Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 507/01
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti V.Z., zastoupené JUDr. J.D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 10. 11. 2000, čj. 15 Co 508/2000-203, a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 5. 4. 2000, čj. 8 C 42/97-174, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Od ů v o d n ě n í :
Návrhem, podaným k poštovní přepravě dne 16. 8. 2001 a doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 8. 2001, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 10. 11. 2000, čj. 15 Co 508/2000-203, a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 5. 4. 2000, čj. 8 C 42/97-174, jimiž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti vedlejšímu účastníku - společnosti T., provést odvodnění pozemku č. 209/2 v katastrálním území V., neboť se domnívá, že těmito rozhodnutími obecné soudy zasáhly do jejích ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Jak stěžovatelka dále uvedla (a což jest patrno i z přiložených rozhodnutí obecných soudů), do shora označeného rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, přičemž Nejvyšší soud České republiky dovolání usnesením ze dne 30. 5. 2001, čj. 25 Cdo 746/2001-226, odmítl. Dále poznamenává, že toto usnesení bylo jejímu právnímu zástupci doručeno dne 20. 6. 2001, a lhůta k podání ústavní stížnosti je tudíž zachována.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nejprve připomíná, že své shora uvedené odmítavé usnesení odůvodnil správně Nejvyšší soud ČR tím, že vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., a tedy z hlediska ustanovení § 238 a § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném do 1. 1. 2001 (dále jen "o.s.ř."), není v dané věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné, když dovoláním je napadán rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu § 239 odst. 1 o.s.ř.
a aniž stěžovatelka návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinila (239 odst. 2 o.s.ř.) a nejde ani o případ, že by v dané věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno. Přípustnost dovolání by tak mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným, což stěžovatelka ani netvrdí a z obsahu spisu tato skutečnost nevyplývá.
Proto rozhodl, jak ve výroku jeho rozhodnutí jest uvedeno.
Z toho je třeba dovodit závěr, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno je považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. Usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat toliko za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání. Řečeno jinými slovy, Ústavní soud tedy nemohl přisvědčit názoru stěžovatelky, pokud se domnívá, že zmíněné usnesení dovolacího soudu bylo v dané věci posledním prostředkem, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (obdobně usnesení Ústavního soudu ve věci, sp. zn. I. ÚS 22/93 , sp. zn. III. ÚS 40/93 , sp. zn. I. ÚS 213/96 , sp. zn. I. ÚS 129/97 , publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 1; sv. 1, č. 6; sv. 6, č. 30; sv. 8, č. 14). Samotné rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadá.
S poukazem na svou ustálenou shora příkladmo uvedenou (a publikovanou) judikaturu a tedy na to, že nebyla založena přípustnost dovolání a toto bylo v důsledku této skutečnosti jako nepřípustné Nejvyšším soudem odmítnuto, pak ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu") bylo posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 10. 11.
2000, č.j. 15 Co 508/2000-203. Toto rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno dne 14. 12. 2000. Podle ustanovení § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, tj. v tomto případě ode dne 14. 12. 2000. Ústavní stížnost však byla podána k poštovní přepravě až dne 16. 8. 2001, z čehož plyne jednoznačný závěr, že lhůta k podání ústavní stížnosti, jak je uvedeno výše, dodržena nebyla.
Pokud se stěžovatelka rozhodla podat proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky a nebylo přitom zřejmé, zda dovolání je přípustné (resp. nebyla si případně jista, zda dovolání přípustné je či nikoliv), měla současně s tímto podat z procesní opatrnosti v zákonné lhůtě 60 dnů ústavní stížnost. Jelikož tak neučinila, dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a proto ústavní stížnost z důvodu nedodržení lhůty pro její podání mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2001
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj