USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) AQS, a.s., se sídlem v Praze 2, Kunětická 2534/2, identifikační číslo osoby 25655922, b) BONTONFILM a.s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Na Poříčí 1047/26, identifikační číslo osoby 26737493, a c) HOLLYWOOD C.E., s.r.o., se sídlem v Praze 1, Staré Město, Rybná 716/24, identifikační číslo osoby 43872646, všech zastoupených JUDr. Janem Křivánkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 37/24, proti žalovanému V. J., zastoupenému Ing. Mgr. Bc. Petrem Molnárem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Vrchlického 678/19, o zaplacení 435 600 Kč s příslušenstvím, 248 400 Kč s příslušenstvím a 60 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 8/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2023, č. j. 4 Co 32/2023-157, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni b) na náhradu nákladů dovolacího řízení 11 616 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně b).
2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 4 Co 32/2023-157, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl v rozsahu prvního výroku žalovaný včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, z nichž u některých se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a některé dosud v jeho rozhodovací praxi nebyly vyřešeny.
4. Žalovaný uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně b) ve vyjádření k dovolání polemizovala s jednotlivými námitkami dovolatele a závěrem uvedla, že dovolání není přípustné ani důvodné a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
9. I po novele občanského soudního řádu provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. platí, že za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je sice třeba považovat výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, a na něj navazující judikaturu).
10. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 209/2003, ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 532/2011, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2671/2012, a ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněné pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3187/18).
11. V poměrech projednávané věci odvolací soud rozhodl napadeným (částečným) rozsudkem o souhrnném nároku žalobkyně b) na zaplacení částky 248 400 Kč s příslušenstvím, který se však podle tvrzení uvedených v žalobě skládá z více samostatných nároků s odlišným skutkovým základem, a to jednotlivých nároků na vydání bezdůvodného obohacení, k němuž došlo tím, že žalovaný neoprávněně zhotovoval rozmnoženiny předmětů ochrany podle autorského zákona a poté je prostřednictvím internetového úložiště sděloval veřejnosti. Těmito jednáními měla na straně žalovaného vzniknout na úkor žalobkyně b) v žalobě blíže specifikovaná bezdůvodná obohacení.
12. Konkrétně se jednalo o bezdůvodná obohacení odpovídající dvojnásobku obvyklé licenční odměny za (neoprávněné) užití těchto audiovizuálních děl: - Bony a klid 2 ve výši 30 600 Kč, - Cesta bez návratu ve výši 30 600 Kč, - Gympl ve výši 21 600 Kč, - Jak se zbavit nevěsty ve výši 30 600 Kč, - Kobry a užovky ve výši 30 600 Kč, - Líbáš jako ďábel ve výši 21 600 Kč, - Perfect Days – I ženy mají své dny ve výši 21 600 Kč, - Učitelka ve výši 30 600 Kč, - Život je život ve výši 30 600 Kč.
13. Neoprávněné užití každého předmětu ochrany bylo v dané věci samostatným případem a o každém z uplatněných („dílčích“) nároků by mohlo být vedeno samostatné řízení s potenciálně rozdílným výsledkem, a to právě vzhledem k tomu, že každý z nároků má odlišný skutkový základ. Proto může být dovolání přípustné pouze ve vztahu k takovým nárokům se samostatným skutkovým základem, jež převyšují zákonný limit 50 000 Kč, jelikož ve věci nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3484/2019, uveřejněný pod číslem 4/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 537/2020, ze dne 9. 8. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2759/2020, a ze dne 9. 8. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2931/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1866/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1908/2022, a usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 363/17, či ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3187/18).
14. Na projednávanou věc nedopadají ani závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněného pod číslem 74/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).
15. V projednávané věci nemají uplatněné nároky na vydání bezdůvodného obohacení původ v téže události, neboť k užití jednotlivých předmětů ochrany došlo po skutkové stránce samostatně. Každé takové neoprávněné užití předmětu ochrany představuje samostatný (jednotlivý) autorskoprávní deliktní skutek (událost), a tudíž žalobou uplatněné nároky nemají jediný společný skutkový základ ve shora uvedeném smyslu, byť by způsob (modus) páchání těchto samostatných deliktních skutků mohl být v zásadě obdobný.
16. Přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení poskytnuté účastníkům odvolacím soudem v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí o tom,
že dovolání je přípustné (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1624/2013, a nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07). 17. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. 18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 10. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu