Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Dany Polákové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Beldou, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Lípová 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2013, č.j. 26 Cdo 1617/2013-91, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 18. 1. 2013, č.j. 30 Co 568/2012-69, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí odvolala. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci svým rozsudkem ze dne 18. 1. 2013, č.j. 30 Co 568/2012-69, tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
4. Dovolání stěžovatelky pak bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2013, č.j. 26 Cdo 1617/2013-91, neboť dovolací soud neshledal ve věci žádný důvod, jenž by zakládal přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
sp. zn. IV. ÚS 362/10 a žádala, aby závěry vyplývající z tohoto nálezu, byly analogicky aplikovány i na nyní posuzovaný případ.
7. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
8. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, je její podstatou explicitně vyjádřený nesouhlas stěžovatelky s právním závěrem, k němuž obecné soudy v nyní posuzované věci dospěly, a sice se závěrem, že v případě, kdy za trvání manželství vzniklo stěžovatelce právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, pak toto právo vzniklo s ohledem na ustanovení § 703 odst. 2 občanského zákoníku rovněž jejímu manželovi, v důsledku čehož zároveň vzniklo i společné členství obou manželů v družstvu, a to přesto, že byl členský vklad v družstvu uhrazen stěžovatelkou z jejích výlučných prostředků (zákonná výluka ze společného jmění manželů ve smyslu § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku se v tomto případě tedy dle názoru obecných soudů neuplatní).
9. Ústavní soud však po prostudování ústavní stížnosti, jakož i jí napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že výše naznačený právní závěr učiněný obecnými soudy v právě posuzované věci není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, je ústavně konformní a jeho uplatnění nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud v této souvislosti nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky stran nutnosti analogicky aplikovat závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 362/10 , i v nyní posuzované věci. To proto, že právě uvedený nález na nyní posuzovanou věc nedopadá, neboť v tehdy posuzovaném případě stěžovatelce za trvání manželství nevzniklo právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, ale toto právo na ni v důsledku smrti její právní předchůdkyně přešlo. V tehdy posuzovaném případě tedy nebyla naplněna hypotéza ustanovení § 703 odst. 2 občanského zákoníku a toto ustanovení tak nebylo možno na tehdy souzený případ aplikovat, ale naopak bylo třeba postupovat podle § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku.
10. V nyní souzené věci je však třeba upozornit na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 3976/12
(dostupné na http://nalus.usoud.cz), na nějž bylo poukazováno již obecnými soudy ve stěžovatelkou napadených rozhodnutích. V tomto usnesení, jež se týkalo skutkově přiléhavějšího případu, Ústavní soud vyslovil svůj nesouhlas s názorem stěžovatele, podle něhož v situaci, kdy družstevní byt byl za trvání manželství pořízen z výlučných prostředků stěžovatele, měly soudy obdobně aplikovat ustanovení o společném jmění manželů a zohlednit při svém rozhodování o zrušení společného nájmu skutečnost, že byt byl pořízen z výlučných finančních prostředků stěžovatele.
S tímto názorem se však Ústavní soud neztotožnil a naopak uvedl následující: "Předně je třeba poukázat na to, že právní úprava vztahů manželů k družstevnímu bytu a společné členství manželů v družstvu včetně jeho zániku je obsažena ve speciálních ustanoveních, které se týkají nájmu bytu (konkrétně § 703 - 705 obč. zák.). Tato speciální úprava je bez přímého vztahu ke společnému jmění. Proto nelze aplikovat bez dalšího principy vyplývající z právní úpravy společného jmění na zrušení společného členství v družstvu.
Je to dáno i tím, že bydlení představuje jednu ze základních lidských potřeb, u níž je třeba zohledňovat i jiné okolnosti než obecně u nabývání majetku do společného jmění (v daném případě např. stěžovatelem zdůrazňovanou zásluhovost na získání družstevního bytu)." Ústavní soud pak v tomto usnesení dále uvedl, že shora nastíněnou právní úpravu je třeba považovat za legitimní, neboť stěžovateli je zachován nárok na vypořádání členského podílu v družstvu v rámci vypořádání společného jmění. S ohledem na tuto skutečnost pak dle názoru Ústavního soudu nedošlo v tehdy posuzovaném případě k porušení práva stěžovatele na ochranu vlastnictví ve smyslu čl.
11 Listiny. S tímto názorem se pak Ústavní soud ztotožnil i v nyní projednávané věci, neboť ve věci neshledal žádné důvody, pro něž by bylo třeba se od shora uvedeného právního názoru v právní věci stěžovatelky odchýlit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2014
Michaela Židlická v. r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu