Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Ing. Antonína Koláčka, zastoupeného JUDr. Mgr. Bohdanem Žáčkem, advokátem se sídlem Rytířská 403/16, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016 č. j. 7 Td 40/2016-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
V rámci trestního stíhání vedeného proti stěžovateli státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci usnesením zamítl jeho návrh na zrušení zajištění účtů, dluhopisů, nemovitostí a dalších hodnot. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení předložil státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze, ten však dospěl k závěru, že není příslušný a věc proto předložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o příslušnosti. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodnuto o tom, že k projednání věci stěžovatele je příslušný Vrchní soud v Olomouci. Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá, že není zřejmé, zda byl Nejvyšší soud oprávněn rozhodovat o otázce příslušnosti soudu k rozhodnutí o stížnosti proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Poukazuje přitom na to, že ustanovení § 24 odst. 1 trestního řádu, ze kterého Nejvyšší soud v tomto směru vycházel, vůbec nehovoří o rozhodování o příslušnosti v přípravném řízení. Stěžovatel se odvolává na nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 4/14
, z něhož vyplývá, že v jeho věci Vrchní soud v Olomouci nebyl a není příslušný k rozhodování v přípravném řízení. Podle stěžovatele se tak Nejvyšší soud při rozhodování o příslušnosti nedržel kritérií a hledisek stanovených v § 16 až 22 trestního řádu. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud v nyní projednávané věci vycházel předně z toho, že není orgánem činným v trestním řízení a nepřísluší mu, aby procesní postup těchto orgánů v dosud neskončeném řízení průběžně korigoval (viz např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 637/11
). Do rozhodovací činnosti trestních soudů a dalších orgánů činných v trestním řízení je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 224/98
). Ústavní soud ve své judikatuře stabilně uvádí, že základní právo na zákonného soudce (tj.
příslušnost soudu a soudce) představuje zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena. To totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel). Jde tak o zachování zásady pevného přidělování soudní agendy a vyloučení - pro různé důvody a rozličné účely - výběru soudů a soudců ad hoc, tedy libovolné či účelové určení jednajícího soudu (srov. např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 232/95
,
,
I. ÚS 1922/09
či
).
Ústavní soud především musí odmítnout námitku stěžovatele zpochybňující oprávnění Nejvyššího soudu rozhodovat o otázce příslušnosti soudu k rozhodnutí o stížnosti proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Stěžovateli je sice třeba dát za pravdu v tom, že ustanovení § 24 trestního řádu nezmiňuje situaci, kdy vzniknou pochybnosti o příslušnosti soudu k rozhodování v přípravném řízení, neboť hovoří jen o případech, kdy byla podána obžaloba, návrh na potrestání, návrh na schválení dohody o vině a trestu, o postoupení věci podle § 39 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, a o přikázání věci nadřízeným soudem. Otázka rozhodování o příslušnosti soudů pro rozhodování v přípravném řízení, jestliže o této příslušnosti vzniknou pochyby, však nesmí zůstat neřešena. Nelze totiž akceptovat tvrzení stěžovatele, že ustanovení § 26 trestního řádu neponechává žádný prostor k pochybnostem o příslušnosti soudu k rozhodování v přípravném řízení a že tuto příslušnost určuje zcela jasně. Totéž by bylo možné tvrdit i o kritériích určujících příslušnost soudů k rozhodování ve věci samé, vyplývajících z ustanovení § 16 až 22 trestního řádu. Přesto pochybnosti o příslušnosti soudů stále vznikají a musí být řešeny. Totéž pak platí i o pochybnostech o příslušnosti pro rozhodování soudu v přípravném řízení, přičemž samotná trestní věc stěžovatele je toho jasným důkazem.
V situaci, kdy žádné zákonné ustanovení neřeší otázku, který soud je oprávněn rozhodovat v pochybnostech o příslušnosti soudů pro rozhodování v přípravném řízení, je nezbytné použít per analogiam to ustanovení, které řeší případy, jež se svou povahou uvedené otázce nejvíce podobají. V posuzované věci je takovým ustanovením právě § 24 trestního řádu.
Lze tedy shrnout, že i v případech, kdy vznikne pochybnost o tom, který soud je příslušný k rozhodování o určité otázce či o určitém návrhu ve stadiu přípravného řízení, je oprávněn tento problém řešit soud, nejblíže společně nadřízený soudu, u něhož byl státním zástupcem podán příslušný návrh či jemuž byla státním zástupcem věc jinak předložena k rozhodnutí, a soudu, který má být příslušný podle rozhodnutí o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti. V nyní posuzované věci proto byl Nejvyšší soud skutečně oprávněn rozhodnout o tom, zda je k vyřízení stížnosti stěžovatele příslušný Vrchní soud v Praze, anebo Vrchní soud v Olomouci.
Ústavní soud pak nemůže přisvědčit stěžovateli v tom, že v jeho věci Vrchní soud v Olomouci nebyl a není příslušný k rozhodování v přípravném řízení, tedy že ani nebyl příslušný k rozhodnutí o stížnosti proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí srozumitelně a logicky vysvětlil, proč nelze při řešení posuzované věci vycházet z ustanovení § 26 trestního řádu, upravující obecně příslušnost soudu pro rozhodování v přípravném řízení, a proč tedy na tento případ nedopadají závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 4/14
. Nejvyšší soud tento svůj závěr opřel o fakt, že otázku příslušnosti k rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí o zajištění věcí a majetku řeší výslovně ustanovení § 146 odst. 2 písm. b) a § 146a odst. 1 trestního řádu.
Z těchto ustanovení vyplývá, že v uvedených věcech rozhoduje o stížnosti soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který napadené rozhodnutí vydal. Pro konkrétní stanovení příslušnosti soudu zde nemá význam ustanovení § 26 trestního řádu, neboť se vztahuje pouze na případy, kdy soud činí vlastní úkony v přípravném řízení formou prvostupňových rozhodnutí. Proto je k rozhodnutí o stížnosti příslušný ten soud, jehož obvod působnosti je totožný s obvodem působnosti státního zástupce, který napadené usnesení vydal (srov. § 7 zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů; dále viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1789).
Nejvyšší soud rovněž přiléhavě poukázal na to, že účelem závěrů obsažených ve zmíněném nálezu Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 4/14
je vyloučit libovůli ve výběru soudu v případě, kdy příslušný návrh podle § 26 trestního řádu podává státní zástupce krajského či vrchního státního zastupitelství. Výše uvedený výklad ustanovení § 146a odst. 1 trestního řádu je proto ústavně souladný, neboť neponechává dozorujícímu státnímu zástupci žádný prostor pro podobný libovolný výběr soudu rozhodujícího o stížnosti (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 1518/15
).
Ústavní soud závěrem konstatuje, že Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím žádným způsobem nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto neshledal důvod pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu