Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 403/06
Ústavní soud rozhodl dne 24. srpna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. E., zastoupeného Mgr. Danielem Novotným, advokátem, Advokátní kancelář v Jičíně, Denisova 504, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30.3.2006, č.j. 6 To 211/2006-72, takto : Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10.7.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a to zejména čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo rozhodnuto o zamítnutí stížnosti stěžovatele do usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 3.2.2006, č.j. PP 336/2001-63, jímž bylo rozhodnuto o tom, že podle § 64 odst. 1 trestního zákona stěžovatel vykoná zbytky trestů odnětí svobody v trvání deseti měsíců, dva roky a jeden měsíc a čtyři roky, z jejichž výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 17.5.2001, sp. zn. PP 336/2001.
Krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí poukázal na to, že bylo nepochybně zjištěno, že se stěžovatel ve zkušební době podmíněného propuštění dopustil další úmyslné trestné činnosti, a to trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 trestního zákona, a za tento trestný čin byl již také pravomocně odsouzen. Z tohoto důvodu se krajský soud ztotožnil s názorem soudu první instance a na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se Okresní soud v Chomutově vůbec nevyjádřil k jeho návrhům na doplnění dokazování ze dne 15.9.2004, dále že v době projednání věci ve veřejném zasedání 3.2.2006 a k rozhodnutí nebyl k dispozici podkladový spisový materiál, a konečně že Okresní soud v Chomutově přes opakovanou žádost nezaslal stěžovateli protokol z veřejného zasedání ze dne 3.2.2006, čímž narušil jeho obhajobu v rámci řízení o opravném prostředku. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Chomutově, sp. zn. PP 336/2001, a po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.
Ze spisu okresního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel ve svém podání ze dne 15.9.2004 (č.l. 44) opřel svůj právní názor o tvrzení, že není ještě na místě rozhodovat o případném výkonu zbytku trestu, neboť dosud není rozhodnuto o mimořádných opravných prostředcích, které byly podány v řízeních, jejichž výsledky (pravomocné odsouzení stěžovatele) by mohly být použity jako argumenty pro nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Stěžovatel poukazoval na nesrovnalosti v těchto trestních řízeních a navrhoval, aby si soud vyžádal spisy k těmto řízením.
Stěžovatelův právní názor nelze považovat za správný, neboť v řízení o nařízení výkonu zbytku trestu není rozhodováno o vině a trestu stěžovatele, ale soud pouze v souladu s ustanovením § 64 odst. 1 trestního zákona zjišťuje, zda podmíněně propuštěný vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám. Soud je v řízení o nařízení výkonu zbytku trestu pravomocnými rozhodnutími v jiných trestních řízeních vázán a nepřísluší mu přezkoumávat jejich správnost.
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, obecné soudy opřely své rozhodnutí o pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30.5.2003, sp. zn. 1 T 10/2002, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy. Okresní soud navíc právě ve věci 10 T 10/2002 zjišťoval stav a výsledek řízení o stěžovatelem podané ústavní stížnosti ( sp. zn. I. ÚS 108/04 ). Po zjištění, že ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, nařídil okresní soud veřejné zasedání, v němž bylo rozhodnuto o nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody.
Ústavní soud tak v postupu okresního soudu a v řízení navazujícím odvolacího soudu nespatřuje vykročení z mezí ústavnosti či zákonnosti. Naopak lze konstatovat, že při svém rozhodování postupoval okresní soud se zvýšenou opatrností, neboť si opatřil i rozhodnutí o ústavní stížnosti ve věci, která byla podkladem pro nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody.
Byť lze dát stěžovateli za pravdu v tom, že i přes opakované urgence (č.l. 65, 67, 75, 77) mu nebyl protokol z veřejného zasedání zaslán, stěžovatel byl na veřejném zasedání přítomen a neuvádí konkrétní argumenty, v čem by zaslání kopie protokolu z veřejného zasedání mohlo zvrátit rozhodnutí ve věci.
Zásah do základního práva či svobody stěžovatele z vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, pročež ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 24. srpna 2006
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu