Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného Ing. Mgr. Bc. Petrem Molnárem, advokátem, sídlem Vrchlického 678/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2024 č. j. 23 Cdo 1309/2024-202, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. prosince 2023 č. j. 4 Co 32/2023-157 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. března 2023 č. j. 23 C 8/2022-114, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodních společností AQS, a. s., sídlem Kunětická 2534/2, Praha 2 - Vinohrady, BONTONFILM, a. s., sídlem Na Poříčí 1047/26, Praha 1 - Nové Město, a HOLLYWOOD C.E., s. r. o., sídlem Rybná 716/24, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených čl. 2 odst. 3, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 4, čl. 89 odst. 2 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") domáhaly zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku obvyklé licenční odměny za neoprávněné užití autorských děl, konkrétně filmů, jejich umístěním na veřejný filehostingový server a umožněním jejich stažení jakémukoliv uživateli sítě internet. Toto jednání stěžovatele bylo kvalifikováno jako trestný čin a v odsuzujícím trestním rozsudku byly vedlejší účastnice (v trestním řízení v postavení poškozených) odkázány se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud ve věci vydal napadený částečný rozsudek, kterým vyhověl žalobě druhé vedlejší účastnice a uložil stěžovateli povinnosti zaplatit jí částku 248 400 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a náklady řízení, jakož i náklady řízení vzniklé České republice (II. a III. výrok).
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, v němž namítl, že krajský soud nepostupoval správně, neboť jeho pasivní legitimaci založil pouze na pravomocném trestním rozsudku s odkazem na § 135 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V rozsudku bylo totiž pouze uvedeno, že stěžovatel se provinil tím, že dílo umístil a umožnil jeho stažení, nikoliv, že umožnil třetí osobě dílo zhlédnout. Krajský soud se měl dále zabývat i tím, zda nedošlo k tzv. vyčerpání licence, neboť pokud by se tak stalo, nebylo by licence již zapotřebí.
Poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 14. 5. 2020 sp. zn. 7 Co 31/2019, ve kterém soud dospěl k závěru, že žalovaný nebyl vlastníkem ani provozovatelem serveru, a proto to nebyl on, kdo rozmnoženinu sděloval, tudíž není ve věci pasivně legitimován. Rovněž poukázal na to, že v trestním řízení byl důvod a právní titul nároku vymezen neurčitě jako nárok na náhradu škody, resp. nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Navíc ve výroku trestního rozsudku nejsou vyjmenována konkrétní díla, která měl stěžovatel umístit na úložiště.
Vrchní soud převzal jako správná skutková zjištění učiněná krajským soudem z provedených důkazů, neboť jeho skutková zjištění korespondují s obsahem důkazů, ztotožnil se se skutkovými závěry i s právním posouzením věci a napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení (II. výrok). Námitku, že v trestním rozsudku bylo uvedeno, že se stěžovatel provinil tím, že dílo umístil na veřejně přístupný server a umožnil jeho stažení, nikoliv že umožnil třetí osobě dílo zhlédnout, kvalifikoval vrchní soud jako irelevantní, neboť jestliže si třetí osoba autorsky chráněné dílo, jmenovitě film, stáhla, tak zcela nepochybně za účelem jeho zhlédnutí.
Vrchní soud dále uvedl, že institut vyčerpání práva na rozšiřování díla podle § 14 odst. 2 zákona č. 121/2002 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, se netýká ani práva na rozmnožování díla ani práva na sdělování veřejnosti. K případné odpovědnosti provozovatele úložiště vrchní soud, shodně s krajským soudem, uvedl, že ustanovení upravující odpovědnost poskytovatele služeb pro sdílení obsahu online byla do autorského zákona včleněna zákonem č. 429/2022 Sb., který nabyl účinnosti dne 5.
1. 2023. Podle čl. II. bodu 1. přechodných ustanovení se právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a práva a povinnosti z nich vzniklé, jakož i práva z odpovědnosti za porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, řídí dosavadními právními předpisy. Novou právní úpravu tudíž nelze na tento spor aplikovat. V odůvodnění vrchní soud poučil účastníky o přípustnosti dovolání.
4. Následně podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Důvodem odmítnutí dovolání byla jeho nepřípustnost ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V odůvodnění Nejvyšší soud konstatoval, že zveřejňování každého z filmů představuje samostatný skutek a požadovaný nárok nepřekračuje částku 50 000 Kč pro přípustnost dovolání. Souhrnný nárok se podle tvrzení uvedených v žalobě skládá z více samostatných nároků s odlišným skutkovým základem, a to jednotlivých nároků na vydání bezdůvodného obohacení, k němuž došlo tím, že stěžovatel neoprávněně zhotovoval rozmnoženiny předmětů ochrany podle autorského zákona a poté je prostřednictvím internetového úložiště sděloval veřejnosti.
Neoprávněné užití každého předmětu ochrany bylo v dané věci samostatným případem a o každém z uplatněných (dílčích) nároků by mohlo být vedeno samostatné řízení s potenciálně rozdílným výsledkem, a to právě vzhledem k tomu, že každý z nároků má odlišný skutkový základ. Výslovně uvedl, že na věc nedopadají závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023 sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, protože nároky nemají původ v téže události.
5. Podle stěžovatele se jeho dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je nárokům společné, a to zejména promlčením nároku, vázanosti civilního soudu rozhodnutím trestního soudu a ústavněprávní otázkou předvídatelnosti soudních rozhodnutí a právní jistoty. V souladu s ustálenou judikaturou je nutné aplikovat restriktivní výklad, kdy v pochybnostech, zda dovoláním uplatněná právní otázka vychází ze společného skutkového základu žalobou uplatněných nároků, nemůže Nejvyšší soud dovolání odmítnout. Nejvyšší soud odmítl dovolání s odůvodněním, že každý nárok je třeba posuzovat jako samostatný skutek. Tento závěr je však v rozporu s tím, jak z hlediska posouzení promlčení nároku posoudil krajský soud a vrchní soud. Navíc vrchní soud nezohlednil, že uplatněný nárok je již promlčený, popř. zčásti, jelikož k jeho promlčení dochází den po dni od neoprávněného užití díla. Stěžovatel upozorňuje, že Nejvyšší soud nedostál své povinnosti, aby v odůvodnění rozhodnutí dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlil své úvahy, na základě kterých přijal závěr, že "žalobou uplatněné nároky nemají jediný společný skutkový základ".
6. Dále stěžovatel upozorňuje na překvapivý odklon vrchního soudu od své předchozí ustálené judikatury, kde nově stanovil, že tím, že byl stěžovatel odsouzen v trestním řízení, tak civilní soud nemá co dále zkoumat. Stěžovatel se plně ztotožňuje s právními závěry týkající se absence zásahu do "internetových práv" a služeb VOD, řešených také v čl. 5 rozsudku vrchního soudu sp. zn. 7 Co 31/2019. Obdobně i v nynější věci není stěžovatel vlastníkem, ani provozovatelem serveru www.uloz.to a nebyl to tedy stěžovatel, kdo rozmnoženinu sděloval, a není zde dána pasivní legitimace ve sporu. Krajský soud a vrchní soud nepostupovaly správně, jestliže jeho pasivní legitimaci založily s odkazem na § 135 o. s. ř. pouze na pravomocném trestním rozsudku. V trestním rozsudku bylo totiž pouze uvedeno, že stěžovatel se provinil tím, že dílo umístil a umožnil jeho stažení, nikoliv, že umožnil třetí osobě dílo zhlédnout.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda lze řízení, jako celek, pokládat za řádně vedené.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami proti usnesení Nejvyššího soudu. K tomu připomíná, že se ve své judikatuře zákonnou úpravou dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku již opakovaně zabýval. Stejně tak se vyjadřoval k výkladu ustanovení týkajících se důvodů pro odmítnutí dovolání. Pro doplnění je třeba uvést, že výlučně Nejvyššímu soudu přísluší posouzení přípustnosti dovolání [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14 ), což v dané věci nezjistil.
10. Stěžovatel namítá, že jeho dovolání bylo odmítnuto, aniž by bylo věcně přezkoumáno. Nejvyšší soud však v odůvodnění napadeného usnesení jasně a srozumitelně vysvětlil, proč dovolání proti výrokům o peněžitém plnění není přípustné ze zákona [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Zohlednil rozsudek č. j. 31 Cdo 1178/2023-31 a uvedl, že uplatněné nároky na vydání bezdůvodného obohacení nemají původ v téže události, neboť k užití jednotlivých předmětů ochrany došlo po skutkové stránce samostatně (bod 14.
a 15. odůvodnění napadeného usnesení). K tomu dodal, že přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení poskytnuté účastníkům o tom, že dovolání je přípustné. Jednotlivé žalované nároky nedosahují zákonem požadovanou částku pro přípustnost dovolání, protože jsou to nároky se samostatným skutkovým základem. V rozdělení jednotlivých pohledávek neshledal Ústavní soud ani libovůli, ani svévoli, není ani výrazem přepjatého formalismu, a proto ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu nezjistil žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
11. Bylo-li dovolání řádně odmítnuto pro jeho objektivní nepřípustnost, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu. V takovém případě nelze dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelových práv, neboť žádný takový již k dispozici neměl, a bylo namístě, domníval-li se stěžovatel, že vrchní soud a krajský soud porušily jeho ústavní práva, brojit proti napadeným rozhodnutím včasnou ústavní stížností. To však stěžovatel neučinil, jelikož rozsudek vrchního soudu byl opatřen nesprávným poučením o možnosti jeho podání. V takové situaci Ústavní soud odvíjí počátek plynutí lhůty k podání ústavní stížnosti od doručení usnesení o odmítnutí opravného prostředku, o jehož přípustnosti byl účastník nesprávně poučen [viz nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02
(N 140/28 SbNU 223) a ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11
(N 25/64 SbNU 269), bod 20. a 21. odůvodnění]. Pochybení soudu při formulaci poučení totiž nelze klást k tíži účastníkům řízení, a proto Ústavní soud považuje ústavní stížnost za včasnou i v části směřující proti rozsudkům vrchního soudu a krajského soudu.
12. V posuzované věci vzal krajský soud z rozsudku trestního soudu za prokázané, že stěžovatel byl uznán vinným spácháním přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi a poškozený byl odkázán se svými přihlášenými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem byl krajský soud vázán a jeho úkolem bylo toliko zjištění výše újmy. Krajský soud i vrchní soud se řádně vypořádaly s námitkami stěžovatele (srov. zejména bod 17. a 31. odůvodnění rozsudku krajského soudu a bod 7. až 15. odůvodnění rozsudku vrchního soudu), takže argumentace v ústavní stížnosti je pouze polemikou s jejich závěry, navíc vedenou v rovině podústavního práva. Ústavní soud nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé vést k tvrzenému porušení stěžovatelových základních práv, neshledal proto důvod pro svůj případný kasační zásah.
13. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k zásahu do stěžovatelových základních práv nedošlo, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu