Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a ze soudců a soudkyň Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Pavla Šámala, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Markem Šimákem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1682/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2019 sp. zn. 3 Tdo 631/2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4.
ledna 2017 sp. zn. 5 To 24/2016 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2015 sp. zn. 46 T 21/2013, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 442/20 , ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. K., t. č. Věznice Olomouc, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, ml., advokátem, sídlem nám. Míru 137/9, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2019 sp. zn. 3 Tdo 631/2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2017 sp. zn. 5 To 24/2016 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2015 sp. zn. 46 T 21/2013, vedené pod sp. zn. II.
ÚS 558/20 , a ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem, sídlem Mečíková 409, Jesenice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2019 sp. zn. 3 Tdo 631/2018 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2017 sp. zn. 5 To 24/2016, vedené pod sp. zn. III. ÚS 596/20 , o návrhu na spojení, takto:
Ústavní stížnosti vedené pod spisovými značkami IV. ÚS 442/20, II. ÚS 558/20 a
III. ÚS 596/20 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou IV. ÚS 442/20.
1. Ústavní soud obdržel během měsíce února 2020 tři ústavní stížnosti, kterými každý ze stěžovatelů napadá shodná rozhodnutí obecných soudů (resp. třetí ústavní stížnost se omezila pouze na dvě z napadených rozhodnutí), která byla vydána v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 21/2013.
2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků.
3. Z předmětných ústavních stížností a jejich příloh Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnosti napadají totožná rozhodnutí, kterými mělo dojít k porušení jejich základních práv Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Ústavní soud na základě těchto zjištění, z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení spojil ve výroku uvedené věci ke společnému řízení.
5. V souladu s úplným zněním rozvrhu práce pro rok 2020 č. Org. 16/20 je soudcem zpravodajem u spojených věcí soudce Josef Fiala, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností vedená pod sp. zn. IV. ÚS 442/20
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. dubna 2020
Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu
13. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
14. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci týkající se stěžovatelů neshledal.
15. Ústavní soud zejména poukazuje na rozsudek městského soudu, v němž je popsáno výsadní postavení prvního stěžovatele, který měl dlouholeté zkušenosti s pořádáním kongresových akcí podobného typu, jako vyžadovala právě organizace předsednictví České republiky v Radě Evropské unie. Proto byl pro Úřad vlády České republiky garantem kvality prací a služeb prováděných nebo dodávaných subdodavateli obchodní společnosti A; nikdo po něm nechtěl (ani z toho není dovozována jeho trestní odpovědnost), aby Úřadu vlády České republiky například zajistil nejlepší možnou cenu jednotlivých dodávaných služeb nebo materiálu. Na druhou stranu jistě lze dovozovat jeho odpovědnost například za to, že za své subdodavatele požadoval odměnu za proražení zdí v historicky cenných památkových objektech České republiky, kde se sice akce související s předsednictvím také konaly, ale žádné takové subdodavateli tvrzené práce tam prováděny nebyly a vzhledem k přísné památkové ochraně být prováděny z povahy věci ani nemohly. Podobným příkladem jsou náklady za pohonné hmoty za desetitisíce najetých kilometrů, kdy ale nikdo přesvědčivě nedoložil, kam vozidla s takovou spotřebou a s takovým nájezdem kilometrů při organizaci předsednictví České republiky v Radě Evropské unie vlastně jezdila.
16. Zejména ze záznamů zachycených operativně pátrací technikou se podává, že první stěžovatel většinu spoluobviněných dobře znal (na území České republiky není mnoho odborníků, jako je on, schopných podílet se na konferenčních akcích takového rozsahu, přitom během trestního řízení byla opakovaně zmiňována například spolupráce nyní obviněných na zasedáních pro NATO nebo pro Mezinárodní měnový fond) a byl minimálně srozuměn například s vytvářením "slohových cvičení", tedy dokumentace připravené jeho spolupracovníky k fiktivním plněním. Podíl prvního stěžovatele na trestné činnosti popsané v napadených rozhodnutích je tak podle Ústavního soudu zřejmý.
17. Argumentuje-li první stěžovatel v této souvislosti tím, že posléze obžaloby zproštění zaměstnanci Úřadu vlády České republiky jsou minimálně trestně odpovědni stejně jako on, pak tato jeho argumentace je nepřiměřená. Odpovědní zaměstnanci Úřadu vlády České republiky do svých pozic nastoupili těsně před začátkem předsednictví České republiky v Radě Evropské unie, když zejména v rozsudku městského soudu je obsáhle popsáno, s jakými základními organizačními problémy se museli potýkat, když jen zajištění samotného zázemí pro organizování předsednictví bylo poznamenáno různými politickými událostmi (jako byl pád vlády), rozepře mezi jednotlivými státními institucemi (nebylo například po dlouhou dobu jasné, kdo bude za Českou republiku organizaci předsednictví garantovat).
18. Zpochybňuje-li první stěžovatel postupy znalce (obchodní společnosti A - Consult plus, s. r. o.) pak přehlíží, že tato společnost v zásadě jen popisovala stav jednotlivých subdodavatelů obchodní společnosti A, kteří byli často zcela bez zaměstnanců, do doby organizování předsednictví České republiky v Radě Evropské unie se zabývali mimo jiné nákupem a prodejem zboží, přesto oponentní znalecké posudky vypracované z podnětu obviněných tyto subdodavatele obchodní společnosti A, prezentovaly jako vysoce profesionální dodavatele schopné nést vysoké riziko spojené s předsednictvím. Znalci zpracovávající konkurenční znalecké posudky se často nebyli schopni k jednotlivým pro soud pochybným zakázkám vůbec vyjádřit s tím, že takové zakázky ve svých závěrech buď vůbec nezohledňovali nebo při jejich posouzení přebírali východiska samotných zadavatelů posudků. V řízení naopak nebylo zpochybněno - a to ani ředitelem Kongresového centra Praha, který v řízení jako svědek slyšen byl - že obchodní společnost A, v Kongresovém centru Praha instalovala např. audiovizuální techniku, která odpovídala následně požadované ceně. Pro závěry soudů naopak nebylo podstatné, proč obchodní společnost A, ukončila spolupráci s obchodní společností D, a proto nebylo potřebné k takové otázce vyslýchat jejího jednatele D. C.
19. Ústavní soud se rovněž ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu (na nějž přiměřeně odkazuje), že z ničeho nelze dovodit podjatost předsedkyně senátu vrchního soudu, uvádí-li první stěžovatel v podstatě jen to, že měla poškozené údajně předat písemné vyhotovení rozhodnutí vrchního soudu dříve, než bylo poskytnuto obviněným (ve skutečnosti však předsedkyně senátu vrchního soudu poškozené poskytla již pravomocné rozhodnutí, jak vyplývá právě ze závěrů Nejvyššího soudu, které stěžovatel v ústavní stížnosti věcně nikterak nezpochybňuje). Stěžovatel navíc ani v ústavní stížnosti neupřesňuje, jak k závěru o takovém postupu předsedkyně senátu vrchního soudu vlastně dospěl. Rovněž stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně neprezentuje argumentaci, kterou by se vymezil proti jím zmiňovanému vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jež měl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí opomenout.
20. Závěrem ke stížnostní argumentaci prvního stěžovatele lze poznamenat, že tato postrádá v podstatě jakýkoliv ústavněprávní rozměr (za dostatečnou argumentaci nelze považovat toliko blanketní odkazy na judikaturu Ústavního soudu). Stěžovatel v podstatě jen vytrhává z kontextu některá skutková zjištění či právní závěry obecných soudů s tím, že Ústavnímu soudu předkládá své vlastní hodnocení případu. Tím ale - jak bylo zmíněno výše - staví Ústavní soud do pozice, která mu nepřísluší.
21. Ke stížnostní argumentaci druhého stěžovatele Ústavní soud uvádí, že soud v adhezním řízení nepostupuje podle civilních procesních předpisů, neboť právní úprava v trestním řádu je v tomto ohledu koncipována jinak, a to právě ve prospěch poškozeného (byť s tím stěžovatel nemusí souhlasit); poškozeného tak například nestíhá důkazní břemeno, ovšem je samozřejmě v jeho zájmu, aby předložil soudu důkazy o jemu způsobené škodě nebo o bezdůvodném obohacení vzniklém na jeho úkor. Nadto vrchní soud v posuzovaném případě pro teoretickou správnost rozlišil, kteří spoluobvinění se dopustili vůči poškozené škody a kteří získali bezdůvodné obohacení s tím, že vzhledem k částečně solidárnímu postavení obviněných má takové rozlišování význam pro jejich případné vzájemné regresní nároky mezi nimi samotnými. Vrchní soud tak například změnou, kterou v odvolacím řízení provedl v rozhodnutí o škodě (respektive v rozhodnutí o bezdůvodném obohacení), nepřiznal poškozené víc, než by ona sama žádala, ani jiným způsobem pravidla daná právní úpravou v relevantních procesních předpisech nepřekročil. Opak ostatně věcně netvrdí ani stěžovatel, když ústavní stížnost nevyužívá ani k tomu, aby Ústavnímu soudu předložil argumentaci, kterou údajně pro překvapivost postupu vrchního soudu nemohl předestřít v odvolacím řízení.
22. Z argumentace třetího stěžovatele je v prvé řadě třeba odmítnout jeho tvrzení, že neměl vědomost o zdrojovém trestném činu (tedy o trestném činu podvodu, jak je popsán výše). Aniž by bylo v tomto ohledu nutné opakovat zjištění obecných soudů, postačí poukázat například na stěžovatelovu aktivitu prostřednictvím obchodní společnosti F, a například na s předsednictvím České republiky v Radě Evropské unie reálně nesouvisející pronájem skladovacích prostor, který byl Úřadu vlády České republiky ve svém důsledku fakturován. Třetí stěžovatel tedy věděl o zdrojovém trestném činu a sám nepopírá, že finanční prostředky díky tomuto protiprávnímu jednání vzniklé prošly přes účet obchodní společnosti E (o úmyslu třetího stěžovatele páchat trestnou činnost tak nemá ani Ústavní soud pochybnost).
23. Ke kvalitě konkurenčních znaleckých posudků se vyjádřil již městský soud v ústavních stížnostech napadeném rozsudku a Ústavní soud na obdobnou argumentaci reagoval při vypořádání stížnostních námitek prvního stěžovatele. Jak již nadto vysvětlil Nejvyšší soud (když stížnostní argumentace třetího stěžovatele je obdobná jeho dovolací argumentací před Nejvyšším soudem, aniž by však třetí stěžovatel závěry Nejvyššího soudu dostatečně zohlednil), právní úprava v trestním zákoníku umožňuje stíhat stěžovatele jako fyzickou osobu, byť trestný čin způsobila jednáním za osobu právnickou. Proto také po stěžovateli lze vymáhat vydání bezdůvodného obohacení, které získala do své dispozice jím ovládaná právnická osoba. Všechny znaky trestného činu kladeného třetímu stěžovateli za vinu přitom splněny byly (stěžovatel ostatně ani opak ústavní stížností ve svém důsledku netvrdí) a vzhledem k rozsahu a závažnosti důsledků trestné činnosti, na níž se jako spolupachatel podílel, nelze uvažovat ani o nepřiměřenosti aplikace trestní represe na jeho osobu.
24. Ústavní soud proto uzavírá, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nezjistil v ústavních stížnostech vytýkaná porušení základních práv (svobod) stěžovatelům zaručená ústavním pořádkem, a proto byly jejich ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuty jako zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. května 2020
Jan Filip v. r. předseda senátu