Ústavní soud Usnesení ústavní

IV.ÚS 380/09

ze dne 2009-11-23
ECLI:CZ:US:2009:4.US.380.09.2

K povinnosti ochrany základních práv a svobod obecnými soudy, principu subsidiarity při ochraně základních práv a svobod a uplatnění principu proporcionality v trestním řízení

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl ve věci stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 126, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1427/2008 ze dne 27. 11. 2008, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 95/2006-1624 z 15. 3. 2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky Olomouc, sp. zn. 28T 5/2003 ze dne 23. 8. 2006, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočky Olomouc, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka, o doplnění nálezu Ústavního soudu ze dne 12. října 2009

sp. zn. VI. ÚS 380/09

, takto:

Do nálezu Ústavního soudu ze dne 12. října 2009

sp. zn. VI. ÚS 380/09

se doplňuje toto poučení o opravných prostředcích: "Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat."

Ústavní soud opomněl ve svém nálezu ze dne 12. října 2009, vedeném pod

sp. zn. VI. ÚS 380/09

, poučit stěžovatele a účastníky řízení (resp. vedlejší účastníky řízení) o tom, že proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Protože se jedná o zjevnou nesprávnost, předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu vydává ve smyslu ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 164 a § 167 odst. 2 o. s. ř. toto opravné usnesení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2009

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Ústavní soud již v minulosti ve vztahu k rozhodování Nejvyššího soudu o dovoláních judikoval, že rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci [nálezy

sp. zn. I. ÚS 55/04

,

sp. zn. I. ÚS 4/04

(Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 114; svazek 32, nález č. 42]. V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody, úkolem soudů je poskytovat jim ochranu, resp. svébytnou a specifickou formu ochrany, jde-li o Ústavní soud. Je-li ochrana základních práv a svobod středobodem fungování demokratického právního státu, je třeba při jejich aplikaci trvat na uplatnění zásady přímosti a bezprostřednosti takové ochrany. Shledá-li již sám obecný soud porušení základního práva či svobody, je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k dalšímu porušování nedocházelo a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci. To se ostatně odráží v komplementární zásadě subsidiarity, která se uplatňuje v řízeních před orgány, jež jsou nadány poskytovat jednotlivci specifickou ochranu základních práv a svobod (Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva), a to teprve tehdy, selhávají-li mechanismy ochrany před jinými orgány veřejné moci, respektive orgány vnitrostátními. Z hlediska maxim právního státu je proto nepřípustné, aby obecný soud sice připustil porušení základního práva, avšak z něj nevyvodil závěry, které by směřovaly k efektivní ochraně základních práv jednotlivce.

Ústavní soud je názoru, že obecné soudy při posuzování této trestní věci nedostály své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele (čl. 4 Ústavy), čímž porušily rovněž základní principy, na nichž je vystavěn materiální právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Tato výtka směřuje zejména vůči odvolacímu (resp. dovolacímu) soudu, jenž ponechal v platnosti rozhodnutí soudu nalézacího, které stanovilo stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by byl ovšem respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání stěžovatele. Tímto postupem obecné soudy dle mínění Ústavního soudu porušily čl. 8 odst. 2 Listiny [srov. k tomuto závěru i nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 554/04

ze dne 31. 3. 2005, Sbírka rozhodnutí, svazek 36, nález č. 67]. Důvodem této neproporcionality přitom je nezohlednění délky trestního řízení stejně jako (a to zejména) doby uplynuvší od spáchání skutků, z nichž byl stěžovatel shledán vinným, ze strany jedné a ze strany druhé nezohlednění předchozího a následného života stěžovatele, zátěže plynoucí z délky trestního řízení atd.

S ohledem na výše uvedené je nutno zdůraznit, že není úlohou Ústavního soudu, aby předjímal, jaký konkrétní trest či v jaké výši má být a bude stěžovateli uložen tak, aby byl ústavní princip proporcionality respektován. V obecné rovině snad lze jen konstatovat, že trestní předpisy znají celou řadu prostředků, jež proporcionalitě trestu vyhovují - jedná se např. o upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, které lze využít tehdy, odůvodňují-li to mimo jiné i okolnosti případu a bylo-li by použití zákonné trestní sazby nepřiměřené, přes podmíněný odklad takto eventuálně vyměřeného trestu, až po zastavení trestního stíhání (využitím některého z těchto prostředků však nesmí být zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, například poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv).

Naznačené úvahy pak jistě budou obecnými soudy při novém posuzování stěžovatelovy věci zohledněny.

S ohledem na shora uvedené závěry o porušení základního práva stěžovatele Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.*)

V Brně dne 12. října 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

*) ve znění opravného usnesení ze dne 23. 11. 2009