze soudního jednání na webových stránkách nemůže bez dalšího představovat zásah do osobnostních práv dovolatelů, a to ani za situace, v níž zachycené přednesy účastníků řízení by obsahovaly dehonestující výroky [otázka výše vymezená pod písm. h)], neboť tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. IV. Důvodnost dovolání

67. Dovolání je částečně důvodné.

68. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud v posuzovaném řízení (až na případ popsaný v odstavci 127 tohoto rozsudku) žádné vady neshledal.

69. Podle § 81 odst. 1 o. z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

70. Podle odst. 2 tohoto ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

71. Podle § 86 věty první a druhé o. z. nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit.

72. Podle § 88 odst. 2 o. z. svolení není třeba v případě, když se podobizna, písemnost osobní povahy nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí na základě zákona k úřednímu účelu nebo v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu.

73. Podle § 89 o. z. podobizna nebo zvukový či obrazový záznam se mohou bez svolení člověka také pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též k vědeckému nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství.

74. Podle § 90 o. z. zákonný důvod k zásahu do soukromí jiného nebo k použití jeho podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka. a) K testu proporcionality a dokazování

75. Ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.

Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti, případně že narušují jeho soukromí (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020). Občanskoprávní ochrana osobnosti navazující na ústavněprávní zakotvení ochrany osobnosti v čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“) přitom bez dalšího neustupuje ani právu na svobodu projevu a právu na informace chráněným čl.

17 Listiny (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 10, str. 113, ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, či ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18). Při střetu základního práva na svobodu projevu a práva na informace s právem na ochranu osobnosti a soukromého života je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým.

Je proto třeba, aby na základě konkrétních zjištění vždy ve svém rozhodnutí vyložily, zda výrok či sdělení dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, či ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016).

76. Rovněž Evropský soud pro lidská práva, který konstantně poukazuje na důležitou roli, který tisk a média obecně v současné společnosti hrají (především bývá hovořeno o roli tzv. „hlídacího psa“, k tomu srov. rozhodnutí ve věci Bladet Troms? and Stensaas v. Norway, stížnost č. 21980/93), zároveň uvádí, že tisk nesmí překročit určité hranice, týkající se zejména ochrany pověsti a práv jiných. Ve své rozhodovací praxi proto vytyčil několik kritérií pro posouzení otázky, kterému z uvedených práv je v konkrétním případě třeba dát přednost. V rozhodnutí von Hannover v. Německo I, stížnost č. 59320/00, dospěl mimo jiné k závěru, že každý, i když je znám veřejnosti, musí mít „legitimní naději“ na ochranu a respektování svého soukromého života. Rozhodujícím faktorem při posuzování ochrany soukromého života proti ochraně svobody projevu by měl být příspěvek publikovaných fotografií a článků k diskuzi o tématu veřejného zájmu. Publikaci materiálů, jejichž jediným účelem je uspokojit zvědavost určité části čtenářů, pokud jde o detaily ze soukromého života, nelze považovat za příspěvek k jakékoliv diskuzi, i když je dotčená osoba veřejně známá. Uvedené myšlenky ESLP dále rozvedl v rozhodnutích von Hannover v. Německo II, stížnost č. 40660/08 a 60641/08, a Axel Springer AG v. Německo, stížnost č. 39954/08, v nichž formuloval na základě pěti, potažmo šesti kritérií, tzv. test proporcionality, jímž je třeba posuzovat kolizi práva na svobodu projevu s právem na ochranu soukromého života. Má tak být zvažováno 1) zda jde o příspěvek k debatě ve veřejném zájmu, 2) jak dobře je osoba známá a co je předmětem podané informace, 3) předchozí chování dotčené osoby, 4) obsah, forma a následky publikace a 5) okolnosti, za jakých byly fotografie pořízeny, popř. metody získání informací a jejich pravdivost. Jako šesté kritérium se pak přidává závažnost uložené sankce.

77. Dokonce osm demonstrativně vypočtených obdobných kritérií vymezuje i Ústavní soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 4022/17): 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev ‚politický‘ či ‚komerční‘), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama "vyprovokovala" či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil).

78. Ačkoliv právo na soukromí představuje jedno ze základních osobnostních práv, vyčerpávající definice soukromí jako předmětu jeho ochrany není v zákoně obsažena, neboť to pro jeho šíři není ani dost dobře možné. Jednu z významných složek soukromí představují skutečnosti a informace ze soukromého života člověka, ohledně kterých platí zpravidla naprosté informační sebeurčení, tedy právo každého podle svého vlastního uvážení svobodně rozhodnout, zda vůbec a případně v jakém rozsahu, v jaké formě a jakým způsobem mají být takové informace a údaje zpřístupněny jiným subjektům (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 22.

3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10, č. 52/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3361/2007, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1870/2011). Při posouzení, zda zveřejnění informace o nich bylo neoprávněným zásahem do osobnostní sféry, je třeba vzít v úvahu i to, zda dotčená osoba sama svým chováním určitou skutečnost z chráněné sféry intimního života nevyloučila, např. tím, že je sama přímo zveřejnila, případně je jinak prezentovala tak, že mohla předpokládat, že přítomné osoby takovou jinak soukromou informaci obdrží (srov. zprávu o rozhodování soudů ve věcech ochrany osobnosti a tiskových oprav bývalého Nejvyššího soudu ze dne 18.

9. 1969, sp. zn. Cpj 138/69, uveřejněnou ve Sborníku stanovisek, závěrů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu za období 1964 až 1969).

79. Významné jsou přitom i vlastnosti samotné osoby, do jejíchž práv bylo zasaženo, a to z hlediska jejího postavení ve společnosti a v mezilidských vztazích. Mezi osoby, které z povahy své činnosti vstupují do veřejného prostoru, musí snášet zvýšenou intenzitu zájmu o svou osobu či výsledky tvorby a jsou vystaveny i větší míře případné kritiky (na vrcholku pomyslné pyramidy v tomto smyslu stojí politici a veřejní činitelé), patří i výkonní umělci (herci, zpěváci, hudebníci, tanečníci, režiséři) a další umělci (spisovatelé, skladatelé, malíři, sochaři apod.).

Je dáno samotnou podstatou jejich profese, že umělecká tvorba je určena pro veřejnost, kterou má bavit, poučovat či jinak oslovovat, takže bez vzájemné interakce postrádá smysl. Součástí této komunikace je i zájem adresátů uměleckých děl získat informace nejen o díle samotném (jeho vzniku, významu, smyslu i možnostech jeho získání či jiného sdílení), ale i o jeho autorovi, protože umělecký projev zpravidla zahrnuje určitý vnos jeho osobnosti do prezentovaného díla. Činnost umělců je tedy zcela opodstatněně podrobována umělecké kritice, více či méně laickému hodnocení, oceňování v anketách či festivalech, tedy rozličným způsobům rozboru nejen samotného díla, ale i hodnocení osoby, která jej vytvořila.

V tomto smyslu se tedy umělci nepochybně pohybují ve veřejné sféře a musí být připraveni snášet i zvýšený zájem o svou osobu. Tento zájem veřejnosti však má své meze, které jsou dány právě okruhem informací, které ještě spadají do umělecké činnosti. Jinými slovy umělec má nezadatelné právo na ochranu svého soukromí, a to prakticky v tom rozsahu, nakolik si je vymezí svým souhlasem s informováním veřejnosti o svém zázemí, vztazích a jiných záležitostech intimního charakteru. Do oblasti veřejného zájmu proto bez dalšího patří jen ty nejzákladnější informace o původu, rodinných poměrech či případně dalších momentech života umělců významných pro uměleckou tvorbu, jsou-li podávány korektně a ve snaze o objektivní hodnocení jejich činnosti.

Bez souhlasu umělce sem již nepatří zveřejňování těch soukromých záležitostí, které bezprostředně nesouvisejí s jeho uměleckou profesí, tím spíše pak ne zprávy nepodložené či dokonce nepravdivé, jsou-li motivovány spíše snahou o ukojení nezdravé zvědavosti či o naplnění jiných zájmů, nikoliv o vedení seriózní debaty nad uměleckou činností.

80. K porušení práva na soukromí člověka (a ve shora popsaném smyslu též umělce) může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Při zkoumání přiměřenosti zásahu se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakta, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních, tedy subjektivních kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tudíž zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, č. 29/2009 Sb. rozh. obč.). V některých případech se obě tyto roviny prolínají, takže lze hovořit o sdělení hybridní povahy.

81. Ohledně rozložení důkazního břemene ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že pravdivost tvrzení musí prokázat jeho původce – důkaz pravdy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2797/2008; 30 Cdo 2800/2008). Není proto věcí žalobce domáhajícího se ochrany cti a vážnosti, aby prokazoval, resp. prokázal, že tato tvrzení jsou nepravdivá.

82. Námitku dovolatelů, že soud prvního stupně pochybil, pokud za účelem testu proporcionality neprováděl dokazování, shledal dovolací soud pouze částečně důvodnou. Jak plyne z výše uvedeného, občanský zákoník poskytuje ochranu proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti. Vlastní subjektivní přesvědčení dotčené osoby o snížení vážnosti či cti v jejích vlastních očích přitom není samo o sobě významné. Rozhodující je zde pouze účinek, jakým je závadné jednání objektivně způsobilé působit na třetí osoby, a zda tyto osoby vnímají takovéto jednání v souvislosti s osobností žalobce (srov. obdobně též rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Československé republiky, sp. zn. Zm I 295/29, Vážný 3518 tr.). Posouzení uvedených otázek logicky předchází provedení tzv. testu proporcionality, které je na místě až za situace, v níž výrok je způsobilý zasáhnout do osobnostní sféry dané osoby, takže je třeba posoudit, zda takový zásah je oprávněným. Za situace, v níž daný výrok není objektivně způsobilý snížit u jiných lidí čest dané osoby, případně ohrozit její vážnost, její postavení nebo uplatnění ve společnosti, nepředstavuje daný výrok již z toho důvodu zásah do osobnosti. Za této situace test proporcionality nelze provést, neboť bez existence zásahu nelze otázku oprávněnosti zásahu posoudit.

83. Současně bylo na žalobcích, aby dostatečně konkretizovali, jakým způsobem se to které konkrétní tvrzení dotýká jejich osobnosti. Žalobce totiž musí v žalobě tvrdit skutečnosti odpovídající všem skutkovým znakům právní normy zakládající uplatněný nárok. Neučiní-li tak ani přes výzvu k doplnění tvrzení, soud jeho žalobu bez dalšího zamítne; není zapotřebí provádět dokazování, neboť i kdyby byla pravdivost těch tvrzení, která učinil a jež uvedenému požadavku odpovídají, prokázána, stejně by nebylo možné žalobě vyhovět (srov. Lavický, P.: Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, s. 82).

84. Dospěje-li tedy soud již z obsahu žaloby k závěru, že výrok není způsobilý zasáhnout do osobnostní sféry žalobce, případně, že žalobce netvrdí, jakým způsobem do jeho osobnostní sféry daný výrok zasahuje, a žalobce ani po výzvě tato tvrzení nedoplní, není třeba provádět další dokazování za účelem provedení testu proporcionality, neboť za této situace je již nadbytečným. Naopak za situace, kdy soud dospěje k závěru, že výrok je způsobilý zasáhnout do osobnostní sféry žalobce, pak nelze vycházet pouze ze stranami učiněného nesporného tvrzení o existenci výroku, nýbrž je třeba se důsledně zabývat všemi výše uvedenými kritérii. Neučiní-li strany sporu skutečnosti obsažené v hypotéze jednotlivého kritéria též skutečnostmi nespornými, je třeba k nim vést dokazování, případně nejsou-li důkazní návrhy ani po výzvě dostatečné, rozhodnout na základě pravidel pro rozložení důkazního břemene.

85. Dovolací soud tak nevyhověl návrhu žalobců, aby zrušil rozsudky obou stupňů v plném rozsahu z důvodu, že rozhodly pouze na základě nesporných tvrzení o existenci a publikaci předmětných textů a neprováděl další dokazování. Obecně totiž nelze dospět k závěru, že tento postup soudu je nesprávným, nýbrž je třeba se zabývat jednotlivými výroky a u každého z nich posoudit, zda byl objektivně způsobilý zasáhnout do osobnostní sféry žalobců. Nadto, jak již bylo uvedeno výše, rozsudek soudu prvního stupně v dovolacím řízení samostatně přezkoumávat nelze. b) K uveřejnění omluv k výroku II rozsudku soudu prvního stupně

86. Ve vztahu k textu „XY“ soud prvního stupně shledal označení žalobce b) za „lotra a arci-lháře“ za kritiku, která je za daných okolností ještě přípustná. Přihlédl k tomu, že tato kritika byla reakcí žalovaného na to, že Parlamentní listy uveřejnily informaci ohledně nepravomocného rozsudku v předcházejícím řízení, přičemž se mělo jednat o informaci poskytnutou z úst žalobce b), která byla podle názoru žalovaného zavádějící a nepravdivá. Soud však k tomuto skutkovému podkladu neprováděl žádné dokazování. Ohledně pravdivosti tohoto skutkového podkladu tížilo důkazní břemeno žalovaného, jehož důkazní návrhy soud z důvodu koncentrace řízení nepřipustil. Přesto soud při posuzování oprávněnosti kritiky vycházel pouze z tvrzení žalovaného, a aniž by jejich pravdivost posoudil v souladu s procesním rozložením důkazního břemene, shledal na jejich základě kritiku oprávněnou. Takové posouzení je však v rozporu s výše citovanou judikaturou.

87. Přihlédl-li soud prvního stupně k negativním emocím žalovaného v souvislosti s jeho procesním neúspěchem v předcházejícím řízení, měl též přihlédnout k tomu, že žalovaný uvedené výrazy použil při psaném projevu, nikoliv v rámci emotivního projevu ústního (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1404/2006). Při psaném projevu je třeba na kritika klást vyšší požadavky ohledně možnosti použití expresivních výrazů nežli u emotivního ústního projevu.

88. Ohledně použitých výrazů „obyčejný příživník“ či „hochštapler“ se soud prvního stupně skutkovým základem, který by mohl vést k oprávněnosti této kritiky, nezabýval vůbec.

89. Dovolací soud se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že tvrzení ve vztahu k žalobkyni c) o jejích „dlouhodobých psychických problémech“ a o tom, že „už je má zvládat i nebezpečně závislým způsobem“ nejsou s to zasáhnout sféru žalobkyně c) natolik intenzivně, aby se jednalo o zásah do jejích osobnostních práv. Uvedená tvrzení jsou zcela zřejmě tvrzeními skutkovými, která v případě jejich nepravdivosti mají difamující charakter.

90. Nesprávný je rovněž závěr soudu prvního stupně, že zásah do osobnosti žalobců nepředstavuje zmínka o tom, že „webové stránky K213 zveřejnily onu údajnou sexuální korespondenci, kterou bych si nikdy nedovolil zveřejnit.“ Přestože z tohoto vyjádření není zřejmý konkrétní obsah dané korespondence, již její označení za „sexuální korespondenci“ představuje zásah do osobnostních práv žalobců, a to byť nejsou konkrétně jmenováni, neboť z kontextu daného článku stále lze dovodit, koho se daná korespondence týká. Odpovědnosti za dané tvrzení se žalovaný nemůže zprostit ani tím, že jde o odkaz na jiný zdroj. Judikatura ustáleně vychází z toho, že zásadně není možné se úspěšně bránit proti žalobě na ochranu osobnosti tím, že žalovaný šířil pouze údaje, které sám slyšel (srov. již zmíněnou zprávu Cpj 138/69). Vychází při tom s odkazem na rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva z tzv. testu přípustnosti převzatých tvrzení. Podle něj chce-li kdokoliv zveřejnit o jiné osobě informaci difamačního charakteru, nelze jeho počínání považovat za rozumné či legitimní, pokud: 1. neprokáže, že měl rozumné důvody pro spoléhání se na pravdivost difamační informace, kterou šířil, a dále 2. pokud neprokáže, že podnikl řádné dostupné kroky k ověření pravdivosti takové informace, a to v míře a intenzitě, v níž mu bylo ověření informace přístupné, a konečně 3. pokud sám neměl důvod nevěřit, že difamační informace je nepravdivá (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05).

91. Správný je však závěr soudu prvního stupně, že vyjádření žalovaného o žalobkyni c), že „na tom musí být dost špatně“, když ji na svých stránkách podporují dva bulvární časopisy, nepředstavuje zásah do osobnosti žalobkyně c). Žalobkyní c) tvrzená nepřesnost, že v daných případech nešlo o podporu žalobkyně danými časopisy, ale o uvedení předchozích nepravd a smyšlenek na pravou míru, nedosahuje takové intenzity, u níž by třetí osoby tuto skutečnost vnímaly jako závadné jednání v souvislosti s osobností žalobkyně c).

92. Ve vztahu k textům „Má ochrana soukromí veřejných osob chovajících se nemravně právo likvidovat publicistu pracovně i existenčně?!“ a „OS Beroun 9. 11. 2018: Boj za svobodu slova pokračoval doplňujícím rozsudkem.“ soud prvního stupně pochybil, pokud posuzoval pouze text samotného článku a již se nezabýval obsahem přiloženého dokumentu a nahrávky ze soudního jednání. Jak bude vysvětleno níže, rovněž tímto mohlo dojít k zásahu do osobnostních práv žalobců.

93. Nejvyšší soud tak zrušil rozsudek odvolacího soudu v části výroku II, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně.

k výroku IV rozsudku soudu prvního stupně

94. Ve vztahu k textu „Podpořme Hlas svobody a demokracie, ve vlastním zájmu – probíhá boj o svobodu slova jako za totality!“ soud prvního stupně vyhověl žalobě v té části, v níž se výroky žalovaného týkaly žalobců, naopak žalobu zamítl v té části, v níž výroky žalovaného směřovaly k vedené exekuci a exekutorovi. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výrok „pomstychtivé svinstvo“ směřoval v daném textu k hodnocení vedené exekuce vůči žalovanému a že z textu je zřejmé, že jde o jeho subjektivní názor, který lze považovat za nadsázku. Výrok tak nesměřuje přímo k žalobcům a nebyl způsobilý zasáhnout do jejich osobnostních práv, neboť přehánění či nadsázka v hodnotícím soudu, byť jsou tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který byl jinak přiměřený (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05).

95. Nejvyšší soud tak dovolání žalobců proti části výroku II rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, zamítl. c) K požadavkům na odstranění pasáží z jednotlivých textů k výroku VII rozsudku soudu prvního stupně

96. Ve vztahu k textu „XY“ též ohledně požadavku žalobců na odstranění pasáží daného textu v části, v níž soud prvního stupně žalobu zamítl, platí výše uvedené závěry shodně, proto Nejvyšší soud rovněž zrušil rozsudek odvolacího soudu v části výroku II, jíž byl potvrzen výrok VII rozsudku soudu prvního stupně. k výroku IX rozsudku soudu prvního stupně

97. Ve vztahu k textu „XY“ se dovolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výroky „Lze vůbec hovořit o ochraně soukromí a jak ho lze ohrozit, když se stalo veřejně probíraným tématem?“; „ale soud jej vynesl v rozporu s názorem nadřízeného Ústavního soudu. Za pár spekulativních vět o soukromí veřejně známých osob, které nejsou ničím neznámým už roky pro statisíce čtenářů bulváru“; a „Za pár spekulujících vět o dlouhodobě zveřejňované a v médiích proprané kauze, která je v mém případě dána na úroveň ‚soukromí‘ veřejně známých osob“ jednak představují kritiku soudního rozhodnutí v předcházející věci, přičemž vyjádření subjektivního názoru žalovaného, že dané rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu není nikterak způsobilé zasáhnout osobnostní práva žalobců, jednak uvedená tvrzení jsou samostatně i v kontextu se zbývající částí článku, jež rozsudkem soudu prvního stupně nebyla dotčena, obsahově neurčitá a taktéž představují kritiku soudního rozhodnutí. To se týká též žalovaným smyšlené přímé řeči žalobců, neboť každému průměrně smýšlejícímu člověku z kontextu i vyznění článku musí být zřejmé, že nejde o reálnou citaci žalobců, nýbrž o žalovaným smyšlený rozhovor, který představuje kritiku toho, že vůči němu je soudní i exekuční řízení vedeno. Nejvyšší soud tak dovolání žalobců proti části výroku II, jíž byl potvrzen výrok IX rozsudku soudu prvního stupně, zamítl. k výroku X rozsudku soudu prvního stupně

98. Shodný závěr platí též ve vztahu k textu „Má ochrana soukromí veřejných osob chovajících se nemravně právo likvidovat publicistu pracovně i existenčně?!“ v té části, v níž se žalobci domáhali odstranění věty „zato bulvární média o tématu smějí psát beztrestně roky…“ Naopak ve zbývající části, v níž žalovaný uvádí, že žalobci již horší pověst mít nemohou a v níž žalobce b) označuje za podvodníka v exekuci, přičemž o sobě uvádí, že odhaluje jeho lži, podvody a porušování zákona, se soud prvního stupně opětovně nezabýval skutkovým základem, jenž by mohl vést k oprávněnosti této kritiky.

99. Ohledně fotografie žalobců b) a c) k textu pak soud prvního stupně pouze konstatoval, že fotografie byla použita v rámci tzv. zákonné licence ve smyslu § 89 o. z. Judikatura Nejvyššího soudu však již za účinnosti předcházející úpravy dospěla k závěru, že při každém použití podobizen a obrazových snímků, ať k nim dochází na základě zákonných licencí nebo na podkladu svolení, či na bázi jiného oprávnění, musí být zachovány dvě základní podmínky: Použití se musí stát vždy přiměřeným způsobem a nesmí být v rozporu s takovými osobnostními zájmy oprávněného, jež je třeba bezpodmínečně respektovat, a které jsou tedy za všech okolností nedotknutelné. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, stává se použití, které by bylo případně samo o sobě přípustné, neoprávněným zásahem do osobnostních práv, s nímž jsou spojeny občanskoprávní sankce. Přiměřeným je pak použití pouze tehdy, pokud je co do formy, rozsahu i obsahu odůvodněno potřebou užití k účelu, k němuž oprávněný dal svolení nebo pro který byla stanovena zákonná licence a jestliže tomuto účelu vyhovuje i svým způsobem. Užití samo o sobě přípustné může vyústit v závažný zásah do osobnostní sféry např. i vzhledem k souvislostem, za nichž k němu došlo, popř. do nichž bylo situováno, nebo vzhledem ke komentáři, který k němu byl připojen (srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s., Praha 2004, str. 291 násl., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3274/2010). Uvedené judikatorní závěry nalezly svůj odraz též v textu aktuální zákonné úpravy, a to jednak v textu § 89 o. z., jenž vyžaduje použití přiměřeným způsobem, jednak v omezení podle § 90 o. z. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není seznatelné, zda se soud uvedenými kritérii zabýval, neboť odůvodnění obsahuje pouhé konstatování o použití v souladu se zákonnou licencí. V tomto rozsahu je tak rozsudek soudu prvního stupně, a tím též rozsudek odvolacího soudu, jenž na odůvodnění soudu prvního stupně pouze odkázal, nepřezkoumatelným.

100. Nejvyšší soud tak rovněž zrušil rozsudek odvolacího soudu v části výroku II, jíž byl potvrzen výrok X rozsudku soudu prvního stupně co do části, v níž se žalobci domáhají bodem V petitu žaloby odstranění fotografie a vět „Žalobcům nejde o jejich dobrou pověst, ale především o peníze. Horší pověst už mít nemohou.“ a „která se nechávají zneužívat roky podvodníkem v exekuci a úkolovat k pronásledování občanů, kteří se s tímto nemravným stavem nehodlají smířit a upozorňují na lži, podvody a porušování zákona pod záminkou ,všekryjící ochrany soukromí?!“

101. Text publikovaný pod názvem „OS Beroun 9. 11. 2018: Boj za svobodu slova pokračoval doplňujícím rozsudkem.“ soud prvního stupně považoval za přípustnou kritiku soudního rozhodnutí. Pominul však, že též v tomto textu žalovaný označuje žalobce b) za podvodníka a že je zde opětovně zmiňována žalovaným tvrzená existence sexuální korespondence, přičemž kritikou soudního rozhodnutí žalovaný pokračuje v polemice o otcovství syna žalobkyně a). Uvedený text tak obsahuje nikoliv pouze kritiku soudního rozhodnutí, ale rovněž tvrzení, která jsou způsobilá zasáhnout do osobnostních práv žalobců. Soud prvního stupně tak pochybil, pokud se oprávněností těchto zásahů nezabýval. O použití fotografie žalobce b) platí shodný závěr jako v bodě 99 shora. Nejvyšší soud tak rovněž zrušil rozsudek odvolacího soudu v části výroku II, jíž byl potvrzen výrok X rozsudku soudu prvního stupně co do části, v níž se žalobci domáhají bodem VI petitu žaloby odstranění fotografie a pasáží z textu „OS Beroun 9. 11. 2018: Boj za svobodu slova pokračoval doplňujícím rozsudkem.“ a z bulletinu č. 44/2018.

102. Naopak ve vztahu k textu „XY“ se dovolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tento text obsahuje kritiku probíhající exekuce a postupu soudního exekutora, přičemž tato kritika není způsobilá zasáhnout osobnostní sféru žalobců. Namítají-li žalobci, že se soud prvního stupně nezabýval úmyslem žalované, je třeba opětovně připomenout, že zdržovací a odstraňovací nárok je vystavěn na objektivním principu, tudíž zavinění narušitele práva není podstatné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 664/2007). Nejvyšší soud tak dovolání žalobců proti části výroku II rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok X rozsudku soudu prvního stupně co do části, v níž se žalobci domáhali bodem VII žaloby odstranění části textu „J. Š. přišel o počítač“, zamítl. k výrokům XII a XIII