Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. T., t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou, sídlem Husovo náměstí 139, Ledeč nad Sázavou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2024 č. j. 67 To 414/2024-246, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 22. 10. 2024 sp. zn. 16 PP 68/2024 s poukazem na § 88 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za použití § 331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl, že stěžovatel se podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody v trvání šesti let, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2022 sp. zn. 45 T 4/2022, za současného přijetí záruky spolku X, podle § 89 odst. 1 trestního zákoníku se stanoví zkušební doba v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu probační a mediační služby a podle § 89 odst. 2 trestního zákoníku se stěžovateli ukládá, aby podle svých sil zaplatil škodu, kterou trestnou činností způsobil.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu k instanční stížnosti státního zástupce usnesení obvodního soudu zrušil a rozhodl, že podle § 88 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku a contrario za použití § 331 odst. 1 trestního řádu se žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítá. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že městský soud shledal, že stěžovatel během výkonu trestu odnětí svobody neprokázal své polepšení (do výkonu trestu byl dodán dne 23. 7. 2021 a doposud získal pouze pět odměn a nebylo ani prokázáno, že by usiloval o přeřazení do nižšího stupně zabezpečení, přičemž nelze přehlížet ani délku trestu, který stěžovatel vykonává, jakož i výši způsobené škody) a není u něj dána prognóza vedení řádného života v budoucnu (stěžovatel nedoložil přesvědčivě zajištění bydlení, neboť tvrdil, že se bude zdržovat v bytě své bývalé manželky, téměř 100 km od místa přislíbeného zaměstnání, a to za situace, kdy 61 poškozeným způsobil škodu v souhrnné výši 40 891 504 Kč, ze které doposud ničeho neuhradil, což "omlouvá" tím, že podal návrh na povolení oddlužení).
4. Stěžovatel namítá, že zatímco obvodní soud jeho polepšení uznal, městský soud je označil pouze za "průměrné" a požadoval nadstandardní chování, které nespecifikoval. Stěžovatel dále vytýká, že městský soud by měl znát systém vězeňství včetně tzv. vnitřní diferenciace a možnosti odsouzených žádat o přeřazení do nižšího stupně zabezpečení.
5. Stěžovatel byl do výkonu trestu odnětí svobody převeden z vazby, do které byl umístěn, když byl bez předchozí výzvy zadržen při odchodu z návštěvy probační a mediační služby. Stěžovatel se tudíž nechoval tak, že by mařil výkon rozhodnutí - tj. nařízení vazby, před kterou by se ukrýval, či nařízení výkonu trestu, jemuž by se vyhýbal apod.
6. K návrhu připojil stěžovatel souhlas vlastníka nemovité věci prokazující, že je oprávněn na této adrese po podmíněném propuštění bydlet. Nerozumí, z jakého důvodu, je takto výslovný souhlas pro městský soud nedostačující, a to navíc v situaci, kdy v tomto místě bydlel i před výkonem trestu odnětí svobody.
7. Stěžovatel se účastnil terapeutických programů, studoval na Teologické fakultě Univerzity Karlovy, byl zařazen do vyššího stupně zabezpečení a následně do středního stupně, pracoval mimo věznici a nikdy nebyl kázeňsky trestán. Je-li toto chování považováno za průměrné, měl by soud uvést, jaké chování by považoval za nadstandardní.
8. Stěžovatel zdůrazňuje, že opakovaně vysvětloval své kroky k náhradě škody. Uvádí, že kontaktoval poškozené, i když nemá doklady o prvním kontaktu, a po upozornění soudu vše doložil. Jeho snaha je přesto hodnocena spíše negativně. Uvádí, že jeho finanční možnosti byly kvůli dlouhodobému výkonu trestu omezené, v důsledku čehož se rozhodl zahájit insolvenční řízení, což považuje za spravedlivé řešení pro všechny věřitele. Argumentuje, že veřejnost insolvenčního řízení zajišťuje transparentnost a že mu nemůže být přičítáno k tíži, že o tomto kroku poškozené jednotlivě neinformoval. Městský soud se nezabýval otázkou, zda byl objektivně schopen tuto škodu splácet, resp. jaké budou jeho možnosti vykonávat lépe ohodnocenou činnost po podmíněném propuštění na svobodu, a k této otázce nebylo provedeno žádné dokazování.
9. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [zejména nálezy ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207) či ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411)], která stanoví, že mimořádnost institutu podmíněného propuštění nespočívá v libovůli soudů, ale v tom, že splní-li odsouzený zákonné podmínky, musí být podmíněně propuštěn. Z těchto nálezů Ústavního soudu vyplývá též povinnost obecných soudů rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě, zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění musí být řádně odůvodněno.
10. Stěžovatel uzavírá, že usnesení městského soudu postrádá náležité odůvodnění, je vnitřně rozporné a porušuje princip předvídatelnosti práva, přičemž zákonem limitovanou úvahu o polepšení zaměňuje za zcela volnou úvahu. Namítá, že nemůže-li účastník řízení z rozhodnutí zjistit, jakými úvahami se soud řídil, je tím narušena právní jistota a možnost efektivní obrany. Takový postup oslabuje důvěru v právní stát a odporuje základním požadavkům spravedlnosti.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad Ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí; jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Ústavní soud již v minulosti nesčetněkrát ve své rozhodovací praxi vyjádřil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody neimplikuje žádné základní právo [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 599/14 , ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589) či usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)], není na ně právní nárok [srov. nález ze dne 9. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 464/19 (N 132/95 SbNU 112)] a ani nejde o automatický postup [srov. usnesení ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 56/05 (U 7/37 SbNU 715)].
14. Polepšení odsouzeného a jeho pozitivní prognózu přísluší posoudit obecným soudům v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy [srov. nález ze dne 12. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 2204/17 (N 24/92 SbNU 258)]. Každý odsouzený má toliko právo, aby jeho žádost o podmíněné propuštění podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku byla projednána v souladu se všemi garancemi plynoucími v procesním rámci respektujícím požadavky hlavy páté Listiny [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 464/19 , ze dne 19. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 3073/19 (N 216/97 SbNU 299), ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 2511/19 (N 113/100 SbNU 288), ze dne 7. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 652/20 (N 146/101 SbNU 23) či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 2595/20 (N 226/103 SbNU 309)], zejména požadavek na kontradiktornost řízení [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405)], dostatečné zjištění skutkového stavu [srov. např. nález ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439)] a řádného odůvodnění rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)], a tak Ústavní soud do vlastního rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění v zásadě nezasahuje [srov. nález ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 810/18 (N 116/94 SbNU 384)].
15. Po věcné stránce je ústavněprávní rámec rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění vytyčen zejména zákazy neomezeně volné soudcovské úvahy [srov. např. nález ze dne 29. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 1945/20 (N 19/104 SbNU 183)], paušálního vyloučení kteréhokoliv odsouzeného z možnosti dosáhnout podmíněného propuštění [srov. např. nálezy ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69) či sp. zn. II. ÚS 482/18 ], zaměňování podmínek pro podmíněné propuštění s důvody, pro něž byl odsouzenému uložen trest odnětí svobody [srov. nálezy ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37) či sp. zn. I. ÚS 3073/19 ], statického posuzování nápravy a prognózy odsouzeného a ignorování jeho vývoje ve výkonu trestu [srov. např. nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21 (N 128/107 SbNU 41)], založení závěru o tom, že odsouzený neprokázal polepšení, toliko na pocitu neopírajícího se o konkrétní skutečnosti [srov. např. nález ze dne 9. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 688/21 (N 117/106 SbNU 280)].
16. Jestliže je zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění odůvodněno toliko skutečnostmi, na nichž bylo založeno původní odsouzení stěžovatele, jde o porušení čl. 40 odst. 5 Listiny (např. nález sp. zn. I. ÚS 3073/19 ). To však neznamená, že by nebylo vůbec možno přihlédnout ke skutečnosti, že pachatel je recidivistou, a požadovat po něm více než po prvopachateli stran přesvědčení soudu, že přes nenaplnění účelu dříve uložených trestů jsou u něj podmínky polepšení a prognózy budoucího řádného života splněny (srov. např. usnesení ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. III. ÚS 1041/18 , body 23. až 25., či ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3846/19 , bod 27.).
17. Jinými slovy, jakkoliv se podmínka polepšení vztahuje k přítomnosti a podmínka prognózy vedení řádného života k eventuální budoucnosti, tedy nelze jejich (ne)splnění dovozovat toliko z minulosti, neznamená to, že by u vědomí jejich vázanosti na přítomnost a budoucnost nemohly obecné soudy při posuzování jejich naplnění do úvahy brát v celkovém kontextu života odsouzeného jako jeden z nevýlučných faktorů i to, jak na odsouzeného působily předchozí tresty či předchozí dobrodiní typu podmíněného propuštění či amnestie prezidenta republiky. Jakkoliv tím nikdy nesmí být vyloučena možnost reálně dosáhnout podmíněného propuštění, neznamená to, že by po takovém odsouzeném, který se dopouští trestné činnosti opakovaně, jemuž musel být po podmíněném propuštění znovu nařízen přímý výkon trestu atd., nebylo možno požadovat intenzivnější snahu či delší působení výkonu trestu odnětí svobody než po ostatních (zejména prvotrestaných).
18. Vztáhne-li Ústavní soud tato obecná východiska na stěžovatelovu věc, je zřejmé, že městský soud nevyloučil možnost jeho podmíněného propuštění do budoucna v závislosti na tom, jakým způsobem se bude chovat. Ústavní stížností napadené usnesení tedy nezahrnuje paušální odepření potenciality podmíněného propuštění, což by bylo v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Jinými slovy, městský soud nevyloučil možnost dosáhnout podmíněného propuštění, ale také srozumitelně formuloval předpoklady, jejichž splnění by reálně mohlo vést k vydání stěžovateli příznivému rozhodnutí.
19. Městský soud seznal, že bezproblémové chování a účast na programech zacházení nejsou bez dalšího dostačující pro závěr o polepšení, nedoprovází-li je hlubší vnitřní změna postojů a hodnot odsouzeného. Městský soud dále konstatoval, že u stěžovatele postrádá skutečnou sebereflexi ohledně spáchané trestné činnosti. Z jeho vyjádření a chování nevyplývá, že by si plně uvědomoval závažnost svého jednání a jeho důsledky pro poškozené i společnost. Městský soud zdůraznil otázku náhrady škody, kterou poškozeným způsobil v souhrnné výši 40 891 504 Kč, přičemž z ní poškozeným doposud ničeho neuhradil. Těmto úvahám, byť lze městskému soudu vytknout jinou míru ledabylého a povrchního posouzení druhé podmínky, nelze z hledisek ústavněprávního přezkumu nic vytknout a konstatování soudu o chybějící "sebereflexi" stěžovatele je v této souvislosti výstižné, a to bez ohledu na omluvný dopis zaslaný poškozeným poté, co obvodní soud zamítl jeho předchozí žádost o podmíněné propuštění.
20. Pro posouzení věci považuje Ústavní soud za udržitelnou argumentaci městského soudu, ze které vyplývá, že není dána příznivá prognóza vedení řádného života po propuštění. Stěžovatel sice vykazuje určité dílčí pozitivní změny, ale ty nejsou natolik přesvědčivé a hluboké, aby bylo možné s dostatečnou mírou jistoty očekávat, že na svobodě nebude pokračovat v protiprávním jednání. Městský soud připomněl, že účelem podmíněného propuštění není odměnit odsouzeného za dobré chování ve věznici, ale zajistit, aby se po propuštění skutečně začlenil do společnosti a nepáchal další trestnou činnost. Soud zdůraznil, že stěžovatel nepředložil dostatečně konkrétní a realistický plán dalšího života po propuštění. Vzhledem k výše uvedeným nejasnostem nebylo zřejmé, jakým způsobem by stěžovatel řešil zaměstnání, bydlení či sociální zázemí, což je pro posouzení příznivé prognózy klíčové. Předseda spolku X, ani nevěděl, za jakou trestnou činnost byl odsouzen, z čehož městský soud logicky dovodil, že daný spolek by nemohl na stěžovatele účelně výchovně působit.
21. Městský soud ústavně konformním způsobem dovodil, že teprve kombinace výše předvídaných poznatků o stěžovateli by byla způsobilá přesvědčit obecné soudy o tom, že změnil svůj hodnotový žebříček natolik, aby si zasloužil důvěru, že i po svém podmíněném propuštění bude žít v souladu s právními a obecně přijímanými společenskými normami.
22. Z toho je zřejmé, že městský soud by byl ochoten připustit splnění podmínky prognózy vedení řádného života v budoucnu, kdyby stěžovatel označené okolnosti odstranil. Nelze tedy se stěžovatelem souhlasit v tom, že městský soud by v jeho případě de facto vyloučil možnost podmíněného propuštění bez ohledu na jakékoliv jeho budoucí chování. Stěžovateli tedy bylo v souladu s požadavky nálezu ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 1873/21 (N 165/108 SbNU 55) dostatečně srozumitelně naznačeno, jakými konkrétními směry má zaměřit své úsilí, aby měl příště vyšší pravděpodobnost, že městský soud přesvědčí o splnění všech podmínek pro podmíněné propuštění.
23. Protože Ústavní soud neshledal v napadeném usnesení ani v řízení, které předcházelo jeho vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého jeho ústavně zaručeného práva či svobody, návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. července 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu