Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatelky Mgr. Evy Dvořákové, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 18, Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4904/2009-511 ze dne 26. 10. 2011, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 22/2009, 16 Co 29/2009-472 ze dne 17. 3. 2009, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 10 C 4/2007-413 ze dne 27. 3. 2008 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 10 C 4/2007-451 ze dne 15. 7. 2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 10 C 4/2007, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že obvodní soud rozsudkem č. j. 10 C 4/2007-413 ze dne 27. 3. 2008 uložil stěžovatelce povinnost uhradit žalobci Ing. Zdeňkovi Zbytkovi (dále jen "vedlejší účastník") částku 178.848,- Kč. Předmětná částka představovala škodu, jež měla vedlejšímu účastníkovi vzniknout tím, že mu stěžovatelka nevrátila norkový kožich, jehož byl vedlejší účastník vlastníkem.
Usnesením obvodního soudu č. j. 10 C 4/2007-451 ze dne 15. 7. 2008 byla stěžovatelka zavázána uhradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 287.829,- Kč. Stěžovatelka podala proti oběma těmto rozhodnutím odvolání, na jehož podkladě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 16 Co 22/2009, 16 Co 29/2009-472 ze dne 17. 3. 2009 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a dále změnil výrok o nákladech řízení tak, že se vedlejšímu účastníkovi náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4904/2009-511 ze dne 26. 10. 2011 jako nepřípustné odmítnuto pro nenaplnění podmínky zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelka napadla výše uvedená rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností, v níž namítala, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 Ústavy České republiky. Obecným soudům v této souvislosti vytýkala, že jimi učiněná skutková zjištění neměla dostatečnou oporu v provedeném dokazování, resp. že existoval očividný rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich odvozenými právními závěry, a to zejména pokud šlo o otázku, zda vlastníkem norkového kožichu byl vedlejší účastník.
Obecné soudy dle jejího názoru pochybily, když odmítly provést jí navrhované důkazy, které byly pro posouzení věci podstatné. Stěžovatelka měla za to, že vedlejší účastník neprokázal své vlastnické právo k předmětu sporu, ani svá tvrzení, že stěžovatelka měla předmětný kožich v držení, resp. že vedlejší účastník předal manželovi stěžovatelky určitou finanční částku na jeho zakoupení, když ani nebylo jasné, o jaký konkrétní kožich se má jednat. Dle názoru stěžovatelky se obecné soudy nevypořádaly se splněním všech předpokladů odpovědnosti za škodu a nezabývaly se vznesenou námitkou promlčení ani námitkou nedostatku aktivní legitimace vedlejšího účastníka.
Na podporu své ústavněprávní argumentace odkázala stěžovatelka na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 101/97 ,
,
IV. ÚS 582/01 a
III. ÚS 95/97 a navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatelky se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30.
11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem, jakož i procesní obranou stěžovatelky, pečlivě zabývaly a své závěry, vedoucí k vyhovění žalobě vedlejšího účastníka, logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Při neexistenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat.
Skutečnost, že se stěžovatelka s těmito závěry neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
Co se týče rozsahu dokazování, Ústavní soud ustáleně judikuje, že ze zásad spravedlivého procesu plyne nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i možnost navrhnout důkazy vlastní. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout a také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10, str. 51 a násl.). Jelikož okresní soud o stěžovatelčiných důkazních návrzích rozhodl a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč považoval provádění dalšího dokazování za nadbytečné, nelze ani v tomto ohledu shledat jakékoliv pochybení, jež by mělo za následek porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené na polemice s úvahami obecných soudů v rovině podústavní, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu