ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců
JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) A. A.,
narozený XY, b) K. A., narozená XY, c) AAAAA (pseudonym), narozená XY, a d)
BBBB (pseudonym), narozený XY, všichni bytem XY, všichni zastoupeni JUDr.
Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, 120 00 Praha 2,
protižalovaným: 1. Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem
Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, 2. M. P., narozený XY, bytem XY, zastoupený
JUDr. Vladislavou Hanákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem nám. Dr. Tyrše 56, 257
65 Čechtice, o náhradu majetkové i nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 184/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, č. j. 15 Co 137/2019-573, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, č. j. 15 Co
137/2019-573, v části výroku I, jíž byly potvrzeny napadené zamítavé výroky
rozsudku soudu prvního stupně a rozhodnuto o nákladech řízení, ve výroku II, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2018, č. j. 43 C
184/2016-479, v zamítavých výrocích I, III, V, VI, VII a ve všech nákladových
výrocích (XI až XVII), se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně b) směřující proti části výroku I rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, č. j. 15 Co 137/2019-573, jíž byl
potvrzen zamítavý výrok VIII rozsudku soudu prvního stupně, se zamítá.
Žalobci se domáhali náhrady majetkové i nemajetkové újmy za duševní útrapy
spojené s úmrtím AAAAA, a to každý z žalobců a) a b) 4 500 000 Kč, každý z
žalobců c) a d) částky 9 400 000 Kč, dále se žalobci a) a b) společně domáhali
zaplacení náhrady za zásah do práva na rodinný život ve výši 1 000 000 Kč,
náhrady nákladů na péči o žalobce c) a d) za období od září 2014 do srpna 2016
v celkové částce 1 051 200 Kč a nákladů na pořízení hrobu a pomníku ve výši 91
946 Kč (poté, co byla žaloba v tomto nároku částečně vzata zpět).
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 12. 2018, č. j. 43 C
184/2016-479, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit
žalobkyni b) a c), každé 50 000 Kč s příslušenstvím (výroky II a IV) a žalobcům
a) a b) 90 312,50 Kč s příslušenstvím (výrok IX). Ve zbývajícím rozsahu žalobu
zamítl [pokud se žalobce a) domáhal zaplacení 4 500 000 Kč (výrok I), žalobkyně
b) částky 4 450 000 Kč (výrok III), žalobkyně c) částky 9 350 000 Kč (výrok V),
žalobce d) částky 9 400 000 Kč (výrok VI), žalobci a) a b) společně zaplacení
částek 1 000 000 Kč (výrok VII) a 1 051 200 Kč (výrok VIII) a 1 633,50 Kč
(výrok X), vše s příslušenstvím] a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu
mezi účastníky i vůči státu (výroky XI až XVII). Ve sporu o náhradu majetkové a
nemajetkové újmy při usmrcení osoby blízké vyšel soud ze zjištění, že dne 24. 8. 2014 řídil 2. žalovaný pod vlivem alkoholu motorové vozidlo pojištěné u 1. žalované, řízení nezvládl, vjel vpravo mimo komunikaci a narazil do stromu. Při
této dopravní nehodě zemřela AAAAA (dále též jen „zemřelá“), dcera žalobců a) a
b) a matka žalobců c) a d), která jela ve vozidle jako spolujezdkyně. Za
zavinění dopravní nehody byl 2. žalovaný pravomocně odsouzen rozsudkem
Okresního soudu v Benešově ze dne 2. 3. 2015, č. j. 10 T 181/2014-253, kterým
mu byla mimo trestu odnětí svobody a zákazu činnosti uložena povinnost zaplatit
žalobci a) 21 230 Kč a se zbývajícími nároky byli poškození odkázáni na řízení
ve věcech občanskoprávních. Zemřelá žila se všemi žalobci (rodiči i dětmi) ve
společné domácnosti. Žalobce a) měl kromě ní ještě dvě další dcery, se kterými
se stýká, v době jejího úmrtí mu bylo 61 let a jeho zdravotní stav není dobrý,
je v invalidním důchodu. Zemřelá AAAAA byla jedinou dcerou žalobkyně b), která
její ztrátou velmi trpí. V době úmrtí dcery jí bylo 51 let, dceři pomáhala v
péči o žalobce c) a d). Po smrti dcery byla žalobkyně b) rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 50 P 353/2014, ustanovena
poručníkem žalobců c) a d). Péči o ně vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu
žalobce a) vykonává převážně sama. Žalobkyně c) ve věku 5,5 let ztrátu matky
plně vnímala a těžce se s ní vyrovnávala. Ovlivnilo to zahájení i průběh její
školní docházky, měla obtíže s výukou i chováním, fixovala se na třídní
učitelku. Na matku často vzpomíná, v době jejích narozenin je nesoustředěná,
neklidná, sama často iniciuje cesty na hřbitov. Žalobci d) byl v době nehody 1
rok, na péči o něj se i před nehodou výrazně podílela žalobkyně b). Žalobci c)
a d) mají problémy s chováním a dochází na dyadické (psychologické) terapie. Na
matce byli existenčně a finančně závislí, neboť otec ani jednoho z nich nebyl
zapsán v rodném listě. První žalovaná zaplatila mimosoudně na náhradu
nemajetkové újmy každému z žalobců a) a b) 500 000 Kč a každému z žalobců c) a
d) 600 000 Kč. Soud věc posoudil podle § 81, § 2956, § 2959, § 2960 a § 2961
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a ohledně
duševních útrap žalobců odkázal na judikaturou stanovená kritéria. U žalobců a)
a b) přihlédl k jejich věku v době úmrtí dcery, k tomu, že na ní nebyli
existenčně ani finančně závislí a že se jim dostalo morální satisfakce
prostřednictvím omluvného dopisu 2. žalovaného a jeho trestním odsouzením. Vzhledem k tomu, že zemřelá nebyla jedinou dcerou žalobce a) a tíže péče o
vnuky spočívá na žalobkyni b), neshledal soud u žalobce a), i při zohlednění
blízkého vztahu mezi ním a zemřelou dcerou, důvody pro zvýšení pojišťovnou
vyplaceného odškodnění.
U žalobkyně b) tyto důvody shledal v rozsahu 50 000 Kč
vzhledem k intenzivnímu vztahu žalobkyně b) s jedinou dcerou a k tomu, že se
musela sama postarat o její děti a sdílet jejich duševní útrapy. Nezletilí
žalobci byli smrtí matky zasažení zvlášť zásadním způsobem, a to zejména
žalobkyně c), která její ztrátu ve věku 5,5 let plně vnímala a velmi těžce
nesla, a proto v jejím případě soud shledal důvod ke zvýšení odškodnění o 50
000 Kč. U žalobce d) soud připustil, že absence matky ovlivní celý jeho život,
avšak s ohledem na to, že v době nehody mu byl pouhý 1 rok, považoval za
dostatečné (již zaplacené) odškodnění ve výši 600 000 Kč. Přihlédl k tomu, že
trauma dětí je v menší míře snižováno přítomností žalobců a) a b) v situaci,
kdy se zejména žalobkyně b) před tragickou událostí významným způsobem podílela
na jejich péči. Při stanovení výše náhrad zohlednil soud aktuální i očekávané
příjmy 2. žalovaného, jeho výdaje i to, že vzhledem k regresu 1. žalované vůči
němu, to bude právě on, kdo bude v konečném důsledku přiznané částky hradit s
tím, že přiznáním nepřiměřených částek by v podstatě došlo k jeho ekonomické
likvidaci, a dále i k tomu, že byl dosud bezúhonný a že do své smrti bude žít s
vědomím, že je odpovědný za smrt člověka. Nebyly prokázány skutečnosti svědčící
o tom, že by se poškozená spolupodílela na vzniku škody, ani že by 2. žalovaný
ovlivnil majetkové poměry v rodině tak, aby byl z vlastnictví majetku vyloučen. V případě nároku žalobců a) a b) na náhradu za zásah do jejich práva na
soukromý život soud uzavřel, že v řízení nebyla prokázána taková intenzita
zásahu, která by odůvodňovala jeho finanční náhradu; již před tragickou nehodou
se žalobci a) a b) přestěhovali k dceři do XY, mohou vykonávat své dřívější
aktivity (návštěvy známých, kulturních akcí, dovolené). V životě žalobce a)
nedošlo vzhledem k jeho zdravotnímu stavu k zásadní změně, u žalobkyně b) k
zásadní změně života nepochybně došlo, neboť jí přibyly povinnosti ve vztahu k
nezletilým žalobcům, avšak na péči o ně se významným způsobem podílela již před
tragickou nehodou. Žalobci pobírají sociální dávky a mají možnost využít i
pomoci jiných osob [dcer žalobce a), sousedky, případně školní družiny], což z
vlastní vůle v plném rozsahu nevyužívají. Jejich nárok na náhradu nákladů
vzniklých v souvislosti s péčí o žalobce c) a d) pak podle soudu vůbec
nevznikl, neboť jej odvozovali od § 2960 o. z., podle něhož tito žalobci
poškozenými být nemohou. V nároku na náhradu nákladů na pořízení hrobu soud
žalobě vyhověl s výjimkou částky 1 633,50 Kč za zhotovení nápisu „RODINA K.“. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2019, č. j. 15
Co 137/2019-573, potvrdil výrokem I rozsudek soudu prvního stupně v napadených
zamítavých výrocích o věci samé (odvoláním nebyly napadeny vyhovující výroky a
zamítavý výrok ohledně 1 633,50 Kč s příslušenstvím) a všech nákladových
výrocích, s výjimkou výroku ohledně výše nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem
a) a 2. žalovaným, kterou změnil, a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu
nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně a ohledně odškodnění duševních útrap žalobců podle § 2959 o. z. se zcela ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně. Souhlasil i se
závěrem o nedůvodnosti nároku žalobců a) a b) na náhradu za zásah do jejich
práva na soukromý život, avšak z jiných důvodů. Náhrada za zásah do práva na
soukromý život je totiž podle současné právní úpravy součástí ustanovení § 2959
o. z., kterým byla odstraněna dřívější dvoukolejnost odškodňování druhotné
oběti. Ohledně nároku na náhradu nákladů na péči žalobců a) a b) o žalobce c) a
d) uzavřel, že ji nelze přiznat podle § 2960 o. z., který řeší případy, kdy
poškozený žije, ale v důsledku újmy na zdraví potřebuje péči jiné osoby;
nedopadá však na případy, kdy poškozený zemřel. Jestliže byli žalobci c) a d)
svěřeni do výchovy žalobkyně b), jsou členy její domácnosti a náklady na
domácnost, ve které nezletilí žijí, jsou náklady na domácnost žalobkyně b). Náklady takto vynaložené proto nevznikly v příčinné souvislosti s jednáním 2. žalovaného. Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem soudu prvního stupně
ohledně namítané spoluúčasti zemřelé na vzniku újmy, možné účelovosti
vypořádání společného jmění manželů rodičů 2. žalovaného i jeho opravdové
lítosti nad následky jeho protiprávního jednání. Žalobci podali dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, a to každý z
žalobců proti části výroku I, kterou byl ve vztahu k němu potvrzen zamítavý
výrok rozsudku soudu prvního stupně (I, III, V a VI) na náhradu nemajetkové
újmy za duševní útrapy spojené s úmrtím osoby blízké, dále žalobci a) a b)
proti části výroku I, kterým byl potvrzen výrok VII ohledně zaplacení náhrady
za zásah do rodinného života a konečně žalobkyně b) proti části výroku I
rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok VIII ohledně
náhrady nákladů na péči o nezletilé žalobce c) a d). Dovolatelé spatřují
přípustnost dovolání v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolací důvod spočívá v nesprávném posouzení kritérií
rozhodných pro stanovení výše náhrady (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 4 Tdo 1402/2015). Soudu vytýkají, že na jejich úkor nepřiměřeně
zohledňoval majetkové poměry škůdce. Soud se měl zabývat otázkou, zda je při
posouzení výše přiměřené náhrady ve smyslu § 2959 o. z. ve vztahu k ekonomickým
poměrům škůdce v době rozhodování třeba zohlednit, že je škoda hrazena
pojišťovnou z povinného pojištění odpovědnosti podle zákona č. 168/1999 Sb. a
pojistitel má vůči škůdci případné právo na regresní náhradu podle § 10 tohoto
zákona. Dopad výše náhrady do majetkové sféry škůdce lze komplexně posoudit až
v okamžiku, kdy je zřejmé, zda a jakým způsobem bude pojistitel po škůdci
uplatňovat svůj regresní nárok. Proto korektiv ekonomické situace neměl být
vůbec uplatněn a měla být zohledněna i očekávaná majetková situace škůdce v
budoucnu. Ve vztahu k nároku na náhradu za narušení soukromého života žalobci
a) a b) v dovolání namítají rovněž odklon od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (sp. zn. 25 Cdo 4518/2018).
Soud měl podle nich řešit otázku,
zda při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy podle § 2959 o. z. lze pod pojem
duševní útrapy podřadit i narušení soukromého života, které je v příčinné
souvislosti se smrtí osoby blízké. Soudy nezohlednily, že se žalobci a) a b) ve
vyšším věku stali prakticky rodiči žalobců c) a d), což má dopad do jejich
soukromého života a rovněž to prohloubilo jejich duševní strádání. Žalobkyně b)
pak jako dovolatelka považuje za otázku neřešenou, zda lze v případě smrti
osoby blízké přiznat osobě, která pečuje o nezletilé děti zemřelé osoby,
náhradu za péči ve smyslu § 2960 o. z. Žalobci a) a b) žili ve společné
domácnosti se zemřelou, která se o nezletilé primárně starala sama, nyní jsou
však nuceni vynaložit zvýšené úsilí k dosažení stejného objemu péče jako před
její smrtí, který přesahuje míru běžné rodinné solidarity. Namítá, že pokud §
2960 o. z. přiznává poškozenému nárok na náklady spojené s péčí o něj, je
logické, aby stejný nárok měly i osoby pečující v případě jeho smrti o
nezletilé potomky poškozeného nebo o jiné osoby na poškozeného odkázané. Pochybení odvolacího soudu s odkazem na § 10 odst. 1 o. z. spatřuje v tom, že
nárok žalobkyni b) nepřiznal a posuzoval jej pouze z hlediska možné aplikace §
2956 o. z., nikoliv jiných ustanovení o. z. na daný případ dopadajících. Dovolatelé navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadených částech a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. První žalovaná se ve vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu, které
zopakovala, a navrhla zamítnutí dovolání. Ke snížení náhrady z důvodu
likvidačních následků pro škůdce uvedla, že nehájí jeho ekonomické zájmy, ale
při rozhodování o její výši je třeba k majetkovým poměrům škůdce přihlížet. Přiznaná náhrada podle ní není nepřiměřeně nízká, neboť soudy uplatnily zásadu
proporcionality, stejně jako judikaturu dovolacího soudu. Druhý žalovaný navrhl odmítnutí podle jeho názoru nepřípustného a nedůvodného
dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou
judikaturou. Polemizuje s jednotlivými námitkami dovolatelů, poukazuje na to,
že účelem institutu náhrady nemajetkové újmy není další potrestání viníka, a
připomíná, že trest odnětí svobody vykonal a svůj dluh vůči 1. žalované bude
splácet do konce svého produktivního života. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky
řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s.
ř., shledal, že dovolání je přípustné (§ 237 o. s. ř.) pro řešení otázky
přiměřené výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké, při
jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil
podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis
nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně
aplikoval. Podle § 2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní
škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké, peněžitou
náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit,
stanoví se podle zásad slušnosti. Pro účely objektivizace výše náhrady, která má zamezit libovůli ze strany
soudů, byla Ústavním soudem v nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS
2844/14, a Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo
894/2018, publikovaném pod č. 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
demonstrativním způsobem uvedena kritéria, ke kterým mají soudy při stanovení
výše náhrady újmy podle § 2959 o. z. přihlédnout. Podle citovaných rozhodnutí
je třeba zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce. Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým,
věk zemřelého a pozůstalého, případná existenční závislost na zemřelém a
eventuálně jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho
trestní odsouzení), která obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí
však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Předpokládá se, že
běžné rodinné vztahy mají určitou kvalitu, důvodem pro zvýšení náhrady proto
mohou být vztahy mimořádně blízké a kvalitní, naopak pro úvahu o nižší náhradě
by měly svědčit slabší než obvyklé vazby mezi zemřelým a pozůstalou osobou. Zohlednit lze rovněž, byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li s
jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich
dozvěděl. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke
škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a
v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z
hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Za
základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou
dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče,
děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty
zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Ustanovení § 2959 o. z. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného
okruhu okolností.
Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality tak, že
soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen
obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních
práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze
dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je
zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při
respektování předem jasných a pevných kritérií (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14). Odvolací soud sice všechna výše uvedená kritéria zohledňoval, avšak nikoli v
míře, která v projednávané věci okolnostem odpovídají. Ve smyslu uvedených
kritérií je pro rozhodování o výši relutární náhrady duševní újmy pozůstalých v
daném případě rozhodné, že všichni žalobci jsou se zemřelou v příbuzenském
poměru v řadě přímé; žalobci a) a b) jsou jejími rodiči, žalobci c) a d) jejími
dětmi. Všichni spolu žili ve společné domácnosti, měli mezi sebou úzké vazby a
všem se jejím úmrtím zásadně změnil život. Žalobci c) a d) přišli v útlém věku
o matku jako jediného rodiče (otce neznají - není v jejich rodném listu
zapsán). Žalobci a) a b) se úmrtím dcery dostali do pozice vychovatelů, na
nichž jsou vnoučata nejen závislá, ale za jejichž výchovu a prospívání
žalobkyně b) jako poručnice odpovídá. Lze se ztotožnit s dovolateli, že uvedená
kritéria na straně žalobců jsou pro stanovení výše náhrady v daném případě
významnější, než kritéria na straně 2. žalovaného zohledněná soudy při
stanovení výše náhrady (omluva 2. žalovaného, vykonání trestu odnětí svobody,
život s vědomím, že zavinil smrt člověka a jeho majetkové poměry). Je nutno připomenout, že majetkové poměry škůdce coby kritérium stanovení
náhrady nemajetkové újmy je nezbytné vnímat toliko jako výjimečný nástroj
zmírnění přílišné tvrdosti zákona. Kritérium zkoumání majetkových poměrů škůdce
nesmí být chápáno tak, že je přímá úměrnost mezi rozsahem majetku škůdce a výší
náhrady. Majetkové poměry nepředstavují okolnost významnou pro strádání
poškozeného. Právo na soukromí a rodinný život sekundární oběti je funkčně
vyšší hodnotou než právo na ochranu majetku škůdce. Hájení ekonomických zájmů
škůdce by mohlo pozůstalým vzniklou újmu ještě prohloubit. Jde tedy pouze o
určitý korektiv sloužící k eliminaci neúnosně vysokých nároků na náhradu
nemajetkové újmy (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018). Tím spíše to platí u usmrcení osoby blízké při
dopravní nehodě, neboť systém povinného smluvního pojištění odpovědnosti z
provozu motorových vozidel založený zákonem č. 168/1999 Sb. zajišťuje
poškozenému přímý nárok na pojistné plnění v rozsahu, v němž za újmu odpovídá
provozovatel či řidič vozidla. I ten je pojištěním odpovědnosti chráněn, neboť
má podle zákona právo, aby újmu jím způsobenou nahradil za něj poškozenému
pojistitel; tento typ pojištění je tedy svým způsobem i zajištěním dostatečného
majetkového stavu škůdce.
Případná okolnost, že škůdce způsobem jízdy či jiným
chováním založil důvod, aby vůči němu pojistitel odpovědnosti uplatnil postižní
nárok, je výjimečnou okolností, která nemůže jít k tíži poškozeného v tom
smyslu, že by výše plnění byla nižší právě s přihlédnutím k majetkovým poměrům
škůdce. Absurdním důsledkem takového přístupu by byla zjevná disproporce mezi
vyšším pojistným plněním po standardní dopravní nehodě a nižším plněním poté,
co škodní událost byla doprovázena dalším protiprávním jednáním či opomenutím
škůdce. Tento závěr dovolací soud činí u vědomí nálezu Ústavního soudu ze dne
9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15, s jehož obecným požadavkem, aby odškodněním
nedošlo k finanční likvidaci škůdce (§ 2953 o. z.), není v rozporu. S citovaným
nálezem, v němž Ústavní soud uzavřel, že z hlediska majetkových poměrů škůdce
není významná okolnost, že je pojištěn pro odpovědnost způsobenou provozem
vozidla, je v souladu i dříve dovolacím soudem vyslovený závěr, že nehrají-li
majetkové poměry škůdce zásadně roli při odstupňování výše náhrady, je pro její
výši nerozhodné, zda je povinna ji hradit fyzická nebo právnická osoba či
pojišťovna. Jestliže odvolací soud při stanovení výše náhrady zohlednil majetkové poměry 2. žalovaného a údajný likvidační důsledek pro něj na úkor funkčně vyšších hodnot
představovaných právem na rodinný život sekundárních obětí, což se projevilo
tím, že ve srovnání s náhradami přiznávanými v jiných srovnatelných případech
byla náhrada přiznaná žalobcům zjevně nepřiměřeně nízká, odchýlil se od
ustálené judikatury dovolacího soudu. Například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo
3463/2018, jímž byl posuzován případ, kdy při dopravní nehodě zahynuli současně
oba rodiče desetileté dcery, která žila pouze se svou matkou, neboť otec rodinu
opustil, avšak s dcerou se stýkal, nepovažoval dovolací soud za nepřiměřenou
náhradu 1 600 000 Kč za ztrátu matky a 800 000 Kč za ztrátu otce. V případě,
kdy nezletilý ve věku 6 let ztratil v důsledku pochybení při poskytování
zdravotních služeb otce, se kterým měl intenzivní vztah, jeho ztrátu těžce nesl
a byl na něm existenčně závislý, avšak nadále o něj pečovala matka, považovaly
soudy za přiměřenou náhradu ve výši 1 500 000 Kč (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4518/2018). Stejnou náhradu považoval
soud za přiměřenou v případě, kdy nezletilé děti ve věku 6 a 4 roky přišly o
matku (ale nikoli o otce), přičemž přiznaná částka podle § 2957 o. z. zohledňovala, že matka byla zavražděna a škůdce neprojevil žádnou lítost. Ve
srovnání s uvedenými případy představuje náhrada přiznaná žalobcům c) a d)
pouze 2/5, přestože přišli v důsledku jednání 2. žalovaného o jediného rodiče. Žalobkyně c), která již měla k matce vytvořen pevný vztah, její ztrátou velmi
trpěla, což se projevilo ve všech oblastech jejího života a dosud se s ní
vyrovnává. Žalobci d) byl v době úmrtí matky 1 rok a i když si pravděpodobně v
té době dosah této životní ztráty neuvědomoval, nepochybně jej postihla a
projeví se i v jeho dalším životě.
Oba žalobci totiž nenávratně přišli o
možnost rozvíjet své vztahy s matkou jako nejbližším člověkem a jediným jim
známým rodičem, obracet se na ni o pomoc, spoléhat na ni a v neposlední řadě
přišli i o osobu, na niž byli odkázáni výživou. Již před účinností zákona č. 89/2012 Sb. platilo, že odškodnění nepostihuje pouze újmu nastalou u
pozůstalých v době smrti blízké osoby, ale též v období následujícím, v zásadě
časově nijak neomezeném (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo
173/2016). Tím spíše je třeba mít toto hledisko na paměti při výkladu § 2959 o. z., má-li být odčinění újmy spravedlivé a slušné. Při posouzení výše náhrady přiznané žalobcům a) a b), kromě nepřiléhavého
zohlednění majetkových poměrů 2. žalovaného ve výše uvedeném smyslu, pochybil
odvolací soud i tím, že zcela pominul jedno z kritérií. Žalobci a) a b)
tvrdili, že smrtí dcery došlo k zásahu do jejich rodinného života, neboť museli
zcela převzít péči o nezletilé žalobce c) a d), a proto požadovali přiznat
další náhradu nemajetkové újmy (ve výši 1 000 000 Kč). Odvolací soud shledal
žalobu v tomto rozsahu nedůvodnou s tím, že veškeré duševní útrapy druhotné
oběti je třeba odškodnit podle § 2959 o. z., což již učinil. Péči o nezletilé
žalobce c) a d) nepovažoval za okolnost, která by měla být zohledněna, jestliže
již před škodní událostí žili ve společné domácnosti a žalobci a) a b) mohou
požádat o pomoc další osoby. Tento názor ale nerespektuje závěry, k nimž dospěl
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4518/2018, podle
něhož při stanovení výše náhrady za usmrcení osoby blízké (§ 2959 o. z.) je
třeba vzít v úvahu všechny prokázané okolnosti dokreslující vztah pozůstalé
osoby a zemřelého, jakož i obtíže, útrapy a omezení, která pozůstalému úmrtí
osoby blízké přineslo, aniž by se žalobce domáhal zvýšení náhrady z určitého
důvodu o nějakou k němu se vztahující konkrétní částku. Úprava obsažená v §
2959 o. z. je komplexní a pokrývá všechny projevy ztráty osoby blízké pro
pozůstalé a všechny dopady do jejich nemajetkové sféry, a to včetně zásahu do
základního lidského práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů. Jinak
řečeno, všechna hlediska a kritéria rozhodná pro náhradu újmy v důsledku úmrtí
osoby blízké musí být zohledněna v rámci náhrady stanovené podle § 2959 o. z. (nelze je uplatňovat jako samostatný nárok), přičemž okolnost prohlubující
duševní strádání je způsobilým důvodem pro navýšení náhrady této nemajetkové
újmy. Takovou okolností nepochybně je nutnost převzít péči o nezletilá
vnoučata, která zcela osiřela. K zásadní změně v životě žalobců a) a b) došlo
nejen tím, že ztratili dceru, ale i tím, že v pokročilém věku [62 let u žalobce
a) a 52 let u žalobkyně b)] převzali [především žalobkyně b)] péči o pětiletou
vnučku a ročního vnuka. Je nepochybné, že ve věku prarodičů je péče o děti
takto útlého věku mimořádně náročná, a to jak fyzicky, tak psychicky.
I když
před škodní událostí žili všichni, včetně zemřelé, ve společné domácnosti,
nastal zásadní rozdíl v tom, že oproti předchozí době, kdy své dceři při péči o
děti pouze pomáhali (odpovědnost za výchovu i hmotné zabezpečení nesla ona), je
nyní pouze na žalobcích a) a b), aby všechny potřeby nezletilých žalobců c) a
d) zajistili sami. Tato změna [přesto, že poručnicí dětí je pouze žalobkyně b)]
dopadá na oba žalobce a) i b) [i když nesporně více na žalobkyni b)], neboť
výchova malých dětí i soužití s nimi v domácnosti, při uvědomění si tíhy své
odpovědnosti (nezastupitelnosti) i ubývajících vlastních sil, je velmi
zatěžující. Tato situace, jež nastala v době, kdy by již žalobci a) a b) měli
právo na odpočinek, prohlubuje jejich strádání, jež je zvyšováno ještě
traumatem obou vnoučat [zvláště žalobkyně c)] ze ztráty matky. Odvolací soud k
těmto okolnostem prohlubujícím strádání žalobců a) a b) nepřihlédl a
nezohlednil tak všechna pro danou věc rozhodná kritéria. Dovolací důvod nesprávného stanovení výše náhrady za usmrcení osoby blízké
podle § 2959 o. z. je tak ve vztahu ke všem žalobcům naplněn. Proto Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil v rozsahu, v němž jím byl potvrzen
prvoinstanční rozsudek v zamítavých výrocích [ve vztahu k žalobci a) ohledně 4
500 000 Kč, žalobkyni b) ohledně 4 450 000 Kč, žalobkyni c) ohledně 9 350 000
Kč, žalobci d) ohledně 9 400 000 Kč a ve vztahu k žalobcům a) a b) ohledně
samostatně uplatněné částky 1 000 000 Kč, jež je součástí jejich nároku na
náhradu podle § 2959 o. z.] a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Protože
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto
rozhodnutí (včetně závislých výroků) a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.). Pro úplnost dovolací soud ve vztahu ke zrušeným výrokům podotýká, že ve shora
citované judikatuře Nejvyššího soudu je rovněž ustálen názor, že náhrada újmy
podle § 2959 o. z. by neměla dosahovat až desítek milionů korun a blížit se
náhradám fatálních trvalých následků poškození zdraví; obvykle platí pravidlo
modifikace základní částky jen v řádu desítek procent. Avšak nastanou-li
okolnosti mimořádné až extrémní, je možné shledat přijatelným i vícenásobek
základní částky. K tomu dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 27. 2. 2019,
sp. zn. 25 Cdo 1901/2018, když shledal přiměřeným navýšení základní náhrady o
téměř 100 %. Žalobkyně b) předkládá dovolacímu soudu jako neřešenou otázku, zda lze v
případě smrti osoby blízké přiznat osobě, která pečuje o nezletilé děti zemřelé
osoby, náhradu nákladů na péči o nezletilé ve smyslu § 2960 o. z. Tato otázka
skutečně dosud nebyla dovolacím soudem řešena; dovolání je proto ohledně ní
přípustné, avšak nikoli důvodné. Podle § 2960 o. z. hradí škůdce též účelně vynaložené náklady spojené s péčí o
zdraví poškozeného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost tomu, kdo je
vynaložil; požádá-li o to, složí mu škůdce na tyto náklady přiměřenou zálohu.
Odvolací soud vyložil, že citované ustanovení upravuje náhradu nároků spojených
s potřebnou péčí o osobu, jejíž zdraví je v důsledku škodní události poškozeno. V projednávané věci byla při škodní události (dopravní nehodě) přímo poškozena
zemřelá AAAAA, tedy nikoli žalobci c) a d), kteří jsou druhotnými oběťmi této
nehody. Již proto nelze v daném případě postupovat podle § 2960 o. z. Citované
ustanovení pak na daný případ není použitelné i proto, že žalobci c) a d)
nepotřebují péči z důvodu svého zdravotního stavu, na který právě § 2960 o. z. dopadá, ale protože jde o nezletilé děti, které osiřely. Takovou situaci řeší
jiná zákonná ustanovení. Ostatně v projednávané věci bylo o nezletilé žalobce
postaráno tak, že žalobkyně b) byla v souladu s § 928 odst. 1 o. z. jmenována
jejich poručníkem. Jako poručník má vůči nim všechny povinnosti a práva jako
rodič, nemá k nim však vyživovací povinnost (tu je povinen hradit škůdce podle
§ 2966 o. z.). Vzhledem k tomu, že předloženou právní otázku vyřešil odvolací soud správně,
dovolací soud dovolání v tomto rozsahu podle § § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. Právní názor uvedený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.