3 Tdo 631/2018

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 9. 2019 o dovolání podaném J. V., nar. XY, bytem XY, XY, V. Č., nar. XY, bytem XY, XY, M. P., nar. XY, bytem XY, I. K., nar. XY, bytem XY, a R. B. (dříve P.), nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 21/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných J. V., V. Č., M. P., I. K. a R. B. (dříve P.) odmítají.

I. obv. J. V. jako jednatel společnosti P., se sídlem XY, XY, která byla na základě rámcové smlouvy č. 08/230 ze dne 1.9.2008, uzavřené s objednatelem, Úřadem vlády ČR, dodavatelem audiovizuálního vybavení, provozování audiovizuálních celků a poskytnutí souvisejících služeb potřebných pro zajištění akcí konaných v rámci předsednictví ČR v Radě EU v I. pol. roku 2009, a spolu s obviněným V. M., jednatelem společnosti N. C., se sídlem XY, XY, která byla na základě rámcové smlouvy ze dne 3.9.2008 uzavřené se společností P.

hlavním subdodavatelem pro tuto společnost, poskytujícím pomocné a související služby potřebné pro zajištění akcí konaných v rámci předsednictví ČR v Radě EU v I. pol. roku 2009, v období od října 2008 do prosince 2009 v sídle uvedených společností v XY, popřípadě i na dalších neustanovených místech v České republice v rámci účtování činností objednateli, Úřadu vlády ČR na základě rámcové smlouvy č. 08/230 uzavřené dne 1. 9. 2008 s dodavatelem, společností P. vedeni společným záměrem vylákat od Úřadu vlády ČR neoprávněné vyplacení peněžního plnění i za takové činnosti, které pro tohoto objednatele v rámci předmětné veřejné zakázky předsednictví ČR v Radě EU ve skutečnosti vůbec neprovedli, ani nezabezpečili, nebo které s předmětnou veřejnou zakázkou předsednictví ČR v Radě EU ve skutečnosti vůbec nesouvisely, obv.

J. V. jménem společnosti P., objednateli, Úřadu vlády ČR předkládal k vyúčtování i takové faktury za tzv. zajišťovací služby potřebné pro zajištění akcí konaných v rámci předsednictví ČR v Radě EU v I. pol. roku 2009, jejichž údajné provedení mělo být zabezpečeno subdodavatelem, společností N. C., ačkoli takto vykazované činnosti ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny nebo vůbec nesouvisely s předmětnou zakázkou předsednictví ČR v Radě EU, přičemž takto si obv. J. V. od obv.

V. M. v rámci subdodávky na pomocné práce od společnosti N. C. zcela účelově nechal předkládat nabídky a následně faktury, v nichž bylo vykazováno provedení činností ze strany dalších údajných subdodavatelů společnosti N. C., kteří však ve skutečnosti žádné takovéto činnosti v rámci zakázky předsednictví ČR v Radě EU nevykonali, nebo činnosti jimi vykonané vůbec nesouvisely se zakázkou předsednictví ČR v Radě EU, přičemž obv.

V. M. jednak poté dodatečně účetně předstíral, že společnost N. C. prostřednictvím svých dalších subdodavatelů zabezpečila provedení činností, které ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny, a to:

- subdodavatelem, společností S., zastoupenou odděleně stíhaným R. M., činnosti za celkovou fakturovanou částku 55.035.390 Kč, - subdodavatelem, společností O., zastoupenou odděleně stíhaným R. M., činnosti za celkovou fakturovanou částku 9.511.662 Kč, - subdodavatelem, společností C., zastoupenou odděleně stihaným R. M., činnosti za celkovou fakturovanou částku 2.194.283 Kč, - subdodavatelem, odděleně stíhaným R. M., OSVČ, činnosti za celkovou fakturovanou částku 2.160.775 Kč,

- subdodavatelem, společnosti H., zastoupenou obv. P. G., činnosti za celkovou fakturovanou částku 5.438.549,90 Kč, - subdodavatelem, společností H., zastoupenou obv. P.

G., činnosti za celkovou fakturovanou částku 18.707.990 Kč,

- subdodavatelem, společností M. P., zastoupenou obv. P. G., činnosti za celkovou fakturovanou částku 3.199.910 Kč, - subdodavatelem, společností B. C., zastoupenou obv. M. P., činnosti za celkovou fakturovanou částku 80.986.799 Kč, - subdodavatelem, společností S., která pouze přefakturovala od společnosti H., zastoupené obv. P. G., činnosti za celkovou fakturovanou částku 1.485.120 Kč, - subdodavatelem, společností D. S. S., zastoupenou na základě generální plné moci ze dne 17.6.2008 odděleně stíhaným L. V., činnosti za celkovou fakturovanou částku 134.732.552 Kč,

a jednak dále zcela záměrně zařadil pod zajišťovací služby potřebné pro zajištění akcí konaných v rámci předsednictví ČR v Radě EU v I. pol. roku 2009 i takové faktury od dalších dodavatelů, vystavené společnosti N. C. jako objednateli, které se zakázkou předsednictví ČR v Radě EU vůbec nesouvisely, neboť takovéto činnosti Úřadem vlády ČR nebyly vůbec objednány, ani požadovány, kdy takovéto faktury pod jinými souhrnnými položkami přefakturoval společnosti P., přičemž konkrétně se jednalo o následující faktury vystavené následujícími subjekty:

- faktura č. 21/09 ze dne 14.5.2009 vystavená dodavatelem, firmou T. B. – A. B., IČ: XY, kdy předmětem plnění byla dodávka a montáž interiérového vybavení G. K. K. provozovaného společností E., v níž jako jednatelé vystupují obv. J. V. a odděleně stíhaný L. V., v celkové ceně 2.050.381,90 Kč, - faktura č. 101/09 ze dne 5.6.2009 na částku 1.499.995 Kč a faktura č. 102/09 ze dne 20.6.2009 na částku 2.296.700 Kč vystavené dodavatelem, společností A. I., IČ: XY, v níž obv. M. P. vystupoval jako předseda představenstva a odděleně stíhaný L. V. jako místopředseda představenstva, kdy předmětem plnění byl pronájem prostoru v K. t., - faktura č. 101180418 ze dne 15.11.2008 na částku 690.200 Kč, faktura č. 101180424 ze dne 26.11.2008 na částku 3.867.500 Kč a faktura č. 101180503 ze dne 31.12.2008 na částku 3.689.000 Kč, vystavené dodavatelem, společností E., IČ: XY, kdy předmětem plnění bylo vyhotovení projektu pod pracovním názvem ATHENA YON,

přičemž obv. V. M. takto jednal zcela účelově po vzájemné dohodě s obv. J. V. a nejméně ve vztahu k výše uvedeným fakturám vystaveným společností E. v celkové částce 8.246.700 Kč též po vzájemné dohodě s odděleně stíhaným L. V., který ve skutečnosti jako místopředseda představenstva A. I. za tuto společnost sám projekt pod pracovním názvem ATHENA YON společnosti E., zadal provést a vedl o tomto projektu veškerá další jednání, přičemž po vzájemné domluvě mezi odděleně stíhaným L. V. a obv. V. M. byla jako objednatel na místo společnosti A. I. účetně uváděna a vykazována společnost N. C., za účelem tímto způsobem předstírat, že projekt ATHENA YON souvisí s prováděním zajišťovacích služeb na akcích pro zajištění předsednictví EU, aby tak úhrada za provedení tohoto projektu v celkové výši 8.246.7000 Kč prostřednictvím shora uvedených účetních dokladů mohla být vylákána a neoprávněně financována z prostředků Úřadu vlády ČR,

přičemž takto vykazované činnosti subdodavatele, N. C., které ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny nebo se zakázkou předsednictví ČR v Radě EU vůbec nesouvisely ve výši nejméně 327.546.807,80 Kč dále obv. J. V. za společnost P., objednateli, Úřadu vlády ČR vykazoval jako relevantní činnosti provedené v rámci zakázky předsednictví ČR v Radě EU, jejichž proplacení u Úřadu vlády ČR uplatnil, přestože mu jako odborníkovi s dlouholetou praxí v daném oboru musely být známy skutečné cenové relace v oboru AV techniky a souvisejících služeb a rovněž mu muselo být zřejmé, že takto fiktivně vykazované činnosti subdodavatele, N. C. nebyly řádně podloženy skutečným reálným plněním, když současně jako statutární zástupce společnosti P. si byl vědom svých povinností jakožto odpovědné osoby dodavatele, který měl zejména podle čl. II odst. 3 rámcové smlouvy č. 08/230 uzavřené mezi Úřadem vlády ČR jako objednatelem a společností P. jako dodavatelem, ze dne 1.9.2008, povinnost řádně poskytovat služby související s provozem AV techniky a podle čl. XI odst. 1 písm. a), c), g), h) uvedené smlouvy povinnost objednateli poskytnout plnění podle smlouvy s náležitou odbornou péči dále zajistit, že služby budou poskytovány výhradně osobami v pracovněprávním či obdobném vztahu k dodavateli, společnosti P., které mají odbornou kvalifikaci pro požadované plnění, jakož i povinnost bezodkladně informovat objednatele o skutečnostech, které mohou negativním způsobem ovlivnit plánovanou akci objednatele, a bezodkladně informovat objednatele o tom, že je z jeho strany poskytováno nedostatečné množství informací či potřebné součinnosti, která může mít vliv na kvalitu plnění poskytovaného dodavatelem, společností P. a dále bezodkladně informovat objednatele o všech skutečnostech, které mohou mít vliv na kvalitu a rozsah plnění,

v důsledku čehož tak z celkové částky fakturované Úřadu vlády ČR společností P. ve výši 586.497.867,40 Kč, z níž byla Úřadem vlády ČR na účet společnosti P., č. XY, vedený u Komerční banky, a.s., poukázána částka ve výši 550.896.058,20 Kč, za zakázku předsednictví ČR v Radě EU na zajištění audiovizuálního vybavení provozování audiovizuálních celků a poskytnutí souvisejících služeb potřebných pro zajištění akcí konaných v rámci předsednictví ČR v Radě EU v I. pol. roku 2009, byla vylákána ve prospěch společnosti P. za tzv. zajišťovací služby vykazované na subdodavatele, společnost N. C., částka v celkové výši nejméně 327.546.808 Kč za takové činnosti, které ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny, nebo za činnosti, které se zakázky předsednictví ČR v Radě EU vůbec netýkaly, čímž obv. J. V. a obv. V. M. způsobili České republice, zastoupené organizační složkou Úřadem vlády ČR, celkovou škodu ve výši nejméně 327.546.808 Kč.

Tím spáchali obv. J. V. a V. M. zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zák. č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 zák. č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku.

II. obv. J. V., obv. V. M., obv. V. Č., obv. M. P., obv. I. K., obv. R. P. (nyní B.) a obv. P. G.

poté, co byly v průběhu období od října 2008 do prosince 2009 postupně vylákány podvodnou trestnou činností popsanou pod bodem I. od Úřadu vlády ČR ve prospěch společnosti P. finanční prostředky v celkové výši nejméně 327.546.808 Kč jako peněžní plnění za činnosti, jejichž zabezpečení provedení bylo vykazováno na jejího subdodavatele, společnost N. C., ačkoli takovéto činnosti nebyly ve skutečnosti vůbec provedeny, nebo se jednalo o činnosti, které se zakázky předsednictví ČR v Radě EU vůbec netýkaly, obv. J. V., obv. V. M., obv. V. Č., obv. M. P., obv. I. K., obv. R. P. a obv. P. G. společně s odděleně stíhanými L. V. a R. M. v Praze i na jiných dalších místech České republiky, a ve spojení s odděleně stíhaným L. V. též ve Vídni v Rakouské republice, po předchozí vzájemné dohodě, s takto vylákanými finančními prostředky s vědomím absence skutečně odvedeného protiplnění činili níže popsané dispozice spočívající zejména v převádění těchto finančních prostředků na další subjekty, vybírání těchto prostředků v hotovosti a vytváření faktur s fiktivním plněním či jiných simulovaných dokladů, zejména předávacích protokolů, které měly navodit zdání, že se jedná o běžné převody finančních prostředků v rámci subdodavatelských vztahů za řádně poskytnuté dodávky, ačkoli ve skutečnosti se jednalo o převody finančních prostředků nabytých podvodnou trestnou činností, přičemž na tomto jednání se jednotliví obvinění konkrétně podíleli následujícím způsobem:

obv. J. V. jako jednatel společnosti P. poté, co byly na účet této společnosti č. XY vedený u Komerční banky, a.s., jehož byl disponentem, od objednatele Úřadu vlády ČR v období od 28.11.2008 do 17.12.2009 jako úhrada za provedení předmětné zakázky postupně poukázány peněžní prostředky ve výši celkem 550.896.058,20 Kč, když fakturována byla celková částka 586.497.867,40 Kč, bezhotovostně převedl finanční prostředky na účet č. XY společnosti N. C., vedený u Raiffeisenbank, a.s., jejímž jednatelem a disponentem účtu byl obv. V. M., když společnost N. C. fakturovala v souvislosti s předmětnou zakázkou společnosti P. celkovou částku 425.421.106 Kč, jejíž součástí byla i částka 327.546.807,80 Kč vykazovaná za činnosti, které ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny, nebo s předmětnou zakázkou nijak nesouvisely, a účetně obv. J. V. tyto převody vykazoval jako peněžní plnění poskytnuté subdodavateli, společnosti N. C. za jím řádně provedené subdodávky,

obv. V. M. jako jednatel společnosti N. C. takto obdržené finanční prostředky formou bezhotovostních plateb dále převáděl takto:

• společnosti S., IČ: XY, zastoupené odděleně stíhaným R. M., v období od 21.1.2009 do 28.12.2009 na její účet č. XY, vedený u ČSOB, a.s., pobočky Kladno, postupně zaslal částku v celkové výši 55.035.390 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 60 faktur vystavených touto společností, • společnosti O., IČ: XY, zastoupené odděleně stíhaným R. M., v období od 8.2.2010 do 16.2.2010 na její účet č. XY, vedený u RaiffeisenBank, a.s., pobočky Kladno, postupně zaslal částku v celkové výši 9.511.662 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 17 faktur vystavených touto společností, • společnosti C., IČ: XY, zastoupené odděleně stíhaným R.

M., dne 8.2.2010 na její účet č. XY, vedený u ČSOB, a. s., pobočky Kladno, postupně zaslal částku v celkové výši 2.194.283 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 2 faktur vystavených touto společností, • osobě samostatně výdělečně činné, odděleně stíhanému R. M., IČ: XY, v období od 9.2.2010 do 10.3.2010 na jeho účet č. XY, vedený u GE Money Bank, a.s., pobočky Praha 6, postupně zaslal částku v celkové výši 2.160.775 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 4 faktur vystavených touto OSVČ, přičemž odděleně stíhaný R.

M. veškeré tyto finanční prostředky zaslané na účty jím ovládaných subjektů postupně od ledna 2009 do května 2010 vybral v hotovosti v celé jejich výši,

• společnosti H., IČ: XY, zastoupené obv. P. G., v období od listopadu 2008 do ledna 2009 na její účet č. XY, vedený u Komerční banky, a.s., pobočky Plzeň, postupně zaslal částku v celkové výši 5.438.550 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 4 faktur vystavených touto společností, • společnosti H., IČ: XY, zastoupené obv. P. G., prostřednictvím úhrady společnosti S., IČ: XY, zastoupené M. K., ke dni 12.2.2009 na její účet č. XY vedený u Raiffeisenbank, a.s., zaslal částku ve výši 1.485.120 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě faktury vystavené dodavatelem, když v tomto daném případě společnost S. působila pouze jako mezičlánek a subjekt provádějící přefakturaci od společnosti H. pro společnost N. C. se současným inkasováním provize ve výši 2 %, před jejímž připočtením M. K. dne 13.1.2009 vložil částku v celkové výši 1.455.370 Kč třemi hotovostními platbami na účet společnosti H. č. XY, vedený u Komerční banky, a.s., pobočky Plzeň, • společnosti H., IČ: XY, zastoupené obv. P. G., v období od 22. 12. 2008 do 17.6.2009 na její účet č. XY, vedený u Komerční banky, a.s., pobočky Plzeň, postupně zaslal celkovou částku 18.707.990 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 7 faktur vystavených touto společností, • společnosti M. P., IČ: XY, zastoupené obv. P. G., v období od 25.1.2010 do 22.6.2010 na její účet č. XY, vedený u Komerční banky, a.s., pobočky Plzeň, postupně zaslal částku 3.199.910 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 1 faktury vystavené touto společností, • společnosti B. C., IČ: XY, zastoupené obv. M. P., v období od 17.10.2008 do 1.10.2009 na její účet č. XY, vedený u ČSOB, a.s., pobočky Šumperk, postupně zaslal částku v celkové výši 80.986.799 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 17 faktur vystavených touto společností, • společnosti D. S. S., za niž byl oprávněn jednat odděleně stíhaný L. V., v období od 20.3.2009 do 23.12.2009 na její účet č. XY, vedený u rakouské banky Vontobel Österreich AG, který v říjnu 2008 založil odděleně stíhaný L. V., který byl po celou dobu jeho jediným disponentem, postupně zaslal částku v celkové výši 134.732.552 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 38 faktur vystavených touto společností,

přičemž aby navodil zdání legálnosti takto prováděných převodů peněz, které byly výnosem z podvodné trestné činnost popsané pod bodem I., tak od výše uvedených údajných subdodavatelů si jako účetní doklady pro provádění těchto převodů peněz nechal vystavovat a do účetnictví společnosti N. C. zařazoval faktury simulující provedení subdodávek těmito údajnými subdodavateli, ačkoli takto fakturované činnosti ve skutečnosti vůbec provedeny nebyly, přičemž za účelem, aby bylo posíleno zdání o skutečném provedení subdodávek těmito údajnými subdodavateli, za období od října 2008 do prosince 2009 připojoval své podpisy k předávacím protokolům, které měly vykonání a převzetí subdodávek od těchto údajných subdodavatelů potvrzovat, ačkoli ve skutečnosti žádné takovéto subdodávky nepřevzal, neboť takovéto subdodávky ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny.

obv. V. Č. jako zaměstnanec společnosti N. C. po vzájemné předchozí dohodě s obv. V. M. za účelem, aby bylo posíleno zdání o skutečném provedení subdodávek údajnými subdodavateli, v období od ledna 2009 do dubna 2009 připojoval své podpisy k předávacím protokolům, které měly vykonání a převzetí subdodávek od údajných subdodavatelů potvrzovat, ačkoli ve skutečnosti žádné takovéto subdodávky nepřevzal, neboť takovéto subdodávky ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny, takto konkrétně podepsal předávací protokoly k údajným plněním fakturovaným spol. B. C. fakturami č. 20090007 ze dne 5.3.2009, 20090010 ze dne 6.3.2009, 20090006 ze dne 5.3.2009, 20090005 ze dne 5.3.2009, 20090004 ze dne 5.3.2009, 20090009 ze dne 6.3.2009, 20090008 ze dne 6,3.2009, 20090016 ze dne 1.5.2009, 20090017 ze dne 1.5.2009, 20090018 ze dne 1.5.2009 a 20090011 ze dne 6.3.2009, na celkovou částku 66.324.737 Kč, a dále spol. S. fakturami č. 2908001 ze dne 2. 1. 2009, 2908005 ze dne 6.1.2009, 2908006 ze dne 8.1.2009, 2908007 ze dne 12.1.2009, 2908008 ze dne 14.1.2009, 2908010 ze dne 19.1.2009, 2908014 ze dne 23.1.2009, 2908019 ze dne 26.1.2009, 2908022 ze dne 29.1.2009, 2908032 ze dne 18.3.2009, 2908031 ze dne 18.3.2009, 2908030 ze dne 16.3.2009, 2908029 ze dne 16.3.2009, 2908025 ze dne 9.3.2009, 2908024 ze dne 5.3.2009, 2908037 ze dne 31.3.2009, 2908038 ze dne 31.3.2009, 2908040 ze dne 31.3.2009, 2908042 ze dne 31.3.2009, 2908041 ze dne 31.3.2009 a 2908043 ze dne 31.3.2009, na celkovou částku 17.850.595 Kč, celkově tak potvrdil převzetí fiktivního plnění ve výši 84.175.332 Kč,

obv. M. P. jako předseda představenstva společnosti B. C., IČ: XY, po vzájemné předchozí dohodě s obv. V. M. za období od září 2008 do května 2009 s cílem vyvést dále finanční prostředky pocházející z trestné činnosti, navodit zdání legálnosti prováděných převodů peněz a simulovat provedení subdodávek pro objednatele, společnost N. C., na zakázce předsednictví ČR v Radě EU, vystavil za společnost B. C. celkem 17 faktur na celkovou částku ve výši 80.986.799 Kč s předávacími protokoly, které pak za společnost N. C. jako objednatele a přebírajícího podepisovali obv. V. Č. a obv. V. M., a obv. M. P. tak činil s vědomím, že takto účtované subdodávky ve skutečnosti vůbec provedeny nebyly, když na základě těchto přijatých faktur zaslal obv. V. M. jménem společnosti N. C. na účet společnosti B. C. č. XY vedený u ČSOB, a.s., pobočky Šumperk, finanční prostředky v uvedené výši, které obv. M. P. po předchozí vzájemné dohodě s obv. I. K., jednatelem společnosti K. – F. C., dále bezhotovostně převedl na účet této společnosti č. XY, vedený u ČSOB, a.s., pobočky Šumperk,

obv. I. K. jako jednatel společnosti K. – F. C., IČ: XY, za období od října 2008 do prosince 2009 po vzájemné dohodě s obv. M. P., jednatelem společnosti B. C., a obv. R. P., zmocněncem jednajícím za společnosti A. G. a P. C. s cílem vyvést dále finanční prostředky pocházející z trestné činnosti, navodit zdání legálnosti prováděných převodů peněz a simulovat provedení subdodávek pro objednatele, společnost B. C. na zakázce předsednictví ČR v Radě EU přijal na účet společnosti K. – F. C., č. XY, vedený u ČSOB, a.s., pobočky Šumperk, od společnosti B. C. za niž jednal obv. M. P., finanční prostředky ve výši 80.986.799,- Kč, které obv. I. K. - v částce ve výši 54.277.755 Kč dále převedl na účet společnosti A. G. č. XY, vedený u České spořitelny, a.s., oblastní pobočky Olomouc, - v částce ve výši 13.967.908 Kč převedl na účet společnosti P. C. č. XY, vedený u ČSOB, a.s., pobočky Šumperk, - v částce ve výši 12,7 mil. Kč postupně vybral v hotovosti z účtu společnost K. – F. C.,

obv. R. P. jako zmocněnec jednající za společnosti A. G., IČ: XY, a P. C., IČ: XY, za období od prosince 2008 do října 2009 po vzájemné dohodě s obv. I. K., jednatelem společnosti K. – F. C. s cílem vyvést dále finanční prostředky pocházející z trestné činnosti, navodit zdání legálnosti prováděných převodů peněz a simulovat provedení subdodávek pro objednatele, společnost K. – F. C. na zakázce předsednictví ČR v Radě EU, přijal • na účet společnosti A. G., č. XY, vedený u České spořitelny, a.s., pobočky Olomouc, od společnosti K. – F. C. za niž jednal obv. I. K., finanční prostředky ve výši 54.277.755 Kč, které následně v období od března 2009 do října 2009 v celé této částce postupně vybral v hotovosti, • na účet společnosti P. C. č. XY, vedený u ČSOB, a.s., pobočky Šumperk, od společnosti K. – F. C. za niž jednal obv. I. K., finanční prostředky ve výši 13.967.908 Kč, které následně v období od prosince 2008 do února 2009 v celé této částce postupně vybral v hotovosti,

přičemž současně účetně předstíral, že za společnost A. G. poskytl v hotovosti finanční plnění subdodavatelům, společnosti I.-S., IČ: XY, v celkové výši 29,1 mil. Kč, a společnosti K. – S., IČ: XY, v celkové výši 20,26 mil. Kč, ačkoli uvedené společnosti ve skutečnosti žádné subdodávky pro společnost A. G. neprováděly,

obv. P. G. jako jednatel společností H., IČ: XY, M. P., IČ: XY, a H., IČ: XY, po vzájemné předchozí dohodě s obv. V. M. s cílem vyvést dále finanční prostředky pocházející z trestné činnosti, navodit zdání legálnosti prováděných převodů peněz a simulovat provedení subdodávek pro objednatele, společnost N. C. na zakázce předsednictví ČR v Radě EU · za období od listopadu 2008 do ledna 2009 vystavil za společnost H. celkem 7 faktur na celkovou částku ve výši 18.707.990 Kč, s vědomím, že takto účtované subdodávky ve skutečnosti vůbec provedeny nebyly, když na základě těchto přijatých faktur zaslal obv. V. M. jménem společnosti N. C. jako objednatele na účet společnosti H. č. XY, vedený u Komerční banky, a. s., pobočky Plzeň, finanční prostředky v uvedené výši, které obv. P. G. dále z uvedeného účtu postupně vybral v hotovosti v celé této částce, · dne 18.12.2009 vystavil za společnost M. P. fakturu na částku ve výši 3.199.910 Kč, s vědomím, že takto účtovaná subdodávka ve skutečnosti vůbec provedena nebyla, když na základě takto přijaté faktury zaslal obv. V. M. jménem společnosti N. C. jako objednatele na účet společnosti M. P. č. XY, vedený u Komerční banky, a.s., pobočky Plzeň, finanční prostředky v uvedené částce, které obv. P. G. dále z uvedeného účtu postupně vybral v hotovosti v celé této částce, · za období od října 2008 do prosince 2008 vystavil za společnost H. celkem 4 faktury na celkovou částku ve výši 5.438.550 Kč, s vědomím, že takto účtované subdodávky ve skutečnosti vůbec provedeny nebyly, když na základě těchto přijatých faktur zaslal obv. V. M. jménem společnosti N. C. jako objednatele na účet společnosti H. č. XY, vedený u Komerční banky, a.s., pobočky Plzeň, finanční prostředky v uvedené výši, které obv. P. G. dále z uvedeného účtu postupně vybral v hotovosti v celé této částce, · dne 12.11.2008 vystavil za společnost H. fakturu na částku ve výši 1.455.370 Kč, s vědomím, že takto účtovaná subdodávka ve skutečnosti vůbec nebyla provedena, přičemž v případě této jedné faktury tuto vystavil namísto společnosti N. C. na objednatele společnost S., která v tomto daném případě ve fakturačním procesu působila pouze jako mezičlánek a zprostředkovatel mezi společnostmi N. C. a H., když jednatel M. K. za společnost S. přefakturoval činnosti účtované společností H. na společnost N. C. s navýšením o 2 % provizi pro společnost S. prostřednictvím faktury vystavené dne 11.11.2008 na částku ve výši 1.485.120 Kč, přičemž v souvislosti s úhradou ve výši 1.485.120 Kč, kterou společnost N. C. provedla bezhotovostně na účet společnosti S. ke dni 12.2.2009, vložil M. K. dne 13.1.2009 na účet společnosti H. č. XY, vedený u Komerční banky, a.s., pobočky Plzeň, ve třech hotovostních platbách finanční prostředky ve výši celkem 1.455.370 Kč, které obv. P. G. dále z uvedeného účtu postupně vybral v hotovosti v celé této částce.

Tím spáchali ad II. všichni obvinění zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku.

Za to byli odsouzeni tak, že obv. J. V. byl odsouzen podle § 43 odst. 1 a § 209 odst. 5 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci a v zákazu podnikání v oblasti poskytování služeb spojených s užíváním audiovizuální techniky, na dobu deseti let. Obv.

V. Č. byl podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Obv. M. P., I. K. a R. P. byli shodně odsouzeni podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazeni do věznice s dozorem. Současně byl těmto obviněným podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku shodně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu sedmi let.

Dále bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. tak, že obviněným J. V., V. M. a V. Č. byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky, se sídlem nábř. Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 – Malá Strana, škodu ve výši 17.850.595 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 5. 11. 2014 do zaplacení. Dále rozhodl soud prvního stupně tak, že obvinění J. V., V. M., V. Č., M. P., I. K. a R. P. jsou podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinni společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky, škodu ve výši 66.324.737 Kč s 8,05 % s úrokem z prodlení ročně od 5. 11. 2014 do zaplacení; podle § 228 odst. 1 tr. ř. jsou obvinění J. V., V. M., M. P., I. K. a R. P. povinni společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky škodu ve výši 1.675.263 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 5. 11. 2014 do zaplacení; podle § 228 odst. 1 tr. ř. jsou obv. J. V., V. M., M. P. a I. K. povinni společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky škodu ve výši 12.986.799 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 5. 11. 2014 do zaplacení; podle § 228 odst. 1 tr. ř. jsou obv. J. V., V. M. a P. G. povinni společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky škodu ve výši 28.801.820 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 5. 11. 2014 do zaplacení a podle § 228 odst. 1 tr. ř. jsou obv. J. V. a V. M. povinni společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky škodu ve výši 65.145.292 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 5. 11. 2014 do zaplacení. Se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená Česká republika zastoupená Úřadem vlády České republiky podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Dále bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby dalších osob z Úřadu vlády J. H., R. K. a J. M.

O odvolání státního zástupce, obviněných (i těch, kteří si nepodaly dovolání) a poškozené rozhodl Vrchní soud v Praze dne 4. 1. 2017 pod sp. zn. 5 To 24/2016 mj. tak, že k odvoláním státního zástupce, obviněných V. Č., M. P., I. K. a R. P. a poškozené České republiky zastoupené Úřadem vlády ČR zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného V. Č. a podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněných J. V., M. P., I. K. a R. P., rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu uloženém obv.

V. Č. a dále v celém výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soudu znovu rozhodl tak, že obv.

V. Č. se při nezměněném výroku o vině zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 pím. b), c) tr. zákoníku odsuzuje podle § 216 odst 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Dále rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. tak, že je obviněný J. V. povinen zaplatit společně a nerozdílně s obviněným L. V., nar. XY, odsouzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14.

10. 2015, sp. zn. 46 T 9/2015, ve spojení s tímto rozsudkem, na náhradě škody poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 – Malá Strana, částku 8.246.700,Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 4. března 2014 do zaplacení. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obv. J. V. povinen zaplatit na náhradě škody poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 – Malá Strana, částku

184.567.556 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 4. března 2014 do zaplacení. V rozsahu jeho plnění zaniká ve stejném rozsahu povinnost obviněných M. P., I. K., R. P. nebo R. M. k vydání bezdůvodného obohacení poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 – Malá Strana. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný M. P. povinen vydat poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 – Malá Strana, bezdůvodné obohacení ve výši 80.986.799 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 4.

března 2014 do zaplacení V rozsahu jeho plnění zaniká ve stejném rozsahu povinnost obviněného J. V. k náhradě škody a obviněných I. K. a R. P. k vydání bezdůvodného obohacení poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 – Malá Strana. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný I. K. povinen vydat poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 – Malá Strana, bezdůvodné obohacení ve výši 80.989.799 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 5.

11. 2014 do zaplacení. V rozsahu jeho plnění zaniká ve stejném rozsahu povinnost obv. J. V. k náhradě škody a obviněných M. P. a R. P.

k vydání bezdůvodného obohacení poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 – Malá Strana. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obv. R. P. povinen vydat poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 – Malá Strana, bezdůvodné obohacení ve výši 68.000.000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 5. listopadu 2014 do zaplacení. V rozsahu jeho plnění zaniká ve stejném rozsahu povinnost obv. J. V. k náhradě škody a obv. M. P. a I. K. k vydání bezdůvodného obohacení poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 – Malá Strana. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika zastoupená Úřadem vlády České republiky, se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 – Malá Strana, odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání obviněného J. V. bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Dále bylo rozhodnuto o dalších osobách, ohledně kterých nebylo podáno dovolání (zproštění původně spoluobviněných zaměstnanců Úřadu vlády J. H., R. K. a J. M.).

Proti rozsudku Vrchního soudu podali včas dovolání obvinění J. V., V. Č., M. P., I. K. a R. B., dříve P.

Obviněný J. V. odůvodnil své dovolání dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř., které obsáhle odůvodnil. K prvně jmenovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že jej spatřuje v jednání předsedkyně senátu zejména po skončení veřejného zasedání, kdy poskytla poškozenému mnoho měsíců před doručením písemného vyhotovení rozsudku jakési torzo rozhodnutí, které se pak bez jakéhokoli varování stalo podmětem k exekučním řízením, což mu způsobilo značné škody. Doplnil dále dovolání tím, že Nejvyšší soud usnesením č. j. 20 Cdo 5494/2017-301 z 30. 1. 2018 a usnesením č. j. 20 Cdo 321/2018-112 ze dne 24. 4. 2018, zrušil usnesení o nařízených exekucích na základě rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 24/2016, které nemělo veškeré zákonem požadované náležitosti (rozhodnutí připojil). Senáty Nejvyššího soudu (a to v různém složení), shledaly postup předsedkyně senátu 5 To Vrchního soudu v Praze nezákonným a rozhodnutí vydaná na základě jakéhosi potvrzení o rozhodnutí ze dne 4. 1. 2017 zrušily, neboť nezákonné rozhodnutí nemůže být podkladem pro vedení exekuce.

Současně citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu 11 Tvo 38/2016, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 371/04, kde je třeba zkoumat i objektivní hledisko, tj. standardnost rozhodování soudce, u něhož jsou dány pochybnosti o podjatosti, jak lze nalézt i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Nejvyšší soud ve zmíněných usneseních, která přikládá, jednoznačně vyložil, že postup JUDr. Hany Navrátilové byl nestandardní, nezákonný. Dále s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tvo 38/2016 ze dne 2. 2. 2017 či ústavních nálezů sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 či sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 dovozuje, že též z interpretace provedených důkazů, kterým vkládá zcela jiný smysl, jež odporuje obsahu spisu, jež jej dehonestuje.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje zejména v opomenutých důkazech, absenci prokázání naplnění subjektivní stránky a motivu jednání, desinterpretaci znaleckého posudku a konečně i nevypořádání se s kvalifikačním problémem vůči komu měl směřovat podvodný úmysl či zda došlo k obohacení jeho nebo někoho jiného.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. 1) tr. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud řádně jeho odvolání neprojednal, rozhodl způsobem odporujícím jeho přezkumným povinnostem.

Poukázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 pod sp. zn. Pl. ÚS 38/14, zabývající se otázkou spravedlivého procesu. Dále se vyjádřil k otázce tzv. opomenutých důkazů, ve které se shoduje rozhodovací praxe jak Nejvyššího tak Ústavního soudu, když za takové důkazy pokládá důkazy navržené účastníky, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut (poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 240/2009), jedná se o důkazy rozhodné pro správná skutková zjištění, jejichž neprovedení poznamenává kvalitu těchto zjištění (srov. Nejvyšší soud sp. zn. 4 Tdo 285/2016 ze dne 9. 3. 2016).

V nálezu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 Ústavní soud uvedl, že součástí práva na spravedlivý proces, jakož i práva na obhajobu, je i právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch, dále jsou zde připomenuta rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 87/99 a III. ÚS 464/99. Uvedenému procesnímu právu odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také, v případě, že jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem nepotřebnost či nadbytečnost takového dokazování.

Obdobně pak rozhodl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1738/16 ze dne 1. 3. 2017, ve kterém opět zdůraznil, že odmítnutí důkazů navržených účastníkem zakládá porušení zásady volného hodnocení důkazů a je v kolizi ze zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, např. čl. 38 odst. 2 a zejména v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o lidských právech.

S odkazem na nálezy sp. zn. III. ÚS 61/94 i I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 tzv. opomenuté důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Na str. 51 rozsudku vrchní soud vyjmenoval důkazy, jimiž jsem navrhl doplnit dokazování a na str. 54–55 vysvětlil, proč důkaznímu návrhu nevyhověl způsobem, který není konformní s výše uvedenou rozhodovací praxí.

Na údajné přefakturaci generálního subdodavatele společnosti N. C. se nepodílel, což muselo být jasné již jen po zjištění, že sporné faktury měly být vytvářeny subdodavateli N. až poté, kdy byla práce této společnosti Úřadem vlády uhrazena, jednalo se tedy o úkony, směřující k daňové optimalizaci, jež se děly zcela mimo něj či jeho společnost P.

Vyjmenoval důkazní návrhy, kdy navrhl zprávu o finanční kontrole č. j. 485329/12/009931104931 provedené FÚ pro Prahu 9 v roce 2011 u společnosti E., když se má jednat o stěžejní důkaz vyvracející neoprávněné tvrzení soudů, že úpravy prostoru v užívání uvedené firmy byly neoprávněně přeúčtovány a následně uhrazeny Úřadem vlády, který má prokazovat jeho propojení s V. M., jednatelem N.

Oproti obžalobě se tvrdí, že faktury vystavené firmou T. B. – A. B. byly uhrazeny nikoliv společností E., avšak Úřadem vlády. Provedením tohoto důkazu, by byla zcela rozmetána spekulativní konstrukce jeho údajného propojení s V. M.

Vrchní soud v Praze odůvodnil nevyhovění důkaznímu návrhu tak, že s T. B. projednával celou zakázku a rovněž se zúčastnil kontrolních dnů. Předmětem trestního stíhání není, kdo kontroloval uvedené dílo, ale to, zda práce uvedené firmě byly uhrazeny objednatelem prostřednictvím hlavního dodavatele rekonstrukce, nebo zda N. tyto peníze požadovala jeho prostřednictvím po Úřadu vlády. Finanční úřad bezpečně zjistil, že E. veškeré své závazky spojené s vybavením interiéru golfového klubu stejně jako závazky vyvolané poměrně rozsáhlými pracemi na elektroinstalacích, jež byly provedeny smluvním partnerem E. společností N., ta i práce u B. objednala, byly řádně uhrazeny.

Dovozuje, že důkazní návrh byl odmítnut i v souvislosti s naznačeným dovolacím důvodem podle § 265a odst. 1 písm b) tr. ř., neboť uvedený důkaz by vyvrátil jakékoli úvahy o jeho propojení na subjekty, které se měly podle zjištění znaleckého ústavu A-Consult plus, s. r. o., dopouštět přefakturací.

Zdůraznil datum, kdy T. B. vystavil v rozsudku zmíněnou fakturu č. 21/09, neboť po tomto datu fakturovalo N. Úřadu vlády pouze fakturou FV 2/09/0430 ze dne 22. 6. 2009 tzv. paušál za obsluhy ve výši 846.518 Kč a v červenci za kompletní zbylou deinstalaci ve výši 1.224.644 Kč, takže uvedenou fakturu na částku 2.050.381,90 Kč by nebylo ani kam „schovat“ i z časových důvodů.

Toto by bylo prokázáno navrženým důkazem, přičemž eventuálně vyslechnutý odpovědný pracovník finančního úřadu by jistě vysvětlil soudu i nemožnost proplacení zmíněné faktury v uvedené poslední fakturaci ze strany N. vůči Úřadu vlády. Další dvě údajně Úřadem vlády neoprávněně proplacené faktury (A. I., ATHENA YON) neměly s ním vůbec žádnou spojitost, navíc faktury A. I. vystavila až 5. 6. 2009 (č. 101/09) a 26.2009 (č. 102/09), takže ani tyto nebylo z časových důvodů možné přefakturovat Úřadu vlády.

Dalším návrhem byl výslech D. C., jednatele společnosti D. Č. r. v období od 1. 5. 2008 do 1. 5. 2009, byl odmítnut s tím, že není rozhodující, zda k výběru společnosti N. jako technického partnera společnosti P. došlo z důvodu změny směřování této společnosti, jak uvádí on, nebo z důvodu neochoty nového vedení společnosti D. provádět nestandardní finanční operace, jak se v dané době proslýchalo. Opět způsob tohoto odmítnutí ve spojení s nesprávným tvrzením na str. 51, že navrhovaný svědek odmítl spolupráci se společností P. Sám nikdy nenavrhoval výslech tohoto svědka s tím, aby vysvětlil, proč odmítl spolupráci s P., stejně mu není nic známo o tom, že by se mělo proslýchat, že odmítl provádět nestandardní finanční operace, neboť on nikdy na nikom něco takového nepožadoval a i tato falešná interpretace důkazního návrhu posiluje nezbytnost výslechu svědka C. Zdůrazňuje, že o příčinách roztržky mezi N. a D. mu není nic známo. Svědek C. měl vysvětlit změnu obchodní politiky jím řízené firmy, která byla tradičním dodavatelem slaboproudých, silnoproudých a IT technologií na obdobných zasedáních, navíc je v jejím vlastnictví telefonní ústředna v XY, když si uvědomoval mimořádnou odpovědnost a extrémně vysoké smluvní pokuty spojené s realizací akcí konaných v rámci předsednictví ČR v Radě EU. Podle obviněného po seznámení s předmětem dodávky a všemi okolnostmi s ní spojenými, se rozhodl poskytovat specializované práce vybranému subjektu. Když se to obviněný dozvěděl, reálně uvažoval o spolupráci se společností T., avšak po vyjádření vlastníka telefonní ústředny v XY, že jí umožní užívat toliko společnosti N., se kterou dlouhodobě spolupracuje, mu nezbylo nic jiného, než začít dohadovat spolupráci právě s touto společností.

S V. M. se formálně seznámil několik dnů před podpisem „Rámcové smlouvy na zajištění audio-vizuálního vybavení a provozování audio-vizuálních celků a poskytnutí souvisejících služeb potřebných pro zajištění akcií konaných v rámci předsednictví ČR v Radě EU v I. pol. r. 2009“ ze dne 1. 9. 2008. Jak výše uvedeno do počátku roku 2009 veškeré otázky spojené s plněním podle této smlouvy projednával s představiteli D. J. T. a V. Č. S V. M. přišel do bližšího styku až po 14. 1. 2009. Rozpočty, které přenášel na Úřad vlády, nadále zpracovávali Č. a V., ale od té doby začal V. M. obhajovat oprávněnost cen Úřadem vlády objednaných jednotlivých celků. Právě pouze při jednáních na Úřadu vlády se s M. setkával (viz i výsledky užití operativních prostředků).

Uvedený důkaz pokládá za velice důležitý k posouzení důkazně nepodloženého tvrzení o jakési jeho dohodě s V. M. na páchání trestné činnosti. Poctivost firmy P. zdůrazňuji z toho důvodu, že soudy zcela přehlédly, že v části dodávané podle Rámcové smlouvy firmou P. nebyla zjištěna sebemenší přefakturace, sebemenší nesrovnalost, vše bylo označeno i přísnými znalci jako absolutně korektní dodávka i vyúčtování.

Odmítnutí provedeného návrhu zmařilo řádné zjištění důvodu a času navázání vztahu s jednatelem N., stejně jako důvodů změny v podnikatelské politice D. Otázka navázání spolupráce s N. a příčiny změny v podnikatelské strategii D. jsou významným důkazem, který může nahradit dosavadní soudní spekulace o jeho spolupráci s V. M., o tom, kdy a za jakých okolností se poprvé setkali.

Posledním návrhem byl výslech technického ředitele XY, i když uznává, že nemá přímý vztah k otázce případné trestní odpovědnosti, neboť odmítá jakýkoli podíl na údajných přefakturacích ze strany N. a tvrdí, že ani žádný důkaz získaný v tomto řízení neprokazuje opak. Je přesvědčen o spekulativnosti znaleckých závěrů A-Consultu, spol. s r. o., kdy jím nepřípustným způsobem paušalizované výsledky znaleckého zkoumání dvou nebo tří z hlediska celkového rozsahu dodávky bagatelních akcí (Luhačovice, Hluboká a Mariánské Lázně) převtělené číselně, nikoli však předmětně do rozsudků, jsou v přímém nepoměru s prokazatelnými náklady vyvolanými např. investicemi do XY v souvislosti s akcemi zde pořádanými pro předsednictví ČR v Radě EU.

Podle znalců vznikla na straně N. a jejich subdodavatelů přefakturace ve výši 78,22 % z částky vyplacené N. a je mu vytýkáno, že jako odborník měl tuto přefakturaci odhalit. Úvahy městského soudu, které byly v přímém rozporu s obsahem Rámcové smlouvy, jej přiměly k uvedenému důkaznímu návrhu, jež vrchní soud odmítl s tím, že rozsah a průběh technických prací v XY byl dostatečně objasněn provedenými důkazy. To však není pravda, neboť akcím pořádaným v XY, jichž bylo rozhodující množství, se znalecký ústav A-Consult plus, s. r. o., vůbec nevěnoval. V písemném vyhotovení posudku k nim nezaujal žádné stanovisko a při hlavním líčení dne 13. 5. 2015 na otázky týkající se vyúčtování prací provedených v XY odborný pracovník znaleckého ústavu Ing. Antonín Pospíchal nijak neodpověděl, výslovně uvedl, že ke správnosti veškerých předložených vyúčtování se neumí vyjádřit a konečně i připomenul, že XY se jeho analýza netýkala (viz str. 26 protokolu o hlavním líčení).

Nikdo jiný v uvedeném znaleckém ústavu odborníkem na uvedené technologie nebyl a pokud se k investicím vyjadřoval tehdejší ředitel XY M. K., tak jím zmíněné investice znalci neohodnotili, byť tento svědek připomenul množstvím požadovaných linek vyvolaná investice na modernizaci telefonní ústředny, dodání nezbytných IT technologií, stavební práce spočívající ve stovkách průrazů mezi místnostmi i do fasády, když nové připojení pro televizi muselo být umístěno mimo budovu XY, vytvoření cca 500 pozic pro novináře v jižním sále, což znamenalo zakabelování těchto pozic, jež se muselo minimálně 5x nainstalovat a zase odstranit, když v XY probíhaly jiné nasmlouvané akce a zejména se musely vyměnit silnoproudé a slaboproudé rozvody ve většině sálů jižního a středního traktu, ve velkém kongresovém i společenském sále. Jen tyto práce výrazně přesahovaly soudy uznanou fakturaci ze strany N., neboť jejich minimální nesporná hodnota přesahuje 120 mil. korun.

Tento povšechný výčet tehdejším ředitelem zůstal u obou soudů zcela bez povšimnutí, a proto věřil, že navržený výslech odborného ředitele, který bude schopen velmi detailně jednotlivé práce popsat, případně je i ocenit, tento nezákonný nezájem zvrátí, přiměje soudy se otázkou údajné škody seriózně zabývat. Je přesvědčen o tom, že v případě doplnění dokazování o tento důkaz, by vynikla absurdita dosud tvrzené způsobené škody.

Jeho tvrzení lze podložit dalšími soudy přehlédnutými důkazy, jako jsou faktury kontrolované auditem objednaným Úřadem vlády, který označil faktury za leden 2009 na částku 89.869.342 Kč a za květen 2009 na částku 63.162.403 Kč za zcela korektní odpovídající objednávce. Uvedený audit nebyl žádným důkazem, včetně znaleckého posudku, ve spise zpochybněn, takže i on relativizuje správnost rozhodnutí soudů v této zásadní otázce.

V další části zdůrazňuje důsledky nesprávné metodiky zvolené znaleckým ústavem, který pouze zkoumal faktury mezi N. a jeho tvrzenými subdodavateli, nikoliv správnost faktur směřujících jeho prostřednictvím na Úřad vlády. Pokud by se znalci (a soudy) seznámili s obsahem vyúčtování zaslaným k proplacení Úřadu vlády, tak by seznali, že žádné úklidové práce účtovány na Hluboké nejsou. (Viz vyúčtování z 4. 4. 2009 podle akceptačního protokolu 022-9/2/09, které přikládá jako přílohu dovolání, byť je součástí, dosud ignorovanou, spisu.) Tedy další významný nehodnocený důkaz, který má zásadní vliv na zákonné stanovení způsobené škody jako pojmového znaku naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu.

Nesprávnost výpočtu škody lze doložit i dalšími přehlédnutými důkazy, mezi kterými pokládá za nejvýznamnější znalecký posudek objednaný Úřadem vlády, který vypracoval soudní znalec Jirků. Tento znalec vypracoval dva posudky, v prvém dospěl k závěru, že fakturované práce odpovídají jeho zjištěním u konkrétních dodávek (jedná se o znalce z oboru elektro), avšak po reakci vlády, která s tímto výsledkem nebyla spokojena, vypracoval druhý posudek, ve kterém hovořil o případné množstevní slevě ve výši 20 % pro jednání zmíněné níže, viz str. 356, 369–370 rozsudku městského soudu. K tomu, co je městským soudem uvedeno, je třeba doplnit, že není pravdou, že by znalecké posudky vypracované znalcem Jirků byly neúplné či nekonzistentní, znalec posudek vypracoval a postupně zasílal Úřadu vlády, pouze z důvodu úmrtí nepodepsal finální verzi. Zmiňovaná množstevní sleva pak měla být podkladem pro smírčí jednání ohledně dosud nezaplacených faktur, návrh znalce rozhodně neznamenal, že by zpochybňoval rozsah a kvalitu plnění a tomuto plnění odpovídající fakturaci.

K posouzení řádnosti cenových nabídek si Úřad vlády zcela nezávisle na něm opatřil odborné poradce, kteří měli zajišťovat reálnost požadovaných cen za objednané dodávky (P. B. či A.).

Opomenutí navrženého důkazu pak zapadá do kontextu neochoty soudů zjistit, zda opravdu byla způsobena nějaké škoda a pokud ano, v jakém rozsahu, když zvolený způsob znaleckým ústavem A-Consult plus, s. r. o., je podle jeho přesvědčení zcela nepřijatelný. Znalci přezkoumali toliko subdodavatelské faktury mezi N. a jejími dodavateli u naprostého minima provedených akcí a dospěli k závěru, že se mezi nimi vyskytuje značné procento faktur pochybných, za které označili faktury za práce, které podle znalců buď neodpovídaly obvyklým cenám zjistitelným na internetu, nebo byly fakturovány práce provedené jinými subjekty či vůbec neprovedené. Nevylučuje možnost určitých pochybení, ale odmítá správnost toho, aby zjištění učiněná např. v Luhačovicích byla paušálně použita pro výpočet škody na všech ostatních akcích s vysvětlením jakési teorie potůčku, který se postupně mění v řeku. Dosud nebyla reálně zjištěná způsobená škoda a navíc pokud sám vrchní soud usoudil, že je třeba výši škody omezit, viz str. 63 rozsudku (soud nevyloučil provedení příslušných prací společností N. a uvedl, že je třeba škodu podle zásady in dubio pro reo snížit o 126 tis. Kč), tak v tomto směru již výrok soudu prvního stupně nezměnil, čímž opět došlo k zásadnímu rozporu mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a meritorním výrokem.

Tento důkazní návrh měl pomoci k řádnému zjištění rozsahu prací, investic v souvislosti s předsednictvím ČR v Radě EU v XY, k čemuž dosud v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. nedošlo. Předpokládá, že tento důkaz by pak nutně vedl k doplnění znaleckého posudku, který by pak musel vyznít zcela jinak, než jak vyznívá doposud, kdy paušalizuje údajné vady ve fakturaci mezi N. a jeho subdodavateli na dílčím vzorku bagatelních akcí a dokonce tato svá zjištění bez zjevného důvodu přiřazuje i k fakturaci proplácené Úřadem vlády, ač tento postup, jak bylo doloženo v otázce úklidu na Hluboké, jež fakticky nebyl Úřadu vlády účtován, je zjevně nesprávný, nezákonný.

Další část námitek se týkala úmyslného zavinění, když naplněním subjektivní stránky se soudy zabývaly zcela nedostatečně, hovořily o jakési logice věci místo toho, aby poukázaly na důkazy, které úmyslné zapojení do údajně trestné činnosti představitelů N. a jejích subdodavatelů prokazují. Takto soudy postupovaly v rozporu s odbornou trestněprávní literaturou a zejména judikatorní praxí, ve kterých byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat (viz např. ústavní nález III. ÚS 1624/09 z 5. 3. 2010, III. ÚS 722/09 ze 7. 1. 2010, usnesení NS ČR 5 Tdo 1620/2014 z 26. 8. 2015, které citoval).

Dodávka bezprostředně zastřešovaná firmou P. byla shledána nejen znaleckým ústavem A-Consult plus, s. r. o., ale i audity provedenými Úřadem vlády, jako řádná, bez jakýchkoli výhrad k jejímu provedení či ocenění. Nicméně vzhledem k náročnosti dodávky, včetně pronájmů drahé techniky, na ní zcela legálně P. vydělala několik desítek miliónů korun. Jaká by byla z tohoto hlediska jeho motivace podílet se na tvrzené trestné činnosti V. M. a spol. Zdůraznil svůj vyšší věk, světové renomé společnosti P., která byla až do její likvidace v souvislosti s tímto trestním řízením významnou evropskou firmou objednávanou pro zajištění obdobných akcí i ze zahraničí.

Soudy v rozporu s realitou se tváří, jakoby jeho motivem mělo být nezaplacení faktury spojené s vybudováním indoorového golfového centra firmy E., jejíž výše (kromě toho, že z časového důvodu ji stejně nebylo možné zahrnout do fakturace směřující na Úřad vlády, viz bod III 1) byla minimálním zlomkem z výše zmíněné mnoha desítkomiliónové odměny, která byla jak znalci, tak orgány činnými v trestním řízení shledána jako plně oprávněná. Neochota soudů toto tvrzení řádně prověřit svědčí o jejich úporné a zjevně nezákonné snaze ho odsoudit. Tuto úpornou snahu si vysvětluje značnou mediální ,,masáží“, které soudy v rozporu se svými povinnostmi podlehly. Připomíná, že novináři, jak je u nich často zvykem, nezkoumají problematiku zevrubně, spokojují se s nějakou zkratkou, což v tomto případě znamená, že celý problém nazývali akcí P., aniž zkoumali, že dodávky učiněné touto firmou nikdo nezpochybnil a zpochybnění se váže toliko k části zajišťované společností N.

Městský soud dokonce v přímém rozporu s obsahem Rámcové smlouvy na str. 328 rozsudku tvrdil, že obviněný byl garantem Úřadu vlády ČR jako zadavatele nejen kvality poskytnutých služeb, ale i jejich reálnosti v poměru dodané zakázky a fakturované ceny“. Samozřejmě žádný takový závazek z Rámcové smlouvy nevyplývá, navíc by byl takový závazek i nesmyslný, v rozporu s povinnostmi podnikatele chovat se jako řádný hospodář. V tomto se sice v odůvodnění vrchní soud s městským soudem neztotožnil, avšak tato zásadní změna v pohledu na jeho povinnosti vyplývající z Rámcové smlouvy nenašla žádný odraz v meritorním rozhodnutí.

Konečně je vědomost obviněného o tvrzené nekorektnosti faktur odvozována od jeho údajných zkušeností s účtováním za obdobné dodávky slaboproudých, silnoproudých a IT technologií z minulé činnosti.

K tomuto je třeba poznamenat několik nezpochybnitelných faktů. Předně na uvedené technologie není odborníkem, jeho odbornost je zaměřena zcela jiným směrem, což vyplývá i z rozdělených úkolů vyjmenovaných v Rámcové smlouvě.

Je pravdou, že v minulosti spolupracoval s firmou D. (dříve E. B. S.) při zajišťování významných akcí typu zasedání NATO či Mezinárodního měnového fondu, avšak ve všech těchto případech, byl objednatelem Úřad vlády, nemusel činnost dodavatele uvedených technologií koordinovat, koordinaci zajišťoval přímo Úřad, který si však v případě projednávané nejnáročnější akce zjednodušil svou práci a velice náročnou a zodpovědnou koordinaci přesunul na P. Jinými slovy daleko větší zkušenosti s účtováním slaboproudých, silnoproudých a IT technologií měli pracovníci úřadu, kteří tuto koordinaci zajišťovali v minulosti.

Konečně částky požadované N. se nevymykaly obvyklým zvyklostem, kdy služby zajišťované touto společností bývají obvykle ve výši dvou třetin z celkového objemu nákladů na zajištění audio-vizuálního vybavení a provozování audiovizuálních celků. Tak tomu bylo např. nejen v minulosti u D., ale i u obdobného dodavatele ve Finsku i jinde v zahraničí.

Tedy nebylo jeho povinností, zajišťovat pro Úřad vlády výhodné ceny, stejně jako kontrolovat správnost subdodavateli stojícími za N. účtovaných položek, což ostatně ani nebylo možné, neboť nikdy s touto fakturací, která byla jediná předmětem znaleckého zkoumání znaleckým ústavem A-Consult plus, s. r. o., nepřišel do styku, navíc soudy zcela přehlížejí, že podle tvrzení znaleckého ústavu měly vznikat sporné faktury až následně, tj. po proplacení odměny za práci společnosti N., takže jak by mohl kontrolovat neexistující faktury?

Navíc akceptované nabídky na akce byly tvořeny na základě podrobných technických položkových specifikací vytvořených úředníky, zřejmě za pomoci odborných pracovníků, a přikládaných k objednávkám. Faktury a vyúčtování přesně kopírovaly položky a ceny v nabídce. Takže pouhou optickou kontrolou položek a cen by se okamžitě muselo přijít na jakékoli vymyšlené fakturační požadavky. Za celou dobu se fakturované položky nelišily od odsouhlasených nabídek. Takže ani v tomto směru u něho nemohlo vzniknout žádné podezření na nesprávnost fakturace od subdodavatelů N., když opětovně zdůrazňuje, že údajná pochybení znaleckým ústavem nalezená ve fakturaci mezi N. a jeho subdodavateli, nebyla předmětem vyúčtování vůči Úřadu vlády, jak výše doložil.

Žádný důkaz nepodporuje spekulativní tvrzení o jeho společném úmyslu s V. M. vylákat od úřadu neoprávněné vyplacení peněžního plnění, což ostatně městský soud ve zmíněné důkazní nouzi nahradil „logikou věci“.

Připomenul jednoznačný a dodnes plně akceptovaný názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09, jeho úvahy se sice vztahují k naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu, a tím spíše platí pro úmysl přímý, který podrobně citoval. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že motivem ani pohnutkou jeho jednání se soudy nezabývaly, naplnění subjektivní stránky bez dokazování presumovaly či vykládaly v rozporu s obsahem spisového materiálu.

Není pravdou například, že by účelově předkládal nabídky a následné faktury, v nichž bylo vykázáno provedení činností ze strany dalších údajných subdodavatelů, když ze spisu je zřejmé, že nejprve objednávku na tu kterou akci učinil Úřad vlády, tato objednávka byla oceněna a předložena Úřadu ke schválení. Soudy se vůbec nevypořádaly s tímto postupem naplňování Rámcové smlouvy, který vylučuje účtování jiných prací, než které byly Úřadem pod jednotlivými položkami objednány. Nehledě na zásadní rozpor v úvahách soudů, že na jedné straně měl předkládat pochybné faktury za činnost dalších údajných subdodavatelů a na druhé straně, že tyto faktury měly vznikat až následně, po proplacení Úřadem vlády. Tyto úvahy se navzájem vylučují, která z nich je správná?

Stejně nesprávné je tvrzení, že částka 327.546.808 Kč byla vylákána ve prospěch společnosti P., když ze spisu je zřejmé (ostatně i z odůvodnění rozhodnutí), že P. dodalo veškeré jím zajišťované služby ve vysoké kvalitě a bez sebemenších cenových výhrad ze strany znaleckého ústavu. Částky, které odsouhlasil Úřad pro N., byly ihned po vyplacení v neztenčené míře přeposlány na účet této společnosti.

Neexistuje žádný důkaz, že by se jakýmkoli způsobem dál podílel na převodech peněz mezi N. a jejich subdodavateli, což samozřejmě ani nečinil.

Není ani zákonné absolutní důkazní nouzi v tomto směru nahrazovat tvrzeními o vysoké míře promyšlenosti a organizace činnosti, když naprosto chybí jakékoli úvahy o tom, kdo měl být organizátorem a v čem měla tato organizovanost či vysoká míra promyšlenosti spočívat.

Vrchní soud se ani nevypořádal s tvrzením, že jeho pozice byla blízká úředníkům Úřadu vlády jen s tím rozdílem, že na rozdíl od nich neměl povinnost dbát na ochranu státního majetku. Stejně jako oni neměl více informací o naplňování povinností ze strany N. Nikdy nezaznamenal nezodpovězené jejich požadavky na další informace o realizaci objednaných akcí. Zásadním úkolem obviněného bylo zajistit, aby veškeré akce pořádané Úřadem v souvislosti s předsednictvím ČR v Radě EU byly provedeny technicky zcela bezchybně a včas, což se mu beze zbytku podařilo. Hovoří-li např. na str. 107 vrchní soud o velmi časově napjatém harmonogramu, který vyhodnocuje ku prospěchu toliko úředníků, pak by měl vysvětlit, proč tyto úvahy nevztahuje na něj, osobu odpovědnou za naplnění celého harmonogramu.

Závěrem zdůrazňuje, že nikdy žádná dohoda mezi ním a V. M., se kterým přišel do bližšího styku až počátkem roku 2009, ohledně páchání jakékoli trestné činnosti nikdy neexistovala, když odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010; který citoval a ze kterého dovozuje, že „úmyslná forma zavinění musí být obsažena jak v jednání, tam musí být kumulativně vztažena též v pohnutce“.

Soudy neprokázaly naplnění subjektivní stránky trestného činu, vůbec se nezabývaly otázkou případného motivu ani pohnutky, takže oba rozsudky trpí závažnou hmotněprávní vadou, neboť naplnění subjektivní stránky toliko předpokládaly, případně se zaštitovaly nevysvětlenou „logikou věci“. Pokud by soudy věnovaly otázce motivu pozornost, tak by nemohly přehlédnout, že až do tohoto trestního stíhání je majitelem v Evropě plně respektované a dobře prosperující společnosti na zajištění audiovizuální techniky pro předsednictví legálně vydělal desítky miliónů korun, proč by tedy riskoval budoucnost svou i firmy při údajném páchaní trestné činnosti s osobami, z nichž některé vůbec neznal, jiné prokazatelně poznal až v souvislosti se zajišťováním předsednictví ČR v Radě EU.

Desinterpretace znaleckého posudku

Přinejmenším do skončení hlavního líčení dne 13. 5. 2015 bylo všem zúčastněným jasné, že předmětem trestního řízení je předražení a nikoliv nedodání vyúčtovaných a zaplacených materiálů či služeb. Citoval znalkyni Ing. Janu Němečkovou, která se vyjádřila tak, že „… v tom tedy předražení vidím. Subdodavatel dodává jedné firmě, tedy ta částka, kterou jsme objevili, pochybná, ta byla spolknuta a tady se tou přefakturací dostává na P. už jako celek a je jedno, jestli to bylo provedené nebo nebylo, je to dohromady všechno, tzn. je to předražené, protože kdyby přefakturovávalo N. jenom to, co bylo provedeno, to co bylo těmi skutečnými, případně to, co bylo zjištěno, tak by ta částka byla jiná“. Již z těchto citací je zřejmé, že spekulativně určená částka znalci v sobě zahrnovala veškerá možná jimi uvažovaná pochybení spočívající nejen v údajném fakturování nedodaných činností (viz již zmiňovaný úklid na Hluboké), ale i podle jejich názoru spočívající v nepřiměřené vysoké ceně či dokonce ve formálních nesprávnostech kontrolovaných faktur. Je to tedy směs všeho možného, rozhodně ne, jak je uvedeno v rozsudku Městského soudu v Praze a akceptováno rozsudkem vrchního soudu, že se jedná o činnosti, které nebyly vůbec provedeny nebo vůbec nesouvisely s předmětnou zakázkou.

Ostatně obdobně se vyjádřila znalkyně i na str. 50 uvedeného protokolu: „Předražení z našeho chápání bylo, o kolik by Úřad vlády mohl nebo měl zaplatit méně, než zaplatil“. A konečně na str. 52: „Já nebudu vám říkat, jestli tam bylo něco dodaného nebo nedodaného, prostě ta fakturace to z ekonomického pohledu, z ekonomické logiky v sobě nese, a jestli prostě to nenese, což tady je tak je to ekonomická blbost“. Nutno připomenout, že tato poměrně gramaticky složitá slova jsou vyřčena znalkyní, která se neseznámila s jediným vyúčtováním předaným P. k proplacení Úřadu vlády.

Připomíná, že znalecký ústav zkoumal toliko vazby mezi N. a jeho subdodavateli a tyto již neporovnal s tím, co bylo, před vytvořením těchto faktur, předloženo k úhradě Úřadu.

Opět je přesvědčen o tom, že dochází k zaměňování snah o daňovou optimalizaci ze strany N. za podvodné jednání, ke kterému podle jeho přesvědčení nedošlo.

Hovoří-li o desinterpretaci znaleckého posudku, tak má na mysli již zmíněnou náhlou změnu z předražení, o kterém hovoří znalecký ústav i městský soud nejméně ještě 13. 5. 2015, na nedodání uhrazených služeb. Tuto změnu soud nijak nevysvětlil, důvod spatřuje v úporné snaze odsoudit osoby, jež jsou terčem mediální pozornosti a tím naplňovat bez ohledu na výsledky dokazování jakousi generální prevenci.

Městský soud si zjevně uvědomil, že kategorie předražení v případě neregulovaných smluvních cen může být předmětem toliko civilního sporu, a proto bez ohledu na stanovisko znalců i obsah spisu z ničeho nic uvedl v odsuzujícím výroku, že uvedené práce dodány vůbec nebyly. Tato změna odporuje i prosté logice, která musí zohlednit prokazatelné náklady na úpravu XY, která musí zohlednit bezchybný průběh všech akcí. Mimochodem, pokud by opravdu část dodávky zajištěná N. byla z více než 78 % fiktivní, pak ztrácí logiku osvobozující verdikt týkající se pracovníků Úřadu vlády.

Při těchto úvahách ani nelze pominout vadné zaměření znaleckého zkoumání, které zcela pominulo to, co bylo fakturováno a proplaceno Úřadem vlády a z dílčích zjištění týkajících se výlučně vztahů mezi N. a jejich subdodavateli činí zcela nepatřičné závěry, které navíc odporují realitě, jak prokázal v případě Hluboké.

Soudy nepřípustným způsobem bez zjevného důvodu a vysvětlení změnily předražení dodávky za fiktivní dodávku, což je v přímém rozporu s pravidly spravedlivého procesu. V dané věci nebylo zákonným způsobem zjištěno, zda byla Úřadu vlády způsobena škoda a pokud ano, tak v jaké výši, neboť se dosud nikdo nezabýval vyúčtováními předloženými Úřadu vlády a platbami na základě těchto vyúčtování provedenými, když znalecký posudek se věnoval zcela jiným otázkám. To, co až v rozsudku nazval městský soud vylákanými částkami za nedodané služby, bylo v průběhu celého dokazování označováno za předražení, které v sobě podle znaleckého ústavu obsahovalo jak údajně nedodané služby, tak nepřiměřeně vysoké ceny těchto služeb a konečně i formálně vadnou fakturaci. Nezdůvodněná změna z předražení na nedodání je pak závažnou vadou řízení, která znemožnila zákonem požadované logické a přesvědčivé vysvětlení úvah o výši údajně způsobené škody, což je nezbytná podmínka naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu.

Dokazování trpělo vadou opomenutých důkazů, která ve spojení s libovolným hodnocením důkazů, přičemž absence důkazů byla často nahrazována jakýmisi „logickými úvahami“, které ve skutečnosti obecnou logiku zcela postrádaly, vede v přímém důsledku k porušení jeho práv na spravedlivý proces a k vadnému rozhodnutí.

Navrhl tak, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 24/2016 ze dne 4. 1. 2017 v části, kterým bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání a to z důvodu uvedených v § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. a v souladu s § 2651 odst. 1 a odst. 3 tr. ř. uložil soudu v jiném složení senátu věc znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný V. Č. odůvodnil své dovolání dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., když k prvně jmenovanému důvodu zdůraznil, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a je určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí a že v dovolacím řízení se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, ani postupu soudu, jímž prováděl dokazování, a že tedy předmětem přezkumu Nejvyššího soudu není přezkoumání a hodnocení správnosti a úplnosti skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., ani úplnosti provedeného dokazování a správnosti hodnocení jednotlivých důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., ale (ve smyslu důvodu dovolání, na které obviněný odkazuje) pouze hledisko, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny.

Jak však Ústavní soud opakovaně poukázal ve svých nálezech (např. sp. zn. IV. ÚS 219/03, I. ÚS 55/04, II. ÚS 193/04), nelze připustit takovou restriktivní interpretaci ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aby nebylo v řízení o dovolání možno uplatnit takovou právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění. Takový postup by vedl k právnímu stavu, kdy žádnou právní vadu, která je podložena zpochybněním skutkového zjištění, by nebylo možno napravit. Rozhodování žádného soudu nemůže se ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, a to tím spíše, že čl. 4 Ústavy ČR staví základní práva pod ochranu soudní moci.

Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy podle judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ÚS 34/1995, ÚS 79/1995, ÚS 91/2004 či ÚS 172/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) i Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, nebo usnesení ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007) je i stav, kdy právní závěry soudu jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry, resp. případy, kdy jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Obviněný je přitom přesvědčen, že v jeho případě se jedná právě o stav výše uvedený, který je nutno dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, jelikož opačný postup by vedl k odepření práva na spravedlivý proces.

Obviněný Č. má za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu je vadný v důsledku vadného posouzení otázky naplnění objektivní a zejména pak subjektivní stránky trestného činu, pro který byl obviněný Č. odsouzen a že pro tyto vady rozsudek odvolacího soudu neobstojí ani při předpokladu správných skutkových zjištění tohoto soudu.

S odkazem na výše uvedenou judikaturu přitom sekundárně namítá rovněž tzv. extrémní nesoulad skutkových zjištění odvolacího soudu s provedenými důkazy a v důsledku této situace [podle ústavního soudu podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] nesprávné právní závěry odvolacího soudu.

Postavení obv. Č. v struktuře obviněných, jak je od počátku trestního stíhání vnímána orgány činnými v trestním řízením, je v mnohém specifické. Tato skutečnost má nepochybně značný význam pro posuzování jednání, pro které byl obžalován, a to nikoli pouze ve smyslu přihlédnutí k omezenému rozsahu jeho jednání (podpisů předávacích protokolů), ale zejména i v posouzení jeho jednání a zavinění ve všech souvislostech a s přihlédnutím k důvodnosti jeho angažmá v takovém jednání a posouzení logiky tohoto jeho angažmá v celém kontextu. Soud prvního stupně k tomuto specifickému postavení obv. Č. v jiném smyslu než při ukládání trestu nepřihlédl, což vedlo v konečném důsledku v nesprávný závěr o vině obv. Č. bez ohledu na jeho individuální postavení v kauze.

Odvolací soud se pak se specifickým postavením obviněného Č. vypořádal pouze konstatováním, že není rozhodné, zda se svého jednání dopustil jako zaměstnanec nebo jako jednatel, neboť předmětný trestný čin nevyžaduje speciální subjekt. Obv. Č. byl od 1. 2. 2009 do 31. 7. 2009 (přičemž fakticky již pracovní činnost nevykonával od června 2009, od kdy čerpal řádnou dovolenou a hledal si nové zaměstnání) řadový zaměstnanec N. vystupující z pozice podřízenosti, svojí činností naplňující své pracovní povinnosti, a to na základě pokynů zaměstnavatele, jeho jménem a na jeho účet. Stejně jako u svého předchozího zaměstnavatele, společnosti D. Č. r. (dále jen „D.“) působil v N. na pozici obchodního zástupce, jehož primární náplní práce bylo získávat nové obchodní příležitosti a nové zakázky, aniž by mu náležely jakékoli rozhodovací pravomoci nebo rozhodoval o chodu společnosti. Nedisponoval podpisovým právem, ani přístupem do účetnictví, neměl ani dispoziční právo k jakýmkoli účtům. Nad rámec svého standardního pracovního poměru nebyl žádným způsobem zainteresován ve společnosti N., ani u jakékoli fyzické či právnické osoby, která ve věci byla projednávána nebo vystupuje. Nebyl jedním z článků v řetězci subdodavatelů, neuskutečňoval žádné finanční převody, nenakládal s žádnými finančními prostředky, žádné finanční prostředky nikdy neobdržel a nic takového z provedeného dokazování ani nevyplývá. Majetkové poměry byly vždy zcela standardní odpovídající jeho pracovnímu zařazení.

V rámci obchodů N., nejen realizovaných jako subdodávka P., jsou relevantních stovky faktur, které byly uplatňovány v rámci českého předsednictví až do konce roku 2009. Obv. Č. byl přitom uznán vinným za jednání spočívající v podpisu předávacích protokolů vztahujících se k třem desítkám faktur a jeho pracovní poměr s N. skončil v červenci 2009. Pokud byl obv. Č. uznán vinným tím, že po vzájemné předchozí dohodě s obv. V. M. připojoval své podpisy k předávacím protokolům, které měly vykonání a převzetí subdodávek od údajných subdodavatelů potvrzovat, ačkoli ve skutečnosti žádné takové subdodávky nepřevzal, je naprosto nelogické, že by takto v naznačeném smyslu jednal jen ve velmi omezeném segmentu části subdodávek, pouze po omezenou dobu čtyř měsíců a že by s ním osoba, s níž takto po vzájemné dohodě konal, a bylo by tedy logické, aby konal i nadále až do konce roku 2009, pracovní poměr ukončila.

Z provedeného dokazování vyplynulo, že z pohledu angažmá v dané kauze byla pozice obv. Č. fakticky totožná s pozicí J. T., který jako nadřízený Č. rovněž pracoval pro D. (jako obchodní ředitel, přičemž byl současně jeho jednatelem), jednal s obv. V., společně s obv. Č. oslovili obv. V. M., kterému zprostředkovali schůzku s obv. V., a následně byl taktéž zaměstnancem N. (jako výkonný ředitel N.) a nadřízeným obv. Č. S jediným rozdílem, že svědek T. není formálně podepsán pod žádným relevantním předávacím protokolem, jelikož jeho funkce ve společnosti nebyla formálně obchodní. V telefonu obv. Č. kontakty na obv. M. a na tzv. pochybné subdodavatele nalezeny (vyjma obv. P.) nebyly. V jeho telefonu byly kontakty na P. B., O. L., L. P., M. P. a též na pracovníky D. a N., s kterými standardně komunikoval při plnění svých pracovních povinností. Soud prvního stupně v tomto směru sám dospěl k závěru, že obv. Č. byl dlouhodobým zaměstnancem D., která měla původně v zakázce vystupovat jako hlavní subdodavatel P. a v souvislosti se svou profesní činností logicky některé spoluobviněné (ne však všechny) z minulosti znal, ale tyto skutečnosti a vazby žádnými konkrétními důkazy podpořeny nejsou.

Předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti je předně vůbec prokázání toho, že došlo ke spáchání trestného činu a že určitá majetková hodnota byla získána tímto trestným činem nebo jako odměna za něj. Obviněný se o jednání, kterým mělo být údajně na základě údajně neprovedených subdodávek vylákáno nedůvodné finanční plnění, dozvěděl až v průběhu trestního řízení. V rámci plnění pro Úřad vlády jako koncového odběratele byla některá plnění neuskutečněná, ale fakturovaná a proplácená, tedy závěry učiněné na základě ve věci provedeného znaleckého posudku společnosti A-Consult plus, s. r. o. (dále jen „A-Consult plus“) a svědeckých výpovědí a listinných důkazů. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací v zásadě deklarovaly, že závěry A-Consult plus, jakkoli je považují za správné, nejsou coby důkaz ve věci stěžejní a izolovaný, ale je důkazem, který závěry obou soudů toliko podporují. Obviněný se domnívá, že znalecký posudek č. 14/2012 společnosti A-Consult plus a jeho doplněk č. 15/2015 je stižen vadami, pro které by měl být jako důkaz ve věci procesně nepoužitelný. Znalecký posudek společnosti A-Consult plus zcela nepochybně z těchto mantinelů činnosti znalce vybočil a připouští to i odvolací soud, který tento fakt bagatelizuje tím, že soud ke stejným závěrům dospěl nezávisle sám, nejde však o závěr převzatý. Zdůrazňuje, že vyjma zjevného a nikoli okrajového hodnocení důkazů a řešení právních otázek ze strany A-Consult plus tento znalecký ústav ve svých znaleckých závěrech prakticky bez omezení vycházel z obsahu podání vysvětlení svědků v rámci šetření věci, což odvolací soud považuje za souladné se zákonem s odkazem na skutečnost, že znalecký posudek byl vypracován v dané fázi trestního řízení. Obviněný považuje takový názor odvolacího soudu nesouladný s požadavky trestního řádu a umožňující obcházení ustanovení o použitelnosti důkazů. S odkazem na argument odvolacího soudu je namístě konstatovat, že znalecký posudek měl vycházet pouze z účetních podkladů, dokumentace a jiných listinných důkazů, nanejvýše pak výslechů realizovaných v režimu protokolu o výslechu svědka. V daném případě nic nebránilo již soudu prvního stupně zadat znaleckému ústavu vypracování znaleckého posudku následně s přihlédnutím k procesnímu vývoji věci a s poučením jaké podklady je možno použít pro zpracování znaleckého zkoumání nebo vypracovat s ohledem na konkurenci znaleckých posudků znalecký posudek revizní, který by omezení použití důkazu reflektoval.

V konečném důsledku tak závěr odvolacího soudu, toliko formálně deklarovaný jako výsledek zákonem předpokládaného řádného procesu hodnocení všech důkazů, beze zbytku přejímá hodnocení důkazů a právních otázek znalců, které vychází z důkazů jinak procesně nepoužitelných.

Obv. Č. se s ohledem na výše uvedené, na základě provedeného dokazování a s přihlédnutím k obsahu spisu i k svědeckým výpovědím zpracovatelů znaleckého posudku č. 14/2012 společnosti A-Consult plus a jeho doplňku č. 15/2015 a obsahu oponentních znaleckých posudků domnívá, že tento znalecký posudek je jako důkaz nepoužitelný a jeho závěry nemohou sloužit jako podklad pro výši škody, mimo jiné i pro vadnou metodu zkoumání založenou na zkreslujícím zjednodušení a paušalizaci celých okruhů dodavatelů a jejich plnění. Odvolací soud přitom s poměrně obecným konstatováním správnosti znaleckého posudku A-Consult plus odmítl jak oponentní znalecké posudky, tak vznesené požadavky na zpracování revizního znaleckého posudku ve věci.

Jednání obv. Č., pro které byl uznán vinným, má spočívat v tom, že obviněný v některých případech v období od ledna 2009 do dubna 2009 připojoval svůj podpis k předávacím protokolům, které měly potvrzovat vykonání a převzetí subdodávek údajných subdodavatelů, ačkoli ve skutečnosti žádné takové subdodávky nepřevzal, neboť vůbec nebyly provedeny. Z výslechu svědkyně J. Z. (svazek 47), která pracuje v N. jako účetní od února 2007 je zřejmé, že systém účetní evidence a podpisu účetních listin a souvisejících dokumentů nebyl v N. rozhodně nikterak přehledný a rozhodně nebyl pevně nastaven z hlediska obvyklého postupu a rozdělení kompetencí. Ostatně účetní doklady ke společnosti P. ani nebyly evidovány v jiném režimu a situace byla o to více nepřehledná. Akce předsednictví byla zcela jedinečná svým rozsahem, časovou tíží, a že se jednalo o akci, jejíž realizace byla v mnohém překotná. Podrobná kontrola plnění se proto u N. nejenže nepožadovala, ale v podmínkách běžného tržního fungování v reálném čase byla jen těžko představitelná, i s ohledem na skutečnost, že plnění na sebe obvykle navazovala. Předávaly se do detailu těžko seznatelné práce a např. stovky metrů kabeláže, které není v silách jednotlivce přepočítávat, přebírat detailně. Dovolatel byl v tomto směru odkázán nanejvýše na tvrzení pracovníků, a to i v pracích pokračujících firem, bez kterých by další práce nebyly objektivně možné, že práce proběhla, jelikož on byl v pozici obchodního zástupce N., který řešil jiné obchodní zakázky ve fázi vzniku a přípravy. Výše uvedená zakázka již byla v rámci N. ve fázi realizace, která nebyla náplní jeho práce.

Pakliže obv. Č. předávací protokoly či faktury podepisoval, činil tak obecně spíše v rovině administrativní povahy a fakticky šlo spíše o formální kontrolu souladu objednávky s předem dohodnutou cenou, popř. fakturou. Administrativní povaha celého úkonu je ostatně patrná nejen z okolnosti, že obv. Č. podepsal předávací protokol nikoli u všech plnění daného dodavatele, ale namátkově, tak jak o to byl požádán nebo pokud nebyl na pracovišti jiný zaměstnanec N., čistě z formálních důvodů a uvedené souladnosti s objednávkou, popř. fakturou, ale i z textů předmětných předávacích protokolů, které jsou zcela obecné („Objednatel potvrzuje provedení výše uvedených služeb v plném rozsahu a v požadované kvalitě“) nebo fakticky reálnou kontrolu neumožňují (např. ze znění „Souhlasím s předáním odvedeného díla a rozsahu vykonaných prací“). V případě přípomocných prací je zjevné, že přebírající v reálném čase nemohl skutečný rozsah prací kontrolovat. Zároveň s ohledem na textaci předávacích protokolů nutno konstatovat, že se ani v případě některých tzv. předání o předání ani nejednalo, neboť např. text „Souhlasím s předáním odvedeného díla a rozsahu vykonaných prací“ je toliko souhlas s tím, aby dílo bylo převzato, nikoli potvrzení jeho převzetí, a je z něj tak mimo jiné zjevná administrativní povaha.

Jak uvedeno výše obv. Č. byl obchodním zástupcem, a pokud měl mimo tohoto druhu práce nějakou odbornost, tak vztahující se ke strojní a elektro, nicméně jeho pracovním zařazením a náplní práce bylo obchodní zajištění zakázky, jak již tomu bylo u jeho předchozího zaměstnavatele v D. [potvrzeno mj. i výpovědí T. (svazek 46), rovněž z výpovědí M. S. (svazek 42), ředitele servisu D., vyplývá, že obv. Č. se zabýval toliko obchodní stránkou projektů, nikoli technickou stránkou].

Ohledně subjektivní stránky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti ve vztahu k obv. Č. se odvolací soud velice stručně odkazuje k závěru soudu prvního stupně o vědomosti obviněného Č. o fiktivnosti faktur a s konkrétními odvolacími námitkami obviněného Č. se nevypořádává. Soud prvního stupně se v rámci odůvodnění svého rozsudku přitom vypořádává toliko se zaviněním obv. Č. vztahujícímu se k podpisu relevantních předávacích protokolů a dospívá k názoru, že tyto předávací protokoly jsou bez vypovídací hodnoty ohledně předmětu a rozsahu plnění a vzhledem k tomu, že je zcela jednoznačné, že žádné takové práce vykonány a předány nebyly, zjevně tak obv. Č. jednal svědomím fiktivnosti takových dodávek a neoprávněnosti fakturace v uvedeném rozsahu.

Obv. Č. již výše uvedl, že závěry o naplnění subjektivní stránky trestného činu z jeho strany nemohou obstát zejména s ohledem na nedostatek jakékoli motivace či pohnutky a zejména nelogičnosti takovéhoto postupu v celém jeho kontextu.

Na rozdíl od zavinění není zjištění či prokázání motivace jednání či pohnutky obviněného nezbytným předpokladem pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Ve smyslu trestného zákoníku je pohnutka, záměr nebo cíl obviněného podstatná toliko pro rozhodování o stanovení trestu (viz § 39 odst. 2 tr. zákoníku).

Motivace, pohnutka, záměr a sledované cíle jsou však nepochybně podstatné pro hodnocení důkazů a rovněž zavinění podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., nehledě na skutečnost, že § 89 odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá i případné zkoumání pohnutek pachatele a § 125 odst. 1 tr. ř. stanoví povinnost soudu v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvést míru zavinění obviněného a jeho pohnutky, záměry nebo cíle, na což v daném případě ve vztahu k obv. Č. soud prvního stupně rezignoval a odůvodnění napadeného rozsudku je v tomto směru vadné.

Pokud by totiž odvolací soud zkoumal jednání obv. Č. i ve světle těchto kritérií, musel by dospět k závěru, že zaviněné jednání obv. Č., jak o něm soud prvního soudu rozhodl, postrádá jakoukoli logiku.

Jak již uvedeno výše, pokud byl obv. Č. uznán vinným tím, že po vzájemné předchozí dohodě s obv. V. M. připojoval své podpisy k předávacím protokolům, které měly vykonání a převzetí subdodávek od údajných subdodavatelů potvrzovat, ačkoli ve skutečnosti žádné takové subdodávky nepřevzal, je naprosto nelogické, že by takto v naznačeném smyslu jednal jen ve velmi omezeném segmentu části subdodávek, pouze po omezenou dobu čtyř měsíců (tedy třetiny celkového období) a že by s ním osoba, s níž takto po vzájemné dohodě konal, a bylo by tedy logické, aby konal i nadále až do konce roku 2009, pracovní poměr ukončila.

Obv. Č. se zcela důvodně domníval, že k jeho osobě jako přebírajícímu relevantní fakturované činnosti provedeny byly a žádnou indicii (spočívající např. v reklamacích, a to ani v navazujících plněních), která by jej měla vést k závěru opačnému, neměl.

Obv. Č. zdůrazňuje, že to nebylo prokázáno, ale pokud by hypoteticky připustil, že si snad při procesu předávání plnění a fakturace mohl počínat s určitou mírou neopatrnosti, neznamená to nutně, že tak jednal proto, aby navodil zdání legálnosti prováděných převodů peněz mezi dalšími články struktury pachatelů, jak konstatoval soud prvního stupně nebo že tímto jednáním nutně musel spáchat trestný čin. Neznamená to tedy ani, že naplnil skutkovou podstatu tr. činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku. Nepochybně i další zaměstnanci N. (zejména pak osoby schvalující fakturaci a proplacení uvedených částek) přišli do styku z pohledu soudu prvního stupně se závadovými účetními doklady. Samotný tento fakt však bez dalšího nesvědčí naprosto nic o tom, že by jednali protiprávně či nezákonně.

Požadavky kladené na objasňování věci zákonem, tedy zejména § 2 odst. 5 tr. ř., a konstantní judikaturou se vztahují i k prokazování zavinění pachatele. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu ČR (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3741/11 ze dne 28. 6. 2012) realizované obvyklou praxí Nejvyššího soudu platí, že existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Odsuzující výrok může mít zákonný podklad toliko tehdy, je-li v důkazním řízení dosaženo nejvyššího možného stupně jistoty ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, který lze od lidského poznání požadovat, a to alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“. „Ani vysoký stupeň podezření sám osobě není sto vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok" (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3094/08).

Jako dovolací argumentaci sekundární, obviněný Č. pro úplnost zmiňuje, nedostatky samotného výroku o trestu, který může mít povahu pochybení projednatelného i v řízení o dovolání. Odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného rozsudku nejprve konstatuje trest uložený obviněnému Č. jako neodpovídající zásadám pro stanovení druhu a výměry trestu, neboť nezohledňuje výši zisku z trestné činnosti (více než 84 mil. Kč), aby následně zrušil výrok soudu prvního stupně o náhradě škody s tím, že „Jednáním obviněného V. Č. nedošlo ke vzniku škody v majetkové sféře České republiky zastoupené Úřadem vlády České republiky, ani k obohacení tohoto obviněného“. Obviněný Č. poukazuje na vnitřní rozpornost takového odůvodnění. Faktem je, že obviněný Č. z jednání, které je mu kladeno za vinu žádný prospěch neměl. Odvolací soud podmíněně odložený trestu uložený obviněnému Č. zrušil a obviněnému Č. uložil trest nepodmíněný, což je podle obviněného nesprávný postup a odvolacímu soudu je možno vytknout i to, že se nesprávně nezabýval možností aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Postup při stanovení druhu a výměry trestu primárně určuje § 39 odst. 1 tr. zákoníku, který jako základní určující kritéria stanoví povahu a závažnost spáchaného trestného činu, osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele a jeho dosavadní způsob života a možnost jeho nápravy a dále chování pachatele po činu, zejména jeho snahu nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu. Soud je podle tohoto ustanovení rovněž povinen přihlédnout také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele. § 58 odst. 1 tr. zákoníku umožňuje soudu snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby trestním zákoníkem stanovené, má- li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Obviněný si je vědom toho, že dovolání není prostředkem k prostému brojení o nepřiměřenosti uloženého trestu, má za to, že odvolací soud měl v jeho případě (tedy nepravomocně uloženého podmíněného trestu, odvolání v neprospěch státního zástupce a ve prospěch samotného obviněného) zvažovat aplikaci § 58 tr. zákoníku jako prostředek adekvátně naplňující účel trestu, pakliže již, podle obviněného Č. nesprávně, dospěl k závěru o vině obviněného Č., a to zejména s přihlédnutím k osobním poměrům tohoto pachatele a okolnosti případu vztahující se k tomuto pachateli popsané podrobně výše.

Navrhl zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 To 24/2016 (a popřípadě i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 46 T 21/2013) za použití § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a rozhodl za použití § 265m odst. 1 tr. ř. o zproštění obviněného Č. obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., když současně se domáhal rozhodnutí o odložení vykonatelnosti trestu.

Obviněný M. P. odůvodnil své dovolání dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010, v němž bylo řečeno, že „Předmětem hmotněprávního posouzení ve smyslu § 265b odst, 1 písm. g) trestního řádu nemůže být skutek zjištěný způsobem, který je zatížen extrémním rozporem v poměru mezi skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy. Tento rozpor je dán i v případě, kdy skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech porušujících podstatným způsobem základní zásady trestního řízení a kdy v důsledku toho jsou tyto úkony vyloučeny z okruhu použitelných důkazů, takže zbývající důkazy zjevně již neprokazují skutek v té verzi, jakou zjistily soudy“.

Současně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06, v němž je vyloženo, že „Principu práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod odpovídá povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcné přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení (§ 125 a § 134 odst. 2 tr. ř.). Trestní řád nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemné odporují. V situaci ‚tvrzení proti tvrzení‘ je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního, klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (srov. nález sp. zn. III. ÚS 532/01). Je nezbytné, aby soud, který rozhoduje o opravném prostředku, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny námitky v podání obviněného uvedené, jsou-li jen poněkud smysluplné a relevantní. Pokud provedeným dokazováním nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že se stěžovatel dopustil jednání, které mu je kladeno obžalobou za vinu, došlo k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť vzniklé pochybnosti bylo třeba vyložit ve prospěch stěžovatele (srov. Nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 nebo sp. zn. I. ÚS 375/06). Vzhledem ke kumulaci řady vytýkaných okolností dospěl Ústavní soud k závěru o porušení práva a svobod stěžovatele plynoucích z článku 36 Listiny základních práv a svobod a porušení práva být stíhán jen zákonným způsobem dle článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“.

Dovolatel spatřuje dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v: - Chybných právních závěrech odvolacího soudu, na jejichž základě zavázal dovolatele povinnosti vydat poškozené České republice, zastoupené Úřadem vlády ČR, bezdůvodné obohacení (jiná nesprávnost hmotněprávního posouzeni); - Extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (jiná nesprávnost hmotněprávního posouzení); - Nesprávnosti hmotněprávní kvalifikace skutku Městským soudem v Praze i Vrchním soudem v Praze (nesprávnost právního posouzení skutku).

Odvolací soud sice v odůvodnění napadeného rozsudku na stranách 101 až 104 rozvedl detailní právní úvahy, jimiž vysvětlil rozdíly mezi vznikem škody a bezdůvodným obohacením, solidaritou dlužníků (škůdců a osob, jež se bezdůvodně obohatily), jakož i další principy těchto deliktních závazků, avšak zcela pominul skutečnost, že na straně dovolatele jako fyzické osoby nedošlo k bezdůvodnému obohacení, a proto mu nemůže být uložena povinnost k jeho vydání.

Pokud jde o extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, obhajoba si je vědoma toho, že námitky do skutkových zjištění nejsou v zákoně vymezeném dovolacím důvodu. Nicméně v kontextu ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu lze v případě, že se jedná o extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy tyto námitky uplatnit. V tomto smyslu – kromě již výše uvedených odkazů – lze dále poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010: „S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkových zjištění rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, jestliže to je odůvodněno tzv. extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Existence tohoto rozporu je dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) TŘ“.

Konečně třetí a poslední námitka dovolatele směřující proti správnosti obou napadených rozhodnutí spočívá v chybné právní kvalifikaci skutku, v něž oba nižší soudy spatřují naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ačkoli provedené důkazy takovému závěru zdaleka nenapovídají, když je přesvědčen, že výsledky dokazování nemohou být podkladem pro skutkové a právní závěry o naplnění objektivní i subjektivní stránky zmíněného zločinu.

K výroku odvolacího soudu o uplatněném nároku poškozeného

Odvolací soud zdůvodnil změnu právního hodnocení na charakter odpovědnostního vztahu dovolatele tak, že v posuzovaném případě škoda na majetku poškozené vznikla trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (za nějž ovšem nebyl dovolatel odsouzen), konkrétně tím, že pachatelé tohoto zločinu předstírali provedení prací ve prospěch poškozené a na základě omylu poškozené, že tyto práce byly skutečně provedeny, byla učiněna majetková dispozice, jíž se zmenšil její majetek. Podle závěru odvolacího soudu se dovolatel na vzniku této škody nepodílel, neboť k jeho jednání spočívajícím např. ve vystavení faktur a následném převodu peněžních prostředků, došlo až po zmíněné majetkové dispozici poškozené. Jednání dovolatele tedy směřovalo podle zjištění odvolacího soudu k přesunu peněžních prostředků získaných trestným činem spáchaným jinými osobami (podvodem). Vrchní soud v Praze tedy uzavřel, že tím došlo ke vzniku dvou závazkových právních vztahů, kdy prvním je vztah odpovědnosti za škodu (povinnost k náhradě škody) mezi poškozenou a škůdci, kteří vznik újmy zapříčinili. Druhým je odpovědnost za bezdůvodné obohacení mezi ochuzeným (a zároveň poškozeným v prvním vztahu) a osobou, jejíž majetkový stav se přijetím plnění bez právního důvodu neoprávněně zvětšil, tedy obohaceným, odlišným od škůdce.

Rozsudek odvolacího soudu současně přináší výklad pojmu tzv. „falešné solidarity dlužníků“ a zároveň se zabývá otázkou spravedlivého vypořádání vztahů mezi zúčastněnými osobami. S těmito teoretickými východisky nelze než souhlasit. Obhajoba však postrádá elementární argument, na základě jakého skutkového zjištění učinil odvolací soud právní závěr, že dovolatele jako fyzickou osobu stíhá právní povinnost vydat ochuzené (České republice) bezdůvodné obohacení.

V této souvislosti obhajoba nejprve připomíná, že tato její námitka pramení z rozdílů mezi odpovědností za škodu a za bezdůvodné obohacení. Je bez jakýchkoli pochyb, že pokud soud odsoudí obviněného pro trestný čin, který spáchal jednáním za právnickou osobu a způsobil tím jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu, je za podmínek stanovených v § 228 odst. 1 tr. ř. na místě, aby takové osobě byla v rozsudku uložena povinnost nahradit poškozenému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích. Stejné pravidlo platí, pokud se obviněný (sám) bezdůvodně obohatil, v takovém případě soud uloží obviněnému povinnost vydat bezdůvodné obohacení.

Z principů, na kterých spočívá institut bezdůvodného obohacení, však plyne, že je vyloučeno, přičítat (bez dalšího) bezdůvodné obohacení statutárnímu orgánu právnické osoby, případně jeho členu, byť taková fyzická osoba byla pro jednání za obchodní korporaci odsouzena za trestný čin, v případě, že předmět bezdůvodného obohacení získala zmíněná obchodní korporace. Taková odpovědnost by mohla stíhat pouze obviněného, jemuž by bylo prokázáno, že předmět bezdůvodného obohacení dále získal od obchodní korporace do své majetkové dispozice. Konkrétně – bylo-li by prokázáno, že na straně obchodní korporace došlo bez spravedlivého důvodu k obohacení na úkor ochuzeného a předmět tohoto obohacení tato obchodní korporace dále převedla na obviněného (na svůj statutární orgán, případně člena statutárního orgánu).

V dané záležitosti jde však o to, že dovolatel byl v inkriminováném období členem představenstva společnosti B. C. Bylo prokázáno, že zmíněná společnost přijala od společnosti N. částku 80.986.799 Kč (včetně DPH) a následně z těchto finančních prostředků dále B. C. zaplatila společnosti K.-F. částku 79.387.579 Kč (včetně DPH). Rozdíl těchto částek (1.599.220 Kč) zůstal společnosti B. C. a sloužil ke krytí nákladů (mimo jiné daňových povinností). Již z těchto skutkových okolností je zřejmé, že je zcela vyloučeno, aby na straně dovolatele došlo k bezdůvodnému obohacení, neboť on jako fyzická osoba se z těchto peněžních prostředků neobohatil.

Provedené dokazování tedy jednoznačně popírá existenci bezdůvodného obohacení na straně dovolatele. Platná právní úprava bezdůvodného obohacení, zakotvená v § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (jakož i úprava obsažená v občanském zákoníku účinném do 31. 12. 2013) neumožňuje „přenos“ odpovědnosti vydat předmět bezdůvodného obohacení z osoby, která se bezdůvodně obohatila, na jinou osobou. Přenesení této odpovědnosti nelze dovodit ani z jiných právních předpisů, ať trestních či civilních.

Ze skutkových zjištěních, která učinily v dané věci soudy nižších stupňů (zejména nalézací soud), plyne, že již zmíněnou částku 80.986,799 Kč (včetně DPH) nepřijal obviněný, nýbrž společnost B. C. Obhajoba znovu zdůrazňuje, že nebylo prokázáno, že by z těchto peněz cokoli obdržel. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Z citovaného je zřejmé, že povinnost vydat předmět obohacení, stíhá jen a pouze toho, kdo byl bez spravedlivého důvodu obohacen. V podstatě identicky stanovil dříve účinný občanský zákoník v § 451 odst. 1: „kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat“.

Na danou problematiku nelze ani aplikovat pravidla stanovená v § 114 tr. zákoníku vymezující podmínky konkrétního a speciálního subjektu.

Samostatnou otázkou je, zda za důkazní situace – zjištěné soudem nalézacím, případně soudem odvolacím – lze vůbec ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku uvažovat o tom, že by se společnost B. C. bezdůvodně obohatila „na úkor“ poškozené České republiky. Nicméně takové úvahy by šly nad rámec tohoto dovolání.

Je však na místě namítnout, že výsledky provedeného dokazování, respektive skutková zjištění soudů nižších stupňů, rozhodně nesvědčí o tom, že by „došlo ke vzniku dvou závazkových právních vztahů“, jak na straně 103 rozsudku dovodil Vrchní soud v Praze. Pakliže odvolací soud dovodil, že se dovolatel nepodílel na spáchání trestného činu podvodu, tedy nezpůsobil České republice zastoupené Úřadem vlády ČR škodu, nelze bez dalšího vést úvahy o tom, že on či společnost B. C. se bezdůvodně obohatili na úkor poškozené, když plnění (třebaže podle závěrů odvolacího soudu bez právního důvodu) bylo přijato bezdůvodně. Takové bezdůvodné obohacení společnosti B. C. by totiž bylo přijato na úkor společnosti N., nikoli na úkor Úřadu vlády ČR.

Z provedeného dokazování rozhodně nevyplynulo, že by se společnost B. C. bezdůvodně obohatila na úkor českého státu. Z hlediska základních principů, na kterých je založen institut bezdůvodného obohacení, se za daných skutkových okolností mohla společnost B. C. teoreticky bezdůvodně obohatit pouze na úkor společnosti N. Pokud by se mělo jednat o obohacení B. C. na úkor státu, muselo by být prokázáno, že jmenovaná společnost, resp. její statutární orgán se zapojili již v širším skutkovém ději do původního podvodného vylákání finančních prostředků z Úřadu vlády ČR – pak by ovšem dovolatel byl trestně odpovědný za některou z forem účastenství na podvodu. Takové okolnosti případu však prokázány nebyly, a proto oba nižší soudy dospěly k opačnému skutkovému závěru, že se dovolatel na podvodném vylákání peněz z Úřadu vlády ČR žádným způsobem nepodílel; dovolatel se tedy nedopustil podvodu vůči státu, proto neodpovídá za škodu způsobenou tímto trestným činem. Tyto okolnosti však mají mnohem širší důsledky, než je v napadených rozsudcích nižších soudů zohledněno, a sice právě v tom, že se v právním smyslu mohla bezdůvodně obohatit pouze a jedině společnost B. C. nikoli dovolatel, a v takovém případě se nemůže jednat o bezdůvodné obohacení na úkor státu, ale na úkor společnosti N.

Dovolatel samozřejmě připouští možnost, že u vzniku odpovědnostního vztahu z bezdůvodného obohacení mohou figurovat více než dvě osoby – kromě ochuzeného a obohaceného ještě další aktér. Například § 2995 občanského zákoníku stanoví pravidla pro vypořádání bezdůvodného obohacení, pakliže plnění vedlo k obohacení třetí osoby – v takovém případě obohacený vydá předmět bezdůvodného obohacení ochuzenému, a to za předpokladu, že ochuzený byl k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti nebo pokud nebyl svéprávný. Nicméně ani o takový případ v dané věci nejde, neboť společnost B. C. nepřijala plnění od Úřadu vlády ČR (ani od společnosti P.), nýbrž od společnosti N.

S ohledem na shora rozvedené úvahy je evidentní, že odvolací soud zcela chybně – v rozporu s občanským hmotným právem – posoudil nárok uplatněný poškozeným ve vztahu k dovolateli jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Přitom odvolací soud přehlédl, že sám obviněný žádné plnění, které mělo původ v penězích zaplacených Úřadem vlády ČR společnosti P., nikdy nepřijal. Část z těchto finančních prostředků byla zaplacena na účet společnosti B. C., nikoli dovolateli. Odvolací soud pominul skutečnost, že za daných skutkových okolností společnost B. C. není vůči České republice zastoupené Úřadem vlády ČR v žádném právním vztahu a nemá tudíž vůči ní ani žádný závazek. Tím spíše tento závěr platí pro dovolatele, jenž žádnou škodu českému státu nezpůsobil a z předmětných finančních prostředků se žádným způsobem neobohatil.

Extrémní rozpory mezi skutkovými a zjištěními soudů a provedenými důkazy

A) Flagrantně nesprávné skutkové závěry odvolacího soudu

Pokud dovolatel v dřívější fázi trestního řízení namítal v rámci podaného odvolání proti rozsudku nalézacího soudu schématický/povrchní přístup orgánů činných v trestním řízení, vedený principem kolektivní viny, tento našel zřetelnější podobu v rozsudku odvolacího soudu. Odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze totiž obsahuje celou řadu závěrů, které jsou zcela zjevně v rozporu s provedeným dokazováním a dokonce i se závěry vtělenými do rozsudku nalézacího soudu.

Odvolací soud např. na straně 73 napadeného rozsudku tvrdí, že společnost B. C. obdržela na svůj účet od společnosti N. v době od října 2008 do října 2009 bezhotovostním převodem částku 80.986.799 Kč. „Celou tuto částku v období od října 2008 do prosince 2009 převedla bezhotovostními převody na společnost K. – F. C.“. Toto tvrzení je nepravdivé a nevyplývá z provedeného dokazování. Dokonce takový závěr nelze vyčíst ani ze znaleckého posudku A-Consult plus, spol. s r. o., který je oběma nižšími soudy považován za stěžejní pro rozhodnutí v dané věci.

Na straně 90 napadeného rozsudku odvolacího soudu je přijat závěr, že dovolatel se „po celou dobu trestního řízení snaží, a to i prostřednictvím médii, vzbudit dojem, že v posuzované věci ve skutečnosti nejde o kriminální čin, ale jedná se o vyřizování politických účtů, potyčky různých politických stran, k jejichž výměně v době předsednictví České republiky v Radě evropské unie došlo“. Dovolateli není jasné, na základě jakého důkazu mohl odvolací soud dospět k citovanému skutkovému zjištění. Dovolatel se nikdy takovým způsobem nehájil, nikdy – ani v přípravném řízení, ani v řízení před soudy – nic takového neuvedl, a to ani prostřednictvím svého obhájce. Dovolatel nikdy neučinit žádné vyjádření k dané věci do médií, tím spíše pak vylučuje, že by vyšetřování dával do politických souvislostí, jak tvrdí v napadeném rozsudku odvolací soud.

V těchto dvou uvedených příkladech se samozřejmě jedná o extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a provedenými důkazy. Je otázkou, zda a

jak případně mohla tato chybná zjištění zapříčinit nesprávné právní posouzení skutku odvolacím soudem, případně jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Dovolatel je přesvědčen, že nejen soud nalézací, který se nevypořádal s jeho obhajobou, ale i soud odvolací nevěnoval dané věci patřičnou pozornost a své rozhodnutí založil na schématickém přístupu, a jak již bylo řečeno – bez respektu k principům individuální trestní odpovědnosti.

B) Nevědomost o zdrojovém trestném činu

Podstatná totiž je ta skutečnost, že popis skutku, pro který byl dovolatel odsouzen, postrádá popis subjektivní stránky a jeho odůvodnění. Tato pochybení nebyla odstraněna ani rozsudkem odvolacího soudu. V kontextu provedeného dokazování není zřejmé, na základě čeho soudy nižších stupňů dospěly k závěru o naplnění subjektivní stránky zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti jednáním dovolatele. Především však obě napadená rozhodnutí postrádají v návaznosti na provedené důkazy zhodnocení, na základě čeho lze dovodit vědomost dovolatele o existenci zdrojového trestného činu, na jehož spáchání se dovolatel žádným způsobem nepodílel.

Již v dřívější fázi trestního řízení bylo namítáno, z výsledků provedeného dokazování nevyplynulo nic, co by o vědomosti obviněného P. o existenci trestné činnosti spoluobviněných V. a spol. svědčilo. Skutečnost je taková, že dovolateli nebylo známo nic o právním vztahu mezi P. a Úřadem vlády ČR a dokonce ani nic o vztahu mezi P. a N. C., natož aby dovolatel znal věcné plnění, které probíhalo mezi těmito subjekty a byl tak schopen posoudit, zda zaměstnanci Úřadu vlády ČR jsou uvádění v omyl podvodnou činností ostatních spoluobviněných.

V rámci dokazování nebyl proveden žádný důkaz, který by mohl vést k (nutnému) spojení či propojení zločinu legalizace s tzv. zdrojovým trestným činem, respektive k prokázání vědomí dovolatele, že peníze, které byly předmětem převodů na účtech společnosti B. C., měly pocházet z trestné činnosti. Přitom se jedná o naprosto stěžejní záležitost, která nebyla prokázána.

C) Popření principu subsidiarity trestní represe

Ve vztahu ke zdrojovému trestnému činu dovolatel v neposlední řadě namítá, že soudy nižších stupňů nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Z kontextu provedených důkazů je zřejmé, že předmětná záležitost je ve své podstatě pouze soukromoprávním vztahem a může být eventuálně i příčinou majetkového sporu mezi Úřadem vlády ČR a společností P., k jehož řešení naprosto postačují prostředky civilního práva, řešené v civilním sporu.

K tomu lze doplnit, že podle přesvědčení dovolatele, pokud by Úřad vlády ČR uplatnil v civilním řízení žalobu proti společnosti P., případně i proti dalším subjektům, v níž by své tvrzené nároky na zaplacení částky převyšující 388 miliónů korun opřel o závěry znaleckého ústavu A-Consuit plus, s. r. o., taková žaloba by byla zamítnuta. Civilní soud by zcela jistě neakceptoval teorii předražení, která vychází z vyčlenění plnění tzv. pochybných dodavatelů a zajisté by akceptoval obranu, že plnění poskytnuté Úřadu vlády ČR nevykazovalo žádnou vadu. Pokud by Úřad vlády ČR chtěl prokázat, že plnění poskytnuté společností P. bylo předražené, musel by na jedné straně doložit, kolik zaplatil svému dodavateli a na straně druhé by musel jednoznačně prokázat, např. prostřednictvím znaleckého posudku, kolik v daném místě a čase činila přiměřená či obvyklá cena služeb, které byly Úřadu vlády ČR poskytnuty. Teprve porovnáním těchto dvou veličin by mohl soud učinit závěr, zda došlo k předražení a pokud ano, v jaké výši. Metodika a přístup zvolený znaleckým ústavem A-Consult plus, s. r. o., by v civilním řízení nemohla uspět.

Pakliže by v rámci civilního řízení nemohl obstát znalecký posudek, nemůže takový podklad obstát v trestním řízení, v němž vznik škody a její výše u trestného činu podvodu musí být prokázána nade vší pochybnost. Na základě provedeného dokazování nemohly soudy učinit spolehlivý závěr o výši škody, ale dokonce nebylo ani prokázáno to, že by vůbec k nějaké škodě na majetku Úřadu vlády ČR došlo.

Je proto zapotřebí apelovat na zásadu subsidiarity trestní represe, neboť v dané věci není dána legitimita trestněprávních zásahů. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že dodavatel Úřadu vlády ČR poskytl plnění řádně a včas a peníze, které byly společnosti P. zaplaceny, korespondovaly se smluvenými podmínkami. Nikdo – dokonce ani A-Consult Plus, spol. s r. o. – nepřiřadil „faktury“ tak zvaných pochybných dodavatelů, vystavených pro společnost N. C. k fakturám společnosti P. vystaveným pro Úřad vlády ČR.

V neposlední řadě obhajoba v souvislosti s tzv. zdrojovým trestným činem připomíná, že podvod podle § 209 tr. zákoníku předpokládá majetkové zvýhodnění „neoprávněné“. Proto nejde o podvod, jestliže někdo vylákal majetkové plnění, na něž měl právní nárok, typicky věřitel vyláká-li zaplacení své splatné pohledávky od dlužníka. V daném případě Úřad vlády ČR plnil své závazky ze smlouvy vůči svému smluvnímu dodavateli – společnosti P., když tento subjekt poskytl bezvadné plnění řádně a včas a vznikl mu tak nárok na zaplacení smluvní ceny. Již tato okolnost zcela vylučuje existenci tzv. zdrojového trestného činu, neboť při placení Úřadem vlády ČR ve prospěch P. nedošlo z objektivních důvodů k neoprávněnému vylákání majetkového plnění.

D) Význam posudku znaleckého ústavu A.Consult plus, spol. s r. o.

Soud nalézací i odvolací zcela nekriticky převzal v podstatě všechny závěry znaleckého ústavu A-Consult plus, spol. s r. o., ačkoli v rámci hlavního líčení byla většina znaleckých zjištění spolehlivě vyvrácena.

V rozporu s objektivní skutečností a zejména s výsledky dokazování je závěr nalézacího soudu o tom, že „V některém případě je dokonce částka fakturovaná společností B. C. jejímu dodavateli (pozn. autora: patrně mělo být správně uvedeno ‚odběrateli‘) nižší, než částka fakturovaná jejich subdodavatelem“.

Nutno proto zdůraznit, že ani v jednom případě neúčtovala společnost B. C., jejímž členem představenstva byl v inkriminovanou dobu dovolatel, svému odběrateli (společnosti N. C.) částku nižší, než která jí byla vyúčtována jejím subdodavatelem (společností K. – F. C.). Pokud rozsudek dospívá k opačnému závěru, aniž by specifikoval konkrétní případy), je takový závěr nepřezkoumatelný a především je nesprávný. Tuto vadu však odvolací soud neodstranil, ačkoli v podaném odvolání na ni bylo obhajobou poukazováno.

Další rozpor s objektivní skutečností a s výsledky provedeného dokazování spočívá v závěru nalézacího soudu o tom, že „značná část fakturace subdodavatelů společnosti N. C. pochází z podzimu roku 2009, tedy z období několik měsíců po skončení akce předsednictví ČR v Radě EU, na které údajně byly faktury vystaveny, resp. na činnosti, které v souvislosti s touto akcí byly odvedeny“. Citovaný závěr však neplatí ve vztahu ke společnosti B. C., a pakliže z něj nalézací soud i přesto vycházel, jedná se o skutkové zjištění, jež nemá oporu v provedeném dokazování. Jak bylo prokázáno u hlavního líčení, společnost B. C. vystavila poslední fakturu společnosti N. C. dne 1. května 2009, tedy nikoli ve druhém pololetí roku 2009, jak předestírá nalézací soud ve svém rozsudku.

Odsuzující rozsudky vycházejí z předpokladu, že v rámci částek fakturovaných Úřadu vlády ČR jako konečnému odběrateli byla neoprávněně uplatněna částka v minimální výši 327.546.808 Kč, a to za služby, které vůbec poskytnuty nebyly, popř. poskytnuty byly, ale nesouvisely s akcí předsednictví ČR v Radě EU. Přitom nalézací soud dospěl k závěru, že „tato částka byla nejen zahrnuta do fakturace za akci předsednictví ČR v Radě EU, ale skutečně Úřadem vlády v rámci této zakázky proplacena a přes účty společností P., N. C. a jejích dalších fiktivních subdodavatelů ze zakázky vyvedena a v řetězci těchto transakcí v převážné výši této částky vybrána v hotovosti“. Citovaný závěr je však v příkrém rozporu s výsledky provedeného dokazování, jakož i se závěrem znaleckého posudku A-Consult plus, spol. s r. o., a rovněž i vyjádřeními, která učinili zpracovatelé tohoto posudku v rámci jejich výslechů u hlavního líčení. Jde o to, že nebyl proveden žádný důkaz, na základě něhož by bylo možné přijmout závěr, že služby a materiál, který byly účtovány jednotlivými subdodavateli či zprostředkovateli společnosti N. C. a následně touto společností přeúčtovány společnosti P. by byly zároveň účtovány společností P. Úřadu vlády ČR. Ostatně toto konstatování je podporováno i rozsudkem nalézacího soudu, v němž je na straně 326 v prvním odstavci zmíněna nemožnost spárování faktur vystavených mezi jednotlivými dodavatelskými články a nemožnost jednoznačně prokázat, že tyto částky byly skutečně ke škodě Úřadu vlády ČR k zakázce připočteny a neoprávněně vyfakturovány.

Žádný důkazní prostředek nepotvrdil hypotézu, že by částky účtované subdodavateli, které nalézací soudy označily jako fiktivní subdodavatele, byly „přeneseny“ či přeúčtovány společností P. Úřadu vlády ČR a že by tedy Úřad vlády ČR provedl úhradu za neexistující plnění. V tomto směru lze navíc poukázat na skutkové zjištění nalézacího soudu; „veškeré akce se uskutečnily v požadovaném rozsahu a kvalitě poskytnutých služeb, k nimž nebyly žádné připomínky“.

E) Absence řádného zhodnocení zavinění na straně dovolatele

Jak bylo již dříve zmíněno, zásadní vada napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá v tom, že v něm absentuje zhodnocení individuálního podílu dovolatele na skutku, pro který byl odsouzen.

Jako zcela nepodložené je zapotřebí odmítnout paušální závěry nalézacího soudu o tom, že co se dělo v tzv. větvi B., by mělo svědčit o něčem negativním ve vztahu k dovolateli. Jeho jednání je totiž zapotřebí zhodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. především je zde nutnost pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Přitom je zapotřebí aplikovat ústavní princip presumpce neviny a z něj plynoucí zásadu in dubio pro reo. Případné pochybnosti nelze nahradit spekulací či hypotézou, ani právními závěry a hodnocením důkazů, které jsou obsahem znaleckého posudku A-Consult plus, spol. s r. o.

Napadená rozhodnutí postrádají důkladné zhodnocení provedených důkazů ve vztahu k tomu, jaké konkrétní jednání bylo dovolateli prokázáno a čeho se vlastně dovolatel měl dopustit. Přitom lze připomenout, že z výsledků dokazování vyplynulo, že společnost B. C. vznikla zhruba rok a půl předtím, než počalo české předsednictví v Radě Evropské unie, a sice dne 29. srpna 2007. Nebyla tedy tzv. ready - made společností, jak je jako negativní skutečnost opakovaně zmiňováno v obou napadených rozsudcích. Od 20. prosince 2007 byl dovolatel členem představenstva a zároveň jediným akcionářem této společnosti. Předmětem podnikání B. C. bylo kromě jiného provádění staveb, jejich změn a odstraňování, činnost technických poradců v oblastí elektrotechniky, projektování elektrických zařízení a v neposlední řadě rovněž zprostředkování obchodu a služeb. Všechny tyto údaje jsou snadno zjistitelné z veřejně dostupných zdrojů, zejména z úplného výpisu obchodního rejstříku. Z hospodářských výsledků navíc plyne, že B. C. v letech 2008 a 2009 vykonávala kromě inkriminované zakázky pro N. C. ještě jinou činnost, z níž jí plynuly výnosy. Tato skutečnost plyne z účetních závěrek a z výpisů z účtů, které hodnotil znalecký ústav A-Consult plus, s. r. o.

Je zapotřebí poukázat na skutečnost, že nebylo prokázáno, že by ceny služeb a materiálu, které účtovali subdodavatelé společnosti N. C., nebyly společností P. Úřadu vlády ČR dodány. Tento posledně vznesený nedostatek provedeného dokazování (či spíše nedostatek ve skutkových zjištěních) souvisí primárně s tzv. zdrojovým trestným činem, ale má samozřejmě úzkou souvislost i s posouzením trestní odpovědnosti dovolatele vzhledem ke zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti.

Zcela jasně je třeba odmítnout závěr obou nižších soudů, že závěry znaleckého posudku NSG Morison, znalecký ústav, s. r. o., jsou nepoužitelné kvůli tomu, že tento znalecký ústav neměl při vypracování znaleckého posudku kompletní soudní spis. Závěry jmenovaného znaleckého ústavu jsou relevantní i za dané situace. I bez znalosti kompletního soudního spisu jsou následující závěry NSG Morison znaleckého ústavu, s. r. o., pro věc významné a těžko zpochybnitelné:

- Znalecký ústav A-Consult plus, spol. s r. o, se ve svém posudku vyjadřuje i k oblastem, které jsou mimo jeho znalecké oprávnění, a to jak v oblasti právní, tak i technické, a proto nemůže poskytovat relevantní názor na danou problematiku, což významně snižuje vypovídací schopnost celého posudku; - Znalecký ústav A-Consult plus, spol. s r. o, nezohlednil komplexitu a obchodní rizika spjatá se zakázkou a při analýze cen užíval neúplné základny vstupních dat; - Znalecký ústav A-Consult plus, spol. s r. o., se dopustil celé řady dalších nedostatků a to i v oblasti ekonomiky, tj. v oboru, pro nějž má znalecké oprávnění; - Znalecký ústav A-Consult plus, spol. s r. o., stanovil konečnou cenu zakázky na základě předpokladů a pomocí postupu, který je zjednodušený, nevhodný a nesprávný. Namísto posouzení a odhadu celkové ceny zakázky ve smyslu ceny obvyklé a porovnání se skutečně fakturovanou částkou bylo přistoupeno ke spekulativnímu a zjednodušujícímu přístupu rozdělení a selekce dodavatelů služeb na „pochybné“ a „skutečné“, eliminaci všech pochybných dodavatelů a akceptace skutečných dodavatelů. Cena zakázky tak byla odhadována ve vazbě na dodavatele, nikoliv ve vazbě na poskytované služby a plnění zakázky. - Doklady předložené P. u hlavního líčení jsou vzájemně konzistentní a jsou rovněž konzistentní s výkazy společnosti B. C. za roky 2008 a 2009 tak, jak jsou popsány v posudku znaleckého ústavu A-Consull plus, spol. s r. o. - Znalecký ústav A-Consult plus, spol. s r. o., se při hodnocení předložených dokladu omezil na snahu o znevěrohodnění předložených dokladů a dále se jimi nezabýval, tj. nezkoumal jejich vliv na závěry učiněné v jeho původním posudku. Tím se znalecký ústav A-Consult plus, spol. s r. o., vyhnul splnění svého úkolu, tj. zhodnotit dopady předložených dokladů na závěry posudku č. 13/2012. Znevěrohodněním předložených dokladů se znalecký ústav A-Consult plus, spol. s r. o., dopustil právního hodnocení, jelikož pouze příslušný soud může jakýkoliv důkaz označit za věrohodný nebo nevěrohodný. - Charakterem činnosti společnosti B. C. bylo zprostředkování obchodu mezi N. C. a K.-F. C. Ekonomicky porovnatelným ukazatelem ziskovosti tak v případě společnosti B. C. je zprostředkovatelská provize. - Na základě tržní analýzy byla stanovena obvyklá výše ziskové marže na úrovni EBIT ve sledovaném období v intervalu 1 a 5 procentních bodů. Podle informací posudku znaleckého ústavu A-Consult plus, spol. s r. o., a podle tvrzení obviněného P. provize společnosti B. C. dosahovala 2 %. Tato hodnota spadá do výše stanoveného intervalu a jedná se tak o hodnotu, která nevybočuje mimo rámec podmínek obvyklých na trhu v rámci běžného obchodního styku ve sledovaném období.

Citovanými zjištěními NSG Morison znaleckého ústavu s. r. o. se soud nalézací, ani soud odvolací, vůbec nezabývaly.

Hmotněprávní kvalifikace skutku

Z hlediska právní kvalifikace je třeba zmínit, že obhajoba má za to, že popis skutku spíše než zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku odpovídá zločinu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku. Přesto však obhajoba zdůrazňuje, že tato poznámka reaguje toliko na popis skutku a zvolenou právní kvalifikaci, když zdůrazňuje, že výsledky dokazování svědčí o tom, že se dovolatel nedopustil žádného trestného činu. Argumenty uvedené v této části dovolání navíc úzce navazují na pasáž, v níž je rozebrána vadnost právního posouzení nároku uplatněného poškozeným a je přijat závěr, že toto pochybení je projevem zmatečného hodnocení jak nalézacího, tak i odvolacího soudu v otázce naplnění objektivní stránky skutkové podstaty zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti.

Již bylo řečeno, že nebylo prokázáno, že by měl dovolatel mít povědomí o existenci tzv. zdrojového trestného činu. Pokud soudy nižších stupňů ve svých rozsudcích dovozují tento nutný předpoklad z toho, že společnost B. C. přijímala vysoké částky na svůj účet a následně je dále převáděla svému dodavateli, pak ani z této skutečnosti nemůže být dovozováno úmyslné zavinění, a to ani v mírnější formě úmyslu nepřímého.

Jednání, pro které byl dovolatel odsouzen, se událo za účinnosti starého trestního zákona. Ten obsahoval totožnou skutkovou podstatu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Na rozdíl od aktuálně platného a účinného trestního zákoníku však předchozí trestní zákon neznal nedbalostní formu legalizace výnosů z trestné činnosti, jak je dnes zapracována ve skutkové podstatě přečinu podle § 217 tr. zákoníku.

Podle přesvědčení dovolatele totiž zmíněná okolnost, a sice že společnost B. C., v jejímž statutárním orgánu byl dovolatel členem, přijímala bezhotovostní platby na svůj účet a následně je dále převáděla svému dodavateli, v žádném případě nesvědčí o úmyslu obviněného M. P., ale nanejvýš by mohla podložit jeho případné nedbalostní zavinění, což však s ohledem na časovou působnost trestních předpisů vede k závěru o jeho beztrestnosti. Jak bylo již řečeno, v době spáchání skutku, nebylo možné dopustit se trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti v nedbalostní formě.

Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2017, č. j. 5 To 24/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2015, č. j. 46 T 21/2013, zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. a podle § 2651 odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí a současně požádal o odklad výkonu rozhodnutí.