Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti obchodní společnosti AGIRA-CREDIT s.r.o., sídlem 28. října 854/258, Ostrava, zastoupené Mgr. Ing. Lindou Švancarovou, advokátkou, sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2024 č. j. 29 Cdo 2757/2023-447, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2023 č. j. 16 Co 5/2023-417 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 3. srpna 2022 č. j. 4 C 214/2001-383, ve znění opravného usnesení ze dne 10. listopadu 2022 č. j. 4 C 214/2001-390, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a 1. obchodní společnosti M.A.M. s.r.o. v likvidaci, sídlem Příkop 843/4, Brno, 2. obchodní společnosti PARES s.r.o., sídlem Hodonínská 328, Prušánky, a 3. Ing. Gabriely Hanákové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Právní předchůdce stěžovatelky [správce konkursní podstaty úpadkyně Interpreter Investment Co, a. s. (dále také "původní žalobce")] se vůči vedlejším účastnicím (žalovaným 1, 2 a 3, resp. právnímu předchůdci žalované č. 3) domáhal určení, že zástavní právo k nemovitostem v žalobě blíže specifikovaným zřízené na základě zástavní smlouvy uzavřené dne 16. 1. 1995 mezi zástavní věřitelkou (právní předchůdkyní pozdější úpadkyně) a zástavcem Josefem Hanákem (původně třetím žalovaným) k zajištění pohledávky ve výši 9 030 000 Kč (dále jen "pohledávka") existuje. Tato pohledávka byla následně několikrát postoupena [nejprve na první vedlejší účastnici (první žalovanou)], až se dostala k původně třetímu žalovanému. Poté, co byl na úpadkyni prohlášen konkurs, odstoupil původní žalobce s odkazem na § 14 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 24. 10. 2000 (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), od smlouvy o postoupení pohledávky ve vztahu k první vedlejší účastnici.
3. Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") rozhodoval ve věci po kasačním zásahu Nejvyššího soudu rozsudkem ze dne 23. 9. 2021 sp. zn. 29 Cdo 3801/2019 počtvrté rozsudkem nyní napadeným ústavní stížností. Tímto rozsudkem ve znění opravného usnesení žalobu na určení existence zástavního práva zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III).
4. Okresní soud vázán závazným právním názorem dospěl k závěru, že správce konkursní podstaty od smlouvy o postoupení pohledávky platně neodstoupil. Původní právní jednání spočívající v tvrzeném odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky, jež učinil původní žalobce vůči první vedlejší účastnici dne 23. 8. 2000, totiž nemohlo vyvolat zamýšlené právní účinky. Postupovaná pohledávka nemohla být platně převedena na stěžovatelku v dobrovolné dražbě konané v konkursním řízení dne 15. 8. 2005. Uzavřel, že stěžovatelka proto není nositelkou hmotněprávního nároku (pohledávky) a není věcně legitimována k podání žaloby, která stojí na tom, že stěžovatelce svědčí pohledávka zajištěná zástavním právem, která je předmětem řízení. Okresní soud dále konstatoval, že zástavní právo zaniklo i na základě dohody o narovnání uzavřené mezi první vedlejší účastnicí a původně třetím žalovaným dne 8. 7. 1998. Dospěl k závěru, že uzavření dohody o narovnání nebylo v rozporu s dobrými mravy, respektive nebylo zjevným zneužitím práva.
5. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III). Krajský soud přitakal okresnímu soudu v závěru, že stěžovatelka není aktivně věcně legitimována k podání žaloby, jakož i v tom, že v řízení bylo prokázáno, že zástavní právo zaniklo na základě dohody o narovnání, přičemž uvedenou dohodu nelze hodnotit jako simulovaný právní úkon pro zjevné zneužití práva, které by bylo v rozporu s dobrými mravy. Ve shodě s okresním soudem pak krajský soud považoval za nadbytečné posuzovat, zda k zániku zástavního práva došlo též splynutím osoby zástavního věřitele a zástavního dlužníka.
6. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že v řešení první ze stěžovatelkou předestřených otázek (možnosti správce konkursní podstaty odstoupit od smlouvy o postoupení pohledávky podle § 14 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání), rozhodnutí krajského soudu odpovídalo závěrům formulovaným v této věci Nejvyšším soudem ve zrušujícím rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3801/2019, na kterých neměl Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Nebylo-li dovolání přípustné pro řešení otázky výkladu § 14 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, jíž se stěžovatelka snažila zpochybnit závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace (neboť se nestala věřitelkou tvrzené zajištěné pohledávky), nemohlo být dovolání přípustné ani pro řešení druhé z předestřených otázek - posouzení (ne)platnosti dohody o narovnání, podle níž mělo zaniknout zástavní právo.
7. Stěžovatelka nejprve podrobně shrnuje okolnosti vzniku sporu, průběh dosavadního řízení a rekapituluje obsah napadených rozhodnutí. Za rozhodující považuje posouzení střetu mezi dobrou vírou a zájmem na spravedlivém řešení věci na jedné straně a formalistickým přístupem založeným pouze na doslovném výkladu zákona na straně druhé. Stěžejní je posouzení otázky, zda mohl správce konkursní podstaty odstoupit od smlouvy o postoupení pohledávky za předpokladu, kdy postupník a další osoby v řetězci cesí nejednali v dobré víře, na postupovanou pohledávku nic neuhradili a jejich jediným cílem bylo odklizení zástavního práva. Obecné soudy nesprávně posoudily námitku rozporu jednání s dobrými mravy a nezohlednily nepoctivé jednání původně třetího žalovaného. Původně třetí žalovaný si musel být vědom nepoctivosti smluv, v nichž vystupoval, a to ať již jako fyzická osoba nebo člen statutárního orgánu a jeho hlavní snahou a jediným účelem simulovaného jednání bylo odklizení zástavního práva váznoucího na nemovitostech, které byly původně v jeho vlastnictví. Výklad § 14 zákona o konkursu a vyrovnání provedený obecnými soudy vede k zjevné nespravedlnosti. Za nesprávnou považuje stěžovatelka i argumentaci Nejvyššího soudu, který smlouvu o postoupení pohledávky rozděluje na dva izolované závazky - postoupení a zaplacení, přestože jde o závazky vzájemné.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Výklad § 14 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání v souvislosti s postoupením pohledávky podal Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3801/2019. Z něj vyplynulo, že splnění závazku ze smlouvy jednou ze stran vylučuje možnost odstoupení od smlouvy podle § 14 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Proto převedla-li pozdější úpadkyně pohledávku na první vedlejší účastnici, mohl se následně původní žalobce (správce konkursní podstaty) domáhat toliko zaplacení úplaty za postoupení pohledávky (vymáhat tuto úplatu do podstaty). Odstoupit od smlouvy o postoupení pohledávky podle uvedeného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání nemohl, pročež nemohla stěžovatelka pohledávku v dražbě nabýt.
11. V nyní posuzované věci jde o výklad dotčeného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy své závěry řádně odůvodnily a aplikovaly zmíněné ustanovení v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, která předcházela kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu vydanému v nyní posuzované věci. S ohledem na to, že stěžovatelkou zpochybněný výklad právních předpisů není případem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu, není vyslovení neústavnosti právního závěru zpochybněného stěžovatelkou na místě.
12. Co se týče námitky, že obecné soudy nevěnovaly pozornost nepoctivému jednání původního třetího žalovaného a toto nepromítly do závěru o rozporu dohody o narovnání s dobrými mravy, pak je třeba poukázat na závěry, k nimž dospěly okresní soud (bod 24 napadaného rozsudku) i krajský soud (zejména body 18 až 26 napadeného rozsudku). Soudy nezjistily žádnou okolnost, která by jednání v rozporu s dobrými mravy osvědčovala. Vzhledem na značný časový odstup (k postoupení pohledávky i k uzavření dohody o narovnání došlo v roce 1998) a skutečnost, že původně třetí žalovaný, který dohodu o narovnání uzavíral a byl i účastníkem smluv o postoupení, v mezidobí (v roce 2019) zemřel, takže by bylo složité motivy jeho jednání včetně nepoctivého záměru zjišťovat, bylo zcela na místě, aby soudy vyšly ze zásady priority autonomie vůle, kdy podle jejich názoru byl smyslem a účelem dohody o narovnání zánik zástavního práva.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. března 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu