5 Tdo 1620/2014-25
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2015 o dovolání
obviněného M. I. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2014,
sp. zn. 61 To 225/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 67/2013, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 61 To 225/2014, rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 6 ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 1 T 67/2013, a vadné řízení mu
předcházející až do nařízení a konání neveřejného zasedání dne 16. 1. 2014 před
odvolacím soudem, a to včetně usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1.
2014, sp. zn. 61 To 1/2014; řízení předcházející nařízení neveřejného zasedání
konaného dne 16. 1. 2014 zůstává nedotčeno.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e ,
aby věc obviněného M. I. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle § 265l odst. 3 tr. ř. se Městskému soudu v Praze n a ř i z u j e , aby
věc obviněného M. I. projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 1 T 67/2013,
byl obviněný M. I. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku (zák. č.
40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), kterého se
měl dopustit tím, že dne 16. 8. 2013 v P. , Letiště V. H. , přijal leteckou
zásilku ze Spojených arabských emirátů obsahující 252 kg tabáku do vodních
dýmek zn. AL FAKHER TOBACCO FACTORY vedenou pod číslem leteckého nákladového
listu AWB: 176-54213073, přičemž obsah zásilky úmyslně deklaroval Celnímu úřadu
Praha Ruzyně jako prací prášek zn. Trade, neboť si byl vědom, že tento
nepodléhá spotřební dani, čímž způsobil České republice škodu ve formě úniku na
cle ve výši 35 368 Kč, na spotřební dani 412 020 Kč a DPH 103 867,70 Kč, celkem
551 255,68 Kč.
Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82
odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen se stanovením
zkušební doby v trvání 5 (pěti) let. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl
uložen trest vyhoštění ve výměře 10 (deseti) let. Podle § 70 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 252 ks á 1 000 g tabáku
do vodních dýmek značky Al Fakher, a to v celkové hmotnosti 252 kg.
Městský soud v Praze, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného
M. I. , rozhodl usnesením ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 61 To 225/2014, tak, že
podle § 256 trestního řádu (zák. č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
dále jen „tr. ř.“) odvolání obviněného M. I. jako nedůvodné zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2014, sp.
zn. 61 To 225/2014, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne
15. 4. 2014, sp. zn. 1 T 67/2013, podal obviněný M. I. prostřednictvím svého
obhájce JUDr. Pavla Bracha dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. V odůvodnění svého dovolání obviněný uvedl, že v řízení před
odvolacím soudem byly porušeny zásady spravedlivého procesu, když nebyla
dodržena ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., rozhodnutí odvolacího soudu je v
rozporu se zásadou in dubio pro reo zakotvenou v § 2 odst. 2 tr. ř. a v čl. 40
Listiny základních práv a svobod (ústavního zákona č. 2/1993 Sb., o vyhlášení
Listiny základnách práv a svobod, dále jen „Listina“).
Obviněný ve svém dovolání poukazuje na to, že odvolací soud ve svém prvním
zrušovacím usnesení vytýká soudu prvního stupně, že veškeré důkazy jsou
hodnoceny pouze ve prospěch obviněného, když potom sám skutkový děj převypráví
tak, že důkazy jsou hodnoceny naopak pouze v jeho neprospěch. Dále odvolací
soud v posledně jmenovaném usnesení dochází k závěru, že obviněný je osobou
nevěrohodnou, k čemuž soud dospěl na základě nesrovnalostí v jeho výpovědi, k
tomu obviněný v dovolání uvádí, že se jeho výpovědi lišily v několika
detailech, navíc se mohl splést. Odvolacímu soudu je vytýkáno, že na základě
závěru o nevěrohodnosti obviněného činí nevěrohodnou i jeho verzi popisu
skutkového děje, v důsledku čehož je odvolacím soudem plně uvěřeno verzi
obžaloby.
Dovolatel rovněž odvolacímu soudu vytýká, že ve svém zrušujícím usnesení
nenavrhuje soudu prvního stupně postup k opatření nových důkazů, zprošťující
rozsudek nalézacího soudu pouze ruší a věc mu vrací k dalšímu řízení. Obviněný
v dovolání dále poukazuje na skutečnost, že odvolací soud ve svém zrušujícím
usnesení překročil své pravomoci, když se vyjadřoval o vině a trestu,
obviněného tak prakticky odsoudil v odůvodnění tohoto usnesení. Nalézací soud
pak svým odsuzujícím rozsudkem, vázán závazným právním názorem soudu
odvolacího, obviněného shledává vinným výše uvedeným zločinem, přitom ve svém
odůvodnění v podstatě odkazuje na zrušující usnesení soudu odvolacího a s
vlastními závěry nepřichází.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž uvádí, že nalézací soud
nesprávně posoudil subjektivní stránku trestného činu, konkrétně otázku
zavinění, která podle názoru obviněného nebyla prokázána. Dovolatel poukazuje
na skutečnost, že odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení nijak nepodložil
myšlenku nepřímého úmyslu, který podle odvolacího soudu postačí pro naplnění
subjektivní stránky předmětného trestného činu, přitom se jím neměl soud
prvního stupně ve zprošťujícím rozsudku zabývat, proto odvolací soud uzavřel,
že jako zprošťující důvod neobstojí absence subjektivní stránky. S tímto
závěrem odvolacího soudu obviněný nesouhlasí, svůj názor podporuje nálezem
Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, podle kterého úmysl
pachatele nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na
základě zjištěných okolností prokázat, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23.
2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 99/2011, ze kterého vyplývá, že závěr o zavinění
pachatele musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky
vyplynout. Dále k tomu dovolatel doplňuje, že úmysl, byť i nepřímý, nelze
dokazovat nepřímými důkazy, ale naopak důkazy přímými, k čemuž v daném řízení
nedošlo. K této poslední námitce dovolatel doplňuje, že státní zástupce byl v
průběhu celého trestního řízení značně pasivní, dokázáním zavinění se podle
názoru obviněného příliš nezabýval, neboť pro všechny v této věci rozhodující
soudy byla věc „zcela jasná“.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší
soud vydal rozsudek, ve kterém usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7.
2014, sp. zn. 61 To 225/2014, zruší, a věc přikáže soudu prvního stupně
(Obvodnímu soudu pro Prahu 6) k dalšímu projednání a rozhodnutí. Dovolatel pak
vyslovil souhlas, aby dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6.
11. 2014, sp. zn. 61 To 225/2014, bylo projednáno v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání
obviněného M. I. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu věcně
nevyjádřil, uvedl však, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném
zasedání za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř., a to i ve
smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není
dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na
základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm.
h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti
dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b
tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda námitky vznesené obviněným naplňují
jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani
tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud
neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle § 265i odst.
1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch
výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a
z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí
předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud
přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo
podáno dovolání.
Obviněný M. I. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu
je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z
toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být
samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení
(kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku
a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných
odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní
posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To
vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém
mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a
právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další
(třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v
takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z
hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také
nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může
skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až §
150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního
soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností
nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.,
přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah
Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu
jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními
závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne
17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS
84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen
tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K
extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními
srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo
448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV.
ÚS 889/09,
nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami
a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu
k právnímu posouzení jednání obviněného M. I. , a to zejména z hlediska
posouzení, zda se skutečně v jeho případě jedná o extrémní nesoulad mezi
skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí s
přihlédnutím k zásadám vymezeným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a zda subjektivní
stránka zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240
odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku byla spolehlivě zjištěna a prokázána.
Obviněný M. I. ve svém dovolání předně namítal, že nalézací soud ve svém
odsuzujícím rozsudku vychází ze závazného právního názoru soudu odvolacího,
který ve svém zrušujícím usnesení vyslovil závazný právní názor nepřiměřeně
extenzivně a nalézacímu soudu neponechal prostor pro vlastní úvahy o vině a
trestu, když ho svým právním názorem zavázal. Podle jeho názoru odvolací soud
na základě nedůvěryhodnosti obviněného, kterou dovodil pouze ze dvou
nesrovnalostí v jeho výpovědi, nesprávně uzavřel, že obviněný musel být
minimálně srozuměn s možným nelegálním využitím zásilky k pašování zboží.
Nejvyšší soud považuje za nutné z hlediska uvedených dovolacích námitek
obviněného M. I. především uvést, že výše uvedeným rozhodnutím soudů nižších
stupňů předcházel rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 10. 2013, sp.
zn. 1 T 67/2013, jímž byl obviněný M. I. zproštěn obžaloby pro skutek
spočívající v tom, že dne 16. 8. 2013 v P. , Letiště V. H. , přijal leteckou
zásilku ze Spojených arabských emirátů obsahující 252 kg tabáku do vodních
dýmek zn. AL FAKHER TOBACCO FACTORY vedenou pod číslem leteckého nákladového
listu AWB: 176-54213073, přičemž obsah zásilky úmyslně deklaroval Celnímu úřadu
Praha Ruzyně jako prací prášek zn. Trade, neboť si byl vědom, že tento
nepodléhá spotřební dani, čímž způsobil České republice škodu ve formě úniku na
cle ve výši 35 368 Kč, na spotřební dani 412 020 Kč a DPH 103 867,70 Kč, celkem
551 255,68 Kč, čímž měl spáchat zločin zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Usnesením
Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 61 To
1/2014, byl posledně uvedený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř.
zrušen a věc byla v souladu s § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně
k novému rozhodnutí.
Ve smyslu ustanovení § 245 odst. 1, § 246, § 247, § 254 a § 258 tr. ř. ve
spojení s § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. je v trestním řízení možné na základě
podaného odvolání státního zástupce jako orgánu veřejné žaloby podaného v
neprospěch obviněného (srov. § 249 odst. 2 tr. ř.), zrušit rozhodnutím
odvolacího soudu (soudu druhé instance) nepravomocný zprošťující rozsudek soudu
prvního stupně. V posuzované věci odvolací soud použil v uvedeném zrušujícím
rozhodnutí ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého odvolací
soud zruší napadený rozsudek pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo
neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku,
nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi
významnými pro rozhodnutí. Vadami rozsudku jsou takové vady, jimiž trpí sám
rozsudek. Tyto vady způsobují, že v odvolacím řízení buď vůbec nelze přezkoumat
správnost napadeného rozsudku, anebo že by odvolací soud musel sám vytvářet
skutková zjištění v rozsahu přesahujícím apelační rámec jeho rozhodování, a
nahrazoval by tak vlastně činnost soudu prvního stupně. Ke zrušení rozsudku
nebo jeho části dojde jen tam, kde odvolací soud shledá vadné skutkové závěry
soudu prvního stupně, zejména když se zjištěná vada vyskytne přímo ve výroku
rozsudku. Vadami rozsudku se rozumí též nedodržení předpisů o jeho odůvodnění.
Přestože odvoláním může být napaden pouze výrok rozsudku, je nezbytné, aby
každý výrok byl náležitě odůvodněn a aby odvolací soud mohl napadený rozsudek v
rámci své přezkumné povinnosti vymezené zásadně odvoláním náležitě přezkoumat
ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř.
Odvolací soud nemůže shledat a vytknout vady rozsudku tam, kde soud prvního
stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tedy
hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení
všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky
odůvodněná úplná skutková zjištění. Odvolací soud nemůže v takovém případě
zrušit napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. jen proto, že sám
na základě vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy, aniž by je sám provedl
nebo zopakoval (srov. § 263 odst. 6, 7 tr. ř.), s jiným v úvahu přicházejícím
výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou
vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/1991 publikovaný pod č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr.,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96,
publikovaný pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr., dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 14. 11. 2001, sp. zn. 7 Tz 276/2001, apod.).
Pokud odvolací soud považuje rozsah dokazování před soudem prvního stupně za
úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže toto své hodnocení vyjádřit
bez dalšího ve svém rozhodnutí, pokud tyto důkazy přímo neprovedl v rámci
veřejného zasedání. Jestliže se například odvolací soud neztotožní s hodnocením
výpovědi určitého svědka nebo obviněného a se závěrem učiněným z jejího obsahu,
měl by sám takového svědka nebo obviněného vyslechnout, aby si tím vytvořil
dostatečný podklad pro odchylné hodnocení i pro změnu skutkových závěrů, které
z toho vyplývají. Postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů (§ 263 odst. 7
tr. ř.) je projevem zásady přímosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a zásady
bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.), které náležejí mezi stěžejní principy
pro dokazování v trestním řízení. I za této situace, když byly před soudem
prvního stupně provedeny všechny relevantní důkazy, však odvolací soud musí
zvážit, zda by opakované provádění důkazů ve veřejném zasedání neodporovalo
povaze odvolacího řízení a nepřekračovalo by meze pravomocí odvolacího soudu
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2726/14).
Základní podmínky pro rozhodování odvolacího soudu stanoví ustanovení § 259 tr.
ř. Podle ustanovení § 259 odst. 1 tr. ř., je-li po zrušení napadeného rozsudku
nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací
soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže nelze vadu odstranit ve
veřejném zasedání. Podle § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. však přitom odvolací
soud nemůže sám uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným
rozsudkem zproštěn. Z dikce ustanovení § 259 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že
odvolací soud může vrátit věc soudu prvního stupně, aby ji projednal jen v
potřebném rozsahu, a proto soud prvního stupně nemusí ve všech případech po
vrácení věci odvolacím soudem provádět znovu celé hlavní líčení. Je tedy
důležité, aby odvolací soud při vrácení věci přesně vymezil rozsah potřebného
projednání, popřípadě vyslovil svůj právní názor (§ 264 odst. 1 tr. ř.).
Potřebný rozsah je tedy přímo závislý na zjištění vad ve smyslu § 258 odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., které by měly být v rozhodnutí odvolacího soudu přesně
označeny a novým rozhodnutím soudu prvního stupně odstraněny.
V rozsahu těchto požadavků, které trestní řád klade na postup odvolacího soudu,
Nejvyšší soud přezkoumal v rámci řízení předcházejícího dovoláním napadenému
rozhodnutí i odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014,
sp. zn. 61 To 1/2014. Odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 16. 1.
2014, sp. zn. 61 To 1/2014, konkrétně uvedl, že dospěl na základě nesrovnalostí
ve výpovědi obviněného (rozpory ohledně výše příjmů jeho rodiny, velikost
očekávaného daru) k závěru o jeho nepravdomluvnosti, navíc se mu jeví pochybná
konstrukce skutkového děje v obhajobě obviněného, kdy není zřejmé, proč z
Německa jede opakovanou cestou do P. a zpět vzdálenost přesahující 1000 km v
očekávání daru představujícího prací prášek o objemu jedné igelitové tašky,
přesto když následně zjistí, že dárek váží skoro 4 „metráky“, přijme jej.
Odvolací soud poukazuje na další nesrovnalosti, jako že zásilka je označena
jako předmět úplatného obchodu, nikoliv jako dar, odesílatel zásilky není Ch. ,
od kterého podle svých slov obviněný dar očekává, ale pro obviněného neznámá
právnická osoba. Když měl být obviněnému zaslán darem prací prášek, není
zřejmé, proč by neznámý dobrodinec vkládal do zásilky rovněž tabák do vodní
dýmky. Vysvětlení soudu prvního stupně, že by byl následně obviněný kontaktován
třetí osobou k jeho vydání, považuje soud odvolací za absurdní. Odvolací soud
tedy ve svém zrušujícím usnesení na podkladě těchto vlastních úvah uzavírá, že
verze obviněného je zcela nevěrohodná, naopak „jako zcela věrohodnou se jeví
verze obžaloby, kdy obviněný v důsledku toho, jak věc probíhala ..., musel být
minimálně srozuměn s možným nelegálním využitím zásilky k pašování zboží, když
ovšem logika věci nasvědčuje ..., že bez dohody odesílatele s obviněným (a jeho
plné znalosti věci) záležitost mohla těžko proběhnout (srov. str. 3 – 4
odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014. sp. zn. 61 To
1/2014, tj. č. l. 253 – 254 spisu).
K těmto závěrům odvolacího soudu považuje za nutné Nejvyšší soud zdůraznit, že
ve své ustálené judikatuře opakovaně vyjádřil, že pokud odvolací soud vytýká
soudu prvního stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2
odst. 6 tr. ř., musí se jednat o zásadní a závažné vybočení z logiky hodnocení
důkazů v projednávané věci. Musí také zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory
a vadné hodnocení. Pouhý obecný poukaz na porušení této zásady na základě
vlastních důkazně dostatečně nepodložených úvah či odvolacím soudem tvrzené
nelogičnosti jednání obviněného je pro zrušení rozhodnutí nedostačující. Lze
tedy shrnout, že jestliže se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními
rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém
stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého
rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je
doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. Přitom současně může
ve svém zrušujícím rozhodnutí podle § 259 odst. 1 tr. ř., jímž věc vrací soudu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, tento soud jen upozornit, čím
je třeba se znovu zabývat, nesmí mu však udělovat závazné pokyny ke způsobu
hodnocení důkazů či dokonce uvádět k jakým závěrům má dospět při hodnocení
jednotlivých důkazů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp.
zn. 2 Tzn 187/96, publikovaný pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr.).
Odvolací soud, ač upozornil na některé nesrovnalosti, kterými podle jeho názoru
trpěl napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 1 T 67/2013, současně také uzavřel, že verze obviněného je zcela
nevěrohodná, kdy naopak zcela věrohodná je verze obžaloby, kdy obviněný v
důsledku toho, jak věc probíhala, musel být minimálně srozuměn s možným
nelegálním využitím zásilky k pašování zboží, když logika věci nasvědčuje, že
bez dohody odesílatele s obviněným (a jeho plné znalosti věci) záležitost mohla
těžko proběhnout (konkrétně srov. str. 4 odůvodnění usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 16. 1. 2014. sp. zn. 61 To 1/2014). Odvolací soud se tak svým
postupem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž v
případě, že má odvolací soud právem za to, že soud prvního stupně správně
nehodnotil důkazy (či některý nebo některé z nich) z pohledu ustanovení § 2
odst. 6 tr. ř., přičemž právě toto pochybení vedlo k nesprávnému zjištění
skutkového stavu, napadený rozsudek tohoto soudu podle § 258 odst. 1 tr. ř. sice zruší, nesmí však ke konkrétnímu způsobu hodnocení těchto důkazů udělovat
nalézacímu soudu závazné pokyny; může ovšem soud prvního stupně upozornit, v
kterých směrech má být řízení doplněno anebo čím je třeba, a z jakých důvodů,
se znovu zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 1997, sp. zn. 1
Tzn 7/97, publikované pod č. 93/1997 v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997). Zároveň se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu také v tom, pokud k závěru o nutnosti zrušit osvobozující rozsudek
odvolacího soudu dospěl především na základě nevěrohodnosti výpovědi obviněného
za současného jiného celkového zhodnocení důkazů, než jak ho provedl nalézací
soud v rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 1 T 67/2013. Nadto je třeba k
námitce dovolatele o překročení rozsahu závazného právního názoru ve zrušujícím
usnesení uvést, že odvolací soud sice může vyslovit závazný právní názor i v
otázkách provádění důkazů, není však oprávněn sám činit o důkazech odchylné
závěry od závěrů obsažených v napadeném rozsudku ani nařizovat soudu prvního
stupně, jak má hodnotit provedené důkazy a k jakým závěrům má po provedení a
zhodnocení důkazů dospět (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1967, sp. zn. 9 Tz 78/67, publikovaný pod č. 36/1968 Sb. rozh. tr., a opětovně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/1996,
publikovaný pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), jak naopak odvolací soud postupoval
v citovaném usnesení ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 61 To 1/2014. Navíc v situaci,
kdy byly prvostupňovým soudem v hlavním líčení provedeny všechny důkazy v
souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně byly vyhodnoceny
samostatně i v souhrnu v odůvodnění zprošťujícího rozsudku. Za takového stavu
hodnocení důkazů může odvolací soud zprošťující rozsudek zrušit jenom v
případech, kdy jsou přijaté skutkové závěry a na nich založené právní posouzení
v zásadním nesouladu s výslednou důkazní situací a nemají v ní oporu.
Je
nedostatečné, pokud má odvolací soud na dílčí skutkové otázky (typicky
pravdivost, spolehlivost či věrohodnost důkazů) jiný názor a při vlastním
posouzení skutkového stavu dospěje k závěru o vině obžalovaného. Zasáhnout může
pouze tehdy, když závěr soudu prvního stupně nemůže pro svou vadnost obstát
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2726/14).
Obviněný M. I. ve svém mimořádném opravném prostředku dále namítal, že
nalézací soud, respektive soud odvolací, nesprávně posoudil subjektivní stránku
trestného činu, tj. otázku zavinění. Podle obviněného před těmito soudy nebyla
subjektivní stránka trestného činu vůbec prokázána. Dále k tomu dovolatel
doplňuje, že úmysl, byť i nepřímý, nelze dokazovat nepřímými důkazy, ale naopak
důkazy přímými, k čemuž v daném řízení nedošlo.
Obviněný M. I. byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se
dopustil tím, že zkrátil daň a clo a takový čin spáchal ve značném rozsahu.
Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem
úmyslným, přičemž obecně postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§ 15 odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že
daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani
nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání
pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé
konkrétní formy jeho jednání v posuzovaném případě, způsob uchovávání dokladů,
projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům
apod. Pokud jde o značný rozsah zkrácení daně nebo jiné povinné platby a
vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb, pak ve vztahu k této
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí ve smyslu § 17 písm.
b) tr. zákoníku nedbalost.
Nalézací soud ve svém odsuzujícím rozsudku na základě závazného právního názoru
odvolacího soudu dospěl k závěru, že obviněný musel vědět o tom, že je zaslána
zásilka, která obsahuje předmětný tabák, a učinil tedy vše pro to, aby Českou
republiku poškodil ve formě úniku na cle, na spotřební dani a na dani z přidané
hodnoty, tedy svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty zločinu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (srov. str. 10 odůvodnění
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 1 T 67/2013). Nalézací soud přitom při hodnocení subjektivní stránky v zásadě pouze odkázal
na rozhodnutí odvolacího soudu, když uvedl, že vázán závazným právním názorem
odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř. zjištěné důkazy
posuzoval právě ve smyslu onoho závazného právního názoru odvolacího soudu,
tj., že v řízení bylo prokázáno, a to z nákladového listu, že v podstatě pro
obviněného neznámá společnost AL TAAWON TRADING AND DISTRIBUTING EST. zaslala
na letiště R. obviněnému předmětnou zásilku. Z výpovědi svědkyně H. V. bylo
zjištěno, že tato sdělila obviněnému, že nelze tuto zásilku na celnici vyřešit
převzetím fyzickou osobou, a proto tedy obviněný odjel zpět do Německa, kde si
u osoby A. , nazývaný též A. A. , zajistil příslušné požadované listiny, které
následně odvezl zpět na letiště R. (konkrétně udělenou plnou moc v němčině,
firemní údaje osoby pana A. , výpis z živnostenského rejstříku – potvrzení). Tyto dokumenty z B. předal v P. příslušnému oddělení spolu se svým dokladem
totožnosti. Jak bylo zjištěno ze zprávy německé policie, osoba M. A. je
známá v SRN, jedná se o osobu s kriminální minulostí (srov. str. 9 odůvodnění
odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu). Na to nalézací soud navázal
konstatováním, že jak uvedl Městský soud v Praze v odůvodnění svého zrušujícího
rozhodnutí, obviněný musel být minimálně srozuměn s možným ilegálním využitím
zásilky k pašování zboží, kdy logika věci nasvědčuje, že bez dohody odesílatele
s obviněným a jeho plné znalosti věci záležitost těžko mohla proběhnout. Městský soud v Praze poukazuje na skutečnost, že v rámci hlavního líčení
obviněný uvedl, že pracuje jako pomocná síla, pobírá 200 EUR měsíčně, jeho
manželka nepracuje a dostávají přídavky od státu ve výši 500 až 600 EUR
měsíčně. Naopak manželka obviněného uvedla, že jejich rodina má příjem asi 3
600 EUR měsíčně a je tedy nepochybné, že obviněný neuváděl pravdu ohledně svých
měsíčních příjmů a sociální situace rodiny proto nebyla tak špatná, aby musel
přijmout pomoc spočívající v zaslání pracího prášku ze Saudské Arábie, přičemž
pro tuto zásilku musel ujet dvě cesty, celkem 1 400 km. Obviněný též uváděl
odlišné informace stran množství prostředků, pro který si podle svého
přesvědčení jel, když nejprve uvedl, že cestu vážil pro tašku čisticího
prostředku, následně sdělil, že byl přesvědčen, že se jedná o 60 až 70 kg
prášku a nakonec převzal 373 kg prášku. Je též s podivem, že manželka
obviněného nevěděla o tom, že by obviněnému někdo zaslal nějaký prací prášek a
nikdo z rodiny nezná Ch.
V usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 61 To 225/2014, tento
poukazuje na skutečnost, že soud nalézací se řídil jeho předchozím zrušujícím
usnesením, dále doplňuje, že odvolací soud ve zrušujícím usnesení nevyslovil
vinu ani ve výroku, ani v odůvodnění, pouze poukázal na chybné hodnocení důkazů
a z nich zjištěných skutečností, na základě jejichž správného posouzení lze
dojít i k závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Opětovně se zde
odvolací soud vyjadřuje k pravdomluvnosti obviněného, stejně jako k pochybné
konstrukci skutkového děje, přitom mimo skutečností uvedených ve zrušujícím
usnesení uvádí ještě to, že obviněný není samozřejmě povinen pomáhat orgánům
činným v trestním řízení při ztotožnění odesílatele zásilky ze Saudské Arábie,
na druhé straně nemůže očekávat, že každý, kdo si vymyslí osobu, která ho měla
údajně zneužít při páchání své vlastní trestné činnosti, bude zbaven trestní
odpovědnosti. Dále odvolací soud poukazuje na nepřesvědčivost tvrzení týkající
se motivů dárce, a to, že podle Koránu je povinností muslimů „dávat z toho, co
je mu dáváno“. Odvolací soud znovu dochází k závěru, že verze obviněného je
zcela nevěrohodná a že musel být minimálně srozuměn s možným nelegálním
využitím zásilky k pašování zboží (srov. str. 2 – 4 odůvodnění usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 61 To 225/2014).
Nejvyšší soud k těmto předestřeným závěrům soudů nižších stupňů uvádí
následující. Předně z odůvodnění odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu je
zřejmé, že tento soud v podstatě jen odkázal na předcházející rozhodnutí
odvolacího soudu, avšak z tohoto jeho postupu a navazujícího způsobu odůvodnění
v důsledku, že se cítil vázán názorem odvolacího soudu, a to i s přihlédnutím k
shora uvedenému hodnocení postupu, jakým odvolací soud k tomuto „závaznému
právnímu názoru“ dospěl, nemůže Nejvyšší soud považovat závěry nalézacího soudu
ohledně subjektivní stránky jednání obviněného M. I. za dostatečně
relevantní. Odvolací soud potom, aniž by se blíže zabýval námitkami obviněného
M. I. uplatněnými v jeho řádném opravném prostředku, staví jeho zavinění
zejména na jeho vlastní nevěrohodnosti. Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že na
úmysl obviněného není možné usuzovat pouze na základě jeho nevěrohodnosti, ke
které primárně dospěl shora uvedeným nezákonným postupem odvolací soud.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud nemůže dospět k přesvědčivému závěru, že by soudy
nižších stupňů na základě provedených důkazů zjistily naplnění subjektivní
stránky jednání obviněného M. I. ve vztahu k zločinu zkrácení daně, poplatku
a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a
náležitě ji ve světle provedených důkazů v souladu se zákonem zhodnotily.
Odvolací soud, stejně jako jakýkoliv jiný orgán činný v trestním řízení, může
svá skutková zjištění, která jsou podkladem pro jeho rozhodnutí, opřít o
důkazy, které jsou přímým poznatkem získaným ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.
orgánem činným v trestním řízení o existenci či neexistenci určité okolnosti,
která se má dokazovat (o předmětu dokazování). Podle ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu úmysl pachatele nelze v žádném případě
jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/2009).
Nejvyšší soud k otázce nesprávného posouzení subjektivní stránky trestného činu
dále podotýká, že závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu musí být
vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov.
stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 28/70-III.,
publikované pod č. 19/1971 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek), jedná se
přitom o závěr právní. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného
činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z
provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu.
Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda
tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny
ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. V projednávané trestní věci
však byl závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty daného
trestného čin nalézacím soudem učiněn v podstatě jen odkazem na „závazný právní
názor“ uvedený ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu, subjektivní stránka
tedy nebyla náležitě zhodnocena a s ohledem na postup nižších soudů z
provedených důkazů zatím ani jednoznačně nevyplývá. Odkaz na rozhodnutí
odvolacího soudu nemůže nahradit skutková zjištění, která mají vyplynout z
provedeného dokazování. Ze samotné skutečnosti, že obviněný se odvolacímu soudu
jeví jako osoba nevěrohodná, potom nemůže vyplynout závěr, že tato osoba měla
úmysl, ať už přímý nebo nepřímý, spáchat trestný čin. Nevěrohodnost obviněného
zde lze použít jako nepřímý důkaz, ten však sám o sobě nemůže stačit k
prokázání dokazované skutečnosti, a to ani ve spojení s uvedeným závěrem
odvolacího soudu vycházejícím z nelogičnosti jednání obviněného, byť by tento
dílčí závěr mohl mít své opodstatnění. K prokázání úmyslu obviněného spáchat
daný trestný čin je tedy třeba provést další důkazy, protože nepřímý důkaz má
svoji důkazní hodnotu pouze ve spojení s jinými (byť rovněž nepřímými) důkazy
(k tomu dále viz níže).
Obviněný M. I. ve svém dovolání rovněž namítal, že i nepřímý úmysl je třeba
prokázat důkazy přímými, k čemuž v daném trestním řízení nedošlo. K námitce
dovolatele o nutnosti prokázat nepřímý úmysl přímými důkazy Nejvyšší soud
především považuje za nutné zdůraznit, že přímým důkazem je takový důkaz, jenž
umožňuje učinit přímý poznatek o dokazované skutečnosti, tj. o tom, zda se
stala, popřípadě existuje, nebo se nestala či neexistuje. Přímý důkaz tedy
přímo potvrzuje nebo vyvrací dokazovanou skutečnost. Důkaz nepřímý potvrzuje
nebo vyvrací existenci určité dokazované skutečnosti pomocí skutečnosti jiné,
která souvisí s dokazovanou skutečností jen nepřímo. Stupeň vzdálenosti
nepřímého důkazu od dokazované skutečnosti může být různý. Posouzení, zda je
určitý důkaz přímým nebo nepřímým, záleží na jeho vztahu k dokazované
skutečnosti, přičemž toto posouzení není rozhodné z hlediska použitelnosti
tohoto důkazu před soudem. Dokazování nepřímými důkazy není v zásadě vyloučeno
ani ohledně subjektivní stránky, je ovšem obtížnější a složitější než
dokazování přímými důkazy. Nejvyšší soud k tomu dále poznamenává, že okolnosti
subjektivního charakteru, mezi které úmysl pachatele, ať už přímý nebo nepřímý,
bezpochyby patří, lze navíc zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností
objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na
vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním
zákonem (srov. č. 62/1973 Sb. rozh. tr., str. 272, a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.,
str. 212). Tato skutečnost vyplývá z toho, že jde o dokazování a hodnocení
skutečností vnitřního života pachatele, které jiné osoby nemohou pozorovat,
přímým důkazem tak může být pouze doznání pachatele. Pokud však nepřímé důkazy
tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně
se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které vcelku shodně a
spolehlivě dokazují určitou skutečnost a které jsou v takovém příčinném vztahu
k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr a
současně vyloučit možnost jiného závěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
9. 4. 1968, sp. zn. 7 Tz 11/1968, publikovaný pod č. 38/1968-IV. Sb. rozh. tr.,
a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1970, sp. zn. 7 Tz 84/1969,
publikované pod č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.), je použití těchto nepřímých
důkazů dostačující k prokázání oné skutečnosti, tedy i subjektivní stránky
trestného činu, konkrétně nepřímého úmyslu obviněného. Nejvyšší soud tak této
námitce dovolatele nemohl přisvědčit, neboť k prokázání úmyslu jsou dostačující
i nepřímé důkazy, pokud jsou ovšem z okolností objektivní povahy skutečně
dovoditelné. Nejvyšší soud však musí současně opětovně poznamenat, že v
projednávané trestní věci obviněného M. I.
dosud provedené dokazování a
odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů není dostatečné z hlediska
jednoznačného závěru, že by zde byly takové nepřímé důkazy, které by bez
jakýchkoliv pochybností svědčily o minimálním srozumění dovolatele s možným
nelegálním využitím jím přijaté zásilky k pašování zboží, jak uvedl ovšem bez
konkrétního poukazu na důkazy zhodnocené ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. odvolací
soud (srov. str. 4 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 61 To 225/2014).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že je naplněn
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadený rozsudek
odvolacího soudu v návaznosti na odsuzující rozsudek nalézacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud k podanému dovolání obviněného M.
I. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne
30. 7. 2014, sp. zn. 61 To 225/2014, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze
dne 15. 4. 2014, sp. zn. 1 T 67/2013. Vzhledem k zjištěnému vadnému postupu
odvolacího soudu, v jehož důsledku byla zrušena tato napadená rozhodnutí,
zrušil podle § 265k odst. 1 i. f. tr. ř. i vadné řízení mu předcházející až do
nařízení a konání neveřejného zasedání dne 16. 1. 2014 před odvolacím soudem, a
to včetně usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 61 To
1/2014, přičemž řízení předcházející nařízení neveřejného zasedání konaného dne
16. 1. 2014, byť toto nařízení bylo učiněno zřejmě jen ústně, neboť jeho
písemnou podobu spis pod sp. zn. 1 T 67/2013 neobsahuje (srov. č. l. 248 –
250), zůstává nedotčeno. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V návaznosti na to přikázal Nejvyšší
soud nové projednání a rozhodnutí věci odvolacímu Městskému soudu v Praze,
neboť podstata pochybení spočívala právě v jeho postupu. Zároveň v souladu s §
265l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby Městský soud v Praze věc projednal a rozhodl v
jiném složení senátu, než jak ve věci rozhodoval v předcházejícím řízení. Toto
rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k
charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
K odůvodnění posledně uvedeného výroku nařizujícího projednání a rozhodnutí
této trestní věci v jiném složení senátu Nejvyšší soud uvádí, že poprvé o
odvolání v dané věci rozhodoval senát Městského soudu v Praze 61 To, kterému
předsedala JUDr. Jarmila Löffelmannová a jehož členy byli JUDr. Alena Makovcová
a JUDr. Václav Kašík (referent), o druhém odvolání pak rozhodoval senát 61 To,
kterému tentokrát předsedala JUDr. Alena Makovcová a jeho členy byli JUDr. Jana
Ťoupalíková a opět JUDr. Václav Kašík (referent). Je zřejmé, že při rozhodování
o prvním odvolání výše uvedený senát postupoval v rozporu s trestním řádem a
ustálenou judikaturou, když hodnotil důkazy, aniž by je provedl, a nad míru
přiměřenou zavázal soud prvního stupně svým právním názorem, když uzavřel, že
obviněný musel být minimálně srozuměn s možným nelegálním využitím zásilky. Při
rozhodování o druhém odvolání výše uvedený senát odvolacího soudu, byť v
částečně jiném složení, tyto chyby nenapravil, naopak ve svých úvahách vycházel
z již dříve nezákonně uděleného závazného právního názoru. S ohledem na
skutečnost, že senát 61 To rozhodoval ve složení, kdy dva členové byli vždy
stejní, a tento senát se v průběhu dosavadního řízení neodchýlil od svého
právního názoru, není zde záruka, že by se od tohoto názoru v dalším řízení
odchýlit dokázal a že by věc posoudil bez zaujetí svým předchozím postupem.
Nejvyšší soud tak rozhodl proto, aby se senát Městského soudu v Praze v jiném
složení vyvaroval procesních pochybení popsaných shora a posoudil námitky
obviněného uvedené v jeho prvním odvolání v souladu s judikaturou, jak na ni
bylo Nejvyšším soudem shora poukázáno. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud
rozhodl, aby věc v dalším řízení projednával jiný senát odvolacího soudu.
V novém řízení se jiný senát Městského soudu v Praze bude znovu zabývat
odvoláním státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6
podaným v neprospěch obviněného M. I. proti rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 6 ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 1 T 67/2013, jímž byl obviněný M. I.
zproštěn obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu
6 ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 1 ZT 320/2013, a to ve smyslu shora uvedených
pokynů a právních názorů Nejvyššího soudu, přičemž je třeba, aby se vyvaroval
všech podrobně uvedených pochybení, kterých se dopustil senát 61 To.
Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací
soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí
Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení
Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno
také zdůraznit, že při odůvodňování rozhodnutí je třeba postupovat důsledně v
souladu se zákonem. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro
Prahu 6, a současně rozhodnutí Městského soudu v Praze, byla zrušena jen v
důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v
novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis
in peius).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2015
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
předseda senátu