Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele V. V., právně zastoupeného advokátem JUDr. Vladimírem Turkem, Korunní 127, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. 48 T 11/2010, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2012 sp. zn. 3 To 42/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. 5 Tdo 1112/2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu.
Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu, že úkolem orgánů činných v trestním řízení je stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví. Pokud by tedy svědkové Martin Pávek a Radek Vohradský spáchali nějaký trestný čin, je povinností Policie ČR učinit kroky k zahájení trestního stíhání. Na druhou stranu nelze přehlížet, že právo na vedení trestního stíhání náleží pouze státu a nikoliv tedy např. fyzickým či právnickým osobám. Ústavní soud také ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu, přičemž žádné, natož pak ústavně zaručené subjektivní právo fyzické či právnické osoby na to, aby byla jiná osoba trestně stíhána, neexistuje [viz např. usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96
(U 5/7 SbNU 343) nebo ze dne 8. 4. 1998 sp. zn. I. ÚS 84/99
(U 29/14 SbNU 291)]. Trestní oznámení tak nemůže mít charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (§ 1 odst. 2 tr. ř.). Jinými slovy řečeno, tím, že orgány Policie ČR doposud neshledaly důvody pro zahájení trestního stíhání výše uvedených svědků, nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, který není nositelem práva na zahájení či vedení trestního stíhání. K tvrzení stěžovatele, týkající se nezákonných odposlechů či sporné domovní prohlídky, lze uvést, že se jedná toliko o obecné tvrzení, bez nástinu bližších souvislostí ke konkrétnímu případu.
Stanovení konkrétní výše škody, jako objektivní stránky trestného činu, se řádně věnoval v napadeném rozsudku Městský soud v Praze, když relativně podrobně rozebral důvody, pro nemožnost určení její přesné výše (k tomu srov. č. l. 23.257 příslušného spisu, případně k tomu se vztahující argumentace vrchního soudu na č. l. 23.436). Za situace, kdy nebylo vedeno řádně účetnictví, byla způsobená škoda stanovena jako minimální. Pokud by orgány činné v trestním řízení musely vždy vyčíslit přesně vzniklou škodu, bylo by prakticky nemožné stíhat určitý typ hospodářské kriminality.
Z předmětné ústavní stížnosti vyplývá, že za zcela zásadní považuje stěžovatel tvrzené ovlivňování soudního řízení ze strany orgánů Policie ČR. Jedná se především o tu část hlavního líčení, v níž svědek Pávek v průběhu přestávky telefonicky kontaktoval nejmenovaného pracovníka Policie ČR. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 3. 2006 se podává, že svědek Pávek o přestávce konané v rámci hlavního líčení skutečně telefonicky kontaktoval pracovníka Policie ČR, nicméně z uvedeného nevyplývá, že by na základě proběhlého hovoru došlo k ovlivnění výpovědi svědka.
Stěžovatel sice namítá, že se výrazně liší výpověď svědka před přestávkou a po ní, nicméně opět neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, v čem se výpověď svědka liší a nijak neprokazuje, že tvrzená změna výpovědi proběhla v důsledku hovoru svědka s příslušníkem Policie ČR. K uvedenému lze rovněž odkázat na argumentaci městského soudu obsaženou na str. 64 napadeného rozsudku. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že svědek nekontaktoval žádnou třetí osobu poté, co mu byla předsedkyní senátu či účastníky řízení položena konkrétní otázka v rámci hlavního líčení a jeho odpověď lze tak považovat za bezprostřední.
Výše uvedené námitky stěžovatele zapadají do zvoleného schématu obrany obviněných, kteří, jak vyplývá z výše uvedeného protokolu o hlavním líčení, se v průběhu výslechu snažili znevěrohodnit výpověď svědka tvrzením, že měl být ve své činnosti řízen Policií ČR. Z napadeného rozsudku městského soudu se dále podává, že tento se věrohodností svědka Pávka relativně podrobně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že jeho výpověď není jediným usvědčujícím důkazem a že koresponduje s dalšími důkazy založenými ve spise (srov. str.
63 a násl. napadeného rozsudku nalézacího soudu).
Stěžovatel dále brojil též proti samotné délce trestního stíhání, které od vznesení obvinění trvalo cca 11 let. Podle náhledu Ústavního soudu je v souvislosti s uvedenou námitkou podstatnou především ta skutečnost, že obecné soudy zohlednily délku trestního stíhání při ukládání trestu. Městský soud v Praze v souvislosti s uvedeným poukázal na skutečnost, že se jednalo o případ složitý a trest byl ukládán s ohledem na momentální osobní poměry obžalovaných. Samotná délka trestního stíhání přitom nemůže pro pachatele trestné činnosti znamenat automaticky uložení podmíněně odloženého trestu.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu