Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 454/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti R. M., bytem zastoupeného Mgr. J. H., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 220/2000, ze dne 9. 5. 2000, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu.
Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, čj. 24 T 61/99-143, ze dne 16. 3. 2000, uznán vinným ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. b) tr.z. a byl mu s ohledem na další spáchaný trestný čin, jímž byl uznán vinným, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2,5 roku a povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 9.494,- Kč. Odvolání podané proti tomuto rozhodnutí bylo však usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 220/2000, ze dne 9. 5. 2000, zamítnuto. Důvodem pro zamítnutí odvolání byla skutečnost, že odvolání bylo podáno osobou k tomu neoprávněnou, když bylo podáno jménem obhájce a nikoliv obžalovaného. Stížností napadeným usnesením městského soudu tak bylo, podle stěžovatelova názoru, vážným způsobem zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv.
Odvolání bylo sice v daném případě podáno za obžalovaného jménem obhájce a nikoliv výslovně jménem obžalovaného samotného, ale tento postup není podle stěžovatelova přesvědčení v rozporu s platnou právní úpravou, neboť v trestním řízení není stanovena závazná forma zastoupení, tj. že by se muselo vždy jednat o zastoupení přímé na základě např. smlouvy mandátní. Je tedy možné i v trestním řízení vykonávat úkony za obviněného na základě zastoupení nepřímého, např. na základě smlouvy komisionářské.
Na podporu svého tvrzení stěžovatel uvádí, že obhájce obžalovaného obdobným způsobem podával i v minulosti odvolání za obžalované a nikdy nebylo takové odvolání zamítnuto z tohoto důvodu. Již tento postup soudů, kdy stejná ustanovení zákona jsou vykládána a aplikována soudy odlišnými způsoby, považuje stěžovatel za popření základního principu právního státu, tj. právní jistoty jeho občanů. Uvedený postup a výklad Městského soudu v Praze je proto podle stěžovatele naprostým popřením významu, smyslu a funkce obhájce v trestním řízení.
Není patrně pochyb o tom, že obhájce v trestním řízení vystupuje výlučně v zájmu obviněného a výlučně v jeho zájmu a v jeho prospěch činí úkony. Nevystupuje tedy v řízení v zájmu vlastním či důvodů jiných. Proto je třeba, jak dovozuje stěžovatel, na veškeré jeho úkony v trestním řízení pohlížet jako na úkony činěné za obžalovaného a nikoliv jako na úkony činěné jím samotným ve vlastním zájmu. Proto skutečnost, že odvolání bylo sepsáno jménem obhájce obžalovaného, nemůže sama o sobě způsobit, jak zdůrazňuje stěžovatel, že odvolání bylo podáno k tomu neoprávněnou osobou.
Příkladmo pak stěžovatel argumentuje některými rozhodnutími Ústavního soudu, která podle jeho názoru přisvědčují jeho tvrzení, že interpretace příslušných ustanovení trestního řádu byla provedena soudem natolik izolovaně a zužujícím způsobem, že takováto interpretace a aplikace již zasahuje do ústavou chráněného práva stěžovatele na spravedlivý proces (zejména ve vztahu k čl. 36 a násl. a čl. 4 odst. 4 Listiny). Navrhuje proto, aby z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 24 T 61/99, a vyžádal si vyjádření Městského soudu v Praze. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze odkazuje zcela na obsah napadeného rozhodnutí s tím, že nemá nic, čím by ho doplnil. Poté, co se Ústavní soud seznámil se spisovým materiálem, dospěl při posuzování stěžovatelových námitek k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Okruh osob oprávněných napadnout rozsudek odvoláním upravuje zejména ustanovení § 246 tr.ř. odst. 1, podle něhož toto oprávnění náleží za zde uvedených podmínek státnímu zástupci, obžalovanému, zúčastněné osobě a poškozenému. Zákon současně v této souvislosti připouští, aby za obžalovaného pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, mohl podat stížnost i někdo jiný. Jménem obžalovaného, v jeho zastoupení (za něho), tak může podat podle § 41 odst. 2 tr.ř. odvolání v jeho prospěch i jeho obhájce (§ 35 tr.ř.).
Toto oprávnění obhájce - napadnout rozsudek odvoláním jménem obžalovaného - je pak třeba odlišit od oprávnění jiných osob, podat odvolání ve prospěch (tj. vedle, příp. i za) obžalovaného svým vlastním jménem podle § 247 odst. 2 věta prvá t.ř. Výkladu, že obhájce obžalovaného může podat odvolání jen jménem obžalovaného a nikoliv rovněž jménem svým, nasvědčuje již sama skutečnost, že obhájce není ve výčtu oprávněných osob k podání odvolání výslovně uveden, a přisvědčuje mu i celková dikce ustanovení § 41 t.ř.
upravujícího povinnosti a práva obhájce. Trestní řád v tomto ustanovení výslovně ukládá obhájci povinnost jednat ve prospěch obviněného a hájit jeho zájmy, z čehož však nelze jednoduše dovodit, jak to činí stěžovatel, že veškeré úkony obhájce v trestním řízení může činit i svým jménem. Z odst. 4 zmíněného ustanovení § 41 t.ř. navíc v tomto směru vyplývá, že obhájce shora uvedená oprávnění, včetně podání odvolání, nemůže vykonávat proti vůli obviněného, až na případy, je-li obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena.
Jako argument přitom nelze přijmout stěžovatelovo tvrzení, že v jiných obdobných případech, kdy obhájce rovněž podal odvolání svým jménem, odvolací soudy toto odvolání akceptovaly a nevznesly proti němu žádné námitky.
Odvolací řízení není pravidelnou ani povinnou součástí trestního řízení a může probíhat pouze na podkladě odvolání podaného některou z oprávněných osob. Pokud tedy v posuzovaném případě obhájce stěžovatele podal odvolání svým jménem, jak Ústavní soud zjišťuje z připojeného spisu (č.l. 154), pak s ohledem na výše uvedenou argumentaci Ústavní soud neshledal v poměru k napadenému rozhodnutí stěžovatelem tvrzené dotčení jeho ústavně zaručených základních práv. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 29. ledna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r. předseda senátu