Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Aleše Pachmanna, Ph.D., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. prosince 2024 č. j. 4 Ads 113/2024-209 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2024 č. j. 5 Ad 10/2021-98, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a nejvyššího státního tajemníka, sídlem Jindřišská 967/34, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že správní soudy porušily mnoho jeho ústavně zaručených práv.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a připojených listin plyne následující. Stěžovatel je bývalým státním zaměstnancem, který vykonával službu na odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra. Po převedení na jiné služební místo tam nenastoupil, nedocházel na nové pracoviště ani nevykonával státní službu. Byl proto propuštěn ze služebního poměru a nedostal plat za druhou polovinu roku 2019, tj. od okamžiku převedení do propuštění. Stěžovatel v této souvislosti vedl tři soudní řízení: první proti rozhodnutí ve věci propuštění ze služebního poměru, druhé proti rozhodnutí ve věci nepřiznání platu za listopad a prosinec 2019 (srov. k tomu usnesení ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1206/24 ) a třetí ve věci nepřiznání platu za červenec až říjen 2019. Nynější ústavní stížnost se týká posledně uvedeného rozhodnutí.
3. Vedlejší účastník se ztotožnil se služebním orgánem stěžovatele (státním tajemníkem v Ministerstvu vnitra), že stěžovateli nenáleží plat ve výši 82 tis. Kč za červenec až říjen 2019. Stěžovatel totiž nebyl na pracovišti, nevykonával státní službu, neplnil služební úkoly, nevyrozuměl o překážkách na jeho straně a nedoložil je.
4. Stěžovatel se následně obrátil na Městský soud v Praze, který napadeným rozsudkem jeho žalobu zamítl. Městský soud upozornil, že správní soudy již řešily zákonnost rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru (první soudní větev) a rozhodnutí o nepřiznání platu za listopad a prosinec 2019 (druhá soudní větev). Všechna rozhodnutí obstála, proto nebyl důvod se od nich odchylovat. Městský soud zdůraznil, že plat náleží tomu, kdo fakticky vykoná státní službu, resp. odměna za práci je podmíněna jejím faktickým výkonem. Stěžovatel svou nepřítomnost na pracovišti nijak neomluvil. Ne všechny záležitosti v oblasti odměňování nutně vyžadují správní rozhodnutí; služební orgány nemusí všechny otázky, které nějak souvisí s odměňováním, řešit ve správním řízení. Pokud stěžovatel nepracoval, přirozeně nedostal plat, o čemž nebylo třeba vydat rozhodnutí. Předmětem sporu je nevyplacení platu, nikoli nezákonnost převedení na jiné služební místo či propuštění ze služebního poměru.
5. Stěžovatelovu kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Ukončení služebního poměru nebránilo služebnímu orgánu, aby rozhodl o platu stěžovatele. O překážce litispendence, případně o maření rozhodnutí civilního soudu nemůže být řeč. Civilní soud ostatně uzavřel, že nemá pravomoc rozhodovat o platech státních zaměstnanců; ta náleží služebnímu orgánu. Pokud státní zaměstnanec na pracovišti chybí, nemůže se domáhat platu. Ten dostane, jen pokud bude fakticky pracovat, tedy plnit služební úkoly.
6. Stěžovatel podal velmi obsáhlou ústavní stížnost. Jeho argumentaci lze rozdělit do několika hlavních okruhů. Stěžovatel se nejprve zmiňuje o nedávném návrhu Nejvyššího soudu na zrušení části ustanovení zákoníku práce. Ta se právě týká problematiky převedení na jinou práci. Podle něj jde o "judikaturu", kterou správní soudy přehlédly. Převedení na jiné služební místo porušuje ústavní zákaz nucené práce. Stěžovatel dále nesouhlasí s propuštěním ze služebního poměru. Nevyplacení platu je prý trestem.
Pokud služební orgán propustil stěžovatele ze služebního poměru, nemohl rozhodnout o nevyplacení platu. V takovém případě porušuje zákaz dvojího trestání. Stěžovatel nesouhlasí, že nevyplacení platu je pouhým důsledkem neomluvené nepřítomnosti na pracovišti. Rozhodnutí, které mu nepřiznalo plat, je nicotné. Bylo totiž vydáno až rok a půl po jeho propuštění ze služebního poměru. Pokud stěžovatel již není ve služebním poměru, služební orgán nemá pravomoc o platu rozhodovat. Stěžovatel se rovněž dovolává výjimky z pravidla vázanosti soudního přezkumu žalobními body, ochrany tzv. whistlerblowerů a obracení důkazního břemene.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
8. Ústavní stížnost je sice argumentačně bohatá, ovšem velmi nepřehledná a jen obtížně srozumitelná. Správní soudy neřešily ani zákonnost převedení na jiné služební místo, ani zákonnost propuštění ze služebního poměru. Řešily, zda stěžovateli za část roku 2019 (červenec až říjen) náležel plat. Správní soudy stěžovatele na tuto skutečnost opakovaně upozorňovaly, přesto stěžovatel tuto rozdílnou problematiku i nadále směšuje. Ústavní soud se proto nebude vyjadřovat k okolnostem, které předcházely či následovaly po nevyplacení platu (převedení na jiné služební místo a propuštění ze služebního poměru). Relevantní mohou být jen argumenty, zda správní soudy ve věci odměňování stěžovatele nevybočily z mezí ústavnosti. Ovšem v tomto ohledu se již se vším podstatným vypořádal Ústavní soud v usnesení IV. ÚS 1206/24 (srov. bod 2 shora).
9. Zbývající argumenty jsou materiálně nepřípustné (kritika postupu bývalého státního tajemníka; ochrana před tzv. odvetnými opatřeními; obrácení důkazního břemene apod.). Všechny tyto argumenty stěžovatel vznesl až po zákonné koncentraci žalobních či kasačních bodů (§ 75 odst. 2 ve spojení s § 71 odst. 2 soudního řádu správního a § 104 odst. 4 téhož zákona). Stěžovatel nemůže svoji argumentační liknavost dohánět až v řízení před Ústavním soudem. Musel všechny své argumenty řádně a včas vznést již před správními soudy, což ale neučinil (k povinnosti vyčerpat ústavněprávní argumentaci a výjimce z ní srov. usnesení ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1259/24 , body 12, 13 a 17).
10. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. června 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu